25 Cdo 983/2009
Datum rozhodnutí: 31.03.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 427 obč. zák., § 441 obč. zák.




25 Cdo 983/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce M. V. , zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, proti žalované České podnikatelské pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 63998530, se sídlem v Praze 4, Budějovická 5, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 141/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2008, č. j. 23 Co 431/2008 - 123, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 31. 7. 2008, č. j. 12 C 141/2007 - 98, zamítl žalobu na náhradu škody na zdraví v částce 1.880.381,- Kč s příslušenstvím (sestávající z náhrady za ztížení společenského uplatnění v částce 1.695.000,- Kč, náhrady bolestného v částce 49.200,- Kč, náhrady nákladů léčení v částce 17.972,- Kč, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v částce 11.703,- Kč a náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v částce 106.506,- Kč) a v částce 4.567,50 Kč měsíčně (náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 22. 7. 2004 zastavil s nákladním automobilem v odstavném pruhu rychlostní komunikace s povolenou maximální rychlostí 80 km/h, vystoupil z vozidla a když se vracel do kabiny na místo řidiče, vstoupil částečně do jízdního pruhu, ve kterém byl sražen projíždějícím vozidlem řidiče M., v důsledku čehož utrpěl vážné poškození zdraví. Řidič M. jel v době nehody povolenou rychlostí a v bezpečné vzdálenosti cca 0,8 m od vodicí čáry, jež odděluje odstavný pruh. Žalobce vytvořil projíždějícímu vozidlu náhlou a neočekávanou překážku, když vstoupil do vozovky, aniž by se dostatečně přesvědčil o okolním provozu. Doba, po kterou se žalobce pohyboval v jízdním pruhu, byla natolik krátká, že i pokud by si jej řidič M. všiml, nemohl stihnout včas zareagovat a ke střetu s žalobcem by stejně došlo. Řidič M. tak neporušil žádnou právní povinnost a není dána ani příčinná souvislost mezi utrpěnou škodou a jednáním řidiče M., která by zakládala jeho odpovědnost za vzniklou škodu. Bylo to naopak porušení povinnosti ze strany žalobce, který vstoupil do vozovky, aniž se rozhlédl, jež vedlo ke škodě, ta proto vznikla výlučně jeho zaviněním, žalobce si škodu nese sám a odpovědnost žalované z titulu povinného zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla není dána .

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 2008, č. j. 23 Co 431/2008 - 123, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a jako zásadně správné označil i jeho právní posouzení věci. Ačkoliv to soud prvního stupně ve svém rozsudku výslovně neuvádí, fakticky z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že odpovědnost za škodu utrpěnou žalobcem posuzoval podle § 427 obč. zák. Na straně žalobce došlo k závažné škodě, ta ovšem nebyla v příčinné souvislosti s jednáním řidiče M., neboť ten střetu s žalobcem nemohl zabránit. Poškozený porušil obecnou prevenční povinnost ve smyslu § 415 obč. zák. Žalovaná pojišťovna tedy nepochybila se zřetelem k § 441 obč. zák., pokud s ohledem na spoluzavinění poškozeného na vzniklé škodě uspokojila jeho nároky pouze do výše 10 %, a žalobu bylo proto nutno zamítnout (co do zbytku nároku do 90 %).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, i když to nijak ve výrocích nezohlednil. Dovolání podává z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jelikož řízení je postiženo vadou. Namítá, že odvolací soud uvedl, že žaloba je důvodná co do 10 % (z důvodu 90% spoluzavinění žalobce na vzniku škody), avšak i přesto potvrdil zcela zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, ačkoliv jej měl zrušit a vrátit soudu prvního stupně za účelem stanovení výše škody, jelikož na některé nároky (z titulu odškodnění ztížení společenského uplatnění a náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti) nebylo žalobci plněno ničeho, ani v rozsahu 10 %. Dále dovolatel namítá nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a dovozuje přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro případ, že by se dovolací soud neztotožnil s jeho argumentací ohledně přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Poukazuje na to, že odvolací soud sice přisvědčil jeho odvolacím námitkám ohledně nesprávného právního posouzení odpovědnosti PhDr. M. podle § 420 obč. zák. namísto § 427 obč. zák., ovšem sám vycházel ze skutkových zjištění a právních závěrů soudu prvního stupně, který věc posoudil dle § 420 obč. zák. a nikoli dle § 427 obč. zák. Dovolatel upozorňuje na zvláštní objektivní odpovědnost dle § 427 obč. zák. za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku, jež měla být na posuzovaný případ aplikována. Naproti tomu odvolací soud vycházel z předpokladů subjektivní odpovědnosti, což vedlo k jeho nesprávnému právnímu závěru, jelikož se nezabýval skutečnostmi rozhodnými pro posouzení objektivní odpovědnosti podle § 427 obč. zák. a důvody zproštění podle § 428 obč. zák. Stejně tak se odvolací soud nezabýval stanovením míry žalobcova spoluzavinění, a proto je napadené rozhodnutí zcela nepřezkoumatelné. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila a má za to, že není přípustné. Proto navrhla, aby bylo zamítnuto .

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátkou, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 24. 11. 2008, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).

Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S touto jejich samostatností je nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání. V projednávané věci žalobce dovoláním napadá také výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně nároku na náhradu nákladů léčení v částce 17.972,- Kč a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v částce 11.703,- Kč. Protože dovolání v tomto rozsahu směřuje proti výroku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč. Dovolání tak v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.], může být proto přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. za podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru
o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen pro řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Žalobce ve svém dovolání neformuluje žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadního právního významu. Brojí pouze proti tomu, že soudy neposuzovaly odpovědnost PhDr. M. za jemu způsobenou škodu podle § 427 obč. zák., ale podle § 420 obč. zák. Tato dovolací námitka však není důvodná, neboť z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že posuzoval odpovědnost PhDr. M. za žalobcem utrpěnou škodu podle § 427 obč. zák. a uzavřel, že s ohledem na spoluzavinění žalobce podle § 441 obč. zák. není žaloba v této věci důvodná.

K námitce, že odvolací soud se nezabýval důvody zproštění dle § 428 obč. zák. lze uvést, že byla-li škoda způsobena výlučně jednáním poškozeného, je zcela vyloučena odpovědnost provozovatele, a to nikoliv z důvodu zproštění se jeho odpovědnosti z tzv. liberačního důvodu podle § 428 věty druhé obč. zák., nýbrž z důvodu chybějící příčinné souvislosti mezi okolností, za níž žalovaný objektivně odpovídá, a vznikem újmy na straně poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 431/2008).

Z celkového kontextu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu i se zřetelem k dikci ustanovení § 441 obč. zák. (jež předpokládá nejen poměrné rozdělení účasti na škodě mezi škůdce a poškozeného, ale též výlučné zavinění poškozeného na vzniku škody, které má za následek, že poškozený nese škodu sám) je zřejmé, že shodně se soudem prvního stupně považoval za výlučnou příčinu škody jednání žalobce a dovodil, že si tedy žalobce vzniklou škodu nese sám. Zmínil-li pak odvolací soud (nadbytečně a poněkud konfúzně), že žalovaná nepochybila se zřetelem k ust. 441 obč. zák., pokud s ohledem na spoluzavinění poškozeného na vzniklé škodě uspokojila jeho nároky pouze do výše 10 % a že žalobu bylo nutno zamítnout (co do zbytku nároku do 90 %), neměl tím na mysli, že by mělo být žalobci vyhověno co do 10 % žalovaných nároků, ale vyjádřil tím svůj souhlas s tím, že žalovaná nebyla povinna plnit žalobci nic z toho, co je žalováno, a že žaloba jako celek nebyla shledána po právu.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vždy spjatá se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vady řízení, přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009). Dovolatelem namítané nedostatečné odůvodnění rozsudku takový střet právních názorů nepředstavuje, a takto vytčená vada řízení proto rovněž nebyla způsobilá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit.

Dovolací soud tak neshledal důvod pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. března 2011

JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu