25 ICm 2996/2014
Č. j. 25 ICm 2996/2014-146 (KSOS 25 INS 29472/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Martínkovou ve věci žalobce: Ing. Jiří anonymizovano , anonymizovano , bytem Ostrava-Zábřeh, Jugoslávská 2810/25, PSČ 700 30, proti žalovanému: JUDr. Jaroslav Brož MJur, sídlem Brno- Žabovřesky, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, insolvenční správce dlužníka Arrow line, a.s. "v likvidaci", sídlem 1. máje 34/120, Vítkovice, 703 00 Ostrava, IČO 61058548, zastoupený advokátem JUDr. Patrikem Graňákem, sídlem Karviná-Fryštát, Svatováclavská 97/6, PSČ 733 01, o určení pořadí uplatněných pohledávek č. 1 a 2 u přihlášky č. P96 v celkové výši 55.120,-Kč jako pohledávek za majetkovou podstatou

takto:

I. Řízení se v části určení, že likvidátor má postavení zaměstnance a může uzavřít pracovní smlouvu a že pracovní smlouva je platná, zastavuje. isir.justi ce.cz

II. Žaloba, aby bylo určeno, že pohledávky žalobce v celkové výši 55.120,-Kč přihlášené do insolvenčního řízení přihláškou č. P96 jsou pohledávkami za majetkovou podstatou podle ust. § 168, odst. 2, písm. c) insolvenčního zákona, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 33.736,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 12. 9. 2014 došlou soudu téhož dne domáhal se žalobce vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že pohledávky žalobce v celkové výši 55.120,-. Kč přihlášené do insolvečního řízení přihláškou č. P96 jsou pohledávkami za majetkovou podstatou podle ust. § 168, odst. 2, písm. c) insolvenčního zákona, že likvidátor má postavení zaměstnance a může uzavřít pracovní smlouvu a že pracovní smlouva uzavřená žalobcem je platná. Žaloba byla odůvodněna tvrzením, že žalobce dne 16. 10. 2013 uzavřel se společností Arrow line, a.s. "v likvidaci", sídlem 1. máje 34/120, Vítkovice, 703 00 Ostrava, IČO 61058548 (dále jen dlužník) jako zaměstnavatelem pracovní smlouvu na výkon funkce likvidátora, přičemž tato skutečnost byla do obchodního rejstříku zapsána ke dni 17. 10. 2012. Na základě pracovní smlouvy byla žalobci mzdovým výměrem přiznána smluvní mzda ve výši 40.000,-Kč měsíčně, která žalobci nebyla v insolvenci vyplacena. Žalobce proto tento nárok přihlásil do insolvenčního řízení přihláškou č. P96 ve výši 55.120,-Kč. Žalovaný jako insolvenční správce dlužníka (dále také IS) pracovní smlouvu nevypověděl a odměna nebyla určena ani dle ust. § 70 odst. 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ). Žalovaný však namítl, že považuje pracovní smlouvu za absolutně neplatnou, neboť vztah likvidátora ke společnosti má obchodněprávní povahu a likvidátor není oprávněn působit u dlužníka v zaměstnaneckém poměru. Žalobce má však za to, že uplatněné pohledávky jsou pohledávkami za majetkovou podstatou dle ust. § 168 odst. 2 písm. c) IZ. Skutečnost, že likvidátor má postavení zaměstnance, vyplývá z obecně závazných právních předpisů, a to § 5 zákona o nemocenském pojištění stanoví, § 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění, § 3 zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, § 6 zákona o dani z příjmu. Žalobce dále poukázal na § 66d obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), který umožňuje pověřit obchodním vedením i členy představenstva v samostatném pracovním poměru a nevylučuje tedy situaci, kdy statutární orgán pověří výkonem funkce likvidátora, tj. vedením společnosti do likvidace a uzavře s ním na výkon této funkce pracovní smlouvu. V doplnění žaloby ze dne 16. 12. 2015 žalobce uvedl, že má na požadovaném určení platnosti pracovní smlouvy naléhavý právní zájem z důvodu, že obecně závazné právní předpisy nestanoví, jaký konkrétní typ smlouvy je povinen likvidátor uzavřít, a určením, zda likvidátor může či nemůže uzavřít pracovní smlouvu, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak žalobám o plnění. Rozhodnutí v této věci má obecný charakter a týká se určení postavení všech likvidátorů. Bez rozhodnutí nelze tak do budoucna vyloučit, že určení, zda je likvidátor oprávněn uzavřít pracovní smlouvu se bude vyskytovat nadále, jelikož skutečnost, že má likvidátor postavení zaměstnance, vyplývá z obecně závazných právních předpisů, jež byly specifikovány v žalobě. Ust. § 66 odst. 2 obch. zák. se na postavení likvidátora nevztahuje a ani z něho nevyplývá, že likvidátor musí uzavřít se společností mandátní či jinou konkrétně určenou smlouvu.

Žalovaný v písemném procesním stanovisku uvedl, že pohledávka žalobce přihlášená přihláškou č. P96 z titulu pracovní smlouvy uzavřené dne 16. 10. 2013, kdy jako druh práce byla sjednána pozice likvidátora, nebyla zařazena na přezkumné jednání z důvodu, že tuto žalovaný nepovažuje za pohledávku za majetkovou podstatou ani za pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Žalovaný považuje pracovní smlouvu absolutně neplatnou, neboť vztah likvidátora ke společnosti má obchodněprávní povahu a likvidátor tedy není oprávněn působit v zaměstnaneckém poměru, což vyplývá z ust. § 66 odst. 2 obch. zák., dle kterého se vztah mezi společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního či jiného orgánu společnosti, řídí přiměřeně ustanovením o mandátní smlouvě. Na spor rovněž nedopadá ani argumentace žalobce ustanovením § 66d obch. zák., neboť v tomto ustanovení se jedná o obchodní vedení společnosti, které likvidátor nevykonává. Žalobcem uváděné právní předpisy stanoví, že likvidátor se považuje za zaměstnance vždy pro účely daného zákona. Zákon o dani z příjmu rovněž pouze stanoví, že příjem ze závislé činnosti je odměna likvidátora, což nic nevypovídá o vztahu mezi společností a likvidátorem.

U ústního jednání konaného dne 7. 4. 2016 vzal žalobce žalobu zpět v části určení, že likvidátor má postavení zaměstnance a může uzavřít pracovní smlouvu a že pracovní smlouva je platná. Soud proto řízení o těchto nárocích dle ust. § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. zastavil (výrok I. rozsudku). Předmětem sporu pak zůstal žalobcův nárok na určení zapodstatové pohledávky.

Účastníky řízení u tohoto jednání prohlásili, že není sporu ohledně skutečností: -zahájení insolvenčního řízení dlužníka dne 21. 10. 2013, zjištění úpadku dlužníka, prohlášení konkurzu a ustanovení žalovaného IS dne 3. 2. 2014 -přihlášení pohledávky z titulu uplatněného žalobou za dobu únor a březen 2014 z titulu mzdy z pracovní smlouvy -výzvy soudu k podání žaloby na určení pořadí pohledávky -včasnosti podání žaloby -jmenování žalobce likvidátorem na základě rozhodnutí jediného akcionáře dlužníka ve formě notářského zápisu NZ 1294/2013 -uzavření pracovní smlouvy.

Žalobce byl u tohoto jednání vyzván ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů ohledně konkrétních činností provedených po úpadku v únoru až březnu 2014 a vyčíslení a konkretizování nutných výdajů. Podáním ze dne 26. 4. 2016 poté vyčíslil činnosti vykonané v období od 1. 12. 2013 do doby tohoto podání. Tyto konkretizoval druhem, datem, počtem vykonaných hodin a ocenil. Dále uvedl, že výše neoprávněného majetkového prospěchu za období od 1. 12. 2013 do 13. 2. 2015 byla vyčíslena částkou 118.118,-Kč bez DPH a z toho za období únor až březen 2014 tato výše neoprávněného majetkového prospěchu činila částka 96.023,-Kč bez DPH. V dalším doplnění podání ze dne 23. 5. 2016 sdělil, že vzhledem k ust. § 168 odst. 2 písm. c) dále neuplatňuje odměnu za činnosti jím vykonané do rozhodnutí o úpadku.

Žalovaný k doplnění skutkových tvrzení uvedl, že žalobce u IS uplatnil pouze zapodstatové pohledávky za měsíce únor a březen 2014 a že s ohledem na tehdy platnou vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 479/2000 Sb., o přiznávání odměny soudem ustanovených likvidátorů, byla přiznávána likvidátorům odměna v maximální výši 5.000,-Kč, náleží žalobci za provedené úkony maximálně částka ve výši 2.000,-Kč.

U ústního jednání konaného dne 25. 5. 2016 žalobce sdělil, že doplněním ze dne 26. 4. 2016 sledoval změnu žaloby tak, že skutek časově rozšířil na období únor 2014 až květen 2014 tak, jak uvedl v podání ze dne 23. 5. 2016.

Žalovaný namítl, že podmínky pro připuštění změny žaloby nejsou splněny, jelikož u IS byla uplatněna pouze pohledávka za období měsíců únor až březen 2014.

Podáním ze dne 20. 7. 2016 žalobce soudu sdělil, že nárok na odměnu za období duben až květen 2014 neuplatňuje a že nárok na odměnu uplatňuje pouze za období přihlášené do konkurzu, tj. za únor až březen 2014. Skutečnost, že na návrhu změny žaloby netrvá, dále potvrdil v podání ze dne 4. 8. 2016. S ohledem na výše uvedenou skutečnost soud ohledně změny žaloby uplatněné podáním ze dne 26. 4. 2016 a 23. 5. 2016 nerozhodoval.

Žalovaný podáním ze dne 30. 8. 2016 doplnil procesní obranu a uvedl, že o odměně likvidátora v rámci insolvenčního řízení rozhoduje na návrh IS insolvenční soud usnesením dle ust. § 70 IZ. Odměnu likvidátora po úpadku nelze stanovit toliko dohodou mezi likvidátorem a IS. Žaloba je tedy nedůvodná, jelikož žalobce neměl a ani nemá svoji přiměřenou odměnu a náhradu nutných nákladů stanovenou usnesením insolvenčního soudu. Žalobci tedy chybí právní důvod, který by určoval výši přiměřené odměny a náhrady nutných výdajů likvidátora. Tímto právním důvodem může být toliko usnesení insolvenčního soudu dle ust. § 70 IZ. Žalobce uplatnil v insolvenčním řízení přihláškou pohledávku z titulu nevyplacené mzdy, tedy pracovněprávní pohledávku za dobu po úpadku. S ohledem na neplatnost pracovní smlouvy žalovaný vyzval žalobce k podání žaloby na určení pořadí této pohledávky dle ust. § 203a IZ. Tato žaloba však pouze slouží k určení, zda je uplatněný nárok věřitele svou povahou zapodstatovou pohledávkou či postavenou na roveň či nikoli. Neslouží však k určení výše této pohledávky.

U ústního jednání konaného dne 8. 9. 2016 účastníci řízení navrhli přerušení řízení dle ust. § 110 o.s.ř. s ohledem na skutečnost, že žalobce uplatní výše uvedený nárok v insolvenčním řízení.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2016 č. j.-128, jež nabylo právní moci dne 28. 9. 2016, bylo řízení přerušeno dle ust. § 110 o.s.ř. k návrhu účastníků řízení.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2017 č. j.-134, jež nabylo právní moci dne 27. 9. 2017, bylo v řízení pokračováno dle ust. § 111 odst. 4 o.s.ř. k návrhu žalovaného.

Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, když účastníci řízení s tímto postupem v souladu s ust. § 115a o.s.ř. souhlasili.

S ohledem na doplnění procesní obrany soud bez nařízení jednání provedl k důkazu přihlášku P96 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 2014 č. j. KSOS 25 INS 29472/2013-B24.

Z přihlášky P96 bylo zjištěno, že žalobce si do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil pohledávku v celkové výši 55.120,-Kč, a to z titulu neuhrazené mzdy na základě pracovní smlouvy ze dne 16. 10. 2013 za únor 2014 ve výši 27.560,-Kč a za březen 2014 ve výši 27.560,-Kč.

Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 2014 č. j. KSOS 25 INS 29472/2013 -B24 bylo zjištěno, že insolvenční soud uložil žalobci, aby ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení podal u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí uplatněných pohledávek č. 1 a 2 u přihlášky č. P96 z titulu pracovní smlouvy v celkové výši 55.120,-Kč.

S účinností od 1. 1. 2014 byl zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly, přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Na danou věc je proto nutno aplikovat zák. č. 182/2006 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2014.

Podle ust. § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení o.s.ř. týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Podle ust. § 70 odst. 3 IZ likvidátor dlužníka vykonává v insolvenčním řízení svou působnost v rozsahu, v jakém nepřešla na insolvenčního správce; do jeho působnosti patří i součinnost s insolvenčním správcem uložená zákonem dlužníkovi (odst. 1). Působnost podle odstavce 1 vykonává likvidátor dlužníka od podání insolvenčního návrhu, a jde-li o insolvenční návrh věřitele, od rozhodnutí o úpadku (odst. 2). V souvislosti se svou činností v insolvenčním řízení má likvidátor dlužníka právo na náhradu nutných výdajů a na přiměřenou odměnu, jejíž výši určí insolvenční soud na návrh insolvenčního správce v souladu se zvláštním právním předpisem (odst. 3).

Podle ust. 168 odst. 1 písm b) IZ pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po zahájení insolvenčního řízení nebo po vyhlášení moratoria, jsou i náhrada nutných výdajů a odměna likvidátora dlužníka jmenovaného soudem a správce podniku dlužníka za součinnost poskytnutou předběžnému správci nebo insolvenčnímu správci.

Dle § 168 odst. 2 písm. c) IZ pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, jsou náhrada nutných výdajů a odměna likvidátora, osoby v postavení obdobném postavení likvidátora a odpovědného zástupce za činnost prováděnou po rozhodnutí o úpadku.

Dle ust. § 203a odst. 1 IZ v pochybnostech o tom, zda pohledávka uplatněná věřitelem podle § 203 je pohledávkou za majetkovou podstatou nebo pohledávkou postavenou jí na roveň anebo pohledávkou, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170), uloží insolvenční soud i bez návrhu věřiteli, který ji uplatnil, aby do 30 dnů podal u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky; na návrh insolvenčního správce tak učiní vždy. Žaloba musí být vždy podána proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky uplatněné jako pohledávka za majetkovou podstatou nebo jako pohledávka postavená na roveň pohledávce za majetkovou podstatou ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, považuje se podání, jímž věřitel takovou pohledávku uplatnil, za přihlášku pohledávky a uspokojení pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené jí na roveň je v insolvenčním řízení vyloučeno. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje, ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, je uspokojení takové pohledávky v insolvenčním řízení vyloučeno.

Z nesporných tvrzení účastníků řízení a z insolvenčního spisu se podává, že předmětné řízení bylo zahájeno insolvenčním návrhem věřitele dne 21. 10. 2013. Společnost dlužníka byla rozhodnutím jediného společníka v působnosti valné hromady dne 16. 10. 2013 zrušena s likvidací dnem 16. 10. 2013 a likvidátorem byl jmenován Ing. Jiří anonymizovano , bytem Ostrava, Zábřeh, Jugoslávská 2810/25. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2014 č. j. KSOS 25 INS 29472/2013-A15 byl zjištěn úpadek dlužníka a na majetek dlužníka prohlášen konkurz. Žalobce za dlužníka vykonával funkci likvidátora ode dne 16. 10. 2013, tedy nejen ke dni podání insolvenčního návrhu, ale i v jeho průběhu. Podal vyjádření k insolvenčnímu návrhu, účastnil se přezkumného jednání, vyjádřil se k přezkumným listům, zajistil předání nekompletního účetnictví a dokumentace, poskytl IS součinnost při zpeněžení movitých věcí, kdy tyto movité věci předal, zpracoval daňové přiznání za rok 2013.

Z insolvenčního spisu bylo dále zjištěno, že odměna likvidátora po zahájení insolvenčního řízení nebyla soudem stanovena, a to ani ke dni vydání tohoto rozhodnutí. Z insolvenčního spisu bylo zjištěno, že žalobce výše uvedený nárok v rámci insolvenčního řízení do doby rozhodnutí neuplatnil. Žalobce se v přihlášce pohledávky domáhal uspokojení pohledávky postavené na roveň pohledávkám za podstatou dle ust. § 169 odst. 1 písm. a) IZ, tj. pracovněprávního nároku. Žalobou se však již domáhal určení, že jeho pohledávka je za majetkovou podstatou dle ust. § 168 odst. 2 písm. c) IZ po právu, tj. odměna likvidátora za činnost prováděnou po rozhodnutí o úpadku. V dané věci tedy nebyl dodržen postup dle insolvenčního zákona o určení odměny likvidátora za činnost vykonávanou v rámci insolvenčního řízení. Z ust. § 70 IZ je zřejmé, že žalobce měl uplatit řádně svůj nárok na odměnu likvidátora za činnost po rozhodnutí o úpadku u insolvenčního soudu a poté IS by podal návrh na postup dle ust. § 70 IZ, v rámci něhož by byla stanovena výše odměny likvidátora v rámci insolvenčního řízení insolvenčním soudem. V rámci incidenčního sporu nelze rozhodovat postupem dle ust. § 70 IZ a dále rovněž v rámci sporu dle ust. § 203 IZ nelze rozhodovat o výši nároku, pouze o základu nároku. Ustanovení § 203 odst. 4 IZ se neuplatní, jelikož odměna se vyřeší již v rámci rozhodování podle § 70 odst. 3 IZ. K rozhodnutí je třeba návrhu IS, přičemž pokud IS návrh nepodá, insolvenční soud na základě podnětu likvidátora uloží IS pokynem, aby takový návrh podal. Likvidátor nemůže žalovat a může pouze učinit návrh v rámci insolvenčního řízení. Pohledávka likvidátora se konstituuje až rozhodnutím soudu dle § 70 IZ. Žaloba podle § 203 odst. 4 IZ je zde vyloučena. Touto věřitel uplatňuje nárok o určení zapodstatové pohledávky a nikoli výši této pohledávky. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. rozsudku).

S ohledem na důvod zamítnutí pohledávky soud neprováděl dokazování ohledně skutečnosti, zda činnosti tvrzené žalobcem byly skutečně provedeny.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal náhradu nákladů řízení v celém rozsahu úspěšnému žalovanému, které se sestávají z odměny za zastupování advokátem za 8 úkonů právní služby po 3.100,-Kč (převzetí a příprava, vyjádření ve věci ze dne 19. 8. 2015, 21. 1. 2016, 10. 5. 2016, 30. 8. 2016, účast u jednání dne 7. 4. 2016, 25. 5. 2016 a 8. 9. 2017), celkem tedy 24.800,-Kč dle ust. § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., z 8 režijních paušálů po 300,-Kč, celkem tedy 2.400,-Kč dle ust. § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., z cestovného k jednání dne 7. 4. 2016 na trase Karviná-Ostrava a zpět při ujetí celkem 42 km osobním automobilem značky AUDI Q7 ve výši 281,-Kč při průměrné spotřebě 9,8 l motorové nafty na 100 km při vyhláškové ceně motorové nafty 29,50 Kč za 1 l a sazbě základní náhrady za používání silničních motorových vozidel za 1 km jízdy 3,80 Kč dle vyhl. č. 385/2015 Sb. a z náhrady za ztrátu času za 4 započaté půlhodiny po 100,-Kč ve výši 400,-Kč dle ust. § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), vše navýšeno o 21% DPH ve výši 5.855,-Kč. Celkem žalovanému náleží náhrada nákladů řízení ve výši 33.736,-Kč.

Soud zavázal neúspěšného žalobce, aby náhradu nákladů řízení zaplatil k rukám advokáta žalovaného dle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. ve lhůtě určené dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Ostravě dne 27. 10. 2017

Mgr. Jana Martínková, v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Marcela Šurabová