25 ICm 4175/2013
Číslo jednací: 25 ICm 4175/2013-15 Sp.zn. ins. řízení: KSOS 25 INS 31310/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Paučkovou ve věci žalobce: Ing. Martin Koubek, Na Střelnici 1212/39, 779 00 Olomouc, insolvenční správce dlužnice Kristýny anonymizovano , Paseka 258, 783 97 Paseka, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Na Střelnici 1212/39, Olomouc, proti žalovanému: SMART Capital, a.s., IČ 26865297, se sídlem Hněvotínská 241/52, Olomouc, o popření vykonatelné pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že pohledávka ve výši 68.997 Kč, přiznaná rozhodčím nálezem, sp. zn. 3006/2010 vydaným rozhodcem Mgr. Ludmilou Kožanou dne 29.7.2010 a přihlášená přihláškou do insolvenčního řízení, vedeného u Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. KSOS 25 INS 31310/2012, na majetek dlužnice Kristýny anonymizovano , anonymizovano , Paseka 258, 783 97 Paseka, která je evidovaná pod poř. číslem

přihlášky P7, není pohledávkou po právu a žalovaná nemá za dlužnicí pohledávku ve výši 68.997 Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 8.228 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Ing. Petra Konečného, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce podal dne 12.12.2013 u příslušného soudu žalobu, kdy se domáhal určení, že pohledávka žalovaného ve výši 68.997 Kč není pohledávkou po právu a žalovaný nemá za dlužicí pohledávku ve výši 68.997 Kč tak, jak je blíže specifikováno v žalobním petitu. Žalobce uvedl, že žalovaná 30.9.2013 přihlásila do insolvenčního řízení pohledávky, celkem ve výši 68.997 Kč, přičemž tyto označila jako vykonatelné, a to dle rozhodčího nálezu vydaného Mgr. Ludmilou Kožanou dne 29.7.2010, sp. zn. 3006/2010, který nabyl právní moci 17.8.2010 a vykonatelnost 21.8.2010. Při přezkumném jednání dne 14.11.2013 žalobce jako insolvenční správce popřel pravost a výši pohledávky věřitele ve výši 68.997 Kč. Žalobce jako důvod popření pohledávky jednak uvedl, že ve smlouvě o úvěru č. 62008-8495 z 23.10.2008 uzavřené mezi dlužnicí a žalovanou nebyl mezi účastníky dohodnut k řešení majetkového sporu ani stálý rozhodčí soud ani rozhodce ad hoc. Smluvní strany si v obchodních podmínkách smlouvy o úvěru sjednaly, že veškeré majetkové spory, které v budoucnu vzniknou budou rozhodovány v rozhodčím řízení-rozhodci-kterého jmenuje Rozhodčí správní společnost a.s. Pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc a nebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právníckou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona a odkazuje na touto právníckou osobou stanovené statuty a řády k jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsob vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, tak je taková rozhodčí smlouva neplatná dle § 39 občanského zákoníku pro obcházení zákona. Nelze mít za to, že by účastníci dohodli, že by jejich příslušný spor řešil ad hod rozhodce, neboť žádný takový rozhodce nebyl v rozhodčí smlouvě uveden. Nebyl jasným a zákonu odpovídajícím způsobem stanoven způsob určení rozhodce. Žalobce odkazuje na rozhodnutí-usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. US 1079/2011 ze dne 8.7.2013, ze kterého cituje. Z těchto důvodů žalobce sjednanou rozhodčí doložku v obchodních podmínkách smlouvy o úvěru považuje za neplatnou a rozhodčí nález považuje za nicotný akt. Žalobce je presvědčen, že rozhodčí řízení vedené pod sp. zn. 3006/2010 nemohlo z výše uvedených důvodů mít žádný vliv na běh promlčecích lhůt a domnívá se, že žalovanou uplatněná pohledávka je promlčená. Žalobce tedy vznáší proti nároku žalované námitku promlčení. Žalobce popřel i příslušenství pohledávky č. 1 ve výši 39.040 Kč, když dle žalobce příslušenství jistiny je rovněž promlčené, když námitka promlčení jistiny se vztahuje i na její příslušenství. Pokud jde o dílčí pohledávku č. 2 ve výši 12.160 Kč, jako smluvní pokuta mu tato byla sjednaná v obchodních podmínkách smlouvy o úvěru. S ohledem na argumentaci shora, rovněž u této pohledávky žalobce vznesl námitku promlčení s ohledem

ICM R na neplatnost rozhodčí doložky a nicotnost rozhodčího nálezu, když věřitel neučinil žádný krok k vymáhání této pohledávky. Pohledávka č. 2 je rovněž promlčená.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil, a to písemným podáním z 19.8.2014. Žalovaný uvedl, že přihláškou pohledávky ze dne 30.9.2013 uplatnil v insolvenčním řízení pohledávku v celkové výši 68.997 Kč. Žalovaný pohledávku přihlásil jako vykonatelnou, a to na základě pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu. Při přezkumném jednání byla žalobcem popřená pohledávka č. 1, č. 2, a to z důvodu absolutní neplatnosti sjednané rozhodčí doložky obsažené v bodu 11 obchodních podmínek smlouvy a dále z důvodu promlčení pohledávky. Žalovaný učinil v souladu s ust. § 402 obchodního zákoníku právní úkon v podobě návrhu na vydání rozhodčího nálezu pro částku 17.797 Kč s příslušenstvím ze dne 12.3.2010, čímž zahájil rozhodčí řízení, a to za účelem uspokojení svého práva vyplývajícího ze smlouvy. Na základě tohoto právního úkonu přestala běžet promlčecí doba, a to v souladu s ust. § 403 odst. 1 obchodního zákoníku. V okamžiku podání návrhu měl žalovaný zcela bez pochyby za to, že sjednaná rozhodčí doložka je platná a úkon v podobě návrhu tak učinil v souladu s dohodnutými ujednáními a příslušnými právními předpisy. Navíc rozhodčí řízení bylo vedeno zcela v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů v aktuálním znění. Změna judikatury Nejvyššího soudu v roce 2011, na kterou žalobce odkazuje, znamená absolutní obrat v náhledu na platnost rozhodčích doložek, znamená, že všechny rozhodčí doložky sjednané před 31.3.2001, kdy nabyla účinnosti novela zákona o rozhodčím řízení provedená zákonem č. 19/2012 budou shledány neplatnými bez ohledu na to, že v době svého sjednání byly zákonem i judikaturou shledány platnými, z čehož v okamžiku podání návrhu vycházel také žalobce. Je absurdní, aby rozhodčí doložka, jenž v okamžiku svého sjednání byla platná, byla následně dle aktuální judikatury shledána neplatnou, s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu z roku 2011 a novely zákona o rozhodčím řízení. Tento postup je v rozporu s dobrými mravy, ale zejména s ochranou právní jistoty smluvních stran. V přechodných ustanoveních zákona o rozhodčím řízení je uvedeno, že: platnost rozhodčí doložky se posuzuje podle zákona o rozhodčím řízení ve znění účinném v době uzavření smlouvy . Postup soudu posuzující platnost rozhodčích doložek v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu 2011 je zcela absurdní, když je zřejmé, že smluvní strany v době sjednání rozhodčích doložek nemohly předjímat rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2011 či obsah novely zákona o rozhodčím řízení a dle této rozhodčí doložky sjednat. K námitce promlčení s ohledem na uvedené, žalovaný se nebude vyjadřovat, jelikož tato podtrhává absurditu celé situace, ze které je zřejmé, že žalovaný v pozici věřitele, pokud nebude jeho pohledávka v ramci incidenčního sporu zjištěná a pokud dlužník splní řádně oddlužení, již nikdy nemůže se svého práva v podobě uspokojení jeho pohledávky domoci. Žalovaný navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

Soud rozhodl o věci dle § 115a o.s.ř. ve spojení s ust. § 7 odst. 1 insolvenčního zákona a § 161 odst. 1 věta poslední insolvenčního zákona, tedy bez nařízení jednání, když účastníci s tímto postupem souhlasili.

Soud zjistil z příhláškové spisu oddíl P, č. přihlášky P7, č. věřitele 7 vedeného u Krajského soudu v Ostravě, pod sp. zn. KSOS 25 INS 31310/2012 následující:

ICM R

Z přihlášky pohledávky, že tato byla doručena příslušnému soudu 30.9.2013. Žalovaný jako věřitel přihlásil pohledávku č. 1 a č. 2 v celkové výši 68.997 Kč. Pohledávka č. 1 a č. 2 byly přihlášeny jako vykonatelné dle rozhodčího řízení sp. zn. 3006/2010 ze dne 29.7.2010. Pohledávka č. 1 byla přihlášená v celkové výši 56.837 Kč z titulu smlouvy o úvěru č. 62008-8495 ze dne 23.10.2008 a dále z příslušenství. Pohledávka č. 2 byla přihlášená v celkové výši 12.160 Kč, a to z titulu smluvní pokuty dle bodu 3 obchodních podmínek.. Pohledávka č. 1 byla označená, že byla splatná od 2.1.2009 a pohledávka č. 2, tedy smluvní pokuta, byla označená, že byla splatná od 1.1.2009.

Seznamem přihlášených pohledávek, že přezkumné jednání se konalo dne 14.11.2013, z celkem přihlášené částky 68.997 Kč bylo zjištěno 0 Kč a popřeno 68.997 Kč, a to žalobcem, když dlužník pohledávku žalovaného uznal v celém rozsahu.

Smlouvou o úvěru č. 62008-8495 ze dne 23.10.2008, že tato byla uzavřená mezi žalovaným jako věřitelem a dlužníkem, a to ve smyslu ust. § 497 a následujících obchodního zákoníku, kdy věřitel poskytl dlužníkovi úvěr ve výši 15.000 Kč s tím, že úvěr je poskytnut za úplatu a úrok ve výši 20% z jistiny ( dále jen poplatek za správu úvěru ). Dlužník se zavázal uhradit věřiteli jistinu 15.000 Kč a poplatek za správu úvěru ve výši 7.680 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1.890 Kč. Smlouva o úvěru byla podepsána smluvními stranami na první straně. Na rubu smlouvy o úvěru jsou obchodní podmínky, které již účastníky smluvního vztahu podepsány nejsou. V bodě 3 obchodních podmínek bylo uvedeno, že strany se dohodly, že pokud dlužník nesplní svůj závazek dle smlouvy, je věřitel oprávněn požadovat navíc smluvní pokutu ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru, a to za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny, vč. poplatku za správu úvěru a zákonný úrok z prodlení. Bod 11 obsahoval, že smluvní strany se výslovně dohodly, že veškeré majetkové spory, které by v budoucnu vznikly z této smlouvy, jakož i spory, které vzniknou v souvislosti s touto smlouvou, budou rozhodovány v rozhodčím řízení s vyloučením pravomoci obecných soudou. Dále obsahuje, že strany se dohodly, že spor bude rozhodovat rozhodce zásadně jmenovaný Rozhodčí a Správní společností, a.s. s tím, že procesní pravidla rozhodčího řízení, provádění dokazování, forma rozhodnutí a náklady rozhodčího řízení jsou upraveny v jednacím řádu pro rozhodčí řízení vydaném Rozhodčí a správní společností a.s.

Rozhodčím nálezem č.j.: 3006/2010 ze dne 29.7.2010, že tento nabyl právní moci 17.8.2010 a vykonatelný se stal dnem 21.8.2010. Rozhodčí nález vydal rozhodce Mgr. Ludmila Kožaná, v té věci mezi žalobcem SMART Financial, s.r.o. a žalovanou jako dlužnicí, kdy dlužnice byla zavázána zaplatit žalobci jistinu ve výši 17.797 Kč s úrokem z prodlení tak, jak je specifikován ve výroku I, dále smluvní pokutu ve výši 640 Kč za každý započatý měsíc prodlení, počínaje lednem 2009 do úplného zaplacení jistiny tak, jak je uvedeno ve výroku II a dále zaplatit žalobci 3.000 Kč a náhradu nákladů rozhodčího řízení v částce 20.460 Kč tak, jak je uvedeno ve výroku III a IV. Tímto rozhodčím nálezem bylo rozhodnuto o nároku v té věci žalobce na základě návrhu na vydání rozhodčího nálezu z 12.3.2010, a to z titulu uzavřené smlouvy o úvěru č. 62008-8495 ze dne 23.10.2008.

ICM R

Mezi stranami nebylo sporu o tom, že usnesením Krajského soudu v Ostravě č.j. KSOS 25 INS 31310/2012 A 18 ze dne 2.9.2013, byl zjištěn úpadek a současně bylo povoleno oddlužení dlužnice a že žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem.

Předpokladem projednání žaloby je posouzení včasnosti a dále okruhu účastníků. Jak bylo prokázáno, přezkumné jednání, na kterém byly insolvenčním správcem popřeny pohledávky přihlášeného věřitele, se konalo dne 14.11.2013. Insolvenční správce podal předmětnou žalobu o popření vykonatelné pohledávky u příslušného soudu dne 12.12.2013, tedy včas (§ 199 odst. 1 insolvenčního zákona).

Pro posouzení důvodnosti předmětné žaloby jsou rozhodující následující skutečnosti. Jednak je to otázka toho, zda žalobce jako insolvenční správce je aktivně legitimován k podání předmětné žaloby, když popřel žalovaným přihlášené pohledávky, které byly označeny jako vykonatelné, dále s ohledem na tvrzení žalobce, zda nárok-pohledávky žalované strany, které byly přihlášeny jako vykonatelné dle rozhodčího nálezu, jsou pohledávkami skutečně vykonatelnými, když žalobce zpochybňuje platnost sjednané rozhodčí doložky, a tudíž namítá nicotnost vydaného rozhodčího nálezu. Posledním okruhem posouzení je, zda s ohledem na popěrný úkon žalobce jako insolvenčního správce došlo k promlčení nároku uplatněného přihláškou u příslušného soudu 30.9.2013.

Podle § 199 insolvenčního zákona, který upravuje popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem platí, že insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Dle odst. 2 jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Dle odst. 3 v žalobě podle odst. 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Jak vyplývá z obsahu spisu a ze zjištěných skutečností, žalobce jako insolvenční správce popřel pohledávky žalované strany, která tyto přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka jako vykonatelné. Žalobce pak ve smyslu § 199 insolvenčního zákona podal ve lhůtě žalobu o popření vykonatelné pohledávky. V průběhu řízení však vyšlo najevo, že pohledávky žalovaného nejsou pohledávkami vykonatelnými, a to z důvodu, které soud níže uvede, pokud bude hodnotit, zda byla či nebyla platně sjednána rozhodčí doložka a zda tedy vydaný rozhodčí nález je platným vykonatelným rozhodnutím, popř. rozhodnutím nicotným. Nicméně platí, že i za tohoto stavu byl insolvenční správce aktivně legitimován k podání předmětné žaloby. Dle komentáře k ustanovení § 199 insolvenčního zákona totiž platí, že ukáže-li se v průběhu incidenčního řízení, že popřená vykonatelná pohledávka je ve skutečnosti pohledávkou nevykonatelnou, lze z § 198 odst. 3 insolvenčního zákona analogicky dovodit, že by to nemělo být důvodem pro zamítnutí žaloby a mělo by toliko dojít k přesunu břemene tvrzení a důkazního břemene ze správce na věřitele, jenž by byl poté naopak povinen prokázat eventuální pravost, výši nebo pořadí své pohledávky jako by byl spor zahájen v opačném postavení stran dle § 198 insolvenčního zákona.

ICM R

Z výše uvedeného důvodu tedy soud posuzoval, zda námitka žalobce, že rozhodčí doložka, na základě které byl vydán rozhodčí nález, je neplatná. Soud posuzoval tato tvrzení se závěrem, že uplatněná pohledávka ze strany žalované společnosti je pohledávkou nevykonatelnou, jelikož zaujal názor, že sjednaná rozhodčí doložka je neplatná dle § 39 občanského zákoníku a následně pak vydaný rozhodčí nález je nicotným právním aktem, který nemohl založit žádná práva a povinnosti. V návaznosti na to i s ohledem na vyjádření žalované strany je třeba uvést, že pokud vydaný rozhodčí nález je nicotným právním aktem, nemohlo na základě zahájeného rozhodčího řízení a následně vydaného rozhodčího nálezu dojít ani ke stavění promlčecí doby.

Pokud jde o neplatnost rozhodčí doložky a nicotnost následně vydaného rozhodčího nálezu, pak v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 1945/2010 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení a odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 občanského zákoníku. Pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zvláštního zákona, vykoná takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jedná se o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu a vzbuzující důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporů. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není možné pomocí zásady smluvní autonomie negovat zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky, u nichž lze dovozovat v zásadě zřetelnou snahu poškodit slabšího účastníka závazkového vztahu. V konkrétní věci nelze mít za to, že by se účastníci dohodli na tom, že by jejich případný spor řešil ad hoc rozhodce, neboť žádný takový rozhodce nebyl v rozhodčí smlouvě uveden, resp. nebyl jasným a zákonu odpovídajícím způsobem stanoven způsob určení rozhodce, neboť zmiňovaný odkaz na výběr rozhodce jmenovaného Rozhodčí a Správní společnosti a.s. nelze jako eventuální způsob určení ad hoc rozhodce z uvedených důvodů i s ohledem na rovnost stran akceptovat. Rozhodčí nález vydaný osobám, která neměla k jeho vydání pravomoc, je nicotný a nemůže být tedy vykonatelným a vedení takového sporu nemohlo přerušit či zastavit běh promlčecích lhůt. Z důvodů výše uvedených pak soud posoudil sjednanou rozhodčí doložku za neplatnou a rozhodčí nález ze dne 29.7.2010 sp. zn. 3006/2010 za nicotný.

S ohledem na popěrný úkon ze strany žalobce, který pak z těchto důvodů považoval uplatněné pohledávky č. 1 a č. 2 za promlčené, jak bylo shora uvedeno, posuzoval soud, zda tento popěrný úkon ze strany žalobce je relevantní.

Je třeba uvést, že smlouva o úvěru tak, jak vyplývá z jejího znění, byla uzavřena ve smyslu § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Dlužník jakožto účastník této smlouvy zde vystupoval v pozici fyzické osoby nepodnikatele. Soud posoudil vztah založený smlouvou uzavřenou mezi účastníky, tedy věřitelem-žalovaným a dlužníkem jako smlouvu o úvěru dle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku. Předně jsou tyto smlouvy výslovně označeny jako smlouvy o úvěru a je zde odkazováno na ustanovení § 497. Smlouva obsahuje i podstatné náležitosti daného smluvního typu, jak je taxativně vymezuje ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku, tj. závazek věřitele poskytnout druhé straně v její prospěch finanční prostředky a závazek dlužníka poskytnuté prostředky vrátit. Dle soudu má

ICM R předmětná smlouva vzhledem k postavení dlužníka jako nepodnikající fyzické osoby (§ 2 písm. b/ zákona o spotřebitelském úvěru) charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru, proto se uplatní ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku (že na smlouvu o úvěru je třeba použít i ustanovení směřující k ochraně spotřebitele).

Podle ustanovení § 397 obchodního zákoníku, nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

V dané věci žalovaný jako věřitel přihlásil pohledávky u Krajského soudu v Ostravě, dne 30.9.2013. Pohledávka č. 1 byla splatná dnem 2.1.2009. Pokud jde o pohledávku č. 2, tato byla splatná 1.1.2009. Pokud žalovaný jako věřitel přihlásil své pohledávky u příslušného soudu 30.9.2013 stalo se tak zjevně po uplynutí promlčecí doby a pohledávka žalobce č. 1 a č. 2 je tak promlčená. Jak soud uvedl již výše, pokud žalovaná v předmětném insolvenčním řízení uplatnila pohledávky dle rozhodčího nálezu, který dle výše uvedeného výkladu posoudil soud jako nicotný právní akt, nemohly být tedy pohledávky žalované vykonatelné, jakož i vedení předchozího řízení o vydání rozhodčího nálezu tak nemohlo přerušit či zastavit běh promlčecích lhůt.

Pokud žalovaný ve vyjádření argumentoval tím, že je proti dobrým mravům a proti ochraně právní jistoty smluvních stran, pokud s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu přijatou následně v roce 2011 a novelu zákona o rozhodčím řízení č. 19/2012 Sb. je posuzování dříve uzavřených rozhodčích doložek jako neplatných, pak nelze k této argumentaci přihlédnout, a to s ohledem na dále uvedené.

Nad rámec výše uvedeného soud konstatuje, že nebyla platně sjednána rozhodčí doložka a tudíž vydaný rozhodčí nález je nicotný a pohledávka žalovaného je nevykonatelná a dále že nebyla platně sjednána ani sankce, tedy smluvní pokuta dle obchodních podmínek smlouvy o úvěru. V této části pak soud odkazuje na nález Ústavního soudu I. ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013, z kterého cituje v praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obvzláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný, např. smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti než okolní text, nesmí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci obchodních podmínek . V této souvislosti soud uvádí, že obchodní podmínky tak, jak v tomto případě bylo zjištěno jsou na druhé straně smlouvy o úvěru, když smlouva o úvěru byla smluvními stranami podepsána pouze na straně č. 1. Je třeba uvést, že obchodní podmínky mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy předepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Obchodní podmínky nesmí sloužit k tomu, aby do nich, jako v tomto případě, v nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě byla skryta žalovaným jako věřitelem ujednání, která jsou pro spotřebitele rozhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele mohou uniknout, např. rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě. Pokud tak i přesto věřitel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému ujednání nelze přiznat právní ochranu. V rámci smluv ujednání zakládající smluvní pokutu, podobně jako rozhodčí doložka, zásadně nemohou být součástí tzv. obchodních podmínek, nýbrž toliko smlouvy samotné, listiny na nichž účastník smlouvy připojuje svůj podpis.

ICM R

V předmětné věci ujednání o smluvní pokutě a o rozhodčí doložce nebyly součástí smlouvy samotné o úvěru, která je podepsána smluvními stranami, ale toliko součástí obchodních podmínek smlouvy o úvěru. Pak lze uzavřít, že nedošlo k platnému sjednání rozhodčí doložky ani k platnému ujednání o smluvní pokutě, a tudíž vydaný rozhodčí nález lze vyhodnotit jako nicotný a nárok žalované nedůvodný.

Z důvodu výše uvedených pak soud zcela akceptuje argumentaci žalobce tak, jak uvedl ve skutkových tvrzeních v žalobě a žalobě vyhověl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 občanského zákoníku za použití § 7 odst. 1 insolvenčního zákona a § 163 odst. 1 insolvenčního zákona. V řízení byl žalobce úspěšný, a proto mu přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Tyto sestávají z odměny za právní zastoupení dle § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., tedy za 2 úkony právní služby náleží odměna 6.200 Kč. Ke každému úkonu právní služby dle § 13 odst. 3 citované vyhlášky přísluší paušál á 300 Kč, tedy 600 Kč, dále náleží 21 % DPH ve výši 1.428 Kč. Celkem náklady řízení činí 8.228 Kč, které je žalovaný povinen zaplatit dle § 160 odst. 1 o.s.ř. k rukám právního zástupce žalobce dle § 149 odst. 1 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e odvolání p ř í p u s t n é ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Olomouc 22.09.2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Eva Paučková v.r. Ivana Munclingerová samosoudkyně

ICM R