25 ICm 3256/2014
Jednací číslo: 25 ICm 3256/2014-95 Sp.zn. ins. řízení: KSOS 25 INS 21401/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Paučkovou ve věci žalobce: JUDr. Lenka Vidovičová, se sídlem Zámečnická 3a, 772 00 Olomouc, insolvenční správkyně dlužníka O.K.D.C. mont s.r.o., se sídlem Štramberská 515/45, 703 00 Ostrava, Hulváky, IČO 25385747, proti žalovanému: TIVA Property s.r.o., se sídlem Pavlovova 3059/40, 700 30 Ostrava-Zábřeh, IČO 28620496, zastoupenému Mgr. Lukášem Mokrým, advokátem se sídlem Sokola Tůmy 743/16, 709 00, Ostrava, odpůrčí žaloba,

takto:

I. Určuje se, že právní úkon dlužníka, kterým bylo dne 23.09.2013 poskytnuto peněžité plnění ve prospěch žalované ve výši 4.500.000 Kč z titulu částečné úhrady dluhu ze smlouvy o půjčce ze dne 22.02.2013, je neúčinný vůči všem věřitelům dlužníka. Žalovaná je povinna vydat poskytnuté plnění ve výši

4.500.000 Kč do majetkové podstaty dlužníka O.K.D.C. mont, s. r. o., a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovaná je povinen zaplatit ČR na účet Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. účtu 3703-4123761/0710, VS 2542325614, soudní poplatek 2.000 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Žalobkyně podala dne 26. 9. 2014 u příslušného soudu žalobu, kdy se domáhala určení neúčinnosti právního úkonu a povinnosti vydat poskytnuté plnění do majetkové podstaty dlužníka, jak je specifikováno v žalobním petitu. Žalobkyně uvedla, že insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno 1. 8. 2013, tímto nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Dne 22. 2. 2013 byla mezi žalovanou a dlužníkem uzavřena smlouva o půjčce, kdy žalovaná poskytla dlužníkovi peněžitou půjčku ve výši 6.000.000 Kč s úrokem z půjčky, jistina půjčky ve výši 4.000.000 Kč byla splatná do 30. 6. 2013 a jistina ve výši 2.000.000 Kč byla splatná v měsíčních splátkách po 300.000 Kč nejpozději ke dni 30. 9. 2013. Dlužník 23. 9. 2013, tedy poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, uskutečnil ve prospěch žalované platbu ve výši 4.500.000 Kč na tuto půjčku, a to převodem ze svého bankovního účtu na účet žalované. Žalobkyně cituje ust. § 111 odst. 1 insolvenčního zákona a dále uvádí, že je nepochybné, že dlužník provedením částečné úhrady půjčky ve výši 4.500.000 Kč ve prospěch žalované po zahájení insolvenčního řízení nakládal s majetkovou podstatou způsobem, kterým došlo k jejímu nikoliv zanedbatelnému zmenšení, tedy způsobem, který ust. § 111 odst. 1 insolvenčního zákona zakazuje. Zároveň úhradu existujícího dluhu nelze posoudit jako úkon nutný k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření ani úhradu nelze podřadit pod některou z dalších podmínek ust. § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. Dle žalobkyně právní úkon dlužníka, kterým bylo 23. 9. 2013, tj. po zahájení insolvenčního řízení poskytnuto peněžité plnění ve prospěch žalované ve výši 4.500.000 Kč (částečná úhrada z půjčky dle smlouvy o půjčce ze dne 22. 2. 2013), je neúčinným právním úkonem dle § 111 odst. 3 insolvenčního zákona. Navíc platba půjčky ve prospěch žalované je neúčinná také podle § 235 odst. 1 insolvenčního zákona, dle kterého neúčinné jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Ve smyslu § 237 odst. 1 je žalovaná povinna vydat plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty dlužníka. Svoji argumentaci žalobkyně doplnila podáním ze dne 4. 9. 2015 jako reakci na vyjádření žalované, která s žalobou nesouhlasila, a to z důvodu, že žalovaná tvrdí, že v souladu s ustanovením čl.

ICM R

III odst. 5 smlouvy o půjčce byla v souvislosti s poskytnutím půjčky uzavřena 8. 4. 2013 smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávkám. Žalobkyně uvádí, že existence zástavní smlouvy jí známa není, zástavní smlouva nebyla v evidenci smluv dlužníka dohledána. Dle informaci Ing. Chmel, statutární zástupce dlužníka, o zástavní smlouvě nevěděl a převod částky 4.500.000 Kč realizoval Ing. Tomáš Novák, v té době byl bývalým jednatelem dlužníka-zánik funkce 11. 9. 2013. Ing. Tomáš Novák je podepsán jako jednatel žalované na smlouvě o půjčce a na zástavní smlouvě. V reorganizačním plánu dlužníka, který byl zveřejněn 25. 11. 2013 v insolvenčním rejstříku, je uveden pouze jediný zajištěný věřitel, a to City bank Europe. Žalovaná není ve skupině zajištěných věřitelů vedena. Žalovaná je výslovně dlužníkem vedena ve skupině nezajištěných věřitelů. Reorganizační plán musel vycházet z účetnictví dlužníka a není v něm žádná zmínka o žalované v podobě zajištěného věřitele. Dále je třeba uvést, že žalovaná přihlásila neuhrazený zůstatek půjčky ze smlouvy o půjčce z 22. 2. 2013 do insolvenčního řízení, a to přihláškou pod číslem P111, č. věřitele 109, jedná se o pohledávku č. 5, která byla přihlášena ve výši 424.603 Kč a je tvořena jistinou ve výši 136.000 Kč a úroky ve výši 288.603 Kč. Ani v této přihlášce však není žádná zmínka o tom, že půjčka je zajištěna zástavním právem k pohledávkám dlužníka za poddlužníkem ze smlouvy o dílo a pohledávka je tedy přihlášena jako nezajištěná. Žalobkyně má vážné pochybnosti o tom, zda zástavní smlouva existovala již v době, kdy je datována. Naopak má dojem, že byla sepsána dodatečně za účelem procesní obrany žalované, a pak žalobkyně vznáší námitku pravosti a pravdivosti zástavní smlouvy, jakož i námitku neplatnosti této smlouvy. Dále žalobkyně uvádí, že existovaly 2 smlouvy o půjčce z téhož data 22. 2. 2013, kdy se zejména liší v tom, že jedna smlouva o půjčce neobsahuje ustanovení čl. III. odst. 5, na rozdíl od smlouvy o půjčce přiložené k přihlášce P111, přičemž nechť žalovaná vysvětlí existenci dvou smluv o půjčce z téhož data na tutéž částku s tím, že jedna neobsahuje ustanovení čl. III odst. 5, tedy závazek dlužníka zřídit zástavní právo k pohledávkám ze smlouvy o dílo mezi dlužníkem a Univerzitou Olomouc. Žalobkyně tedy uvádí, že neuznává existenci zástavní smlouvy a pro případ, že by soud akceptoval, že zástavní smlouva existuje, žalobkyně ve smyslu aktuální judikatury Nejvyššího soudu uvádí, že okamžikem zahájení insolvenčního řízení přechází oprávnění inkasovat a vymáhat zastavené pohledávky vůči poddlužníkům na dlužníka, což je důsledkem účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení ve smyslu ust. § 109 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona. Peněžní prostředky zaplacené po zahájení insolvenčního řízení údajným poddlužníkem dlužníkovi se tak stávají součástí majetkové podstaty. Je tedy nepochybné, že dlužník jednal v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení ve smyslu ust. § 111 insolvenčního zákona, když peněžní prostředky ve výši 4.500.000 Kč vyplatil žalované, neboť tímto způsobem rozhodně došlo ke zmenšení majetkové podstaty v rozsahu nikoliv zanedbatelném. Dlužník porušil ustanovení poslední věty § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, podle kterého peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených insolvenčním zákonem. Zákon zde nerozlišuje mezi nezajištěnými či zajištěnými závazky dlužníka, je tedy zřejmé, že se toto ustanovení vztahuje na všechny peněžité závazky dlužníka vzniklé před zahájením insolvenčního řízení, což se týká i závazků z předmětné smlouvy o půjčce lhostejno, zda zajištěných či nezajištěných. Dle žalobkyně dlužník nebyl vůbec oprávněn předat platbu ve

ICM R výši 4.500.000 Kč domnělému zástavnímu věřiteli-žalované, tato platba se stala součástí majetkové podstaty dlužníka a v ní měla také podle pravidel insolvenčního zákona zůstat. I zajištění věřitelé, pokud by soud přijal obranu žalované, jsou totiž povinni přihlásit svou zajištěnou pohledávku do insolvenčního řízení ve shodě s dikcí § 166 insolvenčního zákona. Žalobkyně nesouhlasí s argumentací žalované, že platby poddlužníka na jeho dluh ze smlouvy o dílo náležely dle zástavní smlouvy žalované a že z těchto prostředků by tedy byla oprávněna se uspokojit v plném rozsahu pouze žalovaná. Pokud by předmětné finanční prostředky nebyly vyplaceny žalované a zůstaly by v majetkové podstatě dlužníka, byly by do značné míry, možná zcela, spotřebovány při provozu podniku dlužníka a ke dni prohlášení konkurzu by se zřejmě již v majetkové podstatě dlužníka nenacházely. Pokud by i přesto část finančních prostředků na účtu dlužníka zůstala, byly by vyplaceny žalované po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením a po odečtení odměny insolvenční správkyně. Lze tedy uzavřít, že žalovaná by neobdržela částku 4.500.000 Kč, pokud by bylo postupováno podle pravidel stanovených insolvenčním zákonem. Žalobkyně trvá na závěru, že úhrada částky na dluh ze smlouvy o půjčce vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je neúčinným právním úkonem rovněž ve smyslu obecné definice neúčinných právních úkonů dle § 235 odst. 1 insolvenčního zákona. Je zřejmé, že žalovaná byla jednoznačně zvýhodněna na úkor ostatních věřitelů dlužníka, neboť obdržela významnou finanční částku přednostně před ostatními věřiteli zcela mimo režim insolvenčního zákona. Pokud žalovaná odkazovala na ust. § 242 insolvenčního zákona, je tento odkaz nepřípadný, protože toto ustanovení na situaci nedopadá, když se týká úkonů učiněných před zahájením insolvenčního řízení, zatímco zde se jedná o úkon učiněný po zahájení insolvenčního řízení. Žalobkyně trvá na svém stanovisku, že úhrada částky 4.500.000 Kč dne 23. 9. 2013 ve prospěch žalované, poté co 1. 8. 2013 nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, je neúčinným právním úkonem dle § 111 odst. 3 insolvenčního zákona a ve smyslu § 235 odst. 1 insolvenčního zákona.

Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 29. 6. 2015 a uvedla, že odpovídá skutečnosti, že 22. 2. 2013 byla uzavřena smlouva o půjčce na částku 6.000.000 Kč a že dlužníkem byla učiněna 23. 9. 2013 částečná úhrada. Žalobkyně opomíjí skutečnost, že v souvislosti s poskytnutím půjčky uzavřené mezi žalovanou a dlužníkem v souladu s ustanovením čl. III bod 5 smlouvy o půjčce byla dne 8. 4. 2013 uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávkám, a to právě k zajištění pohledávek žalované ze smlouvy o půjčce. Zástavní smlouvou bylo zástavní právo zřízeno k veškerým pohledávkám dlužníka ze smlouvy o dílo uzavřené 13. 3. 2012 mezi dlužníkem a Univerzitou Palackého v Olomouci (dále poddlužník). Na základě zástavní smlouvy byl tedy po splatnosti zastavených pohledávek dlužníka poddlužník v souladu s § 167 občanského zákoníku povinen plnit svůj dluh ze smlouvy o dílo výhradně žalované. V souladu s čl. 6.2 zástavní smlouvy dlužník nesplnil svou povinnost a poddlužníka o zastavení svých pohledávek ze smlouvy o dílo neinformoval. Nicméně plnění poddlužníka na jeho dluhy ze smlouvy o dílo náleží dle zástavní smlouvy žalované, nikoliv dlužníku. Poddlužník hradil dlužníkovi na jeho bankovní účet na základě smlouvy o dílo částky a dlužník přitom z takto obdržených plateb, které podle zástavní smlouvy patřily žalované, uhradil žalované pouze úhradu, tj. částku 4.500.000 Kč, dne 23. 9. 2013. Vzhledem k existenci zástavní smlouvy představuje úhrada z právního

ICM R pohledu pouze předání části peněžních prostředků, které podle práva náleží právě žalované. Poddlužník tak plněním svých závazků ze smlouvy o dílo tyto své dluhy řádně plnil, dlužník však byl pouze platebním místem, když příslušné peněžní prostředky podle zástavní smlouvy náležely žalované. Tyto peněžní prostředky, kterými byla mimo jiné provedena úhrada, tedy nejsou součástí majetkové podstaty dlužníka dle § 205 insolvenčního zákona. Dlužník byl podle čl. 6.1d) zástavní smlouvy povinen zajistit, aby veškerá plnění poddlužníka po splatnosti zastavených pohledávek byla uhrazena ve prospěch žalované jako zástavního věřitele. Pokud by dlužník tuto svou povinnost splnil, byl by poddlužník povinen plnit přímo žalované. To, že tuto svoji povinnost dlužník nesplnil, nemůže mít ten dopad, že by dlužník byl oprávněn inkasovat pro sebe peněžní prostředky od poddlužníka. Zároveň žalovaná odkazuje na § 5 písm. c) insolvenčního zákona, kdy je třeba vycházet z toho, že insolvenční řízení je ovládáno zásadou ochrany práv věřitele nabytých v dobré víře. V daném případě se nejedná o neúčinný právní úkon ve smyslu § 235 odst. 1 insolvenčního zákona, s odkazem na ust. § 241 odst. 1 insolvenčního zákona, který definuje zvýhodňující právní úkon s tím, že demonstrativní výčet je v ust. § 241 odst. 3 insolvenčního zákona. Dle žalované je zřejmé, že uvedený demonstrativní výčet zvýhodňujících právních úkonů uvedený v § 241 odst. 3 insolvenčního zákona na úhradu přímo nedopadá. Nemůže na úhradu dopadat ani přeneseně, když dluh dlužníka ze smlouvy o půjčce byl k okamžiku, kdy dlužník učinil úhradu, splatný. Neúčinnost nemůže dopadat ani na samotné sjednání zástavní smlouvy, neboť poskytnutí tohoto zajištění bylo sjednáno již ve smlouvě o půjčce. Úhrada přitom není zvýhodňující úkonem ve smyslu § 241 odst. 1 ani § 235 odst. 1 insolvenčního zákona. Jak žalovaná uvedla, platby poddlužníka na jeho dluhy ze smlouvy o dílo náleží dle zástavní smlouvy žalované, až do výše splatných dluhů dlužníka vůči žalované ze smlouvy o půjčce. Z těchto prostředků by se tedy byla oprávněná uspokojit v plném rozsahu pouze žalovaná. Naopak by se z nich nemohli uspokojit ostatní věřitelé dlužníka. V rámci insolvenčního řízení úhradou nedošlo ani ke zvýhodnění žalované, ani ke znevýhodnění ostatních věřitelů dlužníka. Úhradu tedy nelze posoudit jako neúčinný úkon dlužníka, a to ani ve smyslu § 111 insolvenčního zákona, ani ve smyslu § 235 odst. 1 insolvenčního zákona. Z tohoto důvodu je odpůrčí žaloba nedůvodná. V dalším vyjádření k žalobě pak žalovaná doplnila k námitce žalobkyně ohledně neplatnosti, resp. pravosti smlouvy o zřízení zástavního práva, že pokud zástavní smlouva není v účetnictví dlužníka, žalovaná nemá nad účetnictvím žádnou kontrolu, přičemž zástavní smlouva nemusí být v účetnictví zaznamenána, když není účetní položkou. Pokud žalobkyně tvrdí, že zástavní smlouva nebyla v evidenci dlužníka dohledána, dle názoru žalované musel Ing. Chmel, statutární zástupce, o zástavní smlouvě mít vědomost, když schválil převod předmětné částky. Pokud žalobkyně tvrdí, že v reorganizačním plánu dlužníka není žalovaná uvedena jako zajištěný věřitel, jedná se o skutečnost, na niž neměla žalovaná žádný vliv a jde pravděpodobně o pochybení dlužníka. Pokud bylo tvrzeno, že žalovaná přihlásila zbytek půjčky přihláškou P111 jako nezajištěnou, tato skutečnost nedokazuje nic ohledně existence zástavní smlouvy v době podání přihlášky pohledávky. Je zcela v kompetenci věřitele, zda svou pohledávku zajištěnou zástavním právem přihlásí do insolvenčního řízení jako zajištěnou nebo nezajištěnou. Proti námitkám žalobkyně stojí skutečnost, že žalovaná předložila zástavní smlouvu, která je zřetelně datována a její obsah je jednoznačný, tvoří tedy zřetelně platnou smlouvu mezi žalovanou a dlužníkem.

ICM R

Soud zjistil:

Smlouvou o půjčce, že tato byla uzavřena 22. 2. 2013 mezi dlužníkem a žalovanou jako věřitelem. Na základě této smlouvy se věřitel, tedy žalovaná, zavázala půjčit dlužníkovi finanční prostředky ve výši 6.000.000 Kč. V čl. III bylo sjednáno splácení jistiny půjčky a úroku tak, že jistina půjčky ve výši 4.000.000 Kč bude dlužníkem uhrazena jednorázově do 30. 6. 2013 a jistinu ve výši 2.000.000 Kč uhradí dlužník v pravidelných splátkách minimálně po 300.000 Kč nejpozději do 30. 9. 2013. V čl. III bod 5 bylo ujednáno, že dlužník se zavazuje zřídit zástavní právo k pohledávkám ze smlouvy o dílo mezi dlužníkem a Univerzitou Olomouc, jakmile přestanou být zastavovány pro City bank.

Z výpisu z účtu dlužníka, že dne 23. 9. 2013 byla poukázána platba 4.500.000 Kč ve prospěch a na účet žalované.

Předžalobní výzvou k vydávání plnění z neúčinného právního úkonu ze dne 15. 8. 2014, že tímto žalobkyně vyzvala žalovanou k vydání plnění z neúčinného právního úkonu, kdy popisuje, že 23. 9. 2013 byla ze strany dlužníka provedena částečná úhrada ve výši 4.500.000 Kč na půjčku. Insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno 1. 8. 2013 a k tomuto dni nastaly účinky předvídané v § 111 insolvenčního zákona, tedy od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, je dlužník povinen zdržet se nakládání s majetkovou podstatou.

Prohlášením dlužníka, že při sestavování reorganizačního plánu měl na paměti základní zásady insolvenčního řízení a základní zásady reorganizace s tím, že kromě jiného v bodě 2 skupiny věřitelů pro účely reorganizace byli věřitelé dlužníka rozděleni, kdy ve skupině zajištěné pohledávky společnost žalované není uvedena.

Seznamem přihlášených pohledávek, že žalovaná jako věřitel přihlásila svoji pohledávku jako věřitel č. 109, č. přihlášky P111, kdy kromě jiného v přihlášce pohledávky byla uvedena pohledávka č. 5 jako nezajištěná ve výši jistiny 136.000 Kč a příslušenství 288.603 Kč jako peněžitá, nepodmíněna a splatná, právní důvod vzniku pohledávky neuhrazená jistina půjčky poskytnuté věřitelem dlužníkovi na základě smlouvy o půjčce.

Smlouvou o dílo, že tato byla uzavřena mezi objednavatelem-Univerzita Palackého a zhotovitelem-dlužníkem. Smlouva o dílo byla podepsána objednavatelem 13. 3. 2012 a za dlužníka Ing. Tomášem Novákem 2. 1. 2012.

Smlouvou o zřízení zástavního práva k pohledávkám, že tato byla podepsána 8. 4. 2013, a to mezi dlužníkem a žalovanou, kdy za dlužníka smlouvu podepsal Ing. Petr Novák a za žalovanou Ing. Tomáš Novák. Dle této smlouvy smluvní strany deklarovaly, že uzavřeli 22. 2. 2013 smlouvu o půjčce, na základě které zástavní věřitel se zavázal poskytnout zástavci půjčku ve výši 6.000.000 Kč. Smluvní strany se dohodly zajistit pohledávku zástavního

ICM R věřitele jako věřitele ze smlouvy o půjčce zřízením zástavního práva k specifikovaným pohledávkám zástavce. Dle bodu 2 této smlouvy smluvní strany sjednávají zástavní právo k předmětu zástavy specifikované v čl. 3 smlouvy k zajištění všech v tomto článku uvedených pohledávek. K zajištění uvedených pohledávek zástavce zřídil zástavní právo a zastavuje všechny své stávající i budoucí podmíněné i nepodmíněné pohledávky vyplývající ze smlouvy o dílo uzavřené dne 13. 3. 2012 mezi zástavcem jako zhotovitelem a Univerzitou Palackého Olomouc (poddlužník) jako objednavatelem. Dle čl. 4 zástavní právo k předmětu zástavy vzniklo uzavřením této smlouvy. V čl. 5 bylo ujednáno, že po splatnosti pohledávek Zástavce zastavených jako předmět zástavy je Poddlužník v souladu s § 167 odst. 1 občanského zákoníku povinen splnit svůj dluh výhradně Zástavnímu věřiteli. V čl. 6 bod 1 písm. d) je sjednáno, že zástavce se zavazuje zajistit, aby veškerá plnění poddlužníka po splatnosti pohledávek zastavených jako předmět zástavy byla uhrazena ve prospěch zástavního věřitele.

Z výpovědi svědka Ing. Jiřího Chmela, že byl ve funkci jednatele dlužníka od června 2013 do 12.02.2014. Každý měsíc dělal výkaz zajištěných pohledávek a jediným zajištěným věřitelem dlužníka byla Citibank. Pokud jde o smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám z 08.04.2013 tato byla uzavřená v době, kdy ve firmě nepracoval a tento dokument předtím neznal. Pokud jde o smlouvu o půjčce z 22.02.2013 o existenci smlouvy byl informován, nikoliv o smlouvě o zřízení zástavního práva k pohledávkám. O převodu finančních prostředků ve prospěch žalované ve výši 4.500.000 Kč se dozvěděl až následující den, kdy firma měla činit úhrady jiným svým věřitelům a svědek zjistil, že na účtu tato částka chybí. V době převodu dle výpisu 23.09.2013 oprávnění k nakládání s účtem měl svědek a dále ještě Ing. Tomáš Novák, svědek souhlas k převodu částky nedal. Svědek nikdy neměl informaci o jiném zajištěném věřiteli než Citibank. Pokud jde o platby, které prováděla Univerzita Palackého v Olomouci na základě smlouvy o dílo, tak k těmto docházelo průběžně na základě odsouhlasensých prací a to každý měsíc. Pokud jde o reorganizační plán, tento zpracovala advokátní kancelář, kterou pověřil Ing. Tomáš Novák, svědek této kanceláři dal k dispozici podklady. Že firma půjde do insolvence a následně reorganizace o tom se jednalo v létě roku 2013. Přesto, že probíhalo insolvenční řízení, chtěl svědek realizovat platby, jelikož stavby běžely a byl nucen zachovávat plán a realizaci staveb. Svědek uvedl, že platba 4.500.000 Kč byla realizována bez jeho souhlasu, tyto finanční prostředky by na účtu dlužníka nezůstaly, jelikož firma měla platební povinnosti a dostala se do finanční neschopnosti a nemohla realizovat přislíbené platby.

Výslechem svědka Ing. Petr Novák, že byl jednatelem dlužníka do 28.06.2013. Pokud jde o smlouvu o půjčce byla relevantní ta, která je součástí spisu na č. l. 3. Pokud jde o znění smlouvy o půjčce, tak jak je na č. l. 38, tak asi podmínkou smlouvy o půjčce byla zástava, proto byla podepsána a považuje svědek za relevantní smlouvu o půjčce (č. l. 3), tj. včetně ujednání o závazku zřídit zástavní právo k pohledávkám. Následně po uzavření smlouvy o půjčce došlo někdy v dubnu roku 2013 k uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám. Svědek si již nepamatuje, zda jako jednatel dlužníka poddlužníkovi, tedy Univerzitě Palackého sděloval, že bylo zřízeno zástavní právo k pohledávkám. Povinnost

ICM R stanovenou v bodě 6.1 písm. d) dlužník jako zástavce nesplnil, jelikož Univerzita Palackého byla povinna platit přímo dlužníkovi a to z důvodu, že stavba byla financována z dotací ROPU a to byl důvod, proč se neinformovala Univerzita Palackého o zřízení smlouvy zástavní, jelikož jakýkoliv zásah do financování, byl velmi problematický. Podmínku, že ve smlouvě o půjčce musí být ujednání o zřízení zástavního práva stanovila žalovaná.

Výpovědí svědka Ing. Tomáš Novák, že tento podepisoval smlouvu o půjčce tak jak je na č. l. 3 spisu (tedy z 22.02.2013, obsahující ujednání III. bod 5 o zřízení zástavního práva k pohledávkám ze smlouvy o dílo). Pokud jde o další vyhotovení smlouvy o půjčce tak jak je na č. l. 38 (bez ujednání bod III. bod 5) svědek si není jistý, zda podpis na znění této smlouvy o půjčce je jeho. Svědek uvedl, že bylo nutné přefinancování stavby pro Univerzitu Palackého, bylo nutné řešit financování stavby Univerzity Palackého, takže byla za tímto účelem uzavřena i smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávkám a finanční prostředky se takto disponovaly přes účet u Komerenční banky. Smlouva o půjčce byla uzavřená v únoru roku 2013 a začátkem dubna roku 2013 byla hned uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva. Pokud jde o smlouvu o zřízení zástavního práva z 08.04.2013, tuto svědek podepsal a následně tato smlouva byla předložena ekonomovi k řádné evidenci do účetnictví firmy, ekonomem byl Radim Novák do 30.04.2013 a následně byl ekonomem Ing. Chmel. Univerzita Palackého dlužníkovi od března roku 2013 průběžně posílala každý měsíc několik milionů, poslední platba na účet dlužníka přišla v částce necelých 6.000.000 Kč dne 20.09.2013. Svědek uvedl, že s Ing. Chmelem diskutoval nutnost úhrady závazku vůči žalované. Částka 1.500.000 Kč zůstala na účtu dlužníka a částka 4.500.000 Kč byla uhrazená ve prospěch věřitele, tedy žalované a to na základě příkazu k úhradě dne 23.09.2013. V době, kdy Ing. Chmel nastupoval jako ekonom, přebíral obrovské množství dokumentů a svědek nemůže potvrdit ani vyloučit, že Ing. Chmela osobně informoval o existenci zástavní smlouvy. Svědek měl oprávnění k realizaci převodu částky, příkaz k úhradě a připsání částky ve prospěch zástavního věřitele byl realizován tentýž den v rámci jedné banky.

Důkazní návrhy žalované na výslech svědka Radima Nováka a listinné důkazy mzdy-Chmel, platby Univerzita Palackého, přehled bankovních účtů, čestné prohlášení Jany Jančové, splátky revolvingu, přehled bankovních účtů, účetní závěrka úpadce, byly jako nadbytečné zamítnuty (č.l. 72-80), když doposud zjištěný skutkový stav a provedené důkazy umožňují učinit odpovídající právní hodnocení a závěr.

Po skutkové stránce lze tedy uzavřít, že 22.02.2013 byla uzavřena mezi žalovanou a dlužníkem smlouva o půjčce na základě, které žalovaná poskytla dlužníkovi peněžitou půjčku ve výši 6.000.000 Kč a to za podmínek sjednaných ve smlouvě o půjčce. Soud má za to, že žalovaná prokázala, že byla platně uzavřená smlouvy o půjčce, obsahující ujednání v článku III. bod 5, tedy ujednání na základě kterého se dlužník zavázal zřídit zástavní právo k pohledávkám ze smlouvy o dílo mezi dlužníkem a Univerzitou Palackého. Tuto skutečnost žalovaná prokázala jednak tím, že předložila originál smlouvy o půjčce tohoto znění a pak, když bývalý statutární zástupce dlužníka Ing. Petr Novák potvrdil, že podmínkou uzavření

ICM R smlouvy o půjčce bylo, že dojde k řízení zástavního práva k pohledávkám. Soud má dále za to, že bylo v řízení prokázáno výpovědí Ing. Tomáše Nováka a Ing. Petra Nováka, že byla uzavřená 08.04.2013 smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávkám dlužníka jako zástavce a to mezi dlužníkem jako zástavcem a žalovanou jako zástavním věřitelem obsahu, jak bylo shora uvedeno. Skutečnost, že o existenci této zástavní smlouvy nemá insolvenční správce tedy žalobce vědomost, že není v listinách ani v účetnictví dlužníka, a že o této zástavní smlouvě nevěděl ani předchozí statutární zástupce, jednatel Ing. Chmel, nemá vliv na skutečnost, že tato zástavní smlouva, tak jak tvrdila žalovaná, uzavřená byla. Dle soudu tedy byla jednoznačně prokázána existence smlouvy o půjčce s ujednáním v článku III. bod 5 o povinnosti zřídit zástavní právo a rovněž byla platně uzavřená smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávkám 08.04.2013. Dále je nepochybné, že 23.09.2013 došlo k převedení finanční částky 4.500.000 Kč ve prospěch žalované, kdy příkaz k převodu této finanční částky učinil Ing. Tomáš Novák, který jak bylo zjištěno, oprávnění k dispozici s finančními prostředky měl. Pro podstatu daného sporu dle názoru soudu je nerozhodné, zda v té době statutární zástupce Ing. Chmel měl vědomost o tom, zda dojde k úhradě částky 4.500.000 Kč ve prospěch žalované. S ohledem na shora zjištěný skutkový stav je pak třeba posoudit žalobu žalobce s tím, že insolvenční řízení dlužníka, což bylo nesporné, bylo zahájeno 01.08.2013 s tím, že tímto okamžikem nastaly účinky spojené se záhajením insolvenčního řízení.

Po provedeném a zhodnoceném důkazním řízení tak jak je výše uvedeno soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vyslovení neúčinnosti právního úkonu dlužníka tedy úkonu, kterým bylo 23.09.2013 poskytnuto peněžité plnění ve prospěch žalované ve výši 4.500.000 Kč, z titulu částečné úhrady dluhu ze smlouvy o půjčce ze dne 22.02.2013. Tohoto určení se žalobkyně domáhá zejména s odkazem na ust. § 111 insolvenčního zákona, kdy je nesporné, že k úhradě částky 4.500.000 Kč došlo po zahájení insolvenčního řízení a to z titulu, jak bylo výše uvedeno, částečné úhrady dluhu ze smlouvy o půjčce z 22.02.2013, tedy závazku vzniklého před zahájením insolvenčního řízení.

Dle soudu ve shodě s argumentací žalobkyně, dlužník porušil omezení dispozičních oprávnění, stanovených v důsledku účinku spojených se zahájením insolvenčního řízení ve smyslu ust. § 111 insolvenčního zákona, když finanční prostředky vyplatil žalované, neboť tímto způsobem rozhodně došlo ke zmenšení majetkové podstaty v rozsahu, nikoliv zanedbatelném. Dále je třeba uvést, že dlužník porušil i ust. § 111 odst. 1 věty poslední, podle kterého peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit pouze v rozsahu a za podmínek stanovených insolvenčním zákonem. Úhrada existujícího dluhu, který vznikl před zahájením insolvenčního řízení, nelze posoudit jako úkon nutný k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření či odvrácení hrozící škody, ani ji nelze podřadit pod některou z dalších výjimek ust. § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. Dále soud uvádí, že přesto, že byla uzavřená smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávkám, nelze akceptovat argumentaci žalované, dle které na základě zástavní smlouvy měl po splatnosti zastavěných pohledávek dlužníka poddlužník v souladu s ust. § 167 občanského

ICM R zákoníku ve spojení pozdějších předpisů, plnit svůj dluh ze smlouvy o dílo výhradně žalované. Tuto právní argumentaci by bylo možné akceptovat pokud by dlužník nebyl v insolvenci a nenastaly by účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Byť ve smyslu § článku 6.2 zástavní smlouvy, tak jak argumentovala žalovaná, dlužník poddlužníka o zastavění svých pohledávek ze smlouvy o dílo neinformoval a žalovná tvrdila, že tato skutečnost nic neměnila na tom, že plnění poddlužníka na jeho dluhy ze smlouvy o dílo náleží dle zástavní smlouvy žalované nikoliv dlužníkovi, s touto argumentací nelze souhlasit. Je třeba zdůraznit, že je zcela bez významu, zda závazek z předmětné smlouvy o půjčce byl nezajištěný nebo zajištěný, jak tvrdí žalovaná. Zákon nečiní v ust. § 111 odst. 1, 2 insolvenčního zákona žádný rozdíl mezi zajištěnými a nezajištěnými závazky dlužníka. Toto ustanovení se vztahuje na všechny peněžité závazky dlužníka vzniklé před zahájením insolvenčního řízení, kromě zákonem stanovených výjimek. Z toho pak vyplývá, že peněžitý závazek dlužníka vzniklý před zahájením insolvenčního řízení, byl splněn v rozporu s insolvenčním zákonem a je lhostejnost, zda byl zajištěný či nezajištěný. Pokud pohledávka žalované, jakožto věřitele byla zajištěná zřízením zástavního práva k pohledávkám dlužníka, pak žalovaná měla přihlásit svoji zajištěnou pohledávku do insolvenčního řízení, ve shodě s dikcí § 166 insolvenčního zákona. V době zahájení insolvenčního řízení přechází oprávnění inkasovat a vymáhat zastavené pohledávky vůči poddlužníku na dlužníka, což je důsledkem účinku, spojený se zahájením insolvenčního řízení ve smyslu ust. § 109 odst. 1 písm. a), b) insolvenčního zákona. Pak je třeba učinit závěr, že peněžité prostředky zaplacené po zahájení insolvenčního řízení poddlužníkem, tedy Univerzitou Palackého dlužníkovi, se tak staly součástí majetkové podstaty a v ní také podle zásad insolvenčního řízení měly zůstat. V tomto smyslu pak dlužník nebyl oprávněn učinit příkaz k úhradě částky 4.500.000 Kč ve prospěch žalované. K úhradě pohledávky žalované došlo zcela mimo režim insolvenčního zákona a to přednostně před ostatními věřiteli a tudíž se jedná o neúčinný právní úkon ve smyslu ust. § 111 odst. 3 insolvenčního zákona. Dále soud uzavírá, že zjištěný skutkový stav je možné podřaditi i pod obecnou definici neúčinných právních úkonů dle § 235 odst. 1 insolvenčního zákona. Je nepochybné, že žalovaná byla pro porušení zásad insolvenčního řízení zvýhodněná na úkor jiných věřitelů, neboť se ji dostalo vyššího uspokojení. I když žalovaná tvrdí zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce, i v takovém případě byla zvýhodněná. Částka 4.500.000 Kč, která by zůstala v majetkové podstatě dlužníka, by byla zcela nebo částečně spotřebována v rámci provozu podniku dlužníka a tudíž by žalovaná nemohla být jako zajištěný věřitel uspokojená, ve stejném rozsahu jakého se ji dostalo v důsledku neúčinného úkonu dlužníka.

Lze tedy shrnout, že dlužník nebyl oprávněn převést předmětnou částku zástavnímu věřiteli, tedy žalované. Tato platba se stala součástí majetkové podstaty dlužníka a v ní měla také podle pravidel insolvenčního zákona zůstat. Jelikož byla vyplacena částka ve prospěch žalované, došlo jednoznačně k nikoli zanedbatelnému zmenšení majetkové podstaty a zároveň byl peněžitý závazek dlužníka vzniklý před zahájením insolvenčního řízení splněn, v rozporu s insolvenčním zákonem. Jak bylo uvedeno i zajištění věřitelé jsou povinni přihlásit svou zajištěnou pohledávku do insolvenčního řízení ve shodě s dikcí § 166 insolvenčního zákona. Nelze tedy souhlasit s argumentací žalované, že platby poddlužníka na jeho dluh ze smlouvy o dílo náležely dle zástavní smlouvy žalované a že z těchto prostředků byla oprávněná se

ICM R uspokojit v plném rozsahu pouze žalovaná. Uvedená částka by nepochybně zůstala v majetkové sféře dlužníka, byla by spotřebována při provozu dlužníka ke dni prohlášení konkurzu, by se v takové výši v majetkové podstatě dlužníka částka nenacházela. Žalovaná by neobdržela částku 4.500.000 Kč, pokud by bylo postupováno přesně podle pravidel stanovených insolvenčním zákonem a lze tedy hodnotit, že úhrada částky 4.500.000 Kč je neúčinným právním úkonem rovněž ve smyslu ust. § 235 odst. 1 insolvenčního zákona. Z důvodu výše uvedených, žalovaná byla jednoznačně zvýhodněna na úkor jiných věřitelů dlužníka, neboť obdržela významnou finanční částku přednostně před všemi ostatními věřiteli zcela mimo režim insolvenčního zákona, zatím co ostatní věřitelé zajištění i nezajištění si své pohledávky museli přihlásit do insolvenčního řízení a poté vyčkat na případné uspokojení svých pohledávek v souladu s pravidly insolvenčního zákona. Žalovanou uvedený odkaz na ust. § 241 insolvenčního zákona je neakceptovatelný, jelikož toto ustanovení se týká úkonů učiněných před zahájením insolvenčního řízení, zatím co v konkrétním případě se jedná o úkon učiněný po zahájení insolvenčního řízení.

Z důvodu výše uvedených soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že úspěšné žalobkyni náklady řízení nevznikly.

Při podání žaloby byla žalobkyně osvobozena od placení soudních poplatků a to podle § 11 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. v platném znění. Dle § 2 odst. 3 citovaného zákona, je-li navrhovatel v řízení od poplatků osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatků osvobozen. Z důvodu shora uvedeného zákonného ustanovení pak soud uložil žalované zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000 Kč (položka 13 odst. 1 písm. d) Sazebníku) a to ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e odvolání p ř í p u s t n é ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Olomouc 21.12.2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Eva Paučková v. r. Veronika Paličková samosoudkyně

ICM R