25 ICm 4168/2013
Jednací číslo: 25 ICm 4168/2013-14 Sp.zn. ins. řízení: KSOS 25 INS 31304/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Paučkovou ve věci žalobce: Ing. Martin Koubek, Na Střelnici 1212/39, 779 00 Olomouc, insolvenční správce dlužníka Pavla anonymizovano , bytem Paseka 258, 783 97, Paseka, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Na Střelnici 1212/39, Olomouc, proti žalovanému: CETELEM ČR, a.s., IČ 25085689, se sídlem Karla Engliše 3208/5, Praha 5, o popření vykonatelné pohledávky, takto:

I. Určuje se, že pohledávka ve výši 8.915 Kč, přiznaná rozhodčím nálezem č.j. 20094/09 vydaným dne 14.08.2009 Mgr. Monikou Bandúrovou a přihlášená přihláškou do insolvenčního řízení sp.zn. KSOS 25 INS 31304/2012 vedeného na majetek dlužníka Pavla anonymizovano , anonymizovano , Paseka 258, 783 97 Paseka, která je evidovaná pod poř. číslem přihlášky P6, není pohledávkou po právu a žalovaná nemá za dlužníkem pohledávku ve výši 8.915 Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 8.228 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Ing. Petra Konečného, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce podal dne 12. 12. 2013 u příslušného soudu žalobu, když se domáhal určení, že pohledávka žalovaného není pohledávkou po právu a žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku ve výši 8.915 Kč, jak je specifikováno v žalobním petitu. Žalobce uvedl, že žalovaný přihlásil pohledávku 8.915 Kč jako vykonatelnou dle rozhodčího nálezu vydaného Mgr. Monikou Bandúrovou, sp.zn. 20094/09 ze dne 14. 8. 2009, který nabyl právní moci 2. 9. 2009. Na přezkumném jednání dne 14. 11. 2013 insolvenční správce popřel pravost a výši přihlášené pohledávky ve výši 8.915 Kč (5.328 Kč jistina, 3.587 Kč úrok z prodlení). Citovaný rozhodčí nález žalobce pokládá za absolutně neplatný, resp. nicotný s ohledem na neplatnost rozhodčí doložky, která byla včleněna do čl. IV. všeobecných podmínek spotřebitelského úvěru žalovaného, ve kterých kromě jiného bylo sjednáno, že účastníci smlouvy se zavazují vzniklé spory řešit v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem v souladu s poplatkovým řádem a rozhodčím řádem vydaným Sdružením rozhodců, s.r.o. K řešení sporu nebyl dohodnut ani stálý rozhodčí soud, ani rozhodce ad hoc. Pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce nebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, tak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 občanského zákoníku pro obcházení zákona. Dále je žalobce přesvědčen, že takové rozhodčí řízení nemělo z výše uvedených důvodů žádný vliv na běh promlčecích lhůt, a domnívá se, že věřitelem uplatněná pohledávka je promlčena, když byla zesplatněna 30. 4. 2009 a nebyla ze strany žalované společnosti včas nárokována. Žalobce z tohoto důvodu vznesl námitku promlčení, a to jak jistiny ve výši 5.328 Kč, tak příslušenství ve výši 3.587 Kč s tím, že pokud platně nevznikla jistina, nemůže vzniknout ani její příslušenství.

Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

Soud rozhodl ve věci dle §115a o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 7 odst. 1 insolvenčního zákona a § 161 odst. 1 věta poslední insolvenčního zákona, tedy bez nařízení jednání, když účastníci s tímto postupem souhlasili.

Soud zjistil z přihláškového spisu, oddíl P, č. přihlášky P6, č. věřitele 4, vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 25 INS 31304/2012 následující:

Z přihlášky pohledávky, že tato byla podána u soudu dne 17. 9. 2013. Žalovaný jako věřitel přihlásil pohledávku č. 1 v celkové výši 8.915 Kč sestávající z jistiny 5.328 Kč a příslušenství 3.587 Kč, když tuto pohledávku označil jako vykonatelnou dle rozhodčího nálezu sp.zn. 20094/09 s tím, že s pohledávkou se v částce jistiny stala splatná 30. 4. 2009.

Smlouvou o poskytnutí úvěru, že tato byla mezi žalovaným jako věřitelem a dlužníkem uzavřena 19. 9. 2006. Ve všeobecných úvěrových podmínkách věřitele v čl. IV., které jsou na druhé straně smlouvy o poskytnutí úvěru a všeobecné obchodní podmínky již nejsou účastníky smluvního vztahu podepsány, je kromě jiného uvedeno-čl. IV.-8.1 řešení sporů, že se účastníci smlouvy zavazují vzniklé spory řešit v rozhodčím řízení před jediným

ICM R rozhodcem v souladu s poplatkový řádem a rozhodčím řádem vydaným Sdružením rozhodců, s.r.o.

Rozhodčím nálezem ze dne 14. 8. 2009, sp.zn. 20094/09, že tento nabyl právní moci 2. 9. 2009 a je vykonatelný. Rozhodčí nález vydala Mgr. Monika Bandúrová, kdy v té věci žalovanému-dlužníku uložila povinnost zaplatit 38.328 Kč se úrokem z prodlení ve výši 0,08 % denně od 1. 5. 2009 do zaplacení a dále náklady řízení 1.785 Kč.

Seznamem přihlášených pohledávek, že přezkumném jednání se konalo 14. 11. 2013 a z celkem přihlášené pohledávky 8.915 Kč bylo zjištěno 0,-Kč, tedy byla pohledávka popřena v celé výši co do pravosti. Důvodem popření kromě jiného bylo, že insolvenční správce pokládá rozhodčí nález za neplatný s ohledem na neplatnost rozhodčí doložky s argumentací zde více rozvedenou s tím, že dle insolvenčního správce rozhodčí řízení nemělo z těchto důvodů žádný vliv na běh promlčecích lhůt a dle insolvenčního správce je uplatněná pohledávka promlčená.

Mezi stranami nebylo sporu o tom, že usnesením Krajského soudu v Ostravě, č.j. KSOS 25 INS 31304/2012-A19, ze dne 02.09.2013 byl zjištěn úpadek dlužníka a že insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce. Předpokladem projednání žaloby je posouzení včasnosti a dále okruhu účastníků. Jak bylo prokázáno, přezkumné jednání, na kterém byla insolvenčním správcem popřena pohledávka č. 1 v celém rozsahu, se konalo dne 14. 11. 2013. Insolvenční správce podal předmětnou žalobu o popření uplatněné pohledávky u příslušného soudu 12. 12. 2013, tedy včas (§ 199 odst. 1 insolvenčního zákona).

Pro posouzení důvodnosti předmětné žaloby jsou rozhodující následující skutečnosti. Jednak je to otázka toho, zda žalobce jako insolvenční správce je aktivně legitimován k podání předmětné žaloby, když popřel žalovaným přihlášenou pohledávku, která byla označena jako vykonatelná, dále s ohledem na tvrzení žalobce, zda nárok-pohledávka žalované strany, která byla přihlášena jako vykonatelná dle rozhodčího nálezu, je pohledávkou skutečně vykonatelnou, když žalobce zpochybňuje platnost sjednané rozhodčí doložky, a tudíž namítá nicotnost vydaného rozhodčího nálezu. Posledním okruhem posouzení je, zda s ohledem na popěrný úkon žalobce jako insolvenčního správce došlo k promlčení nároku uplatněného přihláškou u příslušného soudu 17.09.2013.

Podle § 199 insolvenčního zákona, který upravuje popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem platí, že insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Dle odst. 2 jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Dle odst. 3 v žalobě podle odst. 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Jak vyplývá z obsahu spisu a ze zjištěných skutečností, žalobce jako insolvenční správce popřel pohledávku žalované strany, která tuto přihlásila do insolvenčního řízení

ICM R dlužníka jako vykonatelnou. Žalobce pak ve smyslu § 199 insolvenčního zákona podal ve lhůtě žalobu o popření vykonatelné pohledávky. V průběhu řízení však vyšlo najevo, že pohledávka žalovaného není pohledávkou vykonatelnou, a to z důvodu, které soud níže uvede, pokud bude hodnotit, zda byla či nebyla platně sjednána rozhodčí doložka a zda tedy vydaný rozhodčí nález je platným vykonatelným rozhodnutím, popř. rozhodnutím nicotným. Nicméně platí, že i za tohoto stavu byl insolvenční správce aktivně legitimován k podání předmětné žaloby. Dle komentáře k ustanovení § 199 insolvenčního zákona totiž platí, že ukáže-li se v průběhu incidenčního řízení, že popřená vykonatelná pohledávka je ve skutečnosti pohledávkou nevykonatelnou, lze z § 198 odst. 3 insolvenčního zákona analogicky dovodit, že by to nemělo být důvodem pro zamítnutí žaloby a mělo by toliko dojít k přesunu břemene tvrzení a důkazního břemene ze správce na věřitele, jenž by byl poté naopak povinen prokázat eventuální pravost, výši nebo pořadí své pohledávky jako by byl spor zahájen v opačném postavení stran dle § 198 insolvenčního zákona.

Z výše uvedeného důvodu tedy soud posuzoval, zda námitka žalobce, že rozhodčí doložka, na základě které byl vydán rozhodčí nález, je neplatná. Soud posuzoval tato tvrzení se závěrem, že uplatněná pohledávka ze strany žalované společnosti je pohledávkou nevykonatelnou, jelikož zaujal názor, že sjednaná rozhodčí doložka je neplatná dle § 39 občanského zákoníku a následně pak vydaný rozhodčí nález je nicotným právním aktem, který nemohl založit žádná práva a povinnosti. V návaznosti na to je třeba uvést, že pokud vydaný rozhodčí nález je nicotným právním aktem, nemohlo na základě zahájeného rozhodčího řízení a následně vydaného rozhodčího nálezu dojít ani ke stavění promlčecí doby.

Pokud jde o neplatnost rozhodčí doložky a nicotnost následně vydaného rozhodčího nálezu, pak v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 1945/2010 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení a odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 občanského zákoníku. Pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zvláštního zákona, vykoná takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jedná se o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu a vzbuzující důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporů. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není možné pomocí zásady smluvní autonomie negovat zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky, u nichž lze dovozovat v zásadě zřetelnou snahu poškodit slabšího účastníka závazkového vztahu. V konkrétní věci nelze mít za to, že by se účastníci dohodli na tom, že by jejich případný spor řešil ad hoc rozhodce, neboť žádný takový rozhodce nebyl v rozhodčí smlouvě uveden, resp. nebyl jasným a zákonu odpovídajícím způsobem stanoven způsob určení rozhodce, neboť zmiňovaný odkaz na výběr rozhodce jmenovaného Sdružením rozhodců, s.r.o., nelze jako eventuální způsob určení ad hoc rozhodce z uvedených důvodů i s ohledem na rovnost stran akceptovat. Rozhodčí nález vydaný osobou, která neměla k jeho vydání pravomoc, je nicotný a nemůže být tedy vykonatelným a vedení takového sporu nemohlo přerušit či zastavit běh promlčecích lhůt. Z důvodů výše uvedených pak soud posoudil sjednanou rozhodčí doložku za neplatnou a rozhodčí nález ze dne 14.08.2009 sp. zn. 20094/09 za nicotný.

ICM R

S ohledem na popěrný úkon ze strany žalobce, který pak z těchto důvodů považoval uplatněnou pohledávku za promlčenou, jak bylo shora uvedeno, posuzoval soud, zda tento popěrný úkon ze strany žalobce je relevantní.

Je třeba uvést, že smlouva o úvěru tak, jak vyplývá z jejího znění, byla uzavřena ve smyslu § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Dlužník jakožto účastník této smlouvy zde vystupoval v pozici fyzické osoby nepodnikatele. Soud posoudil vztah založený smlouvou uzavřenou mezi účastníky, tedy věřitelem-žalovaným a dlužníkem jako smlouvu o úvěru dle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku. Smlouva obsahuje i podstatné náležitosti daného smluvního typu, jak je taxativně vymezuje ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku, tj. závazek věřitele poskytnout druhé straně v její prospěch finanční prostředky a závazek dlužníka poskytnuté prostředky vrátit. Dle soudu má předmětná smlouva vzhledem k postavení dlužníka jako nepodnikající fyzické osoby (§ 2 písm. b/ zákona o spotřebitelském úvěru) charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru, proto se uplatní ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku (že na smlouvy o úvěru je třeba použít i ustanovení směřující k ochraně spotřebitele).

Podle ustanovení § 397 obchodního zákoníku, nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

V dané věci žalovaný jako věřitel přihlásil pohledávku u Krajského soudu v Ostravě, dne 17.09.2013. Pohledávka č. 1 byla splatná dnem 30.04.2009 v jistině Pokud žalovaný jako věřitel přihlásil svou pohledávku u příslušného soudu 17.09.2013, stalo se tak zjevně po uplynutí promlčecí doby a pohledávka č. 1 je tak promlčená v rozsahu, jak specifikoval žalobce. Jak soud uvedl již výše, pokud žalovaná v předmětném insolvenčním řízení uplatnila pohledávku dle rozhodčího nálezu, který dle výše uvedeného výkladu posoudil soud jako nicotný právní akt, nemohla být tedy pohledávka žalované vykonatelná, jakož i vedení předchozího řízení o vydání rozhodčího nálezu tak nemohlo přerušit či zastavit běh promlčecích lhůt.

Nad rámec výše uvedeného soud konstatuje, že nebyla platně sjednána rozhodčí doložka a tudíž vydaný rozhodčí nález je nicotný a pohledávka žalovaného je nevykonatelná. V této části pak soud odkazuje na nález Ústavního soudu I. ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013, z kterého cituje v praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný, např. smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti než okolní text, nesmí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci obchodních podmínek . V této souvislosti soud uvádí, že všeobecné úvěrové podmínky tak, jak v tomto případě bylo zjištěno jsou na druhé straně smlouvy o úvěru, když smlouva o úvěru byla smluvními stranami podepsána pouze na straně č. 1. Je třeba uvést, že úvěrové podmínky mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy předepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Všeobecné úvěrové podmínky nesmí sloužit k tomu, aby do nich, jako v tomto případě, v nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě byla skryta žalovaným jako věřitelem ujednání, která jsou pro spotřebitele rozhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti

ICM R spotřebitele mohou uniknout, např. rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě. Pokud tak i přesto věřitel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému ujednání nelze přiznat právní ochranu. V rámci smluv ujednání zakládající smluvní pokutu, podobně jako rozhodčí doložka, zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko smlouvy samotné, listiny na nichž účastník smlouvy připojuje svůj podpis.

V předmětné věci ujednání o rozhodčí doložce nebylo součástí smlouvy samotné o úvěru, která je podepsána smluvními stranami, ale toliko součástí všeobecných úvěrových podmínek smlouvy o úvěru. Pak lze uzavřít, že nedošlo k platnému sjednání rozhodčí doložky, a tudíž vydaný rozhodčí nález lze vyhodnotit jako nicotný.

Z důvodu výše uvedených pak soud zcela akceptuje argumentaci žalobce tak, jak uvedl ve skutkových tvrzeních v žalobě, a žalobě vyhověl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 občanského zákoníku za použití § 7 odst. 1 insolvenčního zákona a § 163 odst. 1 insolvenčního zákona. V řízení byl žalobce úspěšný, a proto mu přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Tyto sestávají z odměny za právní zastoupení dle § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., tedy za 2 úkony právní služby náleží odměna 6.200 Kč. Ke každému úkonu právní služby dle § 13 odst. 3 citované vyhlášky přísluší paušál á 300 Kč, tedy 600 Kč. Právní zástupce žalobce doložila do spisu, že je plátcem DPH, dále mu náleží dl § 137 odst. 3 o.s.ř. 21% DPH ve výši 1.428 Kč. Celkem náklady řízení činí 6.800 Kč, které je žalovaný povinen zaplatit dle § 160 odst. 1 o.s.ř. k rukám právního zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e odvolání p ř í p u s t n é ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Olomouc 22.09.2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Eva Paučková v.r. Vlasta Zezulová samosoudkyně

ICM R