25 Cdo 985/2002
Datum rozhodnutí: 19.06.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 420 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb., § 417 odst. 2 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb.




25 Cdo 985/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce S. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Okresnímu stavebnímu bytovému družstvu P., zastoupenému advokátkou, o navrácení vodohospodářských poměrů do původního stavu a o zaplacení 11.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 757/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. února 2002, č. j. 31 Co 9/2002-83, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2002, č. j. 31 Co 9/2002-83, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení 11.000,- Kč s příslušenstvím, a v tomtéž rozsahu rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. 10. 2001, č. j. 5 C 757/97-64, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 1. 11. 2001, č. j. 5 C 757/97-67, se zrušují v a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.

II. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2002, č. j. 31 Co 9/2002-83, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení 11.000,- Kč s příslušenstvím se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 18. 10. 2001, č. j. 5 C 757/97-64, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 1. 11. 2001, č. j. 5 C 757/97-67, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovanému uložena povinnost uvést do původního stavu vodohospodářské poměry na parcele ve vlastnictví žalobce č. 138 v k. ú. Z. způsobem uvedeným ve výroku rozsudku tak, že bude realizovat návrh na odvodnění pozemku při čp. 118 v k. ú. Z. dle projektu Ing. J. W. 7/99, připojeného výkresu a technického popisu, eventuelně tak, že provede podél východní hranice parcely žalobce č. 138 a parcely č. 224/3 povrchový žlab k severovýchodnímu rohu parcely č. 138, na jehož konci zřídí šachtu a z ní položí potrubí do stávající šachty dešťové kanalizace místní komunikace na východní straně parcely č. 224/5, do 6 měsíců od právní moci rozhodnutí, a dále povinnost zaplatit žalobci 11.000,- Kč s 12 % úrokem od 1. 5. 1999 do zaplacení. Zároveň soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu čp. 118 a pozemku p. č. 138, na němž dům stojí, v k. ú. Z. Tento pozemek byl původně odvodněn strouhou přes pozemek parc. č. 224/5, na němž žalovaný provedl výstavbu bytového domu (čp. 198), po níž došlo ke zvýšení půdní úrovně terénu, čímž byl narušen půdní spád a zrušeno odvodnění pozemku žalobce, kde se nyní při dešti hromadí povrchová voda. Vzhledem k této změně mohl mít žalobce obavy ze vzniku škod. Pokud by terén pozemku č. 224/5, na němž nájemníci domu žalovaného při hranici s pozemkem žalobce zřídili záhony navážkou 20 30 cm, byl o 20 cm nižší, změna vodohospodářských poměrů by se na pozemku žalobce neprojevila. Soud prvního stupně, vycházeje z právního názoru odvolacího soudu vysloveného v usnesení ze dne 27. 12. 2000, č. j. 28 Co 637/2000-65, posoudil požadavek žalobce na uvedení vodohospodářských poměrů na jeho pozemku do původního stavu jako nárok na náhradu škody podle § 420 obč. zák. a žalobu v této části zamítl, neboť přestože ke změně vodohospodářských poměrů na pozemku žalobce v důsledku změn na sousedním pozemku došlo, v řízení nebyl prokázán vznik škody na nemovitosti žalobce, a chybí tedy jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. Pokud žalobce dále požadoval zaplacení částky 11.000,- Kč s příslušenstvím za náklady na přemístění svodu dešťové vody se střechy svého domu s odůvodněním, že tuto částku vynaložil na odvrácení hrozící škody, soud prvního stupně tento nárok posoudil jako nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů podle ust. § 417 odst. 1 a § 419 obč. zák., a dospěl k závěru, že ani v této části není žaloba důvodná, neboť žalovaný (stavební bytové družstvo) není tím, kdo způsobil nutnost odvracení hrozící škody, protože ke změně vodohospodářských poměrů došlo zřízením záhonů obyvateli jeho domu.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2002, č. j. 31 Co 9/2002-83, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a výroku o náhradě nákladů řízení státu potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky jej změnil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a shodně s ním uplatněný nárok po právní stránce posoudil jako nárok na náhradu škody podle § 420 odst. 1 obč. zák. Protože bylo v řízení jednoznačně prokázáno, že po změně odtokových poměrů a zamokření pozemků žalobci nevznikla škoda na jeho majetku následkem podmáčení, shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že chybí jeden ze základních předpokladů pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu. Pokud jde o požadavek na zaplacení částky 11.000,- Kč s příslušenstvím, dospěl odvolací soud k závěru, že nutnost jednání žalobce, který přespádoval okapy na druhou stranu svého domu, způsobil sice žalovaný, na jehož pozemku p.č. 224/5 došlo k terénním úpravám, a žalobce tím činil opatření k odvrácení hrozící škody, avšak náklady vynaložené na přesměrování okapů nelze považovat za náklady účelně vynaložené na odvrácení hrozící škody ve smyslu ust. § 419 obč. zák., neboť - jak vyplývá z výsledků řízení, uvedené opatření nemělo na stav pozemku a domu žalobce žádný vliv.

Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalobce dovolání z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a odvolací soud proti němu připustil dovolání . Poukazuje na to, že soudy obou stupňů posuzovaly věc pouze z pohledu vzniku škody. I když znalecký posudek možnost vzniku škod v důsledku změny vodohospodářských poměrů na jeho pozemku a domu nevyloučil a naopak z něj vyplývá, že změna vodohospodářských poměrů při současném pouze provizorním řešení představuje rizikový stav, bylo třeba věc posuzovat i podle ustanovení § 417 odst. 2 obč. zák., které dává ohroženému právo domáhat se přiměřeného opatření k odvrácení hrozící škody. Dovozuje, že zamezení odtoku vod z jeho pozemku bylo hrubým zásahem do předchozího pokojného stavu podle § 5 obč. zák. K prokázání těchto skutečností navrhuje provedení důkazů výslechy znalce Ing. V. a bližší zprávou Ing. W. o jím navrhovaných řešeních, příp. jeho výslechem, a odvolacímu soudu vytýká i nedostatečné hodnocení důkazů. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že dovolání žalobce nepovažuje za důvodné, a upozorňuje na to, že není vlastníkem pozemku p. č. 224/5 v k. ú. Z., nýbrž k tomuto pozemku mu svědčí právo trvalého užívání podle hospodářské smlouvy z r. 1986.

Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a nejprve se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)].

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odst. 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 11.000,- Kč s příslušenstvím, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém nároku žalobce nepřevyšujícím 20.000,- Kč. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodnuto jinak poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].

Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku na uvedení vodohospodářských poměrů do původního stavu, podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.). Proto pokud žalobce odůvodňuje své dovolání tím, že nebyly správně hodnoceny provedené důkazy (znalecký posudek Ing. V.), jedná se o námitku, týkající se nikoliv řešení otázky právní, nýbrž otázky hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.

Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu namítá dovolatel z důvodu, že jím uplatněný nárok nebyl posouzen rovněž podle ustanovení § 417 odst. 2 obč. zák.

Podle ustanovení § 417 odst. 1 obč. zák. komu škoda hrozí, je povinen k jejímu odvrácení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení. Podle odst. 2 jde-li o vážné ohrožení, má ohrožený právo se domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody.

Dovolateli lze přisvědčit v tom, že soudy si náležitým způsobem neujasnily právní povahu uplatněného nároku, když požadavek na provedení konkrétních stavebních úprav, jež mají sloužit k tomu, aby nadále nedocházelo k podmáčení nemovitosti žalobce, posuzovaly dle § 420 obč. zák. a na základě zjištění, že zatím k žádné majetkové újmě na nemovitosti žalobce nedošlo, žalobu zamítly.

Především je třeba vycházet z toho, že nárok, který je předmětem řízení, je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a žalobním petitem. Posouzení zjištěných skutkových okolností pod určitou právní normu je pak úkolem soudu. Pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, jež by umožňovala uplatněný nárok po právní stránce podřadit pod více hmotněprávních norem, je jeho povinností podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě uveden právní důvod požadovaného plnění; ostatně žalobce není povinen uplatněný nárok po právní stránce kvalifikovat. Není proto rozhodující, zda žalobce, a to i v petitu, uvedl, že požaduje navrácení vodohospodářských poměrů na svém pozemku do původního stavu , nýbrž rozhodující je, jak v žalobním petitu formuloval konkrétní povinnosti, jejichž uložení žalovanému se domáhá, provedení jakých stavebních úprav navrhl, a jakými rozhodujícími skutečnostmi tento požadavek odůvodnil. Šlo o posouzení obsahu návrhů žalobce, zda podle své věcné povahy znamenají uplatnění práva ohroženého domáhat se podle 417 odst. 2 obč. zák., aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody.

Ustanovení § 417 odst. 2 obč. zák. je prostředkem poskytnutí ochrany ohroženému proti hrozícímu rušivému zásahu proti škodě, a to škodě vážné, která teprve hrozí. Předpokladem aplikace tohoto ustanovení není vznik škody jakožto majetkové újmy a není ani nutné, aby hrozilo nebezpečí bezprostředního vzniku škody, nýbrž stačí, že se zatím jedná jen o ohrožení . Pokud se skutečně jedná o ohrožení vážné, v jehož důsledku vznikne škoda v budoucnu, je třeba posoudit, zda provedení požadovaných konkrétních opatření je z hlediska § 417 odst. 2 obč. zák. vhodným a přiměřeným k odvrácení hrozící škody.

Nehledě k tomu, že sám žalobce opíral uplatněný nárok o § 417 odst. 2 obč. zák., podstatné je posouzení, zda této právní kvalifikaci odpovídala jeho skutková tvrzení i formulace žalobního petitu.

V rámci poskytnutí ochrany podle § 417 odst. 2 obč. zák. lze uložit povinnost k provedení konkrétních opatření tomu, z jehož jednání ohrožení vzniklo, tj. tomu, kdo by za škodu, pokud by již vznikla, odpovídal. Jestliže hrozící škodu vyvolaly terénní úpravy na sousedním pozemku, není samo o sobě rozhodující, zda tento pozemek je ve vlastnictví žalovaného družstva či zda k němu měl pouze právo trvalého užívání.

Protože soudy po právní stránce nerozlišily předpoklady aplikace § 417 odst. 2 a § 420 obč. zák. a z hlediska § 417 odst. 2 obč. zák. se věcí nezabývaly, je dovolání z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodné a podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou v daném případě splněny. Dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s výjimkou výroku o návrhu na zaplacení 11.000,- Kč s příslušenstvím zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek s výjimkou zamítavého výroku o věci samé co do částky 11.000,- Kč s příslušenstvím zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. června 2003

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu