25 Cdo 947/2007
Datum rozhodnutí: 12.02.2009
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 24 odst. 1 písm. c) předpisu č. 85/1996Sb.




25 Cdo 947/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce B. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) JUDr. M. H., a 2) JUDr. J. M., o 545.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 540/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. května 2005, č. j. 8 C 540/2003-199, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2006, č. j. 24 Co 457/2005-254, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 5. 2005, č. j. 8 C 540/2003-199, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2006, č. j. 24 Co 457/2005-254, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal zaplacení částky 545.000,- Kč s příslušenstvím na náhradě škody, jež mu měla být způsobena jednáním žalovaných advokátů, kteří jako jeho zástupci v řízení před Ústavním soudem nedodrželi lhůtu k podání ústavní stížnosti a ta byla odmítnuta.

Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 26. 5. 2005, č. j. 8 C 540/2003-199, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 3. 1996, sp. zn. 2 Rt 16/90, byl zrušen rozsudek téhož soudu ze dne 30. 9. 1982, sp. zn. 1 T 233/82, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele a uložen podmíněný trest odnětí svobody; usnesením téhož soudu ze dne 23. 5. 1996, sp. zn. 2 T 77/96, bylo trestní stíhání žalobce pro nepřípustnost (rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 o amnestii) zastaveno. Přípisem ze dne 10. 6. 1996 žalobce požádal o pokračování v trestním řízení, aby bylo rozhodnuto již jen o jeho vině či nevině, svou žádost však vzal dne 1. 9. 1999 zpět, Okresní soud v Kolíně proto usnesením ze dne 2. 9. 1999, sp. zn. 2 T 77/96, analogicky podle § 144 odst. 4 trestního řádu trestní řízení zastavil. Jelikož žalobce zamýšlel podat proti tomuto usnesení ústavní stížnost, advokátní komora mu k tomuto úkonu ustanovila zástupcem prvního žalovaného, který posléze žalobci zaslal návrh ústavní stížnosti s tím, aby ji žalobce podepsal a zaslal mu ji zpět, aby byla včas podána. Žalobce tak neučinil a Ústavnímu soudu zaslal vlastnoručně sepsanou ústavní stížnost, která však trpěla formálními vadami, proto byl Ústavním soudem vyzván, aby si ve lhůtě 30 dnů zvolil jako zástupce advokáta, který by vady odstranil. Druhá žalovaná byla ustanovena žalobci k podání ústavní stížnosti až po uplynutí lhůty k odstranění vad žalobcem vlastnoručně sepsané ústavní stížnosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že odpovědnost žalovaných za škodu, jejíž náhrada je žalobcem uplatňována, není dána. Jako předběžnou otázku posuzoval eventuální úspěšnost ústavní stížnosti, jak byla formulována žalobcem, resp. zda případným nepodáním ústavní stížnosti vznikla žalobci nějaká škoda, případně zda by byl žalobce v novém trestním řízení zproštěn viny či vinným uznán, a uzavřel, že nikoli. Kromě toho žalovaní žádnou právní povinnost neporušili, neboť první žalovaný vypracoval včas návrh ústavní stížnosti, avšak byl to žalobce, kdo mu neposkytl součinnost a návrh neakceptoval; druhá žalovaná pak byla ustanovena až po uplynutí lhůty k odstranění vad ústavní stížnosti, kterou podepsal z vlastní vůle sám žalobce, aniž by použil ústavní stížnost vypracovanou prvním žalovaným.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2005, č. j. 24 Co 457/2005-254, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem právním, že předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu nebyly naplněny za situace, kdy jednak ústavní stížnost žalobce nemohla být v daném případě úspěšná a kdy žalovaní neporušili žádnou právní povinnost.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu i proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť se jedná o věc zásadního významu nejen pro rozhodnutí tohoto konkrétního případu, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec , a má za to, že rozhodnutí obou soudů nemůže obstát z pohledu právního posouzení věci . Namítá, že soud prvního stupně překročil svou kompetenci, posuzoval-li otázku úspěšnosti ústavní stížnosti žalobce, neboť věc byla určena k posouzení Ústavnímu soudu, na jehož řízení se ještě navíc uplatní odlišné právní předpisy než na řízení před obecnými soudy. Již z důkazů provedených před soudem prvního stupně podle žalobce vyplynulo, že oba žalovaní nepostupovali profesionálně a neposkytli mu potřebné informace o procesních lhůtách, což mělo za následek zmeškání zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti; navíc další žalobcem navrhované důkazy nebyly soudem prvního stupně vůbec provedeny. Odvolací soud se pak po formální ani materiální stránce nevyrovnal s odvolacími námitkami a v důsledku toho potvrdil nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 5. 2005, č. j. 8 C 540/2003-199, který byl dovoláním rovněž napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu považovat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně, ve vztahu k němuž je opravným prostředkem zásadně odvolání, jež bylo dovolatelem proti prvostupňovému rozsudku v dřívější fázi řízení rovněž podáno. Za této situace občanský soudní řád výslovně neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, pod č. 47). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s § 243c odst. 1 o.s.ř.).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž mu předcházel zrušující rozsudek odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.



Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl v dané věci potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, vychází ze závěru, že předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu nejsou dány, poté co soudy obou stupňů vyřešily záporně jako předběžnou otázku úspěšnosti ústavní stížnosti (žalobcem vlastnoručně sepsané), tedy otázku, zda případným nepodáním ústavní stížnosti žalovanými vznikla žalobci nějaká škoda, případně zda by byl žalobce v novém trestním řízení zproštěn viny či vinným uznán. Je tedy zřejmé, že odvolací soud (i soud prvního stupně) při zkoumání podmínek odpovědnosti advokáta (žalovaných) za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie jako předběžnou otázku zkoumal, zda by při včas podané ústavní stížnosti žalobce jako klient žalovaných se svým nárokem u Ústavního soudu uspěl. Tento právní názor, který dovolatel zpochybňuje, odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu ve věcech odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou při výkonu advokacie (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2213/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR pod C 5244, C. H. BECK, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 377/2006). Je to sice pouze Ústavní soud, kdo je povolán rozhodovat o ústavních stížnostech podaných proti rozhodnutím obecných soudů, nicméně v tomto případě, kdy žalobcem vlastnoručně sepsaná ústavní stížnost v předmětném trestním řízení byla odmítnuta jako opožděná (a právě tato okolnost je podstatou uplatněného nároku), jde o řešení otázky předběžné v rámci sporu o náhradu škody proti advokátovi, nikoliv o ústavní přezkum, přičemž jiným způsobem se soud ani nemůže dobrat závěru, zda je dána odpovědnost advokáta či nikoli. Nevytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nesprávnost konkrétního řešení popsané předběžné otázky, nýbrž jen tento princip samotný, který je - jak popsáno - v souladu se zákonem i soudní praxí, nelze z hlediska posouzení této právní otázky přikládat napadenému rozhodnutí zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.

Jestliže tedy nepodléhá dovolacímu přezkumu uvedená otázka, představující negativní vyřešení jedné z podmínek odpovědnosti žalovaných za škodu, která obstojí samostatně jako důvod pro zamítnutí žaloby, je nadbytečné zabývat se dovolací námitkou o neprofesionálním přístupu žalovaných při zastupování žalobce, neboť ani její případná opodstatněnost by nemohla přinést žalobci úspěch ve věci (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).

Konečně přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelem uplatněná výhrada, že odvolací soud se nezabýval řádně všemi odvolacími námitkami a neprovedl v dostatečné míře dokazování, která svým obsahem odpovídá dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.; k námitkám tzv. jiných vad řízení však Nejvyšší soud může přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř.).

Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. února 2009

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu