25 ICm 1405/2010
č.j. 25 ICm 1405/2010-27 KSOS 25 INS 6015/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl asistentkou soudce Mgr. Markétou Klozíkovou ve věci žalobkyně: PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem Pernštýnské náměstí č.p. 80, 530 02 Pardubice, Staré Město, IČ 61860069, zastoupený: JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti žalované: Mgr. Sylva Pahutová, advokátce se sídlem Masná 10, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava, insolvenční správkyně dlužníka: Daniel anonymizovano , anonymizovano , trvale bytem Vrbiny 202/7, 725 28 Ostrava-Hošťálkovice, zastoupená: Mgr. Michalem Machkem, advokátek se sídlem Masná 10, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava, o určení pravosti a výše popřené pohledávky

t a k t o:

I. Určuje se, že pohledávka žalobce ve výši 81.846,-Kč, která byla do insolvenčního řízení vedeného dlužníkem Danielem Zátopkem přihlášena a která byla na přezkumném jednání popřená byla do insolvenčním řízení vedeného pod sp.zn. KSOS 25 INS 6015/2010 přihlášena po právu a to jako pohledávka nezajištěná a vykonatelná.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. KSOS 25 INS 6015/2010

O d ů v o d n ě n í:

Žalobou ze dne 11.10.2010 doručenou soudu dne 13.10.2010 se žalobce domáhal určení, že má za dlužníkem v insolvenčním řízení KSOS 25 INS 6015/2010 pohledávku z titulu nedoplatku na směnečné sumě, včetně příslušenství a nákladů rozhodčího řízení, v celkové výši 81.846,-Kč. Žalovaná jakožto insolvenční správkyně popřela pohledávku v plné výši, s tím, že pohledávku přezkoumala jako nevykonatelnou. K pohledávce žalobce uvádí, že má za to, že žalobu měla podat insolvenční správkyně, neboť se jedná o pohledávku vykonatelnou a tím pádem měl insolvenční soud vydat rozhodnutí, že pohledávka je zjištěna. Dále má žalobce za to, že předmětná rozhodčí doložka je platná, incidenční spory neslouží k nahrazování nečinnosti dlužníka a pokud žalovaná platnost doložky rozporuje, pak provádí pouze jiné právní posouzení věci, než provedl rozhodce. Takový důvod popření v případě vykonatelných pohledávek insolvenční zákon ve svém ustanovení § 199 odst. 2 neumožňuje. Žalobce dále požaduje náhradu nákladů řízení, když uvádí, že insolvenční správkyně zavinila vznik nákladů žalobce, když vyzvala žalobce k podání žaloby, ač to měla být ona, kdo měl žalobu podat.

Právní zástupce žalované se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 29.11.2010, doručeným soudu dne 1.12.2010. K předmětné pohledávce uvedl, že rozhodčí doložky jsou ve spotřebitelských smlouvách zakázány, neboť se jedná o nepřiměřený požadavek ve spotřebitelských smlouvách. S ohledem na absolutní neplatnost rozhodčí doložky je pak rozhodčí nález nicotný a pohledávka nevykonatelná. Na podporu svého tvrzení odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.3.2010, vedené pod č.j. 33 Cm 13/2009. Z výše uvedeného důvodu se neuplatní ani ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, který omezuje insolvenčního správce v důvodech popření pouze v případě vykonatelné pohledávky. Co se týče nákladů, pak insolvenční správkyně uvádí, že postupovala v souladu se zákonem, žalobce řádně vyrozuměla o popření pohledávky a náklady žalobce tak nevznikly ani náhodou, ani jejím zaviněním.

Na jednání konané dne 15.5.2012 se žalovaná nedostavila, ačkoliv soud právního zástupce řádně vyrozuměl, když mu bylo předvolání doručeno dne 19.3.2012. Soud proto jednal v nepřítomnosti žalované.

Právní zástupce žalobce setrval na svém procesním stanovisku, odkázal na text žaloby a dále doložil rozsudky Vrchního soudu v Olomouci č.j. 12 VSOL 59/2011-102 a 12 VSOL 35/2011-69.

Soud provedl důkazy: -smlouvou o revolvingovém úvěru č. 9100102008 ze dne 26.1.2007, -dodatkem k této smlouvě ze dne 30.1.2007, -oznámením žalobce o sesplatnění této pohledávky vůči dlužníku ze dne 25.5.2009, -fakturou č. 909033626, -fotokopií směnky vlastní ze dne 26.1.2007 na částku 75.633,-Kč, -rozhodčím nálezem č.j. VA24-24/2009-7 ze dne 7.8.2009, -kartou klienta ze dne 24.6.2010. KSOS 25 INS 6015/2010

Z provedených důkazů vzal soud za prokázané, že žalobce s dlužníkem uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které vznikla věřiteli pohledávka za dlužníkem, kterou však dlužník nehradil. V návaznosti na nehrazení pohledávky pak žalobce na základě rozhodčí doložky ve smlouvě podal návrh na vydání rozhodčího nálezu ve věci, s tím že předmětný nález byl vydán dne 7.8.2009.

Soud dále provedl důkaz: -přihláškou pohledávky ze dne 26.4.2010, -protokolem ze zvláštního přezkumného jednání ze dne 16.9.2010, -výpisem ze seznamu přihlášených pohledávek žalobce (věřitel č.1), -vyrozuměním insolvenční správkyně o popření pohledávky ze dne 29.9.2010,

Z uvedených důkazů soud dále zjistil, že předmětnou pohledávku žalobce ve lhůtě přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka, insolvenční správkyně ji následně na zvláštním přezkumném jednání zcela popřela co do pravosti a výše z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky. Dále soud zjistil, že insolvenční správkyně pohledávku žalobce přezkoumala jako nevykonatelnou.

Soud posoudil zjištěný skutkový stav a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, když důvodem popření v případě pohledávky žalobce nemůže být jiné právní posouzení věci. Soud se v daném případě plně ztotožnil s s rozhodnutími na něž odkázal žalobce a jež jsou mu známa z úřední činnosti. Co se týče rozhodnutí, na než odkazuje právní zástupce žalované ve svém vyjádření, pak i přesto, že uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu ze dne 2.3.2011, č.j. 12 Cmo 13/2010-112 považuje soud uvedené rozhodnutí za překonané právě rozhodnutími č.j.12 VSOL 59/2011-102 ze dne 16.2.2012 a 12 VSOL 35/2011-69. V souladu s těmito rozhodnutími, jakož i s názorem zdejšího soudu je posouzení platnosti či neplatnosti rozhodčí smlouvy právní kvalifikací, proto je popření vykonatelné pohledávky z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy nepřijatelným důvodem popření a insolvenční správkyni tento důvod popření nepřísluší.

V obou rozhodnutích, na než zdejší soud odkazuje, se nadřízený soud rovněž vyjádřil ke vztahu k předpisům evropské unie, když uvedl: že ve vztahu ke Směrnici jako celku ESD deklaroval, že se jedná o opatření nezbytné ke splnění poslání svěřených Evropskému společenství a zvláště ke zvyšování životní úrovně a kvality života v celém společenství, od jejíchž ustanovení se nelze odchýlit (viz rozsudek ESD ve věci C-40/08, Asturcom Telecomunicaciones SL v. Christina Rodriguez Nogueira, bod 51, dále jen Asturcom). V tomto rozhodnutí se ESD vyslovil k výkladu Směrnice ve vztahu k řízení o výkonu rozhodčího nálezu, který byl vydán bez účasti spotřebitele. Vzhledem k povaze insolvenčního řízení a smyslu řízení o určení pohledávky, v němž se řeší otázka, zda věřitel má či nemá právo podílet se na poměrném uspokojení své pohledávky z majetku podstaty, lze dle odvolacího soudu pravidla pro posuzování národních předpisů, zejména z hlediska principu a efektivity rovnocennosti, uvedená v rozhodnutí Asturcom, vztáhnout i na řízení o určení vykonatelné pohledávky. ESD v rozhodnutí Asturcom podrobil testu efektivity španělský zákon o ochraně spotřebitele i zákon o rozhodčím řízení a ty jeho testu vyhověly. Dále konstatoval, že testu rovnocennosti musí podrobit vnitrostátní procesní pravidla národní soud. KSOS 25 INS 6015/2010

Nicméně pro účel jejího hodnocení poskytl národnímu soudu návod, jak vyložit komunitární právo na ochranu spotřebitele. Podle ESD národní soud, který rozhoduje o návrhu na výkon pravomocného rozhodčího nálezu, vydaného bez účasti spotřebitele musí i bez návrhu posoudit přiměřenost rozhodčí doložky, obsažené ve spotřebitelské smlouvě. Jde-li o nepřiměřenou doložku, přísluší tomuto soudu vyvodit veškeré důsledky, které z toho vyplývají podle vnitrostátního práva, aby se ujistil, že tento spotřebitel nebude uvedenou doložkou vázán. Česká národní úprava stanoví pro podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu tříměsíční lhůtu od jejího doručení, což je lhůta delší než ve španělské národní úpravě, která testem efektivity prošla. Přitom i podle ESD dodržování zásady efektivity nemůže vést k tomu, aby národní soud zcela zastoupil nečinnost spotřebitele, který nepodal žalobu na zrušení rozhodčího nálezu a ten se stal nezvratitelný (viz rozsudek ve věci Asturcom bod 47). Česká národní úprava obecně neumožňuje soudu v řízení o výkon rozhodčího nálezu přezkoumávat pravomocný rozhodčí nález z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky (§ 39 zákona o rozhodčím řízení) a neplatnost rozhodčí smlouvy není důvodem nevykonatelnosti rozhodčího nálezu. Nelze tedy dovodit, že podle vnitrostátních procesních pravidel je i bez návrhu možno provést posouzení platnosti rozhodčí smlouvy v rámci obdobných řízení. Lze tedy shrnout, že výklad § 199 odst. 2 IZ, podle něhož toto ustanovení nedovoluje insolvenčnímu správci účinně vznášet námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy, která je součástí spotřebitelské smlouvy, není podle názoru odvolacího soudu v rozporu s principem rovnocennosti komunitárního práva.

Na základě výše uvedeného soud rozhodl, že žalobce má za dlužníkem vykonatelnou pohledávku ve výši 81.846,-Kč.

Ačkoliv měl žalobce ve věci plný úspěch, nepřiznal mu soud náhradu nákladů řízení, když postupoval dle ust. § 202 insolvenčního zákona. Soud v daném případě vyhodnotil, že insolvenční správkyně vznikl nákladů žalobce nezavinila, když po popření vykonatelnosti pohledávky nebyla povinována k podání žaloby. V souladu s judikaturou je pro věcnou legitimaci k podání žaloby rozhodné, zda insolvenční správce pohledávku přezkoumal jako vykonatelnou nebo nevykonatelnou. Na podporu uvedené skutečnosti odkazuje soud na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 1.9.2011 sp.zn. sp.zn. KSUL 69 INS 13232/2010, 2 VSPH 462/2011-P4-8, z něhož vyplývá, že: I v poměrech insolvenčního řízení se přiměřeně uplatní stanovisko plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 327/2004, dle kterého prvotní (předběžné) posouzení, zda nárok přihlášený konkursním věřitelem je vykonatelný, či nikoli, přísluší právě správci konkursní podstaty, jenž svůj právní názor vyjádří tím, že příslušného konkursního věřitele vyzve, aby svůj nárok nebo jeho výši uplatnil u soudu, nebo že sám uplatní své popření. Vyzve-li správce konkursní podstaty věřitele k uplatnění nároku nebo jeho výše u soudu, maje-byť nesprávně-zato, že přihlášená pohledávka není vykonatelná, je tím dána i aktivní legitimace tohoto věřitele k podání žaloby ve smyslu ust. § 24 odst. 1 ZKV (v poměrech insolvenčního zákona jde o § 198 odst. 1). Odlišný názor na (ne)vykonatelnost přihlášené pohledávky tak má pouze ten důsledek, že důkazní břemeno o tom, že uplatněná pohledávka není pravá nebo že v konkrétním rozsahu není důvodná co do výše, tíží správce konkursní podstaty (ačkoli v řízení vystupuje jako žalovaný), který navíc je-obdobně jako kdyby popřel vykonatelnou pohledávku-vázán důvody, pro které pravost nebo výši pohledávky popřel. Uvedeným závěrům odpovídá i úprava obsažená v § 198 odst. 3 IZ. Pokud tedy insolvenční správce svůj názor vyjádří tím, KSOS 25 INS 6015/2010

že v seznamu přihlášených pohledávek dle § 189 odst. 1 IZ vyznačí, že považuje pohledávku věřitele v popřené části za nevykonatelnou, tuto část pohledávky při přezkumném jednání popře a věřitele o tom vyrozumí, jde toliko k tíži věřitele, že žalobu na určení pravosti popřené části pohledávky v zákonem stanovené lhůtě nepodá.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

V Ostravě dne 15.5.2012

Za správnost vyhotovení: Mgr. Petr Kula, v.r. Vanessa Plonková samosoudce