25 Cdo 944/2005
Datum rozhodnutí: 08.02.2007
Dotčené předpisy:




25 Cdo 944/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. V., b) P. Š., c) J. Š., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému m. K., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 C 953/94, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. října 2003, č. j. 22 Co 315/2003-208, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Poté, co byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2001, č.j. 22 Co 578/2000-145, zrušen zamítavý rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 11. 1999, č. j. 4 C 953/94-102, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 1. 10. 2002, č. j. 4 C 953/94-183, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 520.000,- Kč, žalobci b) částku 130.000,- Kč a žalobci c) částku 130.000,- Kč, každému z nich s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení, co do částky 25.086,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že žalobci jsou vlastníky pozemku parc. č. 644 v k. ú. K., a to žalobkyně a) v rozsahu 4/6 a každý ze žalobců b) a c) po 1/6 celku, a na základě dědění jsou právními nástupci původní žalobkyně M. Š., která předmětný pozemek získala v roce 1938. Od roku 1948 do roku 1972 byl na pozemku sad, hospodařilo na něm JZD, později Školní statek v M.. Rozhodnutím ONV v K. byl v roce 1975 pozemek dočasně odňat zemědělské výrobě z důvodu výstavby tranzitního plynovodu a po skončení výstavby měl T. p., n. p. (dále jen T. p. ), vrátit zrekultivovaný pozemek zemědělské výrobě; podle identifikace parcel byl pozemek veden jako orná půda. Dne 2. 1. 1982 převzal MěNV v K. pozemek od T. p. na základě zápisu, v němž MěNV potvrdil uvedení pozemku do původního stavu. Dočasný zábor pozemku byl zrušen rozhodnutím ONV v K. z 30. 7. 1982 s tím, že využití pozemku T. p. skončilo, pozemek byl uveden do původního stavu a předán MěNV v K. jako orná půda. V roce 1994 byl pozemek navrácen M. Š. (zemřela v roce), která po žalovaném městu požadovala uvedení pozemku do původního stavu, neboť ten byl znečištěn betonovými panely, železnými konstrukcemi, sutí, popelem a zastavěn garážemi. Soud dospěl k závěru, že žalovaný jako právní nástupce posledního uživatele a později nájemce předmětného pozemku porušil svou nečinností povinnost, když převzal od T. p. pozemek se zbytky staveb, konstrukcí apod. a ačkoliv v zápise potvrdil, že mu byl předán pozemek ve stavu, že může sloužit zemědělské výrobě, neučinil žádná opatření, aby tomu tak skutečně bylo, zejména nepožadoval po T. p. splnění povinnosti uložené rozhodnutím ONV, a porušil i povinnost podle ust. § 3 odst. 1 zákona č. 334/1992 Sb., neboť těmito zbylými materiály došlo ke znečištění půdy. Pokud by měl být pozemek zemědělsky využíván, je třeba odstranit zbytky stavebního materiálu a stávající kontaminovanou zeminu a navést novou ornici. Vzhledem k tomu, že žalovaný není k provedení těchto prací technicky vybaven a žalobci neuvažují o zemědělském využití pozemku, jevilo se soudu účelnější přiznat žalobcům peněžitou částku odpovídající nákladům na rekultivaci. Vzhledem k ust. § 18 zákona č. 229/1991 Sb. neshledal důvodným nárok na náhradu za zničení trvalých porostů (sadu).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2003, č. j. 22 Co 315/2003-208, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu, jejíž náhrady se žalobci domáhali, neboť nebylo prokázáno, že by žalovaný, resp. jeho právní předchůdce, porušil právní předpis či jinou obecně závaznou normu nebo povinnost dle § 415 obč. zák. Žalovaný (jeho právní předchůdce) užíval pozemek od 2. 1. 1982, kdy jej převzal od T. p., který zde ukončil svou činnost. Dle obsahu zápisu jej převzal po uvedení do původního stavu, což neodpovídalo skutečnosti, neboť se na něm nacházely pozůstatky stavební činnosti, žalovaný pozemek zemědělsky nevyužíval, předpokládalo se jeho zastavění. Právo užívání tohoto pozemku se řídilo zákonem č. 123/1975 Sb., podle nějž MěNV K. měl bezúplatné a časově neomezené právo užívání, mohl s ním hospodařit ve stejném rozsahu, jako by byl vlastníkem, aniž by tím porušil vůči vlastníkovi pozemku jakoukoli povinnost. Podle tohoto zákona zůstalo právní předchůdkyni žalobců pouze tzv. holé vlastnictví, nemohla s pozemkem disponovat, užívat jej ani pronajímat. S účinností zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dne 24. 6. 1991) zaniklo právo užívání tohoto pozemku podle zákona č. 123/1975 Sb. a mezi právními předchůdci účastníků vznikl nájemní vztah, který trval až do 1. 10. 1993. Právní předchůdce žalovaného města neporušil ve vztahu k původní vlastnici pozemku žádnou povinnost vyplývající pro něj z užívání pozemku podle zákona č. 123/1975 Sb. a také mu nebyla uložena povinnost předat jí pozemek v původním stavu. Ve vztahu k vlastníkům pozemku mu neukládal zákon č. 123/1975 Sb. povinnost uvést předmětný pozemek do původního stavu tak, aby mohl být zemědělsky využíván, a takovou povinnost neměl ani podle zákona č. 334/1992 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 7. 1992 za trvání nájemního vztahu. Žalobci také nepožadují náhradu škody za to, že by žalovaný sám na pozemku vykonával činnost, kterou by škodlivými látkami znečišťoval půdu a tím potravní řetězec a zdroje pitné vody (§ 3 odst. 1 zákona č. 334/1992 Sb.), nýbrž jeho odpovědnost dovozují z toho, že neodstranil pozůstatky činnosti T. p. a neuvedl pozemek do stavu, aby mohl být využíván zemědělsky. Tuto povinnost však žalovaný neměl.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný neporušil právní povinnost, v příčinné souvislost s níž by žalobcům vznikla škoda. Uvádějí, že v řízení bylo zjištěno, že žalovaný převzal dne 2. 1. 1982 předmětný pozemek jako zemědělský, avšak nezajistil jeho rekultivaci a nadále jej jako zemědělský neužíval, a tím porušil povinnost mu uloženou ustanovením § 3 odst. 1 zákona č. 334/1992 Sb., tj. hospodařit tak, aby neznečišťoval půdu a tím potravní řetězec a zdroje pitné vody. Porušení této povinnost spatřují v nečinnosti žalovaného, který nehospodařil se zemědělským pozemkem tak, aby zabránil znečišťování zemědělské půdy. Podle § 22 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. byl žalovaný jako nájemce oprávněn užívat pozemek v souladu s jeho určením podle předpisů o evidenci nemovitostí a byl povinen s pozemkem nakládat s péčí řádného hospodáře, což nečinil, když trpěl zastavěnost pozemku garážemi a jeho znečištění a neodstranil nánosy zaplevelené zeminy, a porušil i obecnou prevenční povinnost podle § 415 obč. zák., když nezajistil rekultivaci pozemku pro zemědělskou výrobu. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem, přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.

S odvolacím soudem je třeba souhlasit v tom, že žalovaný, resp. jeho právní předchůdce, neměl povinnost odstranit z pozemku zbytky stavební činnosti T. p. a zrekultivovat jej pro zemědělskou výrobu, neboť takovou povinnost mu neukládalo žádné rozhodnutí příslušného orgánu, a to ani ve vztahu k vlastníkovi pozemku ani ve vztahu k jiným subjektům, popř. státu, a taková povinnost pro něj jako uživatele pozemku podle zákona č. 123/1975 Sb. a posléze nájemce podle zákona č. 229/1991 Sb. z uvedených právních předpisů nevyplývala.

Vzhledem k tomu, že jak bylo v řízení prokázáno - žalovaný na pozemku nehospodařil ani neprovozoval stavební či jinou činnost, jíž by došlo k znečištění pozemku, nemohl proto porušit ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu (nabyl účinnosti dne 1. 7. 1992), které stanoví, že hospodařit na zemědělském půdním fondu musí vlastníci nebo nájemci pozemků tak, aby neznečišťovali půdu a tím potravní řetězec a zdroje pitné vody škodlivými látkami ohrožujícími zdraví nebo život lidí a existenci živých organismů, nepoškozovali okolní pozemky a příznivé fyzikální, biologické a chemické vlastnosti půdy a chránili obdělávané pozemky podle schválených projektů pozemkových úprav.

Podle ustanovení § 22 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. nájemce je oprávněn užívat pozemek v souladu s jeho určením podle předpisů o evidenci nemovitostí. S užívanou nemovitostí je povinen nakládat s péčí řádného hospodáře a po skončení nájmu vrátit budovy a stavby ve stavu odpovídajícím obvyklému opotřebení.

Z tohoto ustanovení vyplývá jednak oprávnění nájemce a jednak jeho povinnost. Avšak ani řádnému hospodáři, který je nájemcem, zákon neukládá povinnost, jejíž splnění žalobci po žalovaném požadují, tj. aby pozemek na vlastní náklady zrekultivoval a uvedl ho do stavu, v jakém byl předtím, než ho začli užívat předchozí uživatelé.

Ostatně pozemek, byť je veden v katastru nemovitostí jako orná půda , nelze považovat za součást zemědělského půdního fondu, není-li pozemek zemědělsky obhospodařován, nebyl takto obhospodařován žalovaným, jeho právním předchůdcem ani předchozím uživatelem, předpokládalo se, že bude zastavěn, a ani žalobci nepočítají s jeho zemědělským využitím. Pouhé označení druhem kultury zemědělské půdy v katastru (dříve v evidenci) nemovitostí, které je v rozporu s faktickým stavem, totiž k zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu nestačí (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 6 A 905/94, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ve věcech správních pod č. 292/1998/1 Rs, /2 Rs).

Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné, dovolací soud proto dovolání žalobců zamítl (ust. § 243b odst. 2, věta první před středníkem, o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobci nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovanému náklady v tomto řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. února 2007

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu