25 ICm 4238/2014
Číslo jednací: 25 ICm 4238/2014-40 Sp.zn. ins. řízení: KSOS 25 INS 21401/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Paučkovou, ve věci žalobce: Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj, Na Jízdárně 3162/3, 709 00 Ostrava, proti žalované: JUDr. Lenka Vidovičová LL.M., IČO 63028484, Zámečnická 497/3a, 779 00 Olomouc, insolvenční správkyně dlužníka O.K.D.C. mont, s. r. o., Štramberská 515/45, 703 00 Ostrava, o popření pohledávky,

takto:

I. Žaloba, aby soud určil, že uplatněná pohledávka žalobce ve výši 165.135 Kč vzniklá na dani z přidané hodnoty z důvodu provedení opravy dle § 44 odst. 1 ZDPH za zdaňovací období květen 2014 je pohledávkou za majetkovou podstatou dlužníka, s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce podal dne 04.12.2014 u příslušného soudu žalobu, kdy se domáhal určení, že uplatněná pohledávka žalobce ve výši 165.135 Kč vzniklá na dani z přidané hodnoty, tak jak je specifikováno v žalobním petitu, je pohledávkou za majetkovou podstatou dlužníka. Žalobce uvedl, že 07.11.2014 mu bylo doručeno usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byl vyzván, aby ve lhůtě 30 dnů podal žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky. Dále žalobce v části II. žaloby uvedl, že 25.06.2014 bylo podáno daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2014 ohledně daňové povinnosti dlužníka. Po prověření dokladů dospěla žalovaná k názoru, že doklady jsou z hlediska věřitele vystaveny v souladu s platnou legislativou, a proto jsou v účetnictví dlužníka zúčtovány a údaje z těchto opravných daňových dokladů jsou součástí přiznání k dani z přidané hodnoty, týkajícího se daňové povinnosti dlužníka. Žalovaná odmítla uznat celkovou daňovou povinnost za zdaňovací období měsíce května 2014 ve výši 165.135 Kč, jako pohledávku za majetkovou podstatou v uvedeném daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za období květen 2014, byla přiznána uvedená vlastní daň ve výši 165.135 Kč. Z celkové vlastní daně na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2014, uznává žalovaná dle § 168 insolvenčního zákona pouze částku 162.784 Kč jako pohledávku za majetkovou podstatou. V souladu s výše uvedeným od částky vykázané na řádku 64 daňového přiznání k dani z přidané hodnoty, byla odečtena částka odpovídající sumě částek uvedených na OPDD. V tomto případě je to 165.135 Kč-2.351 Kč = 162.784 Kč. Daň byla žalobcem vyměřena ve shodě s daní tvrzenou. Dne 11.08.2014 bylo ve věci daňové povinnosti dlužníka podáno žalovanou dodatečné daňové přiznání za období květen 2014, v němž byla provedena pouze oprava na řádku č. 34, kde byla uvedena částka 2.351 Kč. Daň byla žalobcem doměřena ve shodě s daní tvrzenou. Dne 13.08.2014 učinila žalovaná vůči žalobci sdělení, ve kterém uvedla, že daňová pohledávka má pořadí pohledávky vyloučené z uspokojení v insolvenčním řízení a následně 08.09.2014 zaslal žalobce žalované sdělení, že celkovou uvedenou daňovou povinnost považuje za pohledávku za majetkovou podstatou. V části V. žaloby pak žalobce s odkazem na ust. § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona, ust. § 44 zákona o dani z přidané hodnoty a ust. § 3 zákona č. 280/2009 Sb. daňový řád, činí právní argumentaci podporující uplatněný nárok žalobcem.

Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním z 16.09.2015, v rámci kterého uvedla podrobnou argumentaci pro závěr, že žaloba není důvodná. Z důvodu relevantnosti a důvodnosti argumentu uvedených ve vyjádření k žalobě, soud odkazuje na písemné znění, přičemž převzal tuto argumentaci do odůvodnění svého rozhodnutí, tak jak je níž uvedeno a to z důvodu, že ve shodě s žalovanou považuje nárok uplatněný žalobcem za nedůvodný.

Soud rozhodl ve věci dle § 115a o. s. ř. ve spojení s ust. § 7 odst. 1 insolvenčního zákona a § 161 odst. 1 věta poslední insolvenčního zákona, tedy bez nařízení jednání, když účastníci s tímto postupem souhlasili.

Soud zjistil usnesením Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. KSOS 25 INS 21401/2013-B158 ze dne 07.11.2014, které bylo doručeno žalobci 07.11.2014, že tímto soud uložil žalobci jako věřiteli ve smyslu § 203a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. podat ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky ve

ICM R výši 165.135 Kč, vzniklou na dani z přidané hodnoty z důvodu provedení opravy dle § 44 odst. 1 ZDPH za zdaňovací období květen 2014.

Mezi stranami nebylo sporu o tom, že usnesením Krajského soudu v Ostravě, č. j. KSOS 25 INS 21401/2013-A35 ze dne 29.11.2013 soud zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem byla ustanovena žalovaná. Dále nebylo sporu o tom, že na majetek dlužníka byl prohlášen konkurz usnesením Krajského soudu v Ostravě, č. j. KSOS 25 INS 21401/2013-B88 ze dne 11.03.2014. Jak bylo shora uvedeno, žalobce byl vyzván k podání předmětné žaloby ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení Krajského soudu v Ostravě, č. j. KSOS 25 INS 21401/2103-B158 ze dne 07.11.2014, přičemž tato lhůta ze strany žalobce byla dodržena, když žaloba byla podána u příslušného soudu 04.12.2014, tedy včas (§ 203a odst. 1 insolvenčního zákona).

Pokud jde o skutková tvrzení uvedená v žalobě, tato považuje soud za nesporná. S ohledem na argumentaci žalobce a vyjádření žalované jde o právní posouzení toho, zda pohledávka žalobce za dlužníkem z titulu daně z přidané hodnoty, z důvodu provedení opravy dle § 44 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. o daní z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2014, je pohledávkou uplatněnou a podřaditelnou pod ust. § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona ve znění novely provedené zákonem č. 294/2013 Sb. Jedná se tedy o právní posouzení toho, zda pohledávka uplatněná žalobcem, jak tato je specifikována v žalobním petitu, má pořadí pohledávky za majetkovou podstatou dlužníka.

Dle názoru soudu žaloba není důvodná s tím, že daná daňová pohledávka má pořadí pohledávky vyloučené z uspokojení v insolvenčním řízení. V dané věci se jedná o právní posouzení otázky pořadí pohledávky vzniklé opravou daně z přidané hodnoty za dlužníkem v insolvenčním řízení dle § 44 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném od 1. 4. 2011, kdy žalobce tvrdí, že daná daňová povinnost má pořadí pohledávky za majetkovou podstatou dle ustanovení § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona a soud ve shodě s žalovanou má naopak za to, že se jedná o pohledávku vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení.

Podle ustanovení § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2014 platí, že pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, jsou daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na veřejné zdravotní pojištění a pojistné na důchodové spoření, pohledávky vzniklé opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle zákona upravujícího daň z přidané hodnoty.

Ve Výkladovém stanovisku č. 6 expertní pracovní skupina pro insolvenční právo dospěla při výkladu ustanovení § 44 citovaného zákona a výkladu ustanovení § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2013 k závěru, že pohledávka vzniklá státu (správci daně) tím, že dlužník je povinen v průběhu insolvenčního řízení snížit svoji daň na vstupu u přijatého zdanitelného plnění podle § 44 odst. 5 ZDPH není pohledávkou za majetkovou podstatou. Tato pohledávka se v průběhu insolvenčního řízení neuspokojuje. Tentýž závěr před 1. 1. 2014 přijal i Nejvyšší soud, který v důvodech usnesení

ICM R z 30. 11. 2011 sp. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněného pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek mimo jiné uvedl, že: Příkladem pohledávky, vzniklé v průběhu insolvenčního řízení (po rozhodnutí o úpadku, poté, co insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení dlužníkova úpadku), která se v průběhu insolvenčního řízení neuspokojuje vůbec, je pohledávka vzniklá státu (správci daně) tím, že dlužník je povinen v průběhu insolvenčního řízení snížit svoji daň na vstupu přijatého zdanitelného plnění podle § 44 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty.

S přihlédnutím k tomu, že se ve výčtu obsaženém v § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona s účinností od 1. 1. 2014 výslovně objevily též pohledávky vzniklé opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle zákona upravujícího daň z přidané hodnoty, vyvstala otázka, zda (případně v jakém rozsahu) se pro dobu od 1. 1. 2014 uplatní závěry formulované ve Výkladovém stanovisku č. 6 ze zasedání expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo ze dne 4. 10. 2011, k opravě výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení. Argumentace, z níž vychází závěr obsažený ve Výkladovém stanovisku č. 6, ani pro dobu před 1. 1. 2014 neupírala pohledávce státu vzniklé opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle zákona upravujícího daň z přidané hodnoty povahu daňové pohledávky (nebylo pochyb o tom, že jde o daň ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2013). Tím, že od 1. 1. 2014 jsou pohledávky vzniklé opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle zákona upravujícího daň z přidané hodnoty v § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona zmíněny výslovně, tedy k žádnému rozšíření výčtu pohledávek, jež mohou být pohledávkami za majetkovou podstatou, nedošlo. Podstatné naopak je, že Výkladové stanovisko č. 6 nepokládalo takové pohledávky za pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku. Z odůvodnění Výkladového stanoviska č. 6 lze citovat: Zvláštní daňový režim se tu zavádí s tím důsledkem, že z neuspokojené pohledávky dlužníkových věřitelů (plátců daně) se v části, jež odpovídá dani z přidané hodnoty, stane (jen je-li dlužník v úpadku) nová daňová povinnost dlužníka vzniklá po rozhodnutí o úpadku. Děje se tak ovšem aniž by současně došlo k jakémukoliv snížení zjištěné pohledávky věřitele. Takto konstruované právo přednostního uspokojení státu (správce daně), by však bylo ve zjevném rozporu se zásadou, podle níž věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti (§ 5 písm. b) insolvenčního zákona). Zkoumaná úprava má všechny znaky transformace původní pohledávky přihlášeného věřitele. V rozsahu, v němž takovému věřiteli vrátí daň (nebo její část) po opravě její výše, nemůže mít stát (správce daně) i proto v insolvenčním řízení lepší postavení, než ve kterém se před opravou výše daně nacházel tento věřitel. To platí bez zřetele k tomu, že v důsledku snahy o jiné (lepší) pořadí při uspokojení pohledávky pro stát (správce daně) nekonstruuje § 44 ZDPH zákonnou cesi státu (správce daně) do postavení věřitele (v rozsahu, v jakém věřiteli vzniklo právo na vrácení daně) a že se věřiteli ponechává právo uplatňovat pohledávku v insolvenčním řízení v nezměněné výši. Vzhledem k tomu, že se novelou insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 294/2013 Sb. s účinností od 1. 1. 2014 nezměnil charakter posuzovaných pohledávek, lze se i nadále přidržet závěrů obsažených ve Výkladovém stanovisku č. 6, jehož závěry převzal ve své rozhodovací praxi i Nejvyšší soud České republiky.

S ohledem na výše uvedené pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

ICM R

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. negativně, když úspěšné žalované náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e odvolání p ř í p u s t n é ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci.

Olomouc 21.12.2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Eva Paučková v. r. Veronika Paličková samosoudkyně

ICM R