25 ICm 697/2012
Jednací číslo: 25 ICm 697/2012-154 Sp.zn.ins.řízení: KSOS 25 INS 4320/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě se sídlem Havlíčkovo nábřeží 34, Ostrava 1 rozhodl samosoudcem JUDr. Alešem Palkovským ve věci žalobce Romana anonymizovano , anonymizovano , bytem Bílov čp. 7, PSČ 743 01, Bílovec, zastoupeného Mgr. Ivetou Horáčkovou, advokátkou se sídlem Nový Jičín, K Nemocnici 14, proti žalované JUDr. Dagmar Jahnové, se sídlem Generála Hlaďo 4, 741 01, Nový Jičín, insolvenční správkyni dlužníka Romana anonymizovano , anonymizovano , bytem Vrchy čp. 23, PSČ 742 45, Vrchy, IČ: 76293238, o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka

takto:

I. Návrh, aby z majetkové podstaty dlužníka Romana anonymizovano , sepsané v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 25 INS 4320/2010, byl vyloučen spoluvlastnický podíl dlužníka v rozsahu 1/2 na nemovitostech zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 232, vedeném Katastrálním úřadem pro MS kraj, katastrální pracoviště Nový Jičín pro k.ú. Vrchy, obec Vrchy, tedy isir.justi ce.cz

-pozemku p.č. St. 33/2 včetně rodinného domu č.p. 23 jako součásti tohoto pozemku -pozemku p.č. 536/4 zahrada se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Incidenční žalobou doručenou soudu dne 13.03.2012 se žalobce domáhal vyloučení spoluvlastnického podílu o velikosti 1/2 k celku na nemovitostech, a to budově čp. 23-rodinný dům na pozemku parc. č. st. 33/2, pozemku parc. č. st. 33/2-zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. 536/4-zahrada, to vše zapsáno v katastru nemovitostí pro obec Vrchy, katastrální území Vrchy, okres Nový Jičín, na listu vlastnictví 232 vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Nový Jičín (dále jen předmětné nemovitosti ), z majetkové podstaty dlužníka Romana anonymizovano , anonymizovano (dále jen dlužník ), v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 4320/2010. Žalobu odůvodnil tím, že Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 08.06.2010, sp. zn. KSOS 25 INS 4320/2010 o úpadku dlužníka a dále ustanovil žalovanou insolvenční správkyní dlužníka. Dne 17.08.2010 rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením sp. zn. KSOS 25 INS 4320/2010-B-9 o prohlášení konkurzu na majetek dlužníka. Dne 03.08.2010 zaslala žalovaná Krajskému soudu v Ostravě zprávu o své činnosti spolu se soupisem majetkové podstaty, do kterého pod bodem 5-s odkazem na Přílohu č. 1-pojala i spoluvlastnický podíl dlužníka o velikosti ideální 1/2 k celku na předmětných nemovitostech. Dne 02.05.2011 doručil žalobce žalované výzvu k vrácení daru, kdy tutéž výzvu doručil i dlužníkovi Romanu anonymizovano , a to uložením dne 04.05.2011, přičemž právní účinky vrácení daru nastaly dnem doručení této výzvy dlužníkovi. Dlužník nabyl předmětné nemovitosti na základě darovací smlouvy ze dne 21.03.2008 uzavřené mezi žalobcem jako dárcem a dlužníkem a jeho manželkou (a dcerou žalobce) Janou anonymizovano , anonymizovano , jako obdarovanými, na základě níž žalobce ze svého výlučného vlastnictví daroval každému z obdarovaných spoluvlastnický podíl o velikosti ideální 1/2 na předmětných nemovitostech. Právní účinky vkladu vlastnického práva na základě této smlouvy vznikly ke dni 14.04.2008. Žalovaná dosud nezaslala žalobci vyrozumění o provedení soupisu předmětných nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka, a proto zákonná lhůta pro podání žaloby na vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka dle § 225 zákona č. 182/2006 Sb. (insolvenčního zákona-dále jen IZ ) nezačala plynout. Důvody pro vrácení daru, tj. spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/2 k celku na ředmětných p nemovitostech, spočívají v tom, že dne 05.01.2005 žalobce udělil dlužníkovi generální plnou moc ve věci podnikání a vyřizování věcí na Finančním úřadě v Novém Jičíně a dne 27.06.2005 byla žalobcem dlužníkovi udělena plná moc i pro vyřizování věcí na Finančním úřadě ve Fulneku. Na základě citovaných plných mocí pak žalobce od roku 2005 do roku 2010 dlužníkovi umožnil, aby podnikal na jméno Romana anonymizovano v předmětu podnikání oprava a výroba euro palet s místem podnikání Vrchy č.p.

22. Od roku 2005 vykonával výlučně dlužník označenou podnikatelskou činnost, neboť žalobce byl v uvedené době zaměstnán ve výrobním družstvu Bytprům v Ostravě. Pokud se týče daní a daňových přiznání, tyto na základě udělené plné moci připravoval, podával a podepisoval vždy dlužník, který po celou dobu ujišťoval žalobce, že plní veškeré závazky vůči státu, tj. odvádí DPH a daň z příjmu. Až v listopadu 2010 poté, kdy mu byly z Finančního úřadu v Novém Jičíně doručeny platební výměry na nedoplatky daní a penále, jakož i rozhodnutí o zřízení zástavního práva na nemovitostech ve vlastnictví žalobce a jeho manželky, se žalobce dozvěděl, že skutečnosti sdělované mu dlužníkem nebyly pravdivé a že na daních a příslušenství dluží žalobce finančnímu úřadu celkem 196.507,- Kč. V současné době žalobce tento dluh finančnímu úřadu splácí měsíčními splátkami ve výši 12.800,-Kč, přičemž v prosinci roku 2011 jednorázově zaplatil částku 38.000,-Kč. Jakmile se tyto skutečnosti žalobce dozvěděl, kontaktoval telefonicky dlužníka, který problémy popřel a až na naléhání žalobce mu sdělil, že závazky vůči finančnímu úřadu neplnil, neboť neměl peníze. Dalším důvodem pro vrácení daru je skutečnost, že od srpna 2010 dlužník pod vlivem alkoholu slovně napadal manželku Janu anonymizovano -dceru žalobce, začal rozbíjet věci ve společném jmění manželů a od srpna 2010 musel žalobce minimálně ve třech případech osobně zasáhnout v místě bydliště dlužníka a Jany anonymizovano a zabránit dlužníkovi v takovém jednání. V neposlední řadě pak došlo v důsledku jednání dlužníka k zahájení insolvenčního řízení a zjištění úpadku, v důsledku čehož byly do soupisu majetkové podstaty dlužníka sepsány i předmětné nemovitosti a s ohledem na existenci SJM má zjištění úpadku dlužníka negativní dopad také na dceru žalobce Janu anonymizovano . Všechny shora uvedené skutečnosti naplňují znaky uvedené v ust. § 630 občanského zákoníku, když dlužník jako obdarovaný se k žalobci jako dárci a členům jeho rodiny, tj. k jeho dceři, choval tak, že hrubě porušil dobré mravy, a žalobce proto vyzval dlužníka a insolvenční správkyni výzvou ze dne 29.04.2011 k vrácení daru. Dlužník ani žalovaná na tuto výzvu nijak nereagovali. Dnem doručení výzvy k vrácení daru žalované a dlužníkovi nastaly dle občanského zákoníku právní účinky vrácení daru a tedy vlastnické právo ve vztahu k podílu na nemovitostech pojatých do soupisu majetkové podstaty dlužníka svědčí osobě od dlužníka odlišné, a proto se žalobce domáhá vyloučení předmětných nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že ani jeden z tvrzených důvodů pro vrácení daru nenaplňuje taxativa hrubého porušení dobrých mravů, kdy zejména pokud se týče prvního důvodu, který se týká způsobu podnikání, pak se také žalobce měl starat sám o to, zda jsou plněny veškeré povinnosti vyplývající z podnikání. Navíc žalobce neprokázal doručení výzvy k vrácení daru dlužníkovi a tedy ani z tohoto důvodu nemohlo dojít k účinkům vrácení daru. Vzhledem k tomu, že žalobce není v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí, je žaloba na vyloučení předčasná, neboť žalobce měl nejdříve podat žalobu na určení vlastnického práva. Pokud by bylo žalobě vyhověno, došlo by ke zkrácení nároků, a to jak zajištěného věřitele, tak i ostatních věřitelů, kteří splnili veškeré povinnosti věřitele v insolvenčním řízení řádně a včas podanou přihláškou a očekávají uspokojení svých nároků.

02.10.2013 byl ve věci vydán rozsudek, jímž krajský soud jako soud nalézací žalobu zamítl. Soud I. stupně v jiném obsazení dospěl k závěru, že žalobce projevil svou vůli o odvolání daru vtělenou do jednostranného právního úkonu až poté, kdy byl na majetek dlužníka Romana anonymizovano prohlášen konkurz a žalovaná ustanovena insolvenční

správkyní, kdy předmětné nemovitosti (resp. spoluvlastnický podíl na nich) dlužníka sepsala do soupisu majetkové podstaty. Tento byl proveden 03.08.2010. Výzva k vrácení daru byla vyhotovena 29.04.2011. Soud I. stupně tak uzavřel, že spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech z uvedeného důvodu náleží do majetkové podstaty a byl tedy do majetkové podstaty důvodně sepsán. Z uvedeného důvodu je žaloba nedůvodná. V rámci těchto úvah odkázal nalézací soud na odvolací rozsudek Vrchního soudu v Olomouci z 22.11.2011 sp.zn. 17Cmo 4/2011.

Vrchní soud jako soud odvolací svým rozsudkem z 20.05.2014 sp.zn. 13 VSOL 21/2014-66 odvoláním žalobce napadaný rozsudek nalézacího soudu potvrdil, kdy uvedl, že důvody pro vrácení daru, tak jak je žalobce vymezil ve výzvě z 29.04.2011, podle odvolacího soudu nelze hodnotit jako hrubé porušení dobrých mravů. Skutečnost, že dlužník, kterému žalobce umožnil, aby podnikal od roku 2005 do roku 2010 na jeho jméno, neplnil ve vztahu k finančnímu úřadu daňové povinnosti, nenaplňuje skutkovou podstatu vrácení daru. Ani další důvod uvedený ve výzvě k vrácení daru a to, že dlužník od srpna 2010 pod vlivem alkoholu napadal slovně dceru žalobce a svoji manželku Janu anonymizovano , začal rozbíjet věci a že žalobce z tohoto důvodu musel ve třech případech dojet do místa bydliště dlužníka a jeho manželky, rovněž nelze hodnotit jako hrubé porušení dobrých mravů. Z výzvy k vrácení daru vyplývá, že nevhodné chování dlužníka vůči dceři žalobce a manželce dlužníka je popsáno pouze obecně a není nijak podrobně konkretizováno. Z uvedeného důvodu nebylo v tomto smyslu zapotřebí provádět ani dokazování konkrétních skutečností ve vztahu k napadání dcery žalobce dlužníkem jako jejím manželem, neboť předmětem dokazování by mohly být pouze zcela konkrétní skutečnosti ohledně nevhodného chování dlužníka uvedené již ve výzvě k vrácení daru. Vrchní soud uzavřel, že ve shodně se soudem nalézacím neshledal žádné důvody, pro které neměly být nemovitosti důvodně zapsány do soupisu majetkové podstaty dlužníka.

Z podnětu dovolání žalobce se věcí zabýval Nejvyšší soud jako soud dovolací. Svým rozsudkem 29 ICdo 78/2014-91 ze dne 24.11.2015 Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v Olomouci výše uvedený, tak rozsudek Krajského soudu v Ostravě rovněž výše uvedený a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že dovolání shledal přípustné. Insolvenční zákon ani jiný právní předpis totiž nestanoví, že se dárce nemůže domáhat vrácení daru po prohlášení konkurzu na majetek obdarovaného, resp., že výzva k vrácení daru doručená insolvenčnímu správci a obdarovanému po prohlášení konkurzu na majetek obdarovaného nemá právní účinky. V tomto směru neplyne žádné omezení ani z ust. § 246 odst. 1 IZ. Důsledkem toho, že prohlášením konkurzu na majetek obdarovaného přešlo na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, je pouze to, že výzva k vrácení daru učiněná po prohlášení konkurzu musí být adresována insolvenčnímu správci. Dovolatel jako dárce postupoval správně, když výzvu k vrácení daru adresoval žalované jako insolvenční správkyni (v tomto rozsahu bylo zmíněné rozhodnutí Nejvyšším soudem navrženo k zařazení do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek jako řešení otázky dosud dovolacím soudem výslovně neřešené).

Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že ačkoli mohl dovolatel citovanou pasáž výzvy nepochybně formulovat podrobněji, vymezuje v ní časové období, kdy mělo k nevhodnému chování dlužníka vůči dceři žalobce dojít, jeho četnost i povahu. Ve výzvě uvedené vymezení je dostatečně určité. Bližší okolnosti takto popsaného jednání měly být předmětem dokazování, jež však odvolací soud nepovažoval za nutné provést. Proto je jeho rozhodnutí v této části nesprávné.

Dále Nejvyšší soud uvedl, že v projednávané věci odvolací soud uzavřel, že důvody pro vrácení daru vymezené ve výzvě nelze hodnotit jako hrubé porušení dobrých mravů, přestože ohledně těchto důvodů nebylo ve věci provedeno žádné dokazování a tedy ani žádná konkrétní skutková zjištění. Závěr odvolacího soudu tak není založen na konkrétních skutečnostech a rozhodnutí tedy nemůže obstát.

Nejvyšší soud tak uzavřel, že soud I. stupně doplní dokazování stran ve výzvě tvrzených důvodů pro vrácení daru a v případě, že bude ve výzvě popsané jednání dlužníka prokázáno, v intencích judikatury posoudí, zda se obdarovaný choval k dovolateli nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušil dobré mravy. Přitom nemá být přehlédnuto, že jednotlivá jednání obdarovaného vůči dárci a jeho rodině, která samostatně nedosahují intenzity chování hrubě porušující dobré mravy, mohou být považována za hrubé porušení dobrých mravů ve svém souhrnu. Nemusí jít o opakované chování obdobné povahy, ale o několik závadných jednání rozličného charakteru, ke kterým došlo v krátkém časovém období. Při formulaci výroku rovněž nemá být opomenuto ust. § 3054 a 3055 občanského zákoníku 2014.

Po vrácení věci soudu I. stupně Krajský soud v Ostravě dokazování doplnil a po komplexně provedeném dokazování zjistil následující.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě KSOS 25 INS 4320/2010 soud zjistil, že:

-Usnesením z 08.06.2010 byl zjištěn úpadek dlužníka Romana anonymizovano , anonymizovano a insolvenční správkyní byla ustanovena žalovaná. -Usnesením B9 z 17.08.2010 byl na majetek dlužníka prohlášen konkurz a insolvenční řízení nadále trvá. -Do soupisu majetkové podstaty dlužníka byl 03.08.2010 sepsán mimo jiné spoluvlastnický podíl o velikosti 1/2 na nemovitostech reprezentovaných rodinným domem č.p. 23 na pozemku p.č. st. 33/2, dále na pozemku p.č. st. 33/2-zastavená plocha a nádvoří a na pozemku p.č. 836/4-zahrada, kdy uvedené nemovitosti jsou zapsány v katastru nemovitostí pro k.ú. Vrchy, obec Vrchy, okres Nový Jičín na LV č. 232 vedeném Katastrálním úřadem pro MS kraj, katastrální pracoviště Nový Jičín. -Insolvenční řízení dosud nebylo skončeno, kdy 08.12.2015 žalovaná jako insolvenční správkyně sdělila insolvenčnímu soudu, že s ohledem na probíhající řízení o dovolání v incidenčním sporu pozastavila další kroky ohledně prodeje podílu na nemovitostech zapsaných v majetkové podstatě úpadce a to až do skončení incidenčního sporu (resp. dovolacího řízení).

Z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 21.04.2011, soud zjistil, že na LV č. 232 je zapsáno spoluvlastnické právo dlužníka Romana anonymizovano a Jany anonymizovano -pro každého s podílem o velikosti 1/2 k nemovitostem, a to budově čp. 23-rodinný dům na pozemku parc. č. st. 33/2, pozemku parc. č. st. 33/2-zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. 536/4-zahrada, to vše zapsáno v katastru nemovitostí pro obec Vrchy, katastrální území Vrchy, okres Nový Jičín, u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Nový Jičín, přičemž nabývacím titulem je pro oba spoluvlastníky darovací smlouva ze dne 21.03.2008 s právními účinky vkladu práva ke dni 14.04.2008.

Z darovací smlouvy ze dne 21.03.2008 soud zjistil, že smlouva byla uzavřena mezi žalobcem Romanem Zavřelem jako dárcem a Romanem anonymizovano a Janou anonymizovano jako obdarovanými, na základě které žalobce daroval každému z obdarovaných podíl o velikosti 1/2 k předmětným nemovitostem.

Z výzvy k vrácení daru ze dne 29.04.2011 adresované jednak žalované a jednak dlužníkovi soud zjistil, že právní zástupkyně žalobce vyzvala dlužníka k vrácení daru z důvodu hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 občanského zákoníku, kterého se měl dlužník dopustit vůči žalobci a vůči jeho dceři-manželce dlužníka, a to chováním popsaným v žalobních tvrzeních shora; současně žalobce vyzval žalovanou a dlužníka, aby do 10 dní od doručení této výzvy podepsali souhlasné prohlášení, na jehož základě dojde k zápisu spoluvlastnického práva k předmětným nemovitostem, tj. k podílu o velikosti 1/2, pro žalobce; z dodejek soud zjistil, že výzva byla doručena žalované dne 02.05.2011, přičemž dlužník si písemnost nevyzvedl a tato byla uložena na poště od 03.05.2011 do 18.05.2011 a jako nevyzvednutá byla dne 19.05.2011 vrácena zpět odesilateli.

Mezi účastníky není žádného sporu o tom, že Jana anonymizovano , nyní Zavřelová je dcerou žalobce.

Ze spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp.zn. 13 C 141/2012 soud zjistil, že rozsudkem z 15.01.2013, který téhož dne nabyl právní moci, bylo rozvedeno manželství Jany anonymizovano , rozené Zavřelové, a Romana anonymizovano , uzavřené dne 04.06.2005 před Městským úřadem v Bílovci. Z rozsudku se podává, že soud vzal za prokázáno, že manželství účastníků je dlouhodobě nesouladné, je hluboce a trvale rozvráceno a nelze očekávat obnovení manželského soužití. Příčina rozvratu manželství byla soudem nalezena v neúspěšném podnikání žalovaného, které vedlo k dalšímu problémům a vzájemnému citovému odcizení. Z obsahu spisu se dále podává, že z uvedeného manželství pochází nezl. Julie anonymizovano , anonymizovano . O úpravě rodičovské zodpovědnosti k tomuto nezl. dítěti bylo Okresním soudem v Novém Jičíně rozhodnuto pod č.j. 91 Nc 255/2012-24, kterýžto rozsudek nabyl právní moci 20.11.2012. Uvedeným rozsudkem byla schválena dohoda rodičů, podle které nezl. Julie byla svěřena do výchovy matky a otec se zavázal platit na výživu 1.500,-Kč měsíčně. Ze zmíněného rozhodnutí se podává, že opatrovnický soud dospěl k závěru, že rodiče dítěte považují manželství za nesouladné a nežijí spolu od listopadu 2011. V době rozhodování soudu 02.10.2012 matka dítěte žila se svým druhem v rodinném domě, jehož je s otcem nezletilé spoluvlastnicí. Otec dítěte žije sám v podnájmu. Rodiče nemají jinou vyživovací povinnost. Matka pobírala invalidní důchod ve výši 7.300,-Kč měsíčně a odměnu jednatele s.r.o. 8.237,-Kč měsíčně. Otec dítěte byl od července 2010 evidován jako uchazeč o zaměstnání. Nezletilá byla shledána zdravou s tím, že navštěvuje první třídu základní školy. Z obsahu se spisu se dále podává, že matka dítěte Jana anonymizovano (nyní Zavřelová) navštívila bez předvolání odbor sociálních věcí Městského úřadu Odry a 11.07.2012 do protokolu uvedla, že v roce 2006 otec matky (žalobce) koupil v dražbě rodinný dům 4+1 a následně ho daroval matce a dlužníkovi. Dům matka a dlužník částečně rekonstruovali a v roce 2006 dlužník začal podnikat na otce matky v oboru dřevovýroba, protože sám měl zákaz podnikání. V roce 2008 si otec založil svou firmu a otci matky řekl, že má všechny dluhy vyrovnané. Do roku 2010 spolu hospodařili a neměli problémy. V roce 2010 dlužník (otec) přestal pracovat a těžce nesl, že firma mu jde do úpadku. Začal požívat alkohol a byl agresivní. V roce 2011 matka začala podnikat a založila firmu Pila Jana. Dlužník začal bydlet v Bílovci pronajatém bytě. V prosinci 2011 matka s dlužníkem na krátko obnovili soužití asi na dobu 3 měsíců, poté dlužník začal opět pít a rozbíjet majetek. V březnu 2012 se odstěhoval, aniž by něco řekl. Od dubna do června 2012 dlužník bydlel společně s matkou, která ho následně z domu vyhodila, neboť ho nachytala s jinou paní v lese . V protokolu tedy není uvedeno žádné tvrzení matky dítěte, že by byla dlužníkem fyzicky napadána (stejně jako v opatrovnickém řízení před soudem a stejně jako v rozvodovém řízení před soudem).

Z konceptu spisu Policie ČR, obvodního oddělení Policie ČR Fulnek soud zjistil, že v roce 2011 bylo vedeno zkrácené přípravné řízení vůči dlužníkovi pro přečin poškození cizí věci a porušení domovní svobody, kterého se dopustil tím, že 14.07.2011 v době od 20:30 do 20:45 hod. v obci Vrchy v podnapilém stavu v objektu č.p. 22 (tedy objektu odlišném od adresy bydliště dlužníka a dcery žalobce s adresou Vrchy č.p. 23) loktem pravé ruky rozbil skleněnou výplň vnitřních uzamčených dveří od kanceláře, kde bydlel poškozený Michal Rygel, nar. 1990, který se v té době v místnosti díval na televizi, načež dlužník vyšel ven před objekt, poškozený Rygel utekl ven a dlužník se vrátil do místnosti, kde rukama začal demolovat zařízení místnosti v podobě LCD televize, obývací stěnu z imitace buku, skříň se šuplíky, kdy v místnosti nic neodcizil, čímž poškozenému Ryglovi způsobil celkovou škodu na poškozených věcech ve výši 16.000,-Kč, přičemž ve vedlejší místnosti nezjištěným způsobem rozbil záchodovou mísu, čímž způsobil firmě Pila Jana, s.r.o. škodu ve výši 1.000,-Kč. Dlužník se k uvedenému jednání doznal a uvedl, že uvedeného dne vypil asi 5 až 6 piv a následně se vrátil domů. Manželka byla doma, o čemž dlužník netušil. Dlužník zašel do kanceláře, kdy cestou potkal Michala Rygela, který mu něco řekl a tím vznikl problém. Dlužník byl totiž vždy proti tomu, aby pan Rygel bydlel v prostorách kanceláří, přičemž následně vstoupil do zmíněné kanceláře a začal rozbíjet nábytek. Tento incident byl způsobem vztekem a pro neshody s panem Rygelem, také díky alkoholu. Rozbité dveře a WC mísu již dlužník uvedl do původního stavu a škodu vzniklou Rygelovi splácí. Manželka žalobce do protokolu v průběhu trestního řízení uvedla, že jako majitelka poškozené firmy Pila Jana, s.r.o., nedává souhlas k zahájení stíhání svého manžela. Součástí je i protokol o ohledání místa činu a náčrt ohledání místa činu, z něhož plyne, že dlužník se při rozbíjení skleněných dveří do zmíněné kanceláře zranil, kdy si způsobil tržné zranění, kdy místnost poškozeného Rygela se nachází v kancelářské budově, tedy v prostorách, kde se nacházejí toliko kanceláře a jiné místnosti nesloužící k bydlení. Na místo se dostavila policie i lékařská služba, kdy dlužník se choval klidně a měl viditelná tržná poranění na loktu pravé ruky. Dlužník měl 2,2 promile alkoholu v dechu, poškozený Rygel 0,96 promile alkoholu v dechu. Z konceptu spisu se dále podává, že za uvedené jednání byl dlužníkovi uložen podmíněně odložený trest odnětí svobody a tento mu byl na základě amnestie prezidenta republiky z 01.01.2013 prominut.

Ze spisu Policie ČR, obvodního oddělení PČR Fulnek, č.j. KRPT148354/35/TČ-2012 soud zjistil, že vůči Janě anonymizovano , nyní Zavřelové, bylo provedeno zkrácené přípravné řízení pro přečiny porušování domovní svobody a výtržnictví, kterých se dopustila tím, že:

1) 11.06.2012 okolo 19:00 hod. vešla do odemčeného rodinného domu č.p. 61 v obci Vrchy do kuchyně a to přes výslovný zákaz nájemce domu-svého manžela Roman anonymizovano , kdy v tomto domě setrvala proti vůli nájemce, kterého po dobu asi 5 minut hrubými a hanlivými výrazy urážela a dům opustila až po několika jeho výzvách, a 2) dne 08.07.2012 okolo 21:00 hod. v Březové č. 122 před vchodem do budovy čerpací stanice slovně napadla poškozené Roman anonymizovano a Blanka Brázdilíková, kdy svému manželovi vyhrožovala, přičemž používala hrubých výrazů na adresu obou poškozených a manželovi Romanu anonymizovano vyhrožovala tím, že jej dostane do kriminálu, kdy se postará o to, že jejich dcera u soudu dosvědčí, že ji manžel osahával, přičemž poškozené Blanka Brázdilíková nadávala, že je špína a kurva flekatá. Ve věci byla podána žaloba a následně Okresní soud v Novém Jičíně usnesením 21 T 168/2012 z 07.01.2013 zmíněnou trestní věc dcery žalobce postoupil Městskému úřadu ve Fulneku k projednání jako přestupku. Z obsahu zmíněného trestního spisu se podává, že dcera žalobce zmíněné jednání jako obviněná v podstatě popřela. Ze svého jednání byla však usvědčována nikoli pouze výpovědi dlužníka, ale také výpovědí poškozené Brázdilíkové, výpovědí svědkyně Lichovníkové a záznamem kamerového systému instalovaného v prostorách čerpací stanice. Součástí spisu jsou i snímky SMS zpráv doručených dcerou žalobce na mobilní telefon dlužníka (kdy také v řízení před incidenčním soudem dcera dlužníka jako svědkyně uvedla, že připouští pravost a autenticitu zmíněných zpráv). Ze zpráv vedle vulgárních nadávek plyne, že už i dcera ví, že dlužník byl v minulosti trestán, že už dcera je vyslýchaná, že pokud nebude dostávat výživné, tak napráší policii dlužníka i lišáka a policii bude zajímat obtěžování Julky, a ty víš, že to je pravda, úchyl je úchyl . Dcera žalobce označuje dlužníka jako piču a ubožáka s tím, že dlužník má dceři žalobce vrátit peníze, platit výživné na Julku, zrušit si pobyt a pak bude mít klid a může klidně zdechnout. Zprávy jsou datovány mobilním telefonem v červenci a srpnu 2012.

Ze stejnopisu oznámení přestupku vyhotoveného Policií ČR, obvodním oddělením PČR Fulnek 05.08.2012 soud zjistil, že uvedený policejní orgán oznámil Obecnímu úřadu ve Vrchách podezření z přestupku, který měla spáchat Jana anonymizovano , rozená Zavřelová, bytem Vrchy 23 tím, že 03.06.2012 okolo 15:30 hodin napadla slovně a fyzicky v obci Vrchy na zahradě domu č. 23 svého manžela Romana anonymizovano tím, že mu nadávala hanlivými výrazy a dala mu dvě facky.

Z potvrzení vyhotoveného Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, územní pracoviště Nový Jičín 21.07.2016 soud zjistil, že uvedený správce daně neevidoval vůči žalobci k 31.12.2008 žádné daňové nedoplatky.

Z potvrzení téhož finančního úřadu z 08.06.2012 soud zjistil, že finanční úřad jako správce daně potvrzuje zánik zástavního práva zřízeného rozhodnutím správce daně, které bylo zřízeno na domě a pozemku v Bílově č.p. 7 pro dluhy na daních a příslušenství daňového dlužníka Romana anonymizovano (žalobce).

Ze stejnopisů přiznání k dani z přidané hodnoty za období 01.-04. čtvrtletí 2006, 01., 03. a 04. čtvrtletí 2007, 01. a 04. čtvrtletí 2008 (kteréžto stejnopisy opatřené prezenčním razítkem finančního úřadu předložil žalobce) soud zjistil (v kontextu s dále uvedenou výpovědi žalobce), že zmíněná daňová přiznání podával jménem žalobce na základě žalobcem vystavené plné moci dlužník, přičemž používal také razítko s textem Roman Zavřel -velkoobchod, výroba dřevěných výrobků.

Z listiny datované dnem 05.01.2005 a podepsané žalobcem a dlužníkem soud zjistil, že listina obsahuje následující text: Roman anonymizovano s Romanem Zavřelem uzavírají spolu dohodu o podnikání Romana anonymizovano . Já Roman Zavřel uděluji plnou moc generální ve věci podnikání, vyřizování věcí na Finančním úřadě v Novém Jičíně. Já Roman anonymizovano se zavazuji plnit vše v dobrém úmyslu .

Z listiny označené jako udělení plné moci generální soud zjistil, že 27.06.2005 žalobce písemně zmocnil dlužníka k vyřizování všech věcí na Finančním úřadě ve Fulneku. Tato plná moc byla Finančnímu úřadu ve Fulneku doručena 29.06.2005.

Z rozhodnutí Finančního úřadu v Novém Jičíně ze dne 08.11.2010 o zřízení zástavního práva soud zjistil, že finanční úřad vyhotovil a žalobci (prostřednictvím jeho zástupce) adresoval rozhodnutí o zřízení zástavního práva k zajištění daňových pohledávek za daňovým dlužníkem v osobě žalobce ve výši 168.261,-Kč, přičemž zástavní právo bylo zřízeno k pozemkům a budově č.p. 7 v obci Bílov, ve vlastnictví žalobce.

Z platebního výměru vydaného zmíněným finančním úřadem 25.11.2010 soud zjistil, že finanční úřad jako správce daně vyměřil žalobci jako poplatníkovi daně úrok z prodlení pro prodlení žalobce s placením daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 01.01.-31.12.2007 (tedy za období před darováním zmíněného spoluvlastnického podílu žalobcem dlužníkovi dne 14.04.2008). Z obdobného platebního výměru vydaného týmž správcem daně téhož dne soud zjistil, že žalobci byl vyměřen úrok z prodlení pro prodlení s placením daně z příjmů fyzických osob za období 01.01.-31.12.2006. Z dalších obdobných výměrů pak soud zjistil, že daňově nedoplatky vznikly žalobci i za období po darování předmětného spoluvlastnického podílu na nemovitostech dlužníkovi, přičemž žádný z uvedených platebních výměrů nebyl vydán dříve než v roce 2010.

Ze dvou rozhodnutí o povolení splátek daně a příslušenství daně vyhotovených 02.12.2010 zmíněným finančním úřadem soud zjistil, že Finanční úřad v Novém Jičíně umožnil žalobci splácet daňově nedoplatky formou pravidelných splátek.

Žalobce ve věci navrhl provést důkaz svou účastnickou výpovědí a na tomto důkazním návrhu setrval i poté, co mu byla vysvětlena specifičnost uvedeného důkazu i omezení plynoucí z ust. § 131 o.s.ř.

Žalobce jako účastník řízení uvedl, že v roce 2005 se jeho dcera Jana provdala za dlužníka, načež dlužník svědkovi řekl, že by rád podnikal, nicméně nemůže, protože má nějaký záznam v rejstříku a kvůli tomu by nedostal živnostenské oprávnění. Žalobce chtěl dlužníkovi pomoci, tak si po vzájemné domluvě s dlužníkem na svou osobu vyřídil živnostenské oprávnění s tím, že na toto živnostenské oprávnění bude podnikat dlužník tak, že bude opravovat euro palety. Žalobce současně dlužníkovi udělil plnou moc pro jednání s finančním úřadem i pro jednání s dalšími úřady a on na základě živnostenského oprávnění a zmíněných plných mocí podnikal zcela samostatně. Žalobce v té době byl zaměstnancem Výrobního Družstva Bytprům na plný úvazek a dle tvrzení žalobce se tento o podnikání dlužníka nestaral. Dlužník pouze jednou za rok řekl žalobci, že vše je v pořádku a žalobce tomu věřil. Daňové přiznání si podával sám dlužník ve spolupráci s účetní. Někdy před rokem 2008 žalobce koupil za 300.000,-Kč v dražbě domek ve Vrchách, kdy jde o předmětný dům ve Vrchách č.p. 23 s pozemky. V domě teď aktuálně bydlí dcera Jana s vnučkou žalobce a se svým přítelem. Žalobce tento domek dal k užívání dceři a dlužníkovi a někdy poté na ně uvedený domek s pozemky převedl tak, že každému z nich převedl 1/2 domku. V roce 2008 si totiž živnostenské oprávnění vyřídil i samotný dlužník a žalobce se ho v té souvislosti zeptal, jestli jsou uhrazeny veškeré závazky z podnikání, které prováděl dlužník na jméno žalobce. Dlužník žalobce ubezpečil, že je vše řádně uhrazeno. Žalobce věnoval spoluvlastnický podíl ve výši 1/2 jednak dceři a jednak dlužníkovi, protože v té době byli úplně v pohodě, měli spolu dceru a žalobce nechtěl, aby se dlužník cítil ukřivděný. V listopadu 2010 však žalobci přišlo úřední psaní z finančního úřadu, že má zastavenou nemovitost v Bílově, ve které bydlí, a to pro dluhy z podnikání, konkrétně šlo o daňové nedoplatky na DPH a daň z příjmu. Žalobce se na finančním úřadě domluvil, že dlužné částky do roka ve splátkách uhradí, což splnil, kdy se jednalo o více než 200.000,-Kč. Následně dlužník řekl žalobci, že to není možné, že by dluhy existovaly. Když žalobce zjistil, že anonymizovano neplatil daně, ačkoli ujišťoval žalobce, že daně platí, byl to pro žalobce hrozný šok, největší v jeho životě, cítil se strašně podvedený a ublížený, protože ten baráček v Bílově si koupil a postupně opravoval. Když byl opravený, tak ho najednou finanční úřad chtěl žalobci kvůli anonymizovano sebrat.

K dotazu soudu, zda ve vztahu k již uvedenému neměl pocit, že naopak sám žalobce uvedl v omyl blíže neurčený okruh ekonomických subjektů včetně státu, pokud umožnil anonymizovano podnikat na své živnostenské oprávnění, když anonymizovano živnostenské oprávnění nemohl získat, žalobce uvedl, že by jej v životě nenapadlo, že by mu to anonymizovano jako zeť mohl udělat. K tomu, jestli tím byl podveden někdo jiný nebo přinejmenším uveden v omyl, to žalobce vůbec neřešil, to jej vůbec nenapadlo. K dotazu, zda si žalobce před darováním spoluvlastnického podílu k nemovitostem ověřil, zda anonymizovano má uhrazeny všechny závazky z podnikání prováděného jménem žalobce, žalobce uvedl, že si to neprověřoval ani ve vztahu ke státním orgánům, ani ve vztahu k dodavatelům dlužníka. V době, kdy žalobce umožnil dlužníkovi podnikat na své živnostenské oprávnění, nezačala dcera žalobce podnikat z důvodu, že na tom byla zdravotně špatně, zotavovala se po operaci. Žalobce vůbec nenapadlo, že by si papíry k podnikání mohla vyřídit sama dcera a pak na ně podnikat anonymizovano , když sám nemohl.

Dále dlužník uvedl, že vztah dcery a dlužníka byl první tři roky úplně v pohodě. K dotazu, proč tedy v roce 2008 na anonymizovano přepsal polovinu domu, když soužití dcery s anonymizovano bylo harmonické pouze tři roky (tedy do konce roku 2007), dlužník uvedl, že to asi špatně spočítal. Vztahy dlužníka a žalobce se začaly zhoršovat až od roku 2008, kdy si dlužník vyřídil vlastní živnostenské oprávnění, což bylo na konci roku 2008. V roce 2009 se pak i zhoršilo soužití dlužníka a dcery žalobce. Tehdy dcera žalobci třikrát volala, že dlužník přišel domů opilý a rozbíjí nějaké věci. Když žalobce na místo přijel, viděl rozbité obrazy a další věci, dcera byla vyděšená v koutě. Žalobce dlužníkovi říkal, ať neblbne, že když má problémy, tak se to dá vyřešit. Ty věci byly rozbité u nich v bytě, nikde jinde. Byla tomu přítomná i dcera dlužníka a dcery. K dotazu soudu, co žalobci vadí více, zda to, že byl podveden anonymizovano anebo že anonymizovano napadal dceru, žalobce uvedl, že samozřejmě mu vadí to, že byl podveden. Po protokolaci tohoto spontánního vyjádření pak žalobce dodal, že mu samozřejmě vadí také to, jak se anonymizovano choval k dceři. Dále žalobce uvedl, že se na činnosti anonymizovano jako podnikatele vůbec nepodílel. Jednou chviličku pomohl anonymizovano něco nařezat, ale bylo to jen jednou a chvilku. K podnikání dlužníka postačovalo základní ruční nářadí, např. pilka a kladivo. Účetnictví vedla pro dlužníka nějaká účetní ze Štramberku, žalobce s ní jedenkrát hovořil. Zaplatit daňové nedoplatky finančnímu úřadu bylo pro žalobce velmi složité, musel si na to půjčit, kromě zaměstnání u Bytprůmu pracoval ještě soboty, neděle a odpoledne na fuškách, aby to vůbec zvládl. S odstupem žalobce dodal, že v té době už na Bytprůmu nepracoval.

Dlužník Roman anonymizovano ve věci vyslechnutý jako svědek po odpovídajícím poučení uvedl a soud z jeho výpovědi zjistil, že v minulosti byly jeho vztahy se žalobcem dobré, ale od té doby, co se rozvedl s jeho dcerou, se už fakticky nestýkají. Vztahy svědka s exmanželkou nejsou příliš dobré, komunikují spolu jen kvůli dceři Julii a jinak jen úředně. Krátce po svatbě svědek požádal žalobce, jestli by si žalobce mohl vyřídit živnostenské oprávnění na obor dřevovýroba, neboť dlužník si v té době živnostenské oprávnění nemohl vyřídit kvůli záznamu v rejstříku trestů. Dlužník s žalobcem vše probrali a žalobce si pak vyřídil vlastní živnostenské oprávnění s tím, že na toto živnostenské oprávnění bude fakticky podnikat dlužník. Domluva byla taková, že o papíry firmy se bude starat samotný dlužník. V době, kdy dlužník podnikal na jméno žalobce, žalobce mu chodil do firmy pomáhat, bylo to o odpoledních, sobotách, nedělích. Žalobce přišel vždycky, když to dlužník potřeboval, bylo to několikrát do týdne. Nikdy se nestalo, že by třeba nepřišel celý měsíc. Poté, kdy si dlužník vyřídil vlastní živnostenský list, žalobce ukončil své zaměstnání u Bytprůmu a nastoupil k dlužníkovi jako zaměstnanec na pilu. Dlužník neměl s žalobcem pracovní smlouvu, žalobce pracoval u dlužníka na živnostenský list, nicméně byl v podstatě zaměstnancem dlužníka, neboť dlužník mu dával pracovní úkoly a také jej platil. Tato situace trvala až do konce roku 2009 nebo počátku roku 2010, kdy došlo k tomu, že jeden odběratel, kterému dlužník vyráběl velké množství palet, mu nezaplatil fakturu na skoro 1,5 mil. Kč. Tím začaly potíže dlužníka, které vyústily až v jeho insolvenci. V důsledku toho, že dlužník neměl na výplaty zaměstnanců, kdy vedle tchána měl i nějaké zaměstnance, tak u dlužníka přestal pracovat i tchán (žalobce), neboť nebylo na výplaty. V roce 2010 finanční úřad udělal zpětně kontrolu na živnost žalobce a našly tam nějaké nesrovnalosti a vydal platební výměry. Dlužník s žalobcem o tom nechtěl mluvit, neboť čekal, že mu bude uhrazena zmíněna velká faktura a nedoplatky z toho pak bez potíží zaplatí, kdy tím míní i dluhy plynoucí z živnosti tchána. Zmíněná faktura mu však nebyla zaplacena. Dlužník o tom žalobce neinformoval. Finanční úřad své písemnosti doručoval přímo dlužníkovi, neboť i pro tyto účely měl dlužník žalobcem udělenou plnou moc. Tchán se o záležitosti dověděl tak, až mu následně byl doručen nějaký dopis, že mu chtějí zabavit domek. To už ale dlužník ve firmě nebyl. Když se firma zbortila, dlužník se s manželkou doma jen hádali a on raději odjel na Šumavu, neboť nebyl schopen zkousnout podnikatelský neúspěch.

Svědek anonymizovano dále uvedl a soud takto zjistil, že předtím, když ještě bylo všechno v pořádku a s manželkou normálně žili, v době, kdy spolu s dcerou žalobce čekali dceru, se jim líbil jeden dům ve Vrchách. Svědek s manželkou věděli, že dům je na prodej, tcháni věděli o tom, že se jim dům líbí. Tcháni nabídli, že dům pro ně koupí. Tenkrát ho kupoval tchán. Svědek s manželkou si dům opravili, pak se tam nastěhovali, bylo to na jaře po narození dcery. Postupem doby dlužník s manželkou měli své příjmy, v rodině začala debata o tom, že by se ten dům č.p. 23, ve kterém již dlužník s manželkou fakticky bydleli, převedl na dlužníka s manželkou, ať to tchány nezatěžuje. Každý z rodiny si k tomu něco řekl, dlužník na nikoho nenaléhal, byla to domluva v rámci celé rodiny, všichni s tím souhlasili a někdy poté tcháni formou daru dům převedli na dlužníka a jeho manželku. Poplatky zaplatili svědek s manželkou, ale jinak to byl dar. V době převodu dlužník s manželkou jako rodina a i jako podnik fungovali úplně v pohodě, všechno bylo v pořádku, dlužník neměl ani tušení o nějakých případných nedoplatcích na daních apod. Daňová přiznání podával řádně, měl na to účetní Valérii Valíkovou ze Štramberka. Dlužník papírům nerozuměl, daňová přiznání podávala vždy tato paní, ona v běžných záležitostech tchánovým jménem komunikovala přímo s finančním úřadem. Dluhy na daních vznikly až na základě daňové kontroly provedené finančním úřadem, který provedl zpětnou kontrolu až v době, kdy dlužník již normálně fungoval na své živnostenské oprávnění. Teprve až tehdy se o těch nedoplatcích a dodatečně vyměřeném penále dlužník dověděl. Do té doby neměl žádný dluh, když podnikal na papíry žalobce, dlužník vždycky zaplatil to, co mu účetní řekla, že má zaplatit. Dlužník byl přesvědčen o tom, že žádný dluh nemá a mít a nemůže.

Z výpovědi svědka dále soud zjistil, že po roce 2010, kdy zkrachovala jeho firma, byl nervózní, doma dělal kravál, k tomu alkohol, takže pro určitě pro nikoho nebylo příjemné. U těch výstupů dlužníka byla i dcera. Došlo i k tomu, že dlužník manželku uhodil, ale na to si nevzpomíná, byl v tom alkohol. Vždycky to s manželkou řešili až druhý den, kdy byl střízlivý. Ač si na to nevzpomíná, připouští, že uhodit jí mohl. Policie byla u dlužníka jenom jednou, bylo to tehdy, kdy rozbíjel věci v kanceláři, nikoli doma. Několikrát však byl v domácnosti dlužníka žalobce, kdy mu volala manželka, že si s dlužníkem neví rady.

K výslovnému dotazu soudu žalobce uvedl, že není pravdou, že by jej kdykoli manželka fyzicky napadla (viz. však výše citované sdělení Policie ČR). Není pravdou, že by dlužník od manželky měl dostat nějakou facku. Je pravdou pouze to, že se veřejně pohádali. Bylo to v době, kdy si dlužník s manželkou dělali vzájemné naschvály. Manželka svědkovi vyhrožovala, že dopadne špatně, že se o to postará. O daňové kontrole ve firmě žalobce a vyměření nedoplatků a penále se dlužník dozvěděl, až v době, kdy podnikal na své oprávnění. Bylo to někdy v roce 2009. Žalobce o tom neinformoval. Velká pohledávka dlužníka přesahující 1 mil. Kč vznikla na přelomu let 2009-2010. Konflikty v soužití dlužníka a jeho manželky vznikaly až poté, kdy bylo zahájeno insolvenční řízení. To bral dlužník zpočátku na lehkou váhu, ale když jej doma navštívila insolvenční správkyně, tak pochopil, že je zle, neboť po baráku mu začali chodit cizí lidé. Tento fakt dlužník nebyl schopen skousnout a začal být agresivní. Když se žalobce dozvěděl z dopisu, že má zastavený barák, tak to s dlužníkem řešil a tehdy v podstatě začalo odloučení dlužníka od žalobce. Žalobce dlužníkovi vyčítal, že mu věřil apod. Dlužník však všechno dělal v nejlepším úmyslu, nikdy nikoho nechtěl podvést, někoho podfouknout nebo mu způsobit nějakou škodu. Chtěl mít spokojenou fungující rodinu ne někoho podvádět. Účetní paní Valíková dlužníkovi účetnictví zpracovávala ve své provozovně. Jednou za měsíc dlužník naložil veškeré faktury a doklady a odvezl je účetní, ona je následně zpracovala. Účetní se s žalobcem znala, pracovala totiž jako účetní ve Vrchách v době, kdy tam kdysi byla velká pila. Manželka dlužníkovi s papíry v jeho podnikání nikdy nepomáhala.

Z výpovědi svědkyně Jany Zavřelové, dříve anonymizovano soud zjistil, že svědkyně je dcerou žalobce a bývalou manželkou dlužníka. Své vztahy s žalobcem svědkyně charakterizovala jako dobré, neboť se nikdy nehádali. Jednu dobu byl, ale otec hrozně naštvaný, když nás manžel přivedl do průšvihu . Svědkyně ve své výpovědi uvedla, že její vztahy s exmanželem jsou nyní dobré. Samozřejmě byly dobré před svatbou a po svatbě, ale koncem roku 2009 se něco změnilo, exmanžel začal pít a byl zlý. Svědkyně nejprve nevěděla proč, až jí to naznačila insolvenční správkyně. Dlužník vždycky svědkyni tvrdil, že za vzniklé problémy nemohl, ale svědkyně je přesvědčena, že za ně ve skutečnosti mohl. K dotazu soudu, co dlužník zanedbal, nebo udělal špatně, svědkyně uvedla, že všechno, zničil firmu a pokazil manželství . Dlužník se svědkyní žili tak, že po krachu nebyly jejich vztahy dobré, přičemž převážně napadal dlužník svědkyni. Napadal ji většinou u nich doma. Svědkyně připustila, že i ona dlužníka hrubě slovně napadala a vyhrožovala mu v SMS zprávách. Psala mu v nich, že ho nechá zničit. Svědkyni vadilo, když dlužník před dcerou vulgárně nadával. Je pravdou, že i svědkyně dlužníkovi před dcerou vulgárně nadávala. Když se svědkyně dlužníka ptala, jestli nemá potíže ve firmě, on vždycky odpověděl, že všechno bude dobré. Dlužník svědkyni napadl fyzicky celkem asi v 8 případech . Šlo o facky, žduchání, házel po svědkyni nádobím. Tyto skutečnosti u rozvodového soudu ani orgánu sociálněprávní ochrany dětí svědkyně neuváděla, nechtěla manžela shazovat. K dotazu soudu, zda by vztah svědkyně a jejího exmanžela v určitém období šlo popsat slovy, že si dělali vzájemné schválnosti, svědkyně uvedla ona nikdy žádné schválnosti exmanželovi nedělala . Incidenty mezi svědkyní a dlužníkem začaly před koncem roku 2009, kdy do konce roku 2009 to bylo dvakrát. Pak to trvalo někdy do roku 2011, kdy se odstěhoval. Bylo to vždy tehdy, když se napil. K fyzickému napadání došlo asi v 8 případech, zdůrazňuji asi . Žalobce jako otec svědkyně byl u svědkyně v domácnosti třikrát, bylo to ještě v době, kdy svědkyně spolu s dlužníkem spolu ještě bydleli. Když žalobce přijel, vždycky se mu podařilo dlužníka uklidnit. Incidentům byla přítomná i dcera svědkyně, určitě se to na ní podepsalo, navštěvuje i psychologa. Ona je šikovná, ale bojácná. Psycholožka to uzavřela tím, že se bojí tatínka, jinak se ničeho nebojí. Být sama doma se samozřejmě bojí. Svědkyně je přesvědčena, že dlužník to jejímu otci udělal schválně, protože zadlužil a zničil celou rodinu svědkyně. Svou rodinu přitom dlužník nezadlužil. Svědkyně se dodatečně dozvěděla, když už byl dlužník v insolvenci, že mu má někdo dlužit více než 1 mil. Kč, ale neví, jestli to tak je. V každém případě ví, že se tuto sumu dlužník snažil vymáhat.

Z hlediska skutkového pro úplnost soud konstatuje, že z nesporných tvrzení účastníků a ze soupisu majetkové podstaty plyne, že v soupise majetkové podstaty není evidována žádná pohledávka dlužníka přesahující 1 mil. Kč.

Z hlediska skutkového nutno uvést, že soud ve věci provedl všechny důkazy účastníky navržené, s výjimkou důkazu znaleckým posudkem k ocenění předmětných nemovitostí. Provedení tohoto důkazu, resp. provedení důkazu čtením znaleckého posudku, který dle nesporného tvrzení účastníků má k dispozici žalovaná, soud neprovedl, neboť do doby ukončení dokazování uvedený znalecký posudek soudu nebyl žádnou ze stran předložen. Potřebu jeho provedení pak žalobce odůvodnil tím, že provedení důkazu čtením vypracovaného znaleckého posudku je zapotřebí k tomu, aby byla zjištěna hodnota nemovitostí za účelem správného výpočtu odměny zástupce žalobce pro výpočet náhrady nákladů řízení. Soud tedy důkaz čtením existujícího znaleckého posudku neprovedl, neboť jej neměl k dispozici, a odročovat ústní jednání za účelem provedení tohoto důkazu považuje za krajně neekonomické a především za zcela nepotřebné, neboť dle názoru soudu by případná hodnota jednoho úkonu právní pomoci ve věci byla vypočtena na základě ust. § 9 odst. 4 písm. c) vyhl. č. 177/96 Sb.

Z hlediska skutkového tedy možno shrnout, že soud ve věci provedl veškeré důkazy účastníky navržené s výjimkou výše uvedeného znaleckého posudku, který je pro posouzení věci (mimo jakoukoli pochybnost pak věci samé) zcela nepotřebný. Soud všechny důkazy vyhodnotil nejprve každý jednotlivě a všechny pak v jejich vzájemném souhrnu a dospěl k závěru o skutkovém stavu tak, jak je uveden u výše podrobně citovaných zmíněných důkazních prostředků. Přitom soud uvádí, že vše, to co následuje po slovech vzal za prokázáno , vzal za prokázáno zmíněným důkazním prostředkem. Jestliže u výpovědi účastníka či svědka je uvedeno, že účastník či svědek uvedl , tuto skutečnost soud samu o sobě za prokázánu výpovědí zmíněného procesního subjektu nevzal (bez dalšího). V té souvislosti nutno uvést, že soud celou výpověď svědkyně Zavřelové hodnotí jako v zásadě nepříliš věrohodnou, zcela zjevně motivovanou procesním zájmem na výsledku sporu i zjevně nepřátelským postojem vyslýchané svědkyně k dlužníkovi. Tento je zjevně patrný jak z protokolovaných odpovědí svědkyně na otázky soudu, případně i z jejího spontánního projevu, tak i z její nonverbální komunikace a projevu. Z výpovědi svědkyně Zavřelové ale soud považuje za prokázané (v kontextu také s tvrzením žalobce), že žalobce jako otec svědkyně zasahoval v domácnosti dcery toliko 3 krát, a to v souvislosti s tím, že dlužník rozbíjel věci v domácnosti svědkyně. Na stranu druhou nelze nezaznamenat, že v případě tvrzeného fyzického napadání se svědkyně o pomoc na svého otce-žalobce neobrátila, kdy napadena měla být asi 8 krát v období více než 2 let, kdy i následně po tomto napadání nějakou dobu dlužník se svědkyní žili opět ve společné domácnosti, než se dlužník definitivně odstěhoval. Skutečnost fyzického napadání dlužník v osobě svědka nepotvrdil s tím, že ji toliko nevylučuje. Přitom ovšem nelze přehlédnout, že dlužník v osobě svědka naopak kategoricky popřel, že by on sám byl kdykoli svědkyní-svou exmanželkou-napaden, ač obsahem výše citované policejní písemnosti je prokázán opak. Nelze vyloučit, že ve vztahu k výsledku tohoto incidenčního sporu i dlužník může sdílet spíše ekonomický zájem žalobce a své bývalé manželky, než zájem jeho věřitelů.

Na výše uvedený zjištěný skutkový stav soud aplikoval přechodná ustanovení občanského zákoníku 2014 a na jejich základě pak ust. § 630 občanského zákoníku 1964, přihlédl k obecné úpravě právních úkonů provedené občanským zákoníkem 1964, jakož i judikatuře týkající se vrácení daru a předestřené ostatně již zmíněným rozhodnutím

Nejvyššího soudu v dané věci, dále pak aplikoval ust. § 7, § 217 a § 246 IZ v aktuálním znění a dospěl k následujícím závěrům.

V daném případě je po předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci zjevné, že jsou splněny formální náležitosti pro vrácení daru tak, jak se ho výzvou k vrácení daru a následně padnou žalobou žalobce domáhá. Mezi žalobcem a dlužníkem totiž byla v minulosti uzavřena darovací smlouva, kterou žalobce jako dárce převedl na dlužníka jako obdarovaného spoluvlastnický podíl v rozsahu 1/2 k nemovitostem uvedeným ve výroku č. I. tohoto rozhodnutí. Poté, kdy žalobce dospěl k závěru, že v důsledku počínání dlužníka nastaly okolnosti, pro které je možno domáhat se vrácení daru, žalobce vyhotovil jednostranný adresovaný písemný právní úkon, který doručil do sféry dispozice jak dlužníka, tak jeho insolvenční správkyně, neboť v době vyhotovení tohoto úkonu byl dlužník v insolvenci a předmětný spoluvlastnický podíl byl již sepsán do majetkové podstaty. Uvedený jednostranný adresovaný právní úkon byl dle závazného právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v jeho rozhodnutí vyhotoven ještě dostatečně jednoznačně, srozumitelně, určitě a konkrétně.

Je tak zřejmé, že formální náležitosti v rámci předepsané procedury vedoucí k vrácení daru a obnovení vlastnického práva k předmětu daru dárce jsou splněny, je vyjasněna i otázka pasivní legitimace (kdy právní závěr byl navržen Nejvyšším soudem k zevšeobecnění v rámci Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a úkolem soudu I. stupně je především zjistit skutkové okolnosti (jimiž se soudy v dosavadním průběhu řízení v zásadě nezabývaly), aby bylo postaveno najisto, zda zmíněné skutkové okolnosti zakládají aplikaci zmíněného ust. § 630 občanského zákoníku 1964-zda tedy skutkové okolnosti v daném případě odůvodňují aplikaci ust. § 630 občanského zákoníku.

Je tak v daném případě z hlediska hypotézy ust. § 630 občanského zákoníku 1964 třeba posoudit, zda obdarovaný dlužník se v daném případě choval způsobem hrubě porušujícím dobré mravy. Dobré mravy jsou tradičním pojmem převzatým z římského práva a praxe zpravidla intuitivně chápe, o co v jejich případě jde, byť schází všeobecně akceptovatelné teoretické vymezení pojmu dobrých mravů. Nutno připustit, že (také) pojem dobré mravy je právnickým odborným termínem užívaným ve více významech. Tím prvním a základním je pojem dobrých mravů, tak jak je vymezen v ust. § 3 odst. 1 a § 39 občanského zákoníku 1964, kdy druhým (nikoli nutně totožným) svým obsahem je pojem dobrých mravů užitý např. v ust. § 711 odst. 1 občanského zákoníku 1964 ve vztahu k tomu, že závažné porušování dobrých mravů v domě je důvodem pro výpověď z nájmu bytu. Dobré mravy možno v současnosti chápat (a v hluboké minulosti nepochybně) jako neprávní normativní systém. V současnosti však nutno připustit, že pojem dobrých mravů je kategorií na výsost právní. Plyne to z důvodu, že pojem dobrých mravů je užíván v terminologii právních norem a obsah tohoto (z tohoto hlediska již nepochybně právního) pojmu je dovozován mimo jiné judikaturou. Dobré mravy jsou kategorií právní a jejich obsah je tedy třeba hledat především v platném právu. Pokud by v daném případě dobré mravy či morálka akceptovaly pravidlo rozporné s hodnotami respektovanými právem, bylo by při řešení toho, co je správné , nutno vyjít z hodnot vyjádřených právem (viz. též Spáčil, J.: Dobré mravy v českém občanském zákoníku a judikatuře, in: Právní rozhledy 18/2004, C. H. Beck, Praha 2004).

S ohledem na důvody odstoupení od smlouvy tak, jak je žalobce formuluje ve výzvě k vrácení daru, nutno dojít k závěru, že žalobce považuje za chování dlužníka rozporné s dobrými mravy jednak to, že musel za dlužníka zaplatit jeho závazky plynoucí z podnikání dlužníka vůči správci daně, a jednak to, že dlužník se neakceptovatelným způsobem choval k dceři žalobce coby své manželce, nad to v přítomnosti vnučky žalobce (dítěte dlužníka a dcery žalobce).

V daném případě bylo prokázáno, že žalobce skutečně vůči státu plnil své závazky převyšující 200.000,-Kč, kteréžto byly způsobeny v souvislosti s podnikatelskou činností dlužníka, kterou dlužník vykonával jménem a na účet žalobce. V daném případě však nutno zdůraznit, že dlužník tak činil s výslovným souhlasem a za aktivního přispění samotného žalobce. Žalobci bylo od samého počátku zřejmé, že dlužník nesplňuje ty podmínky, které veřejné právo stanoví jako předpoklad pro získání živnostenského oprávnění. Mezi účastníky není žádného sporu o tom, že žalobce věděl, že dlužník nemůže podnikat nebo že dlužník má zákaz podnikání. Pro posouzení věci není důležité, jaká konkrétní skutečnost zakládala dlužníkovu nemožnost vyřídit si na své jméno živnostenské oprávnění-podstatné je, že předpisy veřejného práva v době po roce 2005 (tedy po sňatku dlužníka s dcerou žalobce) znemožňovaly dlužníkovi získat legální podnikatelské oprávnění, resp. legální živnostenské oprávnění. Uvedený zákaz skutkově vycházel z deliktní minulosti dlužníka a opět není pro posouzení věci podstatné, v čem ona deliktní minulost spočívala. Podstatné naopak je, že dlužník sám, případně dcera, informovali žalobce o tom, že dlužník nemůže sám legálně podnikat a že spatřuje cestu k obejití tohoto právního zákazu v tom, že by si do té doby nepodnikající neživnostník v osobě žalobce vyřídil živnostenské oprávnění a že na základě takto od státu vylákaného živnostenského oprávnění by dlužník realizoval svou podnikatelskou činnost, ke které by jinak samostatně nebyl oprávněn. Vyjádřeno jazykem práva trestního: Žalobce a dlužník ve společném úmyslu obejít zákaz provozování živnosti dlužníkem, po předchozí domluvě a společným jednáním obešli zákaz podnikatelské činnosti dlužníka tím, že žalobce si vyřídil živnostenské oprávnění v oboru dřevovýroba, udělil plnou moc dlužníkovi k jednání jménem živnostníka ve všech vztazích včetně vztahů k orgánům státu zahrnujícím i finanční úřady a umožnil takto dlužníkovi samostatně vyvíjet podnikatelskou činnost, ač žalobci bylo známo, že samostatně tuto podnikatelskou činnost dlužník provozovat (dočasně) nesmí. Je tedy zjevné, že žalobce si počínal při uzavření této dohody s dlužníkem způsobem zjevně se vymykajícím dobrým mravům, neboť účelem této soukromoprávní dohody žalobce a dlužníka bylo obejít z předpisu práva veřejného plynoucí zákaz podnikatelské činnosti, který v té době tížil dlužníka. Bylo prokázáno, že předmětem dohody byl i závazek dlužníka počínat si tak, aby z podnikatelské činnosti dlužníka nevzešly přímo žádné závazky, které by žalobce musel plnit na svůj vrub-závazky plynoucí z podnikatelské činnosti vedené na jméno žalobce měl na svůj vrub plnit dlužník. Byť i pro oblast soukromoprávních dvoustranných úkonů platí zásada pacta sunt servanda, nelze tuto zásadu mít za prioritní ve všech případech a to také a zejména v těch případech, kdy soukromoprávní dohoda je rozporná s dobrými mravy, kdy pojem dobrých mravů nutno vnímat jako pojem zahrnující nejen soukromoprávní aspekty určitého jednání, ale i aspekty veřejnoprávní ve vztahu k veřejnému pořádku.

Tím, že sjednal účelovou dohodu s dlužníkem, kterého tížil zákaz podnikání, si žalobce musel být vědom od samého počátku, že jeho počínání je rozporné s onou veřejnou dimenzí pojmu dobrých mravů, resp. je rozporné s veřejným pořádkem, kdy nepochybně je ve veřejném zájmu a v souladu s veřejným pořádkem, jsou-li respektována omezení, která demokratický právní řád z různých důvodů spojuje s požadavky na osoby živnostníků či obecně podnikatelů. Jistě není v souladu s veřejným pořádkem, pokud jsou hledány cesty, jak takovýto zákaz vyplývající z předpisů práva veřejného obejít. Jedním z aktérů takovéto dohody rozporné s veřejným pořádkem byl v daném případě žalobce, který sjednal dohodu s dlužníkem směřující svým účelem k tomu, aby umožnil podnikat dlužníkovi, který v době sjednání dohody legálně podnikat nemohl.

Je tedy nepochybné, že žalobce si v daném případě počínal způsobem rozporným s veřejným pořádkem a tedy konec konců i v rozporu s dobrými mravy, neboť pojem dobrých mravů coby právní kategorie nepochybně zahrnuje i kritéria veřejného pořádku. V daném případě tak platí, že samotný žalobce se choval v rozporu s dobrými mravy, neboť svým aktivním, informovaným jednáním umožnil dlužníkovi obejít zákaz podnikání, resp. nemožnost získat legálně živnostenské oprávnění. Nedlouho na to ovšem uvedená okolnost žalobci naprosto nebrání, aby se s poukazem na existenci kategorie dobrých mravů domáhal vrácení daru, poskytnutého dlužníkovi coby manželovi své dcery, a to právě s poukazem na to, že dlužník se měl zachovat v rozporu s dobrými mravy (tentokrát nikoli ve vztahu k veřejnému pořádku), ale přímo k žalobci. Onen rozpor s dobrými mravy je spatřován v tom, že žalobci vznikla povinnost zaplatit státu daňové nedoplatky a penále, které byly vyúčtovány finančním úřadem v souvislosti se zpětnou kontrolou podnikatelské činnosti provozované na živnostenské oprávnění žalobce.

Bez ohledu na to, že bylo prokázáno, že dlužník tuto povinnost žalobci nezapříčinil úmyslně (viz níže), má soud za to, že požadavek na vrácení daru plynoucí z toho, že žalobci vznikla povinnost zaplatit státu závazky spojené s provozováním živnosti evidované na jeho jméno, není důvodný. Žalobce se totiž nemůže domáhat dobrodiní dobrých mravů, resp. sankce zákonem spojené s porušením dobrých mravů, pokud sám si v souvislosti s posuzovanými okolnostmi počínal způsobem, které jsou rozporné s veřejným pořádkem jako subkategorií dobrých mravů. Obdobně je judikaturou vyřešena v právu rodinném situace, kdy např. manželka se nemůže úspěšně domáhat výživného po svém manželovi, neplní-li manžel svou vyživovací povinnost dobrovolně, je-li prokázáno, že žalobkyně sama porušila dobré mravy a svou zákonnou povinnost manželské věrnosti tím, že navázala mimomanželský vztah. Porušil-li tedy žalobce dobré mravy a veřejný pořádek tím, že sjednal s dlužníkem dohodu, kterou oba ve společném úmyslu obešli právní zákaz postihující dlužníka, nemůže se žalobce dovolávat ochrany dobrých mravů, pokud samotnému žalobci v souvislosti s tím vznikla předem nezamýšlená povinnost. Již z tohoto hlediska je tedy požadavek žalobce zcela nedůvodný.

V daném případě nebyla zjištěna žádná skutková okolnost nasvědčující závěru, že by dlužník záměrně neplatil daně a podobně poplatky finančnímu úřadu spojené s jeho podnikatelskou činností provozovanou na oprávnění žalobce. Bylo naopak prokázáno a to i přičiněním žalobce (viz potvrzení o bezdlužnosti dlužníka k 31.12.2008), že přinejmenším do 31.12.2008 dlužník plnil své povinnosti vůči státu způsobem, který považoval za zcela dostatečný a souladný s právními předpisy na základě doporučení v té souvislosti dávaných mu odbornou účetní. Konec konců bylo prokázáno, že samotný žalobce se na podnikatelské

činnosti dlužníka podílel, byť pouze fyzickými výkony-dlužník s žalobcem byli dohodnuti, že veškeré papíry bude vyřizovat právě dlužník (byť v té době nesměl podnikat). Bylo prokázáno, že zmíněné nedoplatky a penále, které byly posléze žalobci coby formálnímu provozovateli živnosti vyměřeny, vznikly na základě kontroly finančního úřadu, která byla provedena (jak jinak) za minulé období. V té souvislosti finanční úřad doměřil v souvislosti s podnikatelskou činností nedoplatky na DPH a na dani z příjmu, které ovšem dlužník neuhradil. Jeho vysvětlení, že uvedené nedoplatky neuhradil nikoli úmyslně, ale z důvodu platební neschopnosti nastálé v době jejich vyměření, působí věrohodně a nebylo otřeseno žádným důkazem. Subjektivní přesvědčení svědkyně Zavřelové, dříve anonymizovano , o úmyslném způsobení škody dlužníkem žalobci nemá oporu v žádném důkazu, snad kromě zmíněné svědecké výpovědi svědkyně Zavřelové. Pro tento svůj hodnotící soud ovšem ani svědkyně neuvedla žádnou skutkovou indicii, vyjma toho, že dlužník zadlužil moji rodinu, nikoli svoji . Tomu, že dlužník si v nejlepším úmyslu počínal tak, aby žádná daňová či obdobná povinnost žalobci nevznikla, nasvědčuje i skutečnost, že jakmile to bylo možné, vyřídil si dlužník vlastní živnostenské oprávnění a začal tentokrát již legálně podnikat na základě svého živnostenského oprávnění. Povinnost zaplatit doměřené daně a následně pak i penále vznikla až v období, kdy již dlužník podnikal na vlastní živnostenské oprávnění. Důvodem, proč dlužník nezaplatil v souladu se svou soukromoprávní dohodou s dlužníkem zmíněné nedoplatky, tak skutečně se jeví být okolnost, že v důsledku těžkostí nastalých při vlastní podnikatelské činnosti dlužníka již nebyl sto je splnit. To konec konců zcela koresponduje i s výpověďmi žalobce jako účastníka a svědkyně Zavřelové. Lze přisvědčit žalované, pokud uváděla, že v daném případě nastala běžná situace v podnikání, tzn., že po kontrole ze strany finančního úřadu vznikla podnikateli povinnost doplatit daně doměřené podnikateli jako daňovému subjektu právě po uskutečněné daňové kontrole. S ohledem na provedené dokazování má soud za to, že nebýt těžkostí dlužníka v jeho podnikatelské činnosti provozované v době kontroly již na vlastní účet a na vlastní živnostenské oprávnění, uhradil by dlužník i uvedené závazky formálně tížící žalobce. Neschopnost dostát svým platebním závazkům pak konec konců byla i důvodem zahájení insolvenčního řízení vůči dlužníkovi, v jehož rámci byly do majetkové podstaty sepsány i zmíněné nemovitosti, resp. spoluvlastnický podíl na nich. Bez ohledu na dříve uvedené o nesouladnosti žalobcova počínání s veřejným pořádkem pak má soud za to, že prostá neschopnost dlužníka dostát svým závazkům (včetně závazku zaplatit veškeré dluhy z podnikání sjednaného s žalobcem) není chováním hrubě porušujícím dobré mravy a není tedy důvodem, který by žalobce opravňoval důvodně se domáhat vrácení daru.

Lze tedy mezitímně shrnout, že nezaplacení daňových doměrků a penále dlužníkem v daném případě není chováním hrubě rozporným s dobrými mravy, resp. chováním hrubě rozporným se zájmy žalobce, a nehledě na uvedené i v opačném případě by žalobce z tohoto hlediska nemohl se domoci ochrany založené ust. § 630 občanského zákoníku, neboť v souvislosti s tím se sám choval v rozporu s dobrými mravy, zahrnujícími i kategorii veřejného pořádku a dodržování právních norem. Nelze totiž přehlédnout, že sjednáním uvedené dohody s dlužníkem žalobce uvedl v omyl blíže neurčený okruh ekonomických subjektů i orgány státu, neboť nikdo z ekonomických subjektů, popřípadě orgánů státu nebyl seznámen s tím, že ve skutečnosti nepodniká s bezúhonným žalobcem, ale vstupuje do ekonomických či jiných vztahů s osobou, která by při respektování veřejného pořádku a obsahu platného práva nesměla podnikat. Byl-li žalobce dotázán, co mu vadí více, zda to, že musel zaplatit závazky vzniklé z podnikání dlužníka či zda mu více vadí chování dlužníka k dceři, žalobce spontánně reagoval tak, že mu samozřejmě nejvíce vadí to, že byl podveden v důsledku čehož musel za vynaložení značeného úsilí dodatečně zaplatit daňově doměrky a penále. Jak již uvedeno-není však žádného důkazu pro to, že by dlužník skutečně jednal v úmyslu žalobce podvést a to ať už v úmyslu přímém či nepřímém či že by zde byl jiný odsouzení hodný motiv na straně dlužníka podřaditelný pod hrubé porušení dobrých mravů.

Druhý důvodem, pro který se žalobce domáhal vrácení daru, je nevhodné chování dlužníka vůči dceři žalobce, tedy vůči manželce dlužníka, kdy jednání obecně popsané ve výzvě k vrácení daru a žalobě bylo povinností soudu I. stupně skutkově konkretizovat. Platí přitom, že intenzita uvedeného jednání by musela být značná, ať už velmi intenzivní v krátké době, nebo značná po delší dobu a to se zřetelem k tomu, že první důvod spočívající v jednání výše popsaném nebyl shledán jako důvodný. Nebylo lze totiž vyloučit situace, že obě jednání ve svém souhrnu, tedy jednání ve vztahu k majetkové sféře žalobce v kontextu s jednáním ve vztahu k osobnosti dceři žalobce, by mohlo naplnit onu intenzitu hrubého porušení dobrých mravů. Bylo-li výše vysvětleno, že jednání dopadající do majetkové sféry žalobce nemůže být oním hrubým porušením dobrých mravů, může být oním hrubým porušením dobrých mravů toliko relativně závažné jednání dlužníka ve vztahu k dceři žalobce a to poměrně závažné intenzity, aby samo o sobě mohlo být vyhodnoceno jako hrubé porušení dobrých mravů bez ohledu na to, že vznik poplatkové povinnosti žalobce ve vztahu k finančnímu úřadu oním důvodem není.

V daném případě má soud za to, že nelze odhlédnout od skutkových okolností již výše podrobně uvedených. Svědkyně Zavřelová, dříve anonymizovano , coby manželka dlužníka ví naprosto přesně, že 3 krát volala svému otci s žádostí o pomoc, nechť se dostaví do společného obydlí svědkyně a dlužníka a to v situacích, kdy dlužník demoloval společný majetek, např. konkrétně sklokeramickou desku. V jednom případě pak svědkyně neváhala zavolat i policii, když dlužník demoloval zařízení kanceláře sloužící k přespávání pracovníků svědkyně v sousedním objektu č.p. 22. Svědkyně však neví, kolikrát dostala facku, ona to nepočítala, resp. dostala ji asi 8 krát, ale fyzické napadání popisovala tak, že to byly facky, žduchání nebo házení nádobí. V tomto případě tvrzeného fyzického napadání však svědkyně nevolala ani policii ani svého otce (na rozdíl od rozbíjení společné domácnosti). Platí přitom, že incident, k němuž byla volána lékařská pohotovost a policie, se odehrál v době po vyhotovení výzvy k vrácení daru a odehrál se nikoli ve společném obydlí účastníků, ale v objektu sousedním a odehrál se nikoli ve vztahu ke škodě domácnosti svědkyně, ale zejména ve vztahu k majetku poškozeného Rygela. K tomuto incidentu tedy pro posouzení okolností rozhodných pro vrácení daru není vůbec možno přihlížet, neboť tento incident se mimo jakoukoli pochybnost odehrál v době po vyhotovení výzvy k vrácení daru a netýkal se osobnostní intimní sféry svědkyně. Zbývá tedy se vypořádat s tvrzením svědkyně, přejatým jejím otcem jako žalobcem do žaloby, že ještě v době před vyhotovením výzvy k vrácení daru dlužník ve 3 případech demoloval zařízení domácnosti včetně sklokeramické desky a že v několika dalších případech byla fyzicky napadena fackami (nebo) žďucháním (nebo) házením nádobí. Tyto incidenty vyjma výpovědi svědkyně však nejsou ničím zadokumentovány. Ani výpověď svědkyně pak neposkytuje žádné vodítko k tomu, jak uvedené incidenty časově zařadit, zda v době do vyhotovení výzvy k vrácení daru anebo zda se uvedené incidenty odehrály až poté (nelze totiž ztratit ze zřetele, že účastníci spolu přerušovaně žili až do doby relativně dlouho následující po vyhotovení výzvy k vrácení daru). Výzva k vrácení daru byla vyhotovena v dubnu 2011, účastníci spolu žili naposled ještě na jaře v roce 2012. Jak již uvedeno, svědek anonymizovano uvádí, že si nepamatuje na žádný případ, že by svědkyni uhodil-uvádí pouze, že nevylučuje, že se tak mohlo stát. V porovnání s jiným tvrzením svědka, že vylučuje, že by on sám byl kdykoli napaden svědkyní (ač toto jeho tvrzení je vyvráceno zprávou policie), dle názoru soudu žalobce neunesl důkazní břemeno, že by jeho dcera byla ze strany dlužníka dlouhodobě, opakovaně fyzicky napadána. Soud má za prokázáno toliko to, že ve třech případech, patrně v období do konce jara 2011, se žalobce na základě telefonátu svědkyně dostavil do obydlí svědkyně a dlužníka, aby zamezil rozbíjení majetku ve společném vlastnictví dlužníka a svědkyně. Samotné rozbíjení majetku tvořícího bytové vybavení, kterýžto majetek se nacházel ve společném vlastnictví dlužníka a svědkyně, ve třech případech, kdy dlužník svého jednání zanechal ihned poté, kdy k tomu byl vyzván žalobcem, soud nehodnotí jako ono závažné jednání hrubě porušující dobré mravy. Nestačí totiž pro aplikaci ust. § 630 občanského zákoníku toliko obecná neakceptovatelnost nějakého jednání či jeho nesouladnost s dobrými mravy-ust. § 630 občanského zákoníku vyžaduje hrubé porušení dobrých mravů, buď jednorázové velmi intenzivní, nebo dlouhodobé, opakované, méně intenzivní, kdy těmto požadavkům trojí demolování bytového zařízení samo o sobě nevyhovuje. V této chvíli lze tedy mezitímně shrnout, že soud nevzal za prokázáno, že by k fyzickému napadání dcery žalobce došlo v době do vyhotovení výzvy k vrácení daru a nedosti na tom soud konstatuje, že takovéto jednání nevzal za prokázáno ani v případném pozdějším období. Samotné demolování bytového zařízení ve třech případech, od něhož dlužník upustil ihned poté, kdy jej k tomu žalobce vyzval, soud nepovažuje za natolik intenzivní, aby samo o sobě odůvodňovalo závěr o hrubém porušení dobrých mravů a z toho resultující povinnosti k výzvě žalobce vrátit poskytnutý dar.

Pro zvýšení přesvědčivosti odůvodnění tohoto rozhodnutí snad dlužno dodat, že je zde i další důvod, pro který by nevhodné počínání dlužníka vůči dceři žalobce nemohlo být důvodem zakládajícím aplikaci ust. § 630 občanského zákoníku.

Soud v daném případě nikterak nezpochybňuje právo žalobce být dotčen způsobem, jakým se dlužník choval vůči jeho dceři, a to i pokud by šlo jen o zmíněné rozbíjení vybavení společného domácnosti. Takovýmto jednáním žalobce mohl být spravedlivě rozhořčen zvláště za situace, byla-li tomuto přítomná i dcera účastníků. Na druhé straně ovšem nelze pominout, že žalobce měl patrněji nastaven citlivěji práh pro vnímání toho, co je ještě mezilidsky a společensky akceptovatelné a co nikoli. Nelze totiž přehlédnout to, jakým způsobem se dcera žalobce chovala vůči dlužníkovi. V daném případě bylo mimo jakoukoli pochybnost prokázáno, že nejméně ve dvou případech se dcera žalobce vůči dlužníkovi chovala způsobem, pro který byla státním zástupcem obžalována z činu soudně trestného a soudu byla podána obžaloba. Rozhodnutím soudu pak věc byla postoupena přestupkové komisi. Jednání dcery žalobce ve vztahu k žalovanému bylo přesvědčivě zadokumentováno a to v případě incidentu na benzínové pumpě také nestrannými svědky a kamerovým záznamem. Bylo přesvědčivě zadokumentováno rovněž to, že se uvedeného incidentu dcera žalobce dopustila (rovněž) v přítomnosti dcery svědkyně a dlužníka. Dle policejních materiálů v dalším třetím případě měla dcera žalobce dlužníku uštědřit dvě facky, měla narušovat jeho domovní svobodu poté, kdy se ze spoluvlastněného domu odstěhoval do podnájmu, hrubě vulgárně jej napadala na veřejnosti v přítomnosti dalších osob a v neposlední řadě mu vyhrožovala a slovně jej vulgárně napadala také prostřednictvím SMS zpráv. Nutno tedy dojít k závěru, že vulgární spílání mezi účastníky bylo oboustranné a byť je pro spořádaného člověka taková komunikace neakceptovatelná, mohou existovat i vztahy, kde je takováto komunikace normou. Nelze preferovat subjektivní vnímání žalobce ve vztahu k úrovni komunikace spolunastavené i jeho dcerou oproti tomu, jak tuto úroveň komunikace vnímají její aktéři, tedy dcera žalobce a dlužník. Lze mít přitom za prokázáno i to, že v rámci této komunikace dcera žalobce dlužníka dvakrát udeřila, resp. dala mu dvě facky (byť to dlužník jako svědek u soudu popřel je v tomto smyslu k dispozici policejní záznam o uvedené události a šetření k této události). Jestliže tedy oba dřívější manželé, tedy dcera žalobce a dlužník si v určitém období svého soužití nastavili obecně neakceptovatelnou úroveň komunikace a jestliže oba shodně takovou komunikaci navzájem používali a oba shodně tak činili za přítomnosti jejich nezletilé dcery, nelze dovozovat porušení dobrých mravů spočívající na tom, že uvedeným vulgárním způsobem dlužník komunikoval s dcerou žalobce-bylo totiž prokázáno, že zcela obdobným způsobem a rovněž v přítomnosti nezletilé dcery komunikovala dcera žalobce s dlužníkem. Jestliže takto spolu komunikovali manželé nebo bývalí manželé oboustranně, nelze z této skutečnosti dle názoru soudu dovozovat, že to byl jen dlužník, který úrovní této své komunikace hrubě porušil dobré mravy, v důsledku čehož by mělo vzniknout žalobci jako dárci oprávnění domáhat se vrácení daru. Je přitom věcí nikoli neočekávatelnou, pokud rodiče nezletilého dítěte uvedeným způsobem spolu komunikují, že dítě následně potřebuje specializovanou psychologickou péči. Platí ovšem znovu a současně, že potřeba této psychologické péče dle výsledku provedeného dokazování byla zapříčiněna nikoli toliko neakceptovatelným počínáním dlužníka, ale rovněž neakceptovatelným počínáním dcery žalobce vůči dlužníkovi jako otci svého dítěte.

Lze tedy konečným způsobem shrnout, že soud neshledává podmínky pro vrácení daru a neshledává tedy podmínky ani pro vyhovění návrhu, jímž se žalobce domáhá vyloučení spoluvlastnického podílu v rozsahu 1/2 na nemovitostech specifikovaných ve výroku č. I. tohoto rozhodnutí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, vůči němuž je vedeno u Krajského soudu v Ostravě insolvenční řízení. V daném případě soud dospěl k závěru, že vrácení daru, resp. vyloučení věci z majetkové podstaty nezakládá ani jeden z důvodů žalobcem uvedených ve výzvě k vrácení daru a následně v podané žalobě, tedy na jedné straně vznik jeho povinnosti doplatit daně rekrutující se z podnikatelské činnosti dlužníka poté, kdy mu svým jednáním rozporným s veřejným pořádkem žalobce vůbec umožnil podnikat, a na straně druhé nevhodné chování dlužníka vůči své manželce coby dceři žalobce za přítomnosti jejich nezletilého dítěte, neboť nebylo prokázáno, že by neakceptovatelné jednání spočívalo i v opakovaném fyzickém napadání dcery žalobce a jednak bylo prokázáno, že v rovině verbální se dcera žalobce chovala vůči dlužníkovi rovněž způsobem naprosto neakceptovatelným a rovněž tak činila v přítomnosti vnučky žalobce. Chovala-li se takto dcera žalobce, nelze po dlužníkovi spravedlivě vyžadovat, aby se za všech okolností choval lépe, resp. přesněji vyjádřeno: nelze dojít k závěru, že tímto svým chováním dlužník porušil dobré mravy tak hrubým způsobem, že by to zakládalo hrubé porušení dobrých mravů a z toho resultující vrácení daru.

Z výše uvedených důvodů tedy soud výrokem č. I. tohoto rozhodnutí žalobu zamítl.

Pro úplnost snad dlužno podotknout, že soud neztratil ze zřetele, že pro vyhovění návrhu by stačilo jen to, že by jeden ze dvou okruhů důvodů žalobcem ve výzvě uvedených hrubě porušil dobré mravy a že tedy pro vyhovění návrhu není zapotřebí kumulativního naplnění obou okruhů žalobcem v žalobě a výzvě specifikovaných. V této souvislosti snad dlužno podotknout, že soud neshledal podmínky pro vyhovění návrhu ani na základě jedné ani na základě druhé skupiny důvodů žalobcem formulovaných, když po podrobně provedeném dokazování nebyly shledány žádné skutečnosti naplňující hypotézu ust. § 630 občanského zákoníku 1964.

Pro úplnost také soud podotýká, že má za to, že pokud by ryze hypoteticky dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro vrácení daru, resp. vyloučení věci z majetkové podstaty, musel by z hlediska principu proporcionality se také zabývat tím, zda právo na vrácení daru v daném případě nevylučuje zájem věřitelů dlužníka na co největším uspokojení důvodně přihlášených pohledávek. Je totiž zřejmé, že právo žalobce na vrácení daru a právo věřitelů dlužníka na uspokojení z konkurzu jsou spolu v takovém případě v konfliktu. Na základě zmíněného principu proporcionality by se soud musel zabývat tím, které právo upřednostní a s tímto se vypořádat podrobným a ústavně konformním způsobem. S ohledem na to, že ani po podrobném a rozsáhlém dokazování soud neshledal podmínky vůbec pro vrácení daru, resp. vyhovění návrhu na vyloučení spoluvlastnického podílu z majetkové podstaty, není pro naznačené úvahy důvod ani prostor.

Plně procesně úspěšná žalovaná se náhrady nákladů řízení výslovně vzdala. V souladu s ust. § 7 IZ a § 142 odst. 1 o.s.ř. proto soud výrokem č. II. tohoto rozhodnutí rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je možno podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, písemně trojmo.

V Ostravě dne 22. července 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Aleš Palkovský, v.r. Vanessa Plonková samosoudce