25 Cdo 963/2006
Datum rozhodnutí: 12.08.2008
Dotčené předpisy: § 420 předpisu č. 40/1964Sb., § 6 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb.





25 Cdo 963/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně M. T., proti žalovaným 1) České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, a 2) m. B., o 7.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3 C 27/97, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005, č. j. 23 Co 422/2005-210, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005, č. j. 23 Co 422/2005-210, a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 2. května 2005, č. j. 3 C 27/97-190, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Berouně k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


Okresní soudu v Berouně mezitímním rozsudkem ze dne 2. 5. 2005, č. j. 3 C 27/97-190, rozhodl, že žaloba na zaplacení částky 7.000.000,- Kč je co do základu důvodná pouze proti první žalované a že o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Shledal opodstatněným základ nároku na majetkové vypořádání z titulu uvalení národní správy na movitý majetek M. P. (otce žalobkyně) v roce 1951. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na movitý majetek M. P., sloužící k provozování autodopravy, byla v souvislosti s jeho trestním stíháním výměrem M. n. v. (dále též jen MNV ) v B. ze dne 28. 7. 1951, č. j. VIII-191.1-1951/SK/Pá, zavedena podle dekretu prezidenta republiky národní správa, a výměrem téhož orgánu ze dne 16. 8. 1951, č. j. VIII-191.1-16/8-1951/PA/Já, byl národním správcem tohoto majetku jmenován obchodní referent ČSAD B., A. V. Nejvyšší soud ČSR rozsudkem ze dne 25. 1. 1957, sp. zn. 1 Tz 404/56, zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 1952, sp. zn. 7 Tk 207/52, jenž poté zrušil rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 24. 6. 1952, č. j. T 258/51-155, kterým byl M. P. odsouzen za trestný čin zkrácení daně a ohrožení zásobování k trestu odnětí svobody na dobu dvou let, k peněžitému testu, a jeho majetek specifikovaný v tomto rozsudku byl prohlášen za propadlý ve prospěch státu. Lidový soud v Berouně následně usnesením ze dne 11. 10. 1960, sp. zn. T 24/57, trestní stíhání M. P. zastavil. Na návrh M. P. Okresní úřad v Berouně rozhodnutím ze dne 5. 10. 1995, sp. zn. Fin 83/95, národní správu uvalenou na jeho majetek zrušil s tím, že otázka finančního vypořádání zrušené národní správy bude řešena samostatně, vzhledem ke specifikaci celé záležitosti . K odvolání žalobce Ministerstvo hospodářství ČR rozhodnutím ze dne 10. 6. 1996, č. j. 815091/95-14, zrušilo toto rozhodnutí Okresního úřadu v B. a uvedlo, že národní správa majetku M. P. byla zrušena již výměrem MNV v B. ze dne 6. 7. 1953, č. j. VIII 191-1953/Pa/Já, přičemž listina sp. zn. VII/3, ev. č. 160 Dr. J. ze dne 24. 6. 1954, kterou měla být podle Okresního úřadu v B. národní správa opětovně zavedena, nemá náležitosti správního rozhodnutí a nelze ji ani podle obsahu považovat za rozhodnutí o opětovném zřízení národní správy. Rozhodnutí Ministerstva hospodářství ČR ze dne 10. 6. 1996 bylo pro nepřezkoumatelnost zrušeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 1998, č. j. 6 A 77/96-29, a věc byla tomuto orgánu vrácena k dalšímu řízení. O odvolání M. P. proti rozhodnutí Okresního úřadu v B. pak již nebylo žádným příslušným orgánem státní správy rozhodnuto, dne 7. 8. 2004 vzala žalobkyně (M. P. dne 15. 7. 2002 zemřel) odvolání zpět, ovšem žádné rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení pro zpětvzetí odvolání vydáno nebylo. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že trestní rozhodnutí, kterým měl majetek M. P. propadnout do vlastnictví státu, nikdy nenabylo právní moci, M. P. tedy nepřestal být nikdy jeho vlastníkem, a proto mu měl být vrácen, popř. vydáno bezdůvodné obohacení, nahrazena vzniklá škoda či provedeno jiné majetkové vypořádání . Podle soudu prvního stupně národní správa zanikla rozhodnutím Okresního úřadu v B. ze dne 5. 10. 1995, sp. zn. Fin 83/95, které se stalo také pravomocné vzhledem k uvedenému zpětvzetí odvolání, byť o tomto úkonu nebylo procesně rozhodnuto; byla-li tedy žaloba podána dne 28. 2. 1997, nárok žalobkyně promlčen není. Druhý žalovaný pak není pasivně legitimován, neboť MNV v B. při vydávání těchto rozhodnutí působil jako místní orgán státní správy, a nelze jej považovat za právního předchůdce města B.


K odvolání první žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2005, č. j. 23 Co 422/2005-210, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že o náhradě nákladů odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Odvolací soud uvedl, že národní správa byla na majetek M. P. uvalena v rozporu s dekretem prezidenta republiky, neboť i kdyby spáchal trestné činy, pro které byl trestně stíhán, není osobou státně nespolehlivou ve smyslu § 4 dekretu. Národní správa byla zrušena nejpozději rozhodnutím Okresního úřadu v B. ze dne 5. 10. 1995 (jelikož neměl odvolací soud k dispozici výměr MNV, vycházel z rozhodnutí Ministerstva hospodářství ČR ze dne 10. 6. 1996, podle něhož nebyla tímto rozhodnutím národní správa opětovně zavedena), neboť podané odvolání proti němu bylo vzato zpět, a i když správní řád (zákon č. 71/1967 Sb.) výslovně neřeší situaci, která nastane po zpětvzetí odvolání, je třeba podle odvolacího soudu přiměřeně použít ustanovení § 30 správního řádu a považovat odvolací řízení za zastavené. Jelikož nebylo vlastnické právo k předmětným věcem M. P. nikdy odňato, stále mu (resp. žalobkyni) svědčí, a proto má právo domáhat se i vydání těchto věcí podle § 126 odst. 1 obč. zák.; po uplynutí 50 let od jejich zadržení je však uplatnění tohoto práva nemožné, a proto se může vlastník domáhat náhrady škody (je totiž neslučitelné se současným právní řádem dospět k závěru, že národní správa buď stále trvá nebo byla zrušena již v roce 1953 nebo 1960 a v té době se měl M. P. ujmout svého majetku). Nárok na náhradu škody není podle odvolacího soudu promlčen, neboť z hlediska vědomosti žalobkyně o škodě je třeba vycházet z rozhodnutí Okresního úřadu v B. ze dne 5. 10. 1995, a otázka vědomosti o tom, kdo za škodu odpovídá, je řešena až v tomto soudním řízení. Ačkoli soud prvního stupně ne zcela přesně formuloval výrok mezitímního rozsudku ve vztahu k druhému žalovanému, ztotožnil se odvolací soudu s jeho závěrem, že žalované město B. není ve sporu pasivně legitimováno.


Proti tomuto rozsudku podala první žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. (napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena) a jež odůvodňuje podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Tvrdí, že národní správa byla zrušena již výměrem MNV v B. ze dne 6. 7. 1953, č. j. VIII-191-1953/PA/Já, a údajným výměrem ze dne 24. 6. 1954 sp. zn. VII/3 ev. č. 160 Dr. J., znovu zavedena nebyla, neboť tato listina nemá náležitosti rozhodnutí způsobilého opětovně národní správu zavést. Z toho vyplývá, že národní správa pak nemohla být zrušena předmětným rozhodnutím Okresního úřadu v B. z roku 1995. Podle dovolatelky nemůže být zpětvzetí odvolání proti rozhodnutí Okresního úřadu v Berouně ze dne 5. 10. 1995, sp. zn. Fin 83/95, účinné za situace, kdy rozhodnutí Ministerstva hospodářství ČR ze dne 10. 6. 1996, č. j. 815091/95-14, bylo zrušeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze, a ve věci nebylo odvolacím orgánem znovu rozhodnuto; proto rozhodnutí Okresního úřadu v B. ze dne 5. 10. 1995, sp. zn. Fin 83/95, není dosud v právní moci a žaloba je tak předčasná. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou - účastníkem řízení, napadené rozhodnutí přezkoumal podle § 242 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro řešení otázky nároků na náhradu škody způsobené v tzv. rozhodném období zavedením národní správy na majetek, resp. jeho faktickým převzetím bez právního důvodu, je i důvodné.


Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání, [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.


V řízení bylo zjištěno [správnost skutkových zjištění nepodléhá s ohledem na přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolacímu přezkumu, ostatně dovolatelka učiněná skutková zjištění ani nenapadá], že na movitý majetek otce žalobkyně byla v roce 1951 v souvislosti s trestním stíháním zavedena podle dekretu prezidenta republiky národní správa, dále že MNV v B. svým výměrem ze dne 6. 7. 1953 národní správu majetku M. P. zrušil, avšak předmětný movitý majetek mu nebyl nikdy navrácen, a že výměrem Okresního národního výboru ze dne 24. 6. 1954, sp. zn. VII/3 ev. č. 160 Dr. J., byla národní správa patrně prodloužena (soudy obou stupňů pak řešily, zda došlo k ukončení národní správy v roce 1996). Ačkoliv odsuzující rozsudek Okresního soudu v B., kterým byl vedle trestu odnětí svobody uložen trest propadnutí majetku M. P. ve prospěch státu, byl cestou řádných i mimořádných opravných prostředků zrušen a trestní stíhání v roce 1960 bylo zastaveno, movité věci zatížené národní správou nikdy M. P. navráceny nebyly a fakticky zůstávaly ve správě státu. V dané věci se žalobkyně domáhá odškodnění následků takto vyvolaného stavu. Odvolací soud při posouzení nároku na vypořádání této situace poukazuje na ustanovení § 126 obč. zák. sloužící ochraně vlastnického práva a aniž by uváděl konkrétní ustanovení zákona, dovozuje nárok žalobkyně na náhradu škody za majetek, který byl jejímu otci postižen zavedením národní správy v roce 1951 a posléze zcela odňat z dispozice.


Pro odškodňování křivd, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (tzv. rozhodné období) zejména tím, že stát převzal majetek občanů, je stanoven zvláštní právní režim v tzv. restitučních předpisech, tj. zejména zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, či zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Podle zákona č. 87/1991 Sb. pak zmírnění následků majetkových křivd spočívá mimo jiné ve vydání věcí osobě, jíž byly odňaty, resp. oprávněné osobě. Vydáním je zde pak nutno rozumět povinnost vzdát se věci a vrátit ji tomu, komu byla v minulosti státem odňata, resp. oprávněné osobě, případně poskytnout odpovídající finanční náhradu. Jde o restituční nárok představující speciální nárok na navrácení majetkových práv a jako takový musí být uplatněn způsobem a za podmínek upravených zvláštním zákonem (lex specialis). Z této povahy restitučních předpisů vyplývá, že nároky jimi upravené nelze řešit jinak, než podle jejich ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex generalis - lex specialis). To znamená, že hledat řešení v obecném právním předpisu, ať formou požadavku na vydání věci ve smyslu § 126 obč. zák. nebo formou požadavku na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním. Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období bez právního důvodu, se proto nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. rozsudek velkého senátu Nevyššího soudu ČR ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2187, C. H. BECK). Na daný případ dopadá speciální právní úprava, neboť nárok na restituci majetku, který byl v rozhodném období, tj. v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 státem odňat bez právního důvodu či protiprávně, se řídí zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.


Podle § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále též jen zákon ) se tento zákon vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen "rozhodné období") v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Ch. O. s. n., Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech.


Podle § 3 odst. 1 zákona oprávněnou osobou je fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona, pokud je státním občanem Č. a S. F. R.


Podle § 6 odst. 2 zákona povinnost vydat věc se vztahuje i na další případy neuvedené v odstavci 1, jež spadají pod § 2 odst. 1 písm. c) zákona, jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.


Institut národní správy, který byl zaveden dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot N., M., zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále též jen dekret ), znamenal omezení v užívání a disponování s nemovitostmi, představoval zajišťovací opatření k dotčenému majetku, ale rozhodnutí příslušného správního orgánu o jejím zavedení, zrušení, případně o vynětí majetkové podstaty z národní správy (srov. § 7, § 11, § 24 cit. dekretu) neměla za následek žádné změny ve stávajících vlastnických vztazích k dotčenému majetku (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 25. dubna 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. února 1996, sp. zn. 3 Cdon 193/96).


Okolnost, že stát uvalil v 50. letech 20. století z důvodu trestního stíhání M. P. na věci v jeho vlastnictví národní správu, zbavil jej tím možnosti jakékoli dispozice s majetkem a tento stav udržoval i poté, co odpadl důvod pro národní správu, čímž předmětný majetek zůstal fakticky v držení státu, znamená převzetí a držení těchto věci státem bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Z tohoto pohledu není rozhodující, kdy, resp. zda vůbec došlo formálně k ukončení národní správy na majetek, významné je pouze to, zda majetek byl státem fakticky odňat vlastníku, aniž pro nedostatek právního důvodu došlo k převodu vlastnického práva na stát (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 19. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 279/1995, podle nějž splnění podmínky přechodu věci do vlastnictví státu, které je nezbytné pro úspěšnost restitučního nároku v případech jmenovitě uvedených v § 6 odst. 1 zákona, nemusí být naplněno v případech uvedených v odstavci 2 tohoto ustanovení).


Lze tedy uzavřít, že právní posouzení uplatněného nároku, který má charakter zvláštního nároku restitučního, odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) podle blíže neoznačených obecných předpisů o náhradě škody, není správné a je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího i Ústavního soudu v restitučních věcech. Vzhledem k tomu, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahuje i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o.s.ř.).


Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.); neopomene přitom do výroku pojmout i rozhodnutí o žalobě vůči druhému žalovanému.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 12. srpna 2008


JUDr. Petr Vojtek , v. r.


předseda senátu