25 Cdo 969/2004
Datum rozhodnutí: 24.03.2005
Dotčené předpisy: § 57 předpisu č. 358/1992Sb.




25 Cdo 969/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: E. K., spol. s r.o., zastoupeného advokátkou, proti žalované I. L., zastoupené advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované K. P., a. s., o zaplacení 4.204.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 169/2001 - 160, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2003, č. j. 22 Co 267/2003 - 192, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Příbrami (poté, co usnesením ze dne 23. 4. 2004, č. j. 11 C 169/2001 - 158, zastavil řízení co do částky 1.704.000,- Kč s příslušenstvím) rozsudkem ze dne 23. 4. 2004, č. j. 11 C 169/2001 - 160, zamítl žalobu na zaplacení částky 2.500.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení a vůči státu. Jeho předchozí rozsudek ze dne 20. 3. 2002, č. j. 11 C 169/2001 - 91, kterým žaloba na zaplacení částky 4.204.000,- Kč s příslušenstvím byla zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení a vůči státu, byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2002, č. j. 22 Co 271/2002 - 108, zrušen a věc mu byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že dne 7. 2. 1997 byla uzavřena smlouva o půjčce a zástavě, v níž na straně dlužníka měli vystupovat R. H. a H. H. a na straně věřitele žalobce, jejímž předmětem byla částka 2.500.000,- Kč, kterou dlužníci měli vrátit nejpozději dne 7. 5. 1997 a v průběhu trvání půjčky platit úrok ve výši 10% měsíčně za první měsíc a 8% za další měsíce jejího trvání. K zajištění závazku dlužníci v této smlouvě zastavili nemovitost v jejich bezpodílovém spoluvlastnictví v kat. území a obci Z. Téhož dne byly mezi stejnými subjekty uzavřeny další dvě smlouvy, a to smlouva kupní a smlouva zástavní, jejichž předmětem byly totožné nemovitosti, přičemž na těchto smlouvách jsou podpisy Ing. H. a Ing. H. notářsky ověřeny pracovnicí žalované. Dále bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 9. 6. 2000, č. j. 9 C 1345/99 - 62, bylo určeno, že kupní smlouva a zástavní smlouva jsou neplatné, neboť bylo prokázáno, že podpisy Ing. H. na těchto smlouvách byly zfalšovány a že jmenovaná nikdy nedala souhlas k dispozicím s nemovitostmi. Stejně tak pravým podpisem není ani podpis na smlouvě o půjčce a zástavě a Ing. H. neuzavřela ani tuto smlouvu. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 1. 2003, č. j. 2 T 62/2002 - 658, byl Ing. R. H. uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona a žalobce byl se svým nárokem na náhradu škody, který uplatnil, odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Při právním posouzení věci vycházel okresní soud z ust. § 37, § 39, a § 420 obč. zák. a dovodil, že smlouva o půjčce a zástavě nebyla z hlediska výše dohodnutého úroku uzavřena v rozporu s dobrými mravy, a vycházeje z právního názoru odvolacího soudu, že tato smlouva není neplatná podle § 49a (§ 40a) obč. zák., když žalobce se její neplatnosti z důvodu omylu nedovolal, uzavřel, že se jedná o platný právní úkon. Dále soud prvního stupně dovodil, že pracovnice žalované porušila svoji právní povinnost tím, že ověřila pravost podpisů Ing. H. na smlouvě kupní a na smlouvě zástavní, ačkoliv jmenovanou nebyly podepsány, a pohledávka žalobce tak nebyla zajištěna. Vzhledem k tomu, že žalobce ke dni rozhodování soudu nepodal žalobu proti Ing. H., nelze žalobě na náhradu škody proti žalované vyhovět pro její předčasnost, neboť o vzniku škody v důsledku protiprávního jednání pracovnice žalované by se dalo hovořit teprve po nevymožení nároku po Ing. H. a byla by zřejmá i výše škody.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2003, č. j. 22 Co 267/2003 - 192, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil ve správném znění, že se zamítá žaloba s návrhem, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci částku 2.500.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení jdoucím od 4. 10. 2000 do zaplacení , a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a dovodil, že při ověřování podpisů na kupní smlouvě a na smlouvě zástavní postupovala pracovnice žalované v rozporu s ust. § 74 odst. 1 a § 64 notářského řádu, když na těchto smlouvách jako podpisy Ing. H. ověřila podpisy jiné osoby; další předpoklady odpovědnosti žalované podle § 420 odst. 2 obč. zák. však v daném případě splněny nebyly. Pokud soud prvního stupně vznik škody dovozoval ze skutečnosti, že Ing. H. svůj dluh řádně a včas nezaplatil, nelze tento jeho názor považovat za správný. Žalobci nezaplacením dluhu zcela nepochybně škoda vznikla, nikoliv však v příčinné souvislosti s jednáním žalované, resp. s jednáním její pracovnice, nýbrž jedinou příčinou takové škody bylo pouze porušení smluvních povinností Ing. H. ze smlouvy o půjčce a zástavě, a tedy bez ohledu na porušení povinnosti na straně žalované. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba na náhradu škody byla v daném případě podána předčasně, neboť žalobce měl k dispozici nejen zástavní smlouvu s ověřenými podpisy, která byla prohlášena za neplatnou, ale i smlouvu o půjčce a zástavě, na které podpisy žalovanou nebyly ověřeny. Bylo tedy na žalobci, aby se nejprve domáhal svých práv na Ing. H. na základě smlouvy o půjčce a zástavě, a teprve pokud by jeho pohledávka nebyla uspokojena, dalo by se hovořit o vzniku škody ; zástavní právo vzniklé na základě smlouvy o půjčce a zástavě se však žalobce ani nepokusil realizovat. Se svým nárokem na náhradu škody se žalobce sice připojil v trestním řízení, byl však odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních a dále ve vymáhání svých nároků nepokračoval; z důvodu neplatnosti zástavní smlouvy mu proto škoda doposud nevznikla. Dále odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že smlouva kupní i smlouva zástavní (které logicky byly uzavřeny až po uzavření smlouvy o půjčce a zástavě) jsou neplatné nejen podle § 145 odst. 1 obč. zák. z důvodu nedostatku souhlasu jednoho z manželů, ale smlouva kupní je neplatná i pro nedostatek vůle, neboť účastníci smlouvy neměli v úmyslu převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalobce a tato smlouva měla sloužit pouze k zajištění závazku Ing. H. ze smlouvy o půjčce a zástavě. Zástavní smlouva je neplatná i podle § 37 odst. 2 obč. zák., neboť jejím předmětem bylo plnění nemožné, když zástavní právo k předmětným nemovitostem bylo pro stejnou pohledávku zřízeno již smlouvou o půjčce a zástavě, a ze smlouvy zástavní nevyplývá, že by se jednalo o nahrazení původního závazku ze smlouvy o půjčce a zástavě závazkem novým (§ 516 odst. 2 obč. zák). Protože smlouva kupní i smlouva zástavní jsou neplatné i z jiných důvodů než pro nedostatek souhlasu jednoho z manželů, nemohlo porušením povinnosti ze strany žalované dojít ke škodě na majetku žalobce.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu spatřuje v tom, že rozhodl v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zástavní smlouva je absolutně neplatná podle § 37 odst. 2 obč. zák., neboť zástavní právo k nemovitostem bylo zřízeno již smlouvou o půjčce a zástavě, na základě níž si Ing. H. půjčil od žalobce 2.500.000,- Kč. Namítá, že odvolací soud nepřihlédl k ust. § 257 obč. zák., podle kterého zástavní právo k nemovitostem vzniká vkladem do katastru nemovitostí, a že v rozporu s ust. § 40 odst. 1 a § 34 obč. zák. hodnotil smlouvu s názvem Smlouva o půjčce a zástavě jako smlouvu zástavní, i když v průběhu řízení vedeného u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 1345/1999 bylo výslechem Ing. H. a jednatelů žalobce zjištěno, že tato smlouva byla pouze smlouvou o půjčce peněz a žádný z jejích účastníků s jejím uzavřením nespojoval vznik zástavního práva. Naopak další kroky smluvních stran vedly k tomu, že za platně uzavřenou zástavní smlouvu, ze které vznikne zástavní právo k nemovitostem, byla oběma stranami považována zástavní smlouva s ověřenými podpisy smluvních stran, vložená do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. s právními účinky vkladu ke dni 11. 2. 1997. Zástavní smlouva je tudíž neplatná pouze pro nedostatek souhlasu jednoho z manželů a nejedná se o neplatný právní úkon podle § 37 odst. 2 obč. zák. Porušením povinnosti ze strany žalované proto došlo ke škodě na majetku žalobce, protože nebýt zaviněného - minimálně nedbalostního - jednání pracovnice žalované by nemohl ani Ing. H. porušit smluvní povinnosti, neboť bez ověřeného podpisu na zástavní smlouvě by mu žalobce částku 2.500.000,- Kč nepůjčil a žádný smluvní vztah by nevznikl. Dále dovolatel poukazuje na to, že při podání žaloby využil ust. § 438 odst. 1 obč. zák. a náhrady škody se domáhal proti jednomu ze škůdců. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 a § 237 odst. 3 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

V posuzované věci žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soud prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť dřívější rozsudek soudu prvního stupně byl sice odvolacím soudem zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, avšak v novém rozhodnutí soud prvního stupně nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku. Jde tedy o to, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud řešena nebyla nebo, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen tehdy, jde - li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a jde-li zároveň o otázku zásadního právního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je ovšem podmíněn i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především - významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno například proto, že závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku je založen současně na dvou či více na sobě nezávislých důvodech, neboť sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99). Tak je tomu i v dané věci.

Podle § 57 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen notářský řád ), ve znění účinném do 31. 3. 2002, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, notář odpovídá žadateli, klientovi nebo jinému účastníku za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem činnosti notáře. Notář odpovídá za škodu způsobenou těmto osobám i tehdy, byla-li způsobena v souvislosti s výkonem činnosti notáře jeho pracovníkem; případná odpovědnost podle pracovněprávních předpisů tím není dotčena.

Soudy obou stupňů sice na právní vztah účastníků aplikovaly ust. § 420 obč. zák., ačkoliv odpovědnost notáře za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem činnosti notáře (jeho pracovníka) se řídí ust. § 57 notářského řádu, na posouzení dané věci však tato okolnost nemá žádný vliv.

Vznik škody na straně poškozeného, porušení právní povinnosti, resp. porušení povinnosti notáře v souvislosti s výkonem činnosti notáře, a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti, resp. porušením povinnosti notáře v souvislosti s výkonem činnosti notáře a vznikem škody, jsou základní předpoklady odpovědnosti za škodu podle hmotného práva, a to jak v případě objektivní odpovědnosti notáře podle notářského řádu, tak i odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. založené na presumovaném zavinění. Splnění uvedených předpokladů odpovědnosti za škodu musí být v řízení jednoznačně zjištěno. Důkazní povinnost má v tomto směru poškozený.

Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je založeno na závěru, že nebyly splněny základní podmínky odpovědnosti žalované za škodu, neboť na straně žalobce nelze dovodit vznik škody a žaloba je tudíž předčasná. Odvolací soud v této souvislosti vycházel z názoru, že žalobce měl k dispozici nejen zástavní smlouvu s ověřenými podpisy, která byla prohlášena za neplatnou, ale i smlouvu o půjčce a zástavě, na které podpisy žalovanou nebyly ověřeny. Bylo tedy na něm, aby se nejprve domáhal svých práv ve vztahu k Ing. H. na základě smlouvy o půjčce a zástavě, a teprve pokud by jeho pohledávka nebyla uspokojena, dalo by se hovořit o vzniku škody ; zástavní právo vzniklé na základě smlouvy o půjčce a zástavě se však ani nepokusil realizovat. Se svým nárokem na náhradu škody se sice připojil v trestním řízení vedeném proti Ing. H., byl však odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních a dále ve vymáhání svých nároků nepokračoval; z důvodu neplatnosti zástavní smlouvy mu proto škoda doposud nevznikla. Odvolací soud tedy správně dovodil, že osobou povinnou mu v první řadě plnit je Ing. H. na základě závazkového právního vztahu. Pouze tehdy, byla-li by tato pohledávka nevymahatelná, vznikla by žalobci škoda. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva zástavní je neplatná nejen podle § 145 obč. zák. (jak o tom bylo pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 1345/99), nýbrž i podle § 37 odst. 2 obč. zák., neboť jejím předmětem je plnění nemožné, a proto mezi porušením povinnosti žalované v souvislosti s výkonem činnosti notáře a vznikem tvrzené majetkové ujmy není dána příčinná souvislost. Řešení této otázky, kterou dovolatel v dovolání jako jedinou zpochybnil, se nemůže v jeho poměrech projevit kladně, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru o předčasnosti žaloby, který obstojí samostatně jako důvod pro zamítnutí žaloby. Žalobce totiž pro řešení této otázky dovolání nepodal. Za situace, kdy rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobci dosud nevznikla škoda (jako jedna z podmínek odpovědnosti), spočívající v neuspokojení jeho pohledávky ze strany dlužníka (Ing. H.), nemůže v dovolání zpochybněná právní otázka, jež se vztahuje k názoru odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti z důvodu absolutní neplatnosti zástavní smlouvy podle § 37 odst. 2 obč. zák., vést k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť při nesplnění uvedené podmínky nemá řešení dalších předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu význam, ani kdyby dovolací námitky byly důvodné.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu není tudíž přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 244 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon (vyjádření k dovolání) v částce 7.500,- Kč [odměna z částky určené podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 6, a snížená podle § 14 odst. 1 vyhlášky (nejvýše 15.000,- Kč) a dalších 50% na polovinu podle § 18 odst. 1 vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2001, 29 Odo 196/2001, publikované pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. března 2005

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu