25 ICm 3675/2012
Jednací číslo: (2 Cm) 25 ICm 3675/2012-44 (Sp.zn. ins. řízení: KSOS 25 INS 19991/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZS UDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Mgr. Markem Del Favero, Ph.D., ve věci žalobkyně JUDr. Tamary Kropáčové, se sídlem Olomouc, Šantova 719/2, PSČ 779 00, insolvenční správkyně dlužníka Františka anonymizovano , zastoupené Mgr. Radimem Janouškem, advokátem se sídlem Olomouc, Šantova 719/2, PSČ 779 00, proti žalované AB 4 B.V., soukromá společnost s ručením ome zeným, se sídlem Strawinskylaan 933, 1077XX, Amsterdam, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem Praha 1, Nové Město, Purkyňova 74/2, PSČ 110 00, o popření pohledávky

takto:

I.

Žaloba, aby bylo určeno, že žalovaná nemá za dlužníkem Františkem anonymizovano anonymizovano , bytem 783 49 Lutín, U Kapličky 27, pohledávku ve výši 4.398,92 Kč přiznanou jí z titulu smluvní pokuty rozhodčím nálezem rozhodce JUDr. Radima Kuchty ze dne 2. 8. 2011 sp.zn. PEC-PPF2-L 175/2011, s e z a m í t á .

II.

Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Od ůvo d ně n í:

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu 13. 12. 2012 domáhala popření výše dílčí pohledávky č. 1 přihlášené žalovanou do insolvenčního řízení dlužníka přihláškou evidovanou pod pořadovým č. P2, a to v rozsahu 4.398,92 Kč z titulu smluvní pokuty, jejíž vykonatelnost byla doložena rozhodčím nálezem (o popření dílčí pohledávky č. 1.1, co do výše 26.525,58 Kč bylo rozhodnuto samostatným usnesením, kterým v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno pro částečnou dispozici s žalobou). V narativní části žaloby předestřela soudu tvrzení, že dne 17. 12. 2007 byla mezi dlužníkem, v postavení spotřebitele, a společností Home Credit, a.s., uzavřena smlouva o úvěru číslo 3712272323. V souvislosti s jeho zesplatněním-jak doplnila žalovaná v rámci repliky k žalobě-měl žalované, které byla tato pohledávka postoupena jmenovanou obchodní společností, vzniknout nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši úroku 4.398,92 Kč, tj. částky, na kterou by jí vznikl z titulu úvěru nárok, pokud by byl úvěr řádně splácen v dohodnutých splátkách. Takto sjednaná smluvní pokuta je neplatná pro obcházení zákona, neboť žalovaná má nárok na úhradu plného úroku, jako kdyby byl úvěr řádně splácen, čímž je v případě insolvence zvýhodněna oproti ostatním věřitelům, kterým vznikne nárok na úhradu úroků vzniklých pouze do doby zjištění úpadku.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby; v rámci procesní obrany dotvrdila, že dlužníkovi byl úvěrovou smlouvou číslo 3712272323 ze dne 17. 12. 2007 poskytnut úvěr ve výši 20.000,-Kč, který se zavázal vrátit jej spolu se sjednanými úroky v 60 měsíčních splátkách po 670,-Kč. Uhradil pouze 29 splátek v důsledku čehož došlo k jeho zesplatnění 26. 10. 2010. Tímto okamžikem také vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty, jejíž výše představuje částku, na kterou by žalované, v důsledku postoupení, vznikl z titulu úvěru nárok, pokud by byl úvěr řádně splácen v dohodnutých splátkách.

Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2012 jednací číslo KSOS 25 INS 19991/2012-A6 bylo zjištěno, že insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka: František anonymizovano , anonymizovano , bytem Lutín, U kapličky 27, jeho insolvenční správkyni ustanovil žalobkyni a také povolil řešení úpadku oddlužením. Z přihlášky pohledávky žalované evidované v insolvenčním řízení pod pořadovým číslem P2 bylo zjištěno, že tato přihlásila jako dílčí pohledávku číslo 1 částku 18.317,42 Kč z titulu úvěrové smlouvy číslo 3712272323 ze dne 17. 12. 2007, jejíž vykonatelnost (a to včetně smluvní pokuty dle výši 4.398,92 Kč) opřela o rozhodčí nález rozhodce JUDr. Radima Kuchty sp.zn. PEC-PPF2-L 175/2011. Z protokolu o přezkumném jednání ze dne 21. 11. 2012, včetně seznamu přihlášených pohledávek bylo zjištěno, že žalobkyně popřela dílčí pohledávku číslo 1 přihlášenou přihláškou P2, co do výše v rozsahu 4.398,92 Kč představující smluvní pokutu, neboť věřitel netvrdil žádné ustanovení smlouvy, ze kterého má tato smluvní pokuta vyplývat, netvrdil žádný konkrétní základ, ze kterého je tato smluvní pokuta vypočtena, netvrdil a neprokázal ani délku období, za které je smluvní pokuta počítána.

Z listiny nadepsané Úvěrová smlouva číslo 3712272323 bylo zjištěno, že společnost Home Credit, a.s., IČ: 26978636, se sídlem Brno, Moravské náměstí 249/8 (prostřednictvím pověřené osoby) a dlužník dne 17. 12. 2007 podepsali listinu obsahující projev jejich vůle, a to jednak prohlášení, že nedílnou součástí této úvěrové smlouvy jsou úvěrové podmínky společnosti Home Credit a.s. a jednak údaje o výši úvěru-20.000,-Kč, počtu splátek-60, výši měsíční splátky-670,-Kč, RPSN-36,90% a též povinnosti dlužníka splácet úvěr v pravidelných měsíčních splátkách počínaje kalendářním měsícem bezprostředně následujícím po datu poskytnutí úvěru. Z listiny nadepsané Úvěrové podmínky společnosti Home Credit a.s.-TRIO-telefonní půjčka bylo zjištěno, že uzavřením úvěrové smlouvy se věřitel zavazuje klientovi poskytnout sjednaný úvěr a klient se zavazuje společnosti poskytnutý úvěr vrátit a zaplatit úroky (hlava I § 2). Klient je povinen celý čerpaný úvěr splatit na požádání společnosti v případě, že a) klient se dostal do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo do prodlení s placením jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce (hlava 7, § 3). V případě vzniku kterékoliv ze skutečností uvedených pod písmeny a), b), c) § 3 této hlavy, je-li jejím důsledkem vznik povinnosti klienta uhradit společnosti celý poskytnutý úvěr, je klient povinen uhradit společnosti současně s úvěrem smluvní pokutu ve výši ušlého úroku, tedy částku, na kterou by společnosti vznikl z titulu úvěru nárok, pokud by byl úvěr řádně splácen v dohodnutých splátkách (hlava 7, § 6).

Nesporné mezi účastníky je, že Home Credit, a.s., jako postupitelka oznámila dlužníkovi, že postoupila svou pohledávku za ním z úvěrové smlouvy uzavřené dne 17. 12. 2007 číslo 3712272323 na žalovanou.

Soud činí ve věci závěr o skutkovém stavu, že dne 11. 9. 2012 byl zjištěn úpadek dlužníka, za kterým žalovaná přihlásila do insolvenčního řízení přihláškou evidovanou pod pořadovým číslem P2 dílčí pohledávku číslo 1, jejíž součástí je smluvní pokuta ve výši 4.398,92 Kč, která jí byla přiznána rozhodčím nálezem rozhodce JUDr. Radima Kuchty sp.zn. PEC-PPF2-L 175/2011 a zároveň žalobkyní při přezkumném jednání popřena. Smlouva o úvěru číslo 3712272323 ze dne 17. 12. 2007 obsahuje prohlášení, že její nedílnou součástí jsou úvěrové podmínky, ve kterých si smluvní strany sjednaly, že klient je povinen celý čerpaný úvěr splatit na požádání společnosti v případě, dostane-li se do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo do prodlení s placením jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce a nastane-li tato skutečnost a je-li jejím důsledkem vznik povinnosti klienta uhradit společnosti celý poskytnutý úvěr, je klient povinen uhradit společnosti současně s úvěrem smluvní pokutu ve výši ušlého úroku, tedy částku, na kterou by společnosti vznikl z titulu úvěru nárok, pokud by byl úvěr řádně splácen v dohodnutých splátkách, tj. po dobu 5 let s tím, že 1. splátka byla splatná v lednu 2008.

Na zjištěný skutkový stav soud navázal právní hodnocení a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod ust. § 199 odst. 1 a 3, ust. § 192 odst. 1, ust. §§ 189 odst. 1, 193 až 195, ust. § 160 odst. 1 a zejména ust. § 170 písm. a), e) podle, kterého se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí a též smluvní pokuty, pokud právo na jejich uplatnění vzniklo až po rozhodnutí o úpadku zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen InsZ), naposledy ve znění zákona č. 167/2012 Sb. Dále ust. § 42 odst. 4 a ust. § 79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) a ust. § 262 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen ObchZ) a ust. § 544 a ust. § 545 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen ObčZ).

Ustanovení § 199 odst. 1 a 3 InsZ ukládá insolvenčnímu správci, který popřel vykonatelnou pohledávku, podat do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil, přičemž v této žalobě může proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Ustanovení § 199 odst. 3 obdobně jako ust. § 198 odst. 2 InsZ zakotvuje prvek legální povahy do insolvenčního řízení ve vztahu k incidenčnímu sporu, což vyplývá nejen z gramatického výkladu zmiňovaných norem, nýbrž i aplikace argumentu e ratione legis, když z důvodové zprávy (a sice její zvláštní části k ust. § 198 a 199) se podává, že tato zákonná ustanovení posilují koncentraci řízení. Podstata koncentrace řízení spočívá ve stanovení časového okamžiku-v tomto případě představovaného přezkumným jednáním (nejzazší časový okamžik)-kterým je vymezen prostor poskytující účastníkům možnost naplnit projednací zásadu. Tedy splnění procesních povinností vytvářející rámec pro následné budování (zjišťování) skutkového stavu soudem, na nějž je navázáno právní hodnocení, aby mohl soud v incidenčním sporu meritorně určit rozsah, v němž budou přihlášené pohledávky dlužníkových věřitelů uspokojeny (je-li totiž rozhodnuto, že věřitel, který ať již vystupuje na straně žalující či žalované, nemá nebo má v nižší než přihlášené částce pohledávku za dlužníkem, nebude tato pohledávka v insolvenčním řízení uspokojena vůbec, případně ve výši, ve které nebyla přihlášena po právu).

Není pochyb o tom, že i popření pohledávky je procesním úkonem, pro nějž přiměřeně platí ust. § 42 odst. 4 o.s.ř., tj. jde-li o popření (jen) pravosti a výše pohledávky, musí být z popěrného úkonu zřejmé, že pohledávka nevznikla, respektive že již zcela zanikla nebo, že se zcela promlčela (ust. § 193 InsZ), in eventum, že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka s tím, že musí být současně uvedeno, jaká je skutečná výše pohledávky (ust. § 194 InsZ), to vše, včetně uvedení skutečností, pro které má popírající insolvenční správce za to, že pohledávka není pravá, in eventum její výše je nižší než přihlášená částka. Ustanovení § 199 odst. 3 InsZ pak klade na popěrný úkon vykonatelné pohledávky další nároky, a to ve spojení s ust. § 160 odst. 1 InsZ za současné aplikace ust. § 79 odst. 1 o.s.ř. když je nezbytné, aby skutkové okolnosti, z nichž popěrný úkon vychází, byly vylíčeny nejen v žalobě, nýbrž i v protokolu o přezkumném jednání, potažmo seznamu přihlášených pohledávek tak, aby umožňovaly jednoznačnou individualizaci skutkového děje (nemožnost záměny s jiným skutkem). V procesu aplikace práva (který vzhledem k postavení insolvenčního správce v insolvenčním řízení podle ust. §§ 188, 192 až 195 InsZ lze spatřovat též při výkonu jeho funkce v daných souvislostech) je třeba zodpovědět 2 druhy otázek; faktické (skutkové otázky)-quaestiones facti a právní otázky-quaestiones iuris. Přesněji řečeno jejich spojení, podřazení konkrétní skutkové podstaty pod skutkovou podstatu abstraktní vede k výslednému rozhodnutí insolvenčního správce o uznání nebo popření přezkoumávané pohledávky. Jinými slovy vyjádřeno popěrný úkon vždy obsahuje skutkovou stránku (insolvenční správce vychází ze svých skutkových zjištění-ust. § 188 odst. 1 InsZ), která se, jak v samotném popěrném úkonu, tak zejména případné žalobě projevují v rámci skutkových tvrzení. Tato navíc vzhledem k ust. § 199 odst. 2 InsZ byla-li přihlášená pohledávka přiznaná pravomocným rozhodnutím, mají kvalifikovanou podobou, neboť takovéto skutečnosti (které dříve dlužník neuplatnil) jsou v porovnání se skutečnostmi tvořícími skutkový základ, z nějž pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu vychází, způsobilé přivodit změnu výsledku sporu o pohledávku, tedy jsou rozhodující příčinou pro určení, že přihlášený věřitel nemá vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku, případně ji má v nižší výši než přihlášené částce (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp.zn. 29 ICdo 7/2013). Také v případě pokud není zapotřebí této kvalifikované podoby skutkových tvrzení je skutkový závěr vlastní každému popěrnému úkonu, a to i tehdy pokud insolvenční správce v rámci popěrného úkonu nenapadá jeho skutkovou stránku, nýbrž pouze předestírá odlišné právní hodnocení. Přestože popěrný úkon z povahy věci obsahuje právní hodnocení a je pouze logickým vyústěním, že toto bude reflektováno podanou žalobou, pro soud právní kvalifikace obsažená v žalobě není (ani nemůže být) právně relevantní; významný je pouze skutkový stav předestřený účastníkem, a sice v časově vymezeném prostoru, tj. do koncentrace. Lze uzavřít, že skutková tvrzení (byť implicitně obsažena při předestření odlišného právního posouzení přihlášené pohledávky je-li přípustné) vytvářejí základ sporu obsažený v narativní části žaloby podané podle ust. § 199 odst. 3 InsZ.

Koncentrace v podobě tzv. neúplné apelace byla do českého civilního procesu zakotvena novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., účinným od 1. 1. 2001. Za účelem nastoupení účinků porušení koncentrace bylo vysokými soudy vymezeno kritérium odlišující novoty, ve smyslu nově uplatněného skutkového tvrzení, od tzv. dolíčení (dotvrzení) skutkového stavu, které je možno aplikovat i v poměrech souzené věci. Pro závěr, zda skutečnosti uplatněné v žalobě jsou novoty, je rozhodné, zda byly žalobcem v průběhu insolvenčního řízení do přezkumného jednání tvrzeny, respektive v protokolu o přezkumném jednání či seznamu přihlášených pohledávek zachyceny u popěrného úkonu. Pokud žalobce podrobněji rozvádí skutkové okolnosti, které byly uvedeny, nejedná se novoty, nýbrž o takzvané dolíčení skutkových okolností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2008, sp.zn. 25 Cdo 2302/2007).

Žalobkyně jako insolvenční správkyně popřela výši dílčí pohledávky číslo 1 z důvodu (negativně vymezených), které tkví ve skutkové rovině. Obecně je na místě zmínit, že český civilní proces rozlišuje dvojí kvalitativní úroveň skutkových tvrzení, když první se týká projednatelnosti uplatněného nároku, v poměrech souzené věci přezkoumatelnosti přihlášky, spočívající v nezaměnitelnosti skutkového děje, z nějž uplatněný nárok (pohledávka) vyplývá a druhá úroveň se týká rozsahu vylíčení rozhodujících skutečností. Povinnost účastníka tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí věci je určen skutkovou podstatou (antecedentem) hmotněprávní normy, pod kterou má být tvrzený skutkový stav dle předběžné právní kvalifikace subsumován. Podmiňující část hmotněprávní normy vymezuje rozhodující skutečnosti, které je každý z účastníků povinen tvrdit, přičemž na úplnost právně významných skutečností je třeba usuzovat na základě předběžné právní kvalifikace tvrzeného skutkového děje, kterým je odůvodněna opodstatněnost uplatněného nároku (přihlášené pohledávky). Nesplnil-li věřitel povinnost skutkového tvrzení (ve formě druhé kvalitativní úrovně), což by jinak v obecném sporném řízení vedlo k zamítnutí uplatněného nároku, je logické, že insolvenční správce přihlášenou pohledávku, není-li vykonatelná, popře. Bez ohledu na skutečnost, že žalovaná nedostála zcela své procesní povinnosti tvrzení (ve vztahu k rozsahu rozhodujících skutečností), nelze ze zřetele ztratit skutečnost, že v souzené věci pro povahu přihlášené pohledávky, když navíc se jedná o pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím, je to insolvenční správkyně, kdo podává žalobu, a tudíž se ohledně jí tvrzené skutkové roviny, uplatní výše předestřené závěry. Přitom není nelogické očekávat, že splnil-li by věřitel zcela svou povinnost tvrzení, pak by jeho skutková tvrzení byla konzistentní se skutkovým závěrem obsaženým v rozhodnutí, o které se opírá vykonatelnost přihlášené pohledávky (a není-li obsažen, pak z návrhu na zahájení řízení, jehož je vyústěním). Lze proto uzavřít, že je-li vykonatelnost doložena rozhodnutím příslušného orgánu, pak popěrný úkon insolvenční správkyně opírající se o shodné důvody jako v souzené věci, nabývá rozměrů procesní opatrnosti, neboť je důvodné předpokládat, že její skutková tvrzení by jinak měla rezultovat z jí provedeného šetření podle ust. § 188 InsZ, případně procesní aktivity dlužníka a její popěrné důvody směřovat, do skutkového závěru takovéhoto rozhodnutí. Nestane-li se tak, vystavuje se riziku nastoupení účinků koncentrace. V souzené věci žalobkyně doplněním žaloby ze dne 4. 11. 2013 koncentraci neporušila, a to již z toho důvodu ne, neboť akceptovala dolíčený skutkový děj žalovanou, na nějž navázala právní závěr o vyloučení uspokojení takovéto pohledávky (ust. § 170 InsZ). V obecné rovině platí, že pohledávky vyloučené z uspokojení nejsou zařazeny do seznamu přihlášených pohledávek (ust. § 189 odst. 1 InsZ), avšak to není bezvýjimečné. V případě rozvinutí plné kontradiktornosti, kdy jak přihlášený věřitel, tak insolvenční správce trvají na svých protichůdných procesních stanoviscích ohledně pravosti a výše přihlášené pohledávky, jako je tomu v souzené věci, podléhá pohledávka v rámci incidenčního sporu přezkumu soudu.

Současně je nezbytné zdůraznit, že z povahy věci předestřením výše zmíněné právní kvalifikace žalobkyně nemohla překročit omezení zakotvené v ust. § 199 odst. 2 InsZ, tedy nejedná se o jiné právní posouzení věci. Její právní argumentace se ve své podstatě týká pořadí pohledávky. Rozhodnutím, v daném případě rozhodčím nálezem, jenž je exekučním titulem, na základě kterého se pohledávka stala vykonatelnou, byl totiž stanoven pouze základ a výše pohledávky; pořadí není tímto exekučním titulem řešeno (pokryto). Omezení popěrných důvodů vyplývající z ust. § 199 odst. 2 InsZ se týká jiného právní posouzení věci právě, co do základu nebo výše pohledávky, o níž bylo rozhodnuto. Za daného procesního stavu ustupuje též i otázka právní kvalifikace přihlášené pohledávky ohledně její vykonatelnosti, která má vliv na posouzení toho, kdo je povinen podat žalobu a z jakých důvodů může pohledávku popřít, co do pravosti a výše (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen.zn. 29 NS ČR 25/2011), do pozadí.

Podstatné pro meritorní rozhodnutí je posouzení, zda je z uspokojení v insolvenčním řízení vyloučena pohledávka vyplývající ze smluvní pokuty zajišťující úvěr sjednaný spotřebitelem, jejíž výše je konstruovaná tak, že odpovídá výši ušlého úroku, tedy částce, na kterou by žalované vznikl z titulu úvěru nárok, pokud by byl úvěr řádně splácen v dohodnutých splátkách. Podle ust. § 262 odst. 4 ObchZ ve vztazích podle ust. § 261 ObchZ nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. V citovaném zákonném ustanovení zákonodárce sledoval cíl, kterým má být aplikace těch ustanovení občanského zákoníku, která zmírňují případné následky odpovědnosti nepodnikatele (v poměrech souzené věci spotřebitele, neboť dlužník v souladu s dikcí ust. § 52 odst. 3 ObčZ uzavřel úvěrovou smlouvou, aniž by jednal v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti anebo v rámci samostatného výkonu svého povolání). Povinnost uhradit smluvní pokutu je přitom řazena jako sekundární povinnost do kategorie tzv. právní odpovědnosti. Nese-li nepodnikatel podle ust. § 262 odst. 4 věta druhá ObchZ odpovědnost za porušení povinnosti ze závazkového vztahu podle občanského zákoníku, nese podle tohoto zákona i povinnost uhradit smluvní pokutu-rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp.zn. 23 Cdo 1750/2010. Právně relevantní úprava pro posouzení, zda žalovaná má za dlužníkem pohledávku přihlášenou do insolvenčního řízení ve výši 4.398,92 Kč představující smluvní pokutu je zakotvena v ust. § 544 a ust. § 545 ObčZ.

Právní institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem a smyslem je zajištění splnění povinností, které jsou obsahem závazku. Smluvní pokuta tedy nutí dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku-takto vymezená povaha tohoto právního institutu je reflektována judikaturou viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp.zn. 33 Cdo 4986/2009, ze dne 19. 10. 2011, sp.zn. 28 Cdo 2720/2011, ze dne 19. 3. 2012, sp.zn. 23 Cdo 4281/2011, ze dne 30. 4. 2013, sp.zn. 33 Cdo 4030/2011 nebo ze dne 29. 8. 2013, sp.zn. 33 Cdo 131/2012. Přestože legislativa postupně (od obecného zákoníku občanského z roku 1811, přes občanský zákoník-zákon č. 141/1950 Sb., zákoník mezinárodního obchodu-zákon č. 101/1963 Sb., hospodářský zákoník -zákon č. 109/1964 Sb. až po nynější úpravu zakotvenou v občanském zákoníku-zákonem č. 509/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1992) přenášela u právního institutu smluvní pokuty důraz z paušalizované náhrady škody na zajištění závazků, obojí bylo a také nyní je v právní úpravě tohoto institutu obsaženo (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp.zn. 33 Cdo 5364/2007 nebo ze dne 26. 4. 2012, sp.zn. 33 Cdo 772/2010). Proto se smluvní pokuta, co do věcné stránky tohoto institutu, příliš nezměnila. Jinými slovy vyjádřeno smluvní pokuta představuje hrozbu dlužníkovi, že pokud nesplní smluvní povinnost, vznikne mu povinnost poskytnout pro ten daný případ sjednané plnění-pokutu, čímž jej motivuje zachovat smluvně konformní jednání. Soud posuzoval ujednání obsažené v hlavě 7, čl. 6, potažmo 3 obchodních podmínek podle jejich obsahu, tedy jak jsou vymezena práva a povinnosti smluvních stran, a dospěl k závěru, že odpovídají institutu smluvní pokuty. Dlužník, který porušil svou subjektivní povinnost spočívající v řádném plnění splátek úvěru (v důsledku čehož nastoupila rozvazovací podmínka-celý úvěr se stal splatným) je povinen zaplatit částku, jejíž výše odpovídá výši ušlého úroku. Není racionálního důvodu, ani vzhledem ke konstrukci výše smluvní pokuty (odpovídající reparační funkci, jejímž smyslem je reparovat žalované jakožto věřitelce, újmy, které jí vznikly v důsledku porušení povinnosti dlužníkem), uvažovat o tom, že by měl být tímto úkonem zastřen jiný právní úkon (ust. § 41a odst. 2 ObčZ), zejména je-li vzato v úvahu, že dlužník nedostál své subjektivní povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru -řádně plnit splátky úvěru. Nejedná se o úrok, tudíž není namístě uzavřít, že nelze uspokojit část (za dobu od zjištění úpadku do ledna 2013) s odůvodněním, že se váže k období po rozhodnutí o úpadku, tedy aplikovat ust. § 170 písm. a) InsZ a vzhledem ke konstrukci (matematickému propočtu) výše, ani ust. § 170 písm. e) InsZ. Proto byla žaloba zamítnuta.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 163 InsZ, ust. § 142 odst. 2 a ust. § 146 odst. 2 o.s.ř., vzhledem k částečnému úspěchu soud, aniž by náhradu nákladů poměrně rozdělil, vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Po uče ní : Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá tento vykonatelný rozsudek, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Ostravě dne 18. listopadu 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Mgr. Marek Del Favero, Ph.D., v.r. Beáta Valeriánová samosoudce