25 ICm 2982/2013
Jednací číslo: 25 ICm 2982/2013-76 Sp.zn. ins. řízení: KSOS 25 INS 14934/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Paučkovou ve věci žalobkyně: Mgr. Ing. Petra Hamplová, Ph.D., Zahradní 13, 789 01 Zábřeh, insolvenční správce dlužníka Hynka anonymizovano , anonymizovano , bytem v Hynčině 125, 789 01, zastoupeného Mgr. Pavlínou Jaškovou, advokátkou se sídlem, Balbínova 306/1, 787 01 Šumperk, proti žalovanému: SMART Financial, s. r. o., IČO 47678721, Hněvotínská 241, 779 00 Olomouc, o určení výše popřené vykonatelné pohledávky,

takto:

I. A) Žaloba, aby bylo určeno, že žalovaný nemá za dlužníkem Hynkem Štajglem r. č. 880120/6227, bytem v Hynčině 125, 789 01, v řízení KSOS 25 INS 14934/2013 pohledávku přihlášenou jako pohledávku č. 1 přihláškou č. P5 ve výši 16.100 Kč se zamítá.

B) Určuje se, že žalovaný nemá za dlužníkem Hynkem Štajglem r. č. 880120/6227, bytem v Hynčině 125, 789 01, v řízení KSOS 25 INS 14934/2013 pohledávku přihlášenou jako pohledávku č. 1 přihláškou č. P5 ve výši 4.656 Kč.

II. A) Žaloba, aby bylo určeno, že žalovaný nemá za dlužníkem Hynkem Štajglem r. č. 880120/6227, bytem v Hynčině 125, 789 01, v řízení KSOS 25 INS 14934/2013 pohledávku přihlášenou jako pohledávka č. 1.1. přihláškou č. P5 ve výši 8.895 Kč se zamítá. isir.justi ce.cz

B) Určuje se, že žalovaný nemá za dlužníkem Hynkem Štajglem r. č. 880120/6227, bytem v Hynčině 125, 789 01, v řízení KSOS 25 INS 14934/2013 pohledávku přihlášenou jako pohledávku č. 1.1. přihláškou č. P5 ve výši 2.965 Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4.760 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Pavlíny Jaškové, advokátky.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit ČR na účet Krajského soudu v Ostravě č. ú. 3703-4123761/0710, VS 254229822013 soudní poplatek 4.000 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

V dané věci rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 25.08.2014 č. j.-20 tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 8.228 Kč ve stanovené lhůtě. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11.03.2015 č. j. 11 VSOL 191/2014-47 ve výroku II., v němž bylo určeno, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku přihlášenou jako pohledávku č. 1.1. přihláškou č. P5 ve výši 34.329 Kč a ve výroku III. rozsudek prvního stupně potvrdil. Ve zbývajícím rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Předmětem řízení, tedy po rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, zůstala žaloba o určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku přihlášenou jako pohledávku č. 1 přihláškou č. P5 ve výši 20.756 Kč a dále o určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku přihlášenou jako pohledávku č. 1.1 přihláškou č. P5 ve výši 11.856 Kč (poté co v této části do výše 34.329 Kč byl rozsudek prvního stupně potvrzen). Dále rozhodl Krajský soud Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 6. 2015, č. j.-55 tak, že žalobě v požadavku o určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku přihlášenou jako pohledávku č. 1 přihláškou č. P5 ve výši 20.756 Kč a dále o určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku přihlášenou jako pohledávku č. 1.1 přihláškou P5 ve výši 11.856 Kč, vyhověl. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2016, č. j. 11 VSOL 155/2015-68, a to s odkazem na ustanovení § 157 odst. 1 o. s. ř. pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Žalobkyně popřela pohledávky, když dovozuje neplatnost rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě o úvěru a na to navazující nicotnost rozhodčího nálezu s tím, že se uplatní obecná čtyřletá promlčecí doba dle § 397 obchodního zákoníku v platném znění.

Pohledávka č. 1 byla popřena ve výši 20.768 Kč, neboť nárok na požadovanou jistinu z úvěru, úrok 20 % z jistiny ve výši 3.000 Kč a úplaty ve výši 4.656 Kč je v celém rozsahu promlčen. Dále žalobkyně uvedla, že nárok na úplatu ve výši 4.656 Kč nevznikl. Pohledávka č. 1.1 co do příslušenství byla popřena ve výši 46.185 Kč. Žalobce uznal pouze nárok žalovaného na paušální náhradu nákladů ve výši 3.000 Kč. Popřen je úrok z prodlení ve výši

ICM R

11.856 Kč, když tento s ohledem na promlčenou jistinu je promlčen. Žalobkyně dovozuje neplatnost sjednané rozhodčí doložky a z toho plynoucí nicotnost rozhodčího nálezu, a proto popřela rovněž náklady rozhodčího řízení a na ně navazující náklady exekučního řízení. Žalobkyně cituje ust. § 2, § 7 a § 13 zákona o rozhodčím řízení, a to v článku III. žaloby. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný a dlužník v bodu 14 obchodních podmínek, jež jsou součástí smlouvy, se dohodli, že veškeré majetkové spory, které by v budoucnu vznikly z této smlouvy, jakož i spory, které vzniknou v souvislosti se smlouvou, budou rozhodovány v rozhodčím řízení s vyloučením pravomocí obecných soudů. Strany se dohodly, že spor bude rozhodovat rozhodce zásadně jmenovaný Rozhodčí a Správní společností, a.s. Účastníci se tedy dohodli na řešení jejich případných budoucích sporů, že je bude rozhodovat rozhodce, přitom však rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc ani konkrétní způsob jeho určení, když výběr příslušného rozhodce byl ponechán Rozhodčí a Správní společnosti, a.s. Tato obchodní společnost však neměla a nemá charakter stálého rozhodčího soudu, který může být dle § 13 o rozhodčím řízení zřízen pouze na základě zákona. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu ČR, pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem zřízen jen na základě zvláštního zákona, vykonává činnost, která spadá podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý úmysl odporující zákonu a jde o nastavení podmínek vzbuzujících důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporu. Jestliže smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale odkazuje na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná dle § 39 občanského zákoníku v platném znění pro rozpor se zákonem. Dále žalobkyně cituje ust. § 397 a § 403 odst. 1 obchodního zákoníku. Dle žalobkyně, jelikož byla shora dovozena neplatnost rozhodčí doložky sjednané v rámci smlouvy a obchodní zákony nestanoví zvláštní promlčecí lhůtu, uplatní se u nároku ze smlouvy přihlášených žalovaným přihláškou v předmětném insolvenčním řízení obecná čtyřletá promlčecí doba ve shodě s ust. § 397 obchodního zákoníku. Z textu smlouvy i přihlášky pohledávky žalovaného vyplývá, že jistina byla splatná 26.10.2006. Promlčecí čtyřletá lhůta uplynula 26.10.2010. V okamžiku zahájení insolvenčního řízení byla již jistina v celém rozsahu promlčená. Pokud jde o pohledávku 1.1, tj. příslušenství pohledávky č. 1, nárok žalovaného na úrok z prodlení v celkové výši 11.856 Kč s ohledem na výše uvedené je promlčen stejně jako jistina. Nárok na úrok z prodlení vzniká jednorázově v den, kdy se dlužník ocitl v prodlení se splněním hlavního závazku. Tímto dnem počíná u tohoto práva běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo jako celek promlčí. Nad rámec uvedeného uvádí žalobkyně, že i kdyby nebyl promlčen, nárok na úplatu přihlášenou v rámci jistiny (pohledávka č. 1) nevznikl. Dle § 499 obchodního zákoníku úplata náleží věřiteli tehdy, pokud je sjednán závazek věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky. Účelem této úplaty je kompenzovat věřiteli náklady vyplývající z povinnosti mít k dispozici prostředky určené pro dlužníkův úvěr. Jak je však zřejmé z textu smlouvy, hotovost, tj. úvěr ve výši 15.000 Kč, byl dlužníku žalovaným předán v hotovosti při podpisu smlouvy. K žádnému rezervování prostředků pro dlužníka tudíž nedošlo, a proto nárok na úplatu dle § 499 obchodního zákoníku ve výši 4.656 Kč žalovanému nevznikl.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 19.06.2014. Žalovaný uvedl, že přihláškou pohledávky ze dne 04.07.2013 uplatnil v insolvenčním řízení pohledávku v celkové výši 121.619 Kč, žalovaný pohledávku přihlásil jako vykonatelnou, a to na základě pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu. Při přezkumném jednání byla žalobkyní

ICM R popřena pohledávka ve výši 118.619 Kč, a to z důvodu absolutní neplatnosti sjednané rozhodčí doložky obsažené v bodu 14 obchodních podmínek smlouvy a dále z důvodu promlčení pohledávky. Žalovaný učinil v souladu s ust. § 402 obchodního zákoníku právní úkon v podobě návrhu dne 16.02.2007 na vydání rozhodčího nálezu pro částku 20.756 Kč s příslušenstvím, čímž zahájil rozhodčí řízení, a to za účelem uspokojení svého práva vyplývajícího ze smlouvy. Na základě tohoto právního úkonu přestala běžet promlčecí doba, a to v souladu s ust. § 403 odst. 1 obchodního zákoníku. V okamžiku podání návrhu měl žalovaný zcela bez pochyby za to, že sjednaná rozhodčí doložka je platná a úkon v podobě návrhu tak učinil v souladu s dohodnutými ujednáními a příslušnými právními předpisy. Navíc rozhodčí řízení bylo vedeno zcela v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů v aktuálním znění. Změna judikatury Nejvyššího soudu v roce 2011, na kterou žalobkyně odkazuje, znamená absolutní obrat v náhledu na platnost rozhodčích doložek, všechny rozhodčí doložky sjednané před 31.03.2012, kdy nabyla účinnosti novela zákona o rozhodčím řízení provedená zákonem č. 19/2012 Sb, budou shledány neplatnými bez ohledu na to, že v době svého sjednání byly zákonem i judikaturou shledány platnými, z čehož v okamžiku podání návrhu vycházel také žalovaný. Je absurdní, aby rozhodčí doložka, jenž v okamžiku svého sjednání byla platná, byla následně dle aktuální judikatury shledána neplatnou s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu z roku 2011 a novely zákona o rozhodčím řízení. Tento postup je v rozporu s dobrými mravy, ale zejména s ochranou právní jistoty smluvních stran. V přechodných ustanoveních zákona o rozhodčím řízení je uvedeno, že: platnost rozhodčí doložky se posuzuje podle zákona o rozhodčím řízení ve znění účinném v době uzavření smlouvy . Postup soudu posuzující platnost rozhodčích doložek v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu 2011 je zcela absurdní, když je zřejmé, že smluvní strany v době sjednání rozhodčích doložek nemohly předjímat rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2011 či obsah novely zákona o rozhodčím řízení a dle této rozhodčí doložky sjednat. K námitce promlčení s ohledem na uvedené se žalovaný nebude vyjadřovat, jelikož tato podtrhává absurditu celé situace, ze které je zřejmé, že žalovaný v pozici věřitele, pokud nebude jeho pohledávka v rámci incidenčního sporu zjištěná a pokud dlužník splní řádně oddlužení, se již nikdy nemůže svého práva v podobě uspokojení jeho pohledávky domoci. Žalovaný navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

Soud rozhodl o věci dle § 115a o.s.ř. ve spojení s ust. § 7 odst. 1 insolvenčního zákona a § 161 odst. 1 věta poslední insolvenčního zákona, tedy bez nařízení jednání, když účastníci s tímto postupem souhlasili.

Soud zjistil z přihláškového spisu oddíl P, č. přihlášky P5, č. věřitele 5 vedeného u Krajského soudu v Ostravě, pod sp. zn. KSOS 25 INS 14934/2013 následující:

Z přihlášky pohledávky, že tato byla doručena příslušnému soudu 08.07.2013. Žalovaný jako věřitel přihlásil pohledávku č. 1 a č. 2 v celkové výši 121.619 Kč. Pohledávka č. 1 a č. 2 byly přihlášeny jako vykonatelné dle rozhodčího nálezu sp. zn. 0506/2007 ze dne 21.06.2007. Pohledávka č. 1 byla přihlášená v celkové výši 69.941 Kč sestávající z jistiny ve výši 20.756 Kč z titulu smlouvy o úvěru č. 2006-10081 ze dne 15.09.2006 a dále z příslušenství sestávajícího z úroku z prodlení ve výši 11.856 Kč, paušální náhrady nákladů ve výši 3.000 Kč, nákladů rozhodčího řízení a nákladů právního zastoupení v exekučním řízení, celkem příslušenství ve výši 49.185 Kč.

ICM R

Seznamem přihlášených pohledávek, že přezkumné jednání se konalo dne 03.09.2013, z celkem přihlášené částky 121.619 Kč bylo zjištěno 3.000 Kč a popřeno 118.619 Kč, a to žalobkyní, když dlužník pohledávku žalovaného uznal v celém rozsahu.

Smlouvou o úvěru č. 2006-10081 ze dne 15.09.2006, že tato byla uzavřena mezi žalovaným jako věřitelem a dlužníkem, a to ve smyslu ust. § 497 a násl. obchodního zákoníku, kdy věřitel poskytl dlužníkovi úvěr ve výši 15.000 Kč s tím, že úvěr je poskytnut za úplatu a úrok ve výši 20 % z jistiny (dále jen poplatek za správu úvěru). Dlužník se zavázal uhradit věřiteli jistinu 15.000 Kč a poplatek za správu úvěru ve výši 7.656 Kč (638 Kč x 12 měsíců), a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1.888 Kč. Smlouva o úvěru byla podepsána smluvními stranami na první straně. Na rubu smlouvy o úvěru jsou obchodní podmínky, které již účastníky smluvního vztahu podepsány nejsou. V bodě 3 obchodních podmínek bylo uvedeno, že strany se dohodly, že pokud dlužník nesplní svůj závazek dle smlouvy, je věřitel oprávněn požadovat navíc smluvní pokutu ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru (tj. 638 Kč), a to za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny, včetně poplatku za správu úvěru a zákonný úrok z prodlení. Bod 14 obsahoval, že smluvní strany se výslovně dohodly, že veškeré majetkové spory, které by v budoucnu vznikly z této smlouvy, jakož i spory, které vzniknou v souvislosti s touto smlouvou, budou rozhodovány v rozhodčím řízení s vyloučením pravomoci obecných soudů. Dále obsahuje, že strany se dohodly, že spor bude rozhodovat rozhodce zásadně jmenovaný Rozhodčí a Správní společností, a.s., s tím, že procesní pravidla rozhodčího řízení, provádění dokazování, forma rozhodnutí a náklady rozhodčího řízení jsou upraveny v jednacím řádu pro rozhodčí řízení vydaném Rozhodčí a správní společností, a.s.

Rozhodčím nálezem č.j. 0506/2007 ze dne 21.06.2007, že tento vydal rozhodce Pavel Janeček v té věci mezi žalobcem SMART Financial, s.r.o., a žalovaným jako dlužníkem, kdy žalovaný dlužník byl zavázán zaplatit žalobci jistinu ve výši 20.756 Kč s úrokem z prodlení tak, jak je specifikován ve výroku I., dále smluvní pokutu ve výši 638 Kč za každý započatý měsíc prodlení počínaje říjnem 2006 do úplného zaplacení jistiny tak, jak je uvedeno ve výroku II., a dále zaplatit žalobci 3.000 Kč a náhradu nákladů rozhodčího řízení v částce poplatku 6.545 Kč a náklady právního zastoupení ve výši 18.450 Kč tak, jak je uvedeno ve výroku III. a IV. Tímto rozhodčím nálezem bylo rozhodnuto o nároku v té věci žalobce na základě návrhu na vydání rozhodčího nálezu z 16.02.2007, a to z titulu uzavřené smlouvy o úvěru č. 2006-10081 ze dne 15.09.2006.

Mezi stranami nebylo sporu o tom, že usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 25 INS 14934/2013-A5 ze dne 10.06.2013 byl zjištěn úpadek a současně bylo povoleno oddlužení dlužníka Hynka anonymizovano a že žalobkyně byla ustanovena insolvenční správkyní.

Předpokladem projednání žaloby je posouzení včasnosti a dále okruhu účastníků. Jak bylo prokázáno, přezkumné jednání, na kterém byly insolvenčním správcem popřeny pohledávky přihlášeného věřitele, se konalo dne 03.09.2013. Insolvenční správce podal předmětnou žalobu o popření vykonatelné pohledávky u příslušného soudu dne 04.09.2013, tedy včas (§ 199 odst. 1 insolvenčního zákona).

ICM R

Pro posouzení důvodnosti předmětné žaloby jsou rozhodující následující skutečnosti. Jednak je to otázka toho, zda žalobce jako insolvenční správce je aktivně legitimován k podání předmětné žaloby, když popřel žalovaným přihlášené pohledávky, které byly označeny jako vykonatelné, dále s ohledem na tvrzení žalobce, zda nárok-pohledávky žalované strany, které byly přihlášeny jako vykonatelné dle rozhodčího nálezu, jsou pohledávkami skutečně vykonatelnými, když žalobce zpochybňuje platnost sjednané rozhodčí doložky, a tudíž namítá nicotnost vydaného rozhodčího nálezu. Posledním okruhem posouzení je, zda s ohledem na popěrný úkon žalobce jako insolvenčního správce došlo k promlčení nároku uplatněného přihláškou u příslušného soudu 08.07.2013 a zda tyto jsou důvodné.

Podle § 199 insolvenčního zákona, který upravuje popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem, platí, že insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Dle odst. 2 jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Dle odst. 3 v žalobě podle odst. 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Jak vyplývá z obsahu spisu a ze zjištěných skutečností, žalobce jako insolvenční správce popřel pohledávky žalované strany, která tyto přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka jako vykonatelné. Žalobce pak ve smyslu § 199 insolvenčního zákona podal ve lhůtě žalobu o popření vykonatelné pohledávky. V průběhu řízení však vyšlo najevo, že pohledávky žalovaného nejsou pohledávkami vykonatelnými, a to z důvodu, které soud níže uvede, pokud bude hodnotit, zda byla či nebyla platně sjednána rozhodčí doložka a zda tedy vydaný rozhodčí nález je platným vykonatelným rozhodnutím, popř. rozhodnutím nicotným. Nicméně platí, že i za tohoto stavu byl insolvenční správce aktivně legitimován k podání předmětné žaloby. Dle komentáře k ustanovení § 199 insolvenčního zákona totiž platí, že ukáže-li se v průběhu incidenčního řízení, že popřená vykonatelná pohledávka je ve skutečnosti pohledávkou nevykonatelnou, lze z § 198 odst. 3 insolvenčního zákona analogicky dovodit, že by to nemělo být důvodem pro zamítnutí žaloby a mělo by toliko dojít k přesunu břemene tvrzení a důkazního břemene ze správce na věřitele, jenž by byl poté naopak povinen prokázat eventuální pravost, výši nebo pořadí své pohledávky, jako by byl spor zahájen v opačném postavení stran dle § 198 insolvenčního zákona.

Z výše uvedeného důvodu tedy soud posuzoval, zda námitka žalobce, že rozhodčí doložka, na základě které byl vydán rozhodčí nález, je neplatná. Soud posuzoval tato tvrzení se závěrem, že uplatněná pohledávka ze strany žalované společnosti je pohledávkou nevykonatelnou, jelikož zaujal názor, že sjednaná rozhodčí doložka je neplatná dle § 39 občanského zákoníku a následně pak vydaný rozhodčí nález je nicotným právním aktem, který nemohl založit žádná práva a povinnosti.

Pokud jde o neplatnost rozhodčí doložky a nicotnost následně vydaného rozhodčího nálezu, pak v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 1945/2010 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp.

ICM R konkrétní způsob jeho určení a odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 občanského zákoníku. Pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zvláštního zákona, vykoná takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jedná se o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu a vzbuzující důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporů. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není možné pomocí zásady smluvní autonomie negovat zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky, u nichž lze dovozovat v zásadě zřetelnou snahu poškodit slabšího účastníka závazkového vztahu. V konkrétní věci nelze mít za to, že by se účastníci dohodli na tom, že by jejich případný spor řešil ad hoc rozhodce, neboť žádný takový rozhodce nebyl v rozhodčí smlouvě uveden, resp. nebyl jasným a zákonu odpovídajícím způsobem stanoven způsob určení rozhodce, neboť zmiňovaný odkaz na výběr rozhodce jmenovaného Rozhodčí a Správní společností a.s. nelze jako eventuální způsob určení ad hoc rozhodce z uvedených důvodů i s ohledem na rovnost stran akceptovat. Z důvodů výše uvedených pak soud posoudil sjednanou rozhodčí doložku za neplatnou a rozhodčí nález ze dne 21.06.2007 sp. zn. 0506/2007 za nicotný.

S ohledem na popěrný úkon ze strany žalobce, který pak z těchto důvodů považoval uplatněné pohledávky za promlčené, jak bylo shora uvedeno, posuzoval soud, zda tento popěrný úkon ze strany žalobce je relevantní.

Je třeba uvést, že smlouva o úvěru tak, jak vyplývá z jejího znění, byla uzavřena ve smyslu § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Dlužník jakožto účastník této smlouvy zde vystupoval v pozici fyzické osoby nepodnikatele. Soud posoudil vztah založený smlouvou uzavřenou mezi účastníky, tedy věřitelem-žalovaným a dlužníkem jako smlouvu o úvěru dle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku. Předně je tato smlouva výslovně označena jako smlouva o úvěru a je zde odkazováno na ustanovení § 497. Smlouva obsahuje i podstatné náležitosti daného smluvního typu, jak je taxativně vymezuje ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku, tj. závazek věřitele poskytnout druhé straně v její prospěch finanční prostředky a závazek dlužníka poskytnuté prostředky vrátit. Dle soudu má předmětná smlouva vzhledem k postavení dlužníka jako nepodnikající fyzické osoby (§ 2 písm. b/ zákona o spotřebitelském úvěru) charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru, proto se uplatní ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku (že na smlouvy o úvěru je třeba použít i ustanovení směřující k ochraně spotřebitele).

Podle ustanovení § 397 obchodního zákoníku nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

Odvolací soud v předchozím zrušujícím usnesení přezkoumal závěr soudu prvního stupně o neplatnosti rozhodčí doložky a ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že smlouva o úvěru č. 2006-10081 ze dne 15.9.2006 neobsahuje platné ujednání o rozhodčí doložce, neboť není součástí smlouvy, nýbrž pouze součástí obchodních podmínek, které nejsou smluvními stranami podepsány (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 2164/10 ze dne 1.11.2011, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10.7.2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012). Rovněž obsah sjednané rozhodčí doložky by podle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu neobstál, neboť v ní nebyl rozhodce určen transparentním způsobem. Dále odvolací soud

ICM R přezkoumal závěr soudu prvního stupně o promlčení pohledávky č. 1 ve výši 20.756 Kč a pohledávky č. 1.1 v rozsahu úroku z prodlení ve výši 11.856 Kč, a na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval, že pokud se nicotnost rozhodčího nálezu (k nicotnosti srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2014, sp. zn. 29 Cdo 2860/2012), projeví v incidenčním sporu, pohledávka sice nebude vykonatelná, ale ani nebude promlčená.

Z důvodů výše uvedených část uplatněné pohledávky č. 1 v rozsahu 20.756 Kč a část pohledávky č. 1.1 v rozsahu úroků z prodlení ve výši 11.856 Kč nejsou promlčeny.

Soud se zabýval důvodností těchto pohledávek. Pokud jde o pohledávku přihlášenou pod č. 1 v rozsahu 16.100 Kč z titulu jistiny z úvěru a úrok 20 % z jistiny, přihlášený jako pohledávka č. 1.1 ve výši 8.895 Kč, pak v této části je nárok věřitele důvodný, když se jedná o nárok z titulu neuhrazené části jistiny, včetně úroku a jak bylo výše uvedeno, pohledávka věřitele promlčená není. Pokud jde o úplatu ve výši 4.656 Kč, tak dle § 499 obchodního zákoníku lze za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání pěněžní prostředky a lze sjednat úplatu, jestliže poskytování úvěru je předmětem podnikání věřitele. Žalovaný v dané přihlášce přihlásil v rámci přihlášky č. 1 mimo jiné úplatu, jež dle smlouvy ve svém úhrnu činí 4.656 Kč. Dle citovaného ust. § 499 úplata náleží věřiteli tehdy, pokud je sjednán závazek věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky. Účelem této úplaty je kompenzovat věřiteli náklady plynoucí z povinností mít k dispozici prostředky určené pro dlužníkův úvěr. Jak je však zřejmé, hotovost to je úvěr, byl dlužníkovu žalovaným předán v hotovosti při podpisu smlouvy. K žádnému rezervování prostředků pro dlužníka nedošlo, a proto nárok na úplatu dle § 499 obchodního zákoníku ve výši 4.656 Kč žalovanému nevznikl. Z důvodů výše uvedených soud žalobu zamítl, pokud se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný nemá za dlužníkem jistinu ve výši 16.100 Kč a tomu odpovídající úrok z jistiny 8.895 Kč a žalobě vyhověl, pokud jde o část pohledávky č. 1 ve výši 4.656 Kč přihlášenou z titulu úplaty podle § 499 obchodního zákoníku a tomu odpovídající příslušenství, tedy úrok ve výši 2.965 Kč.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V dané věci se žalobkyně původně domáhala určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávky v celkové výši 118.623 Kč. Soud vyhověl žalobkyni v převážné části, když z celkem uplatněného žalobního žádání o určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávky, žalobu zamítl, pouze co do částky 16.100 Kč jako jistina, pohledávka č. 1 a tomu odpovídající úrok ve výši 8.895 Kč, tedy žaloba byla zamítnuta, co do částky 24.995 Kč. Žalobkyně tedy byla úspěšná ve výši 78,93 % a neúspěšná ve výši 21,08 %. Pak žalobkyni přísluší právo na náhradu nákladů řízení ve výši 57,85 % (od úspěchu odečten neúspěch). Náklady řízení žalobkyně sestávají z odměny za právní zastoupení dle § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/96 Sb., tedy za 2 úkony právní služby, se jedná o odměnu 6.200 Kč. Ke každému úkonu právní služby žalobkyně požadovala dle § 13 odst. 3 citované vyhlášky paušální odměnu á 300 Kč, tedy 600 Kč. Právní zástupce žalobkyně pak účtovala 21 % DPH ve výši 1.428 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celkem náklady řízení účtovala žalobkyně

ICM R

ve výši 8.228 Kč, z toho 57,85 % činí částku 4.760 Kč: Celkem náklady řízení ve výši 4.760 Kč je žalovaný povinen zaplatit ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Žalobkyně byla při podání žaloby osvobozena od placení soudních poplatků. Dle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. v platném znění, je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. S ohledem na výsledek řízení, kdy ve svém souhrnu žalobkyně byla úspěšná ve výši 78,93 %, je pak povinností žalovaného, aby uhradil odpovídající část soudního poplatku, tedy částku 3.947 Kč, zaokrouhleno na celé stokoruny 4.000 Kč, a to České republice, na účet Krajského soudu v Ostravě ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e odvolání p ř í p u s t n é ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Olomouc dne 17. 10. 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Eva Paučková v. r. Markéta Chrudinová samosoudkyně

ICM R