25 Cdo 936/2006
Datum rozhodnutí: 04.06.2008
Dotčené předpisy: § 4 předpisu č. 58/1969Sb., § 8 předpisu č. 82/1998Sb.




25 Cdo 936/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce A. Ch., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu financí, o náhradu škody ve výši 69.747.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 128/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. října 2005, č. j. 21 Co 386/2005-125, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 4. 2005, č. j. 10 C 128/2002-107, zamítl žalobu, kterou se žalující společnost (dále jen žalobce ) domáhala na státu náhrady ušlého zisku ve výši 69.747.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že rozhodnutí Finančního ředitelství v H. K. (dále FŘ ) z 26. 6. 1995, č. j. FŘ/1472/95, dále z 22. 10. 1996, č. j. 3200/130/1996-Do, a rozhodnutí z 27. 11. 1998, č. j. 671/130/2000-Do, kterými byla žalobci dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 39.965.472,- Kč a předepsáno zvýšení daně o sto procent, tj. o dalších 39.965.472,- Kč, byla Krajským soudem v Hradci Králové jako nezákonná zrušena a věc byla vrácena k dalšímu řízení Finančnímu ředitelství v H. K., které definitivně rozhodlo dne 28. 2. 2000 pod č. j. 671/130/2000-Do, v platnosti byla ponechána dodatečně vyměřená daň v částce 3.279.796,- Kč a zvýšení daně ve výši 3.279.796,- Kč a daň byla snížena o 36.685.676,- Kč. Žalobce tvrdil, že zisk mu ušel v letech 1994-2000 v důsledku nezákonných rozhodnutí FŘ, jelikož při pravidelném běhu věcí nedosáhl zisku, což dokládal zejména jím předloženým znaleckým posudkem a zprávou auditora. Okresní soud posoudil nárok žalobce podle zák. č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Námitku promlčení neshledal důvodnou a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět pro chybějící tvrzení o konkrétní ztrátě zisku z podnikání v důsledku nezákonných rozhodnutí, protože žalobce i přes opakované poučení nedoplnil žalobní tvrzení o tom, jaký konkrétní zisk z jakých obchodních aktivit v té době ztratil a jaké jeho podnikatelské aktivity nebyly v důsledku nezákonného rozhodnutí realizovány. Soud uzavřel, že potřebná tvrzení o vzniku škody nenahrazuje znalecký posudek zaměřený podle zadání žalobce na pokles obratu a na odhad při vyčíslení ztráty na zisku, který nezohledňuje další významné ekonomické ukazatele v daném místě a čase, pomíjí, že vykonatelnost rozhodnutí FŘ byla odložena, a nebere v úvahu žalobcovy několikamilionové splatné pohledávky.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 10. 2005, č. j. 21 Co 386/2005-125, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně za nezákonné označil pouze rozhodnutí Finančního úřadu ze dne 24. 8. 1994, které bylo na základě opravného prostředku změněno (cestou odvolání k FŘ a následně zrušením všech tří rozhodnutí FŘ rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové). Uplatněný nárok posoudil podle zák. č. 58/1969 Sb. s ohledem na § 36 zák. č. 82/1998 Sb. a rozhodnutí soudu prvního stupně shledal věcně správným. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně námitky promlčení i ohledně toho, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, přes poučení soudu neposkytl dostatečná tvrzení o vzniklé škodě a o příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Žalobce sice předložil znalecký posudek vyhotovený Českou znaleckou, s. r. o., ze dne 5. 10. 2001, který si pro tento účel nechal zpracovat a jímž soud prvního stupně provedl důkaz listinou, aniž však bylo tvrzeno, o jaké kontrakty či obchodní příležitosti, které měl, žalobce přišel v důsledku rozhodnutí o dani z r. 1994. Z tvrzení žalobce, která vycházela z tohoto posudku, není zřejmé, jaké byly konkrétní příčiny poklesu obratu v jednotlivých oblastech jeho podnikatelské činnosti (snížení prodeje v jednotlivých letech, ztráta obchodních partnerů atd. - v odůvodnění rozsudku následuje řada dalších příkladů). Soud uzavřel, že rozhodující skutkové okolnosti odůvodňující uplatněný nárok musí žalobce tvrdit, aby bylo zřejmé, jaké skutečnosti mají být prokazovány, a následně k jejich prokázání musí označit důkazy a uvést, co kterým důkazem má být prokázáno.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s .ř., a podává je z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu, na jehož základě soudy učinily nesprávné právní závěry. Je přesvědčen, že dostatečným způsobem doložil vznik všech zákonných podmínek pro uplatnění odpovědnosti za škodu (nezákonné rozhodnutí, vznik škody a příčinnou souvislost). Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce výkladu ušlého zisku a způsobu, jakým ušlý zisk v soudním řízení prokazovat, zejména pokud jde o ušlý zisk podnikatelských subjektů, speciálně ve vztahu k právnickým osobám uplatňujícím nárok na náhradu škody podle zák. č. 58/1969 Sb., resp. zák. č. 82/1998 Sb. Podrobně rekapituluje průběh celého řízení, vznik škody ve formě ušlého zisku považuje za doložený znaleckým posudkem České znalecké, s. r. o., ze dne 5. 10. 2001 a dle jeho názoru je tímto posudkem prokázána i příčinná souvislost, když posudek konstatuje, že vyčíslenou finanční ztrátu považuje za důsledek velmi labilní finanční situace společnosti, která vznikla v důsledku vymáhání doměřené DPH a sankčního 100 % navýšení, a že tato skutečnost trvající téměř šest let negativně ovlivnila důležité obchodní vztahy s obchodními partnery a peněžními ústavy, možnost rozvoje zavedené výroby a využití vhodných podnikatelských příležitostí s cílem dosahování zisku. Poukazuje na to, že příčinnou souvislost mezi škodou a nezákonným rozhodnutím konstatuje též auditor Ing. G. ve svém stanovisku ze dne 26. 5. 2003. Soudy obou stupňů konstatovaly neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, aniž by vůbec provedly všechny důkazy navržené žalobcem (např. výslech zpracovatele znaleckého posudku a auditora). Uvádí, že soudy měly postupovat podle § 127 o. s. ř. a přibrat znalce, pokud považovaly předložený znalecký posudek za bezcenný. Místo toho byl žalobce neustále poučován o nutnosti uvést konkrétní okolnosti, z nichž dovozuje, že by ve vymezeném období při svém podnikání dosáhl zisku. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně a vrátil věc Okresnímu soudu v Hradci Králové.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu zamítavému výroku se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Jestliže soud po právní stránce nesprávně hodnotil skutkové výsledky řízení nebo na ně aplikoval nesprávnou právní normu, jde o pochybení při právním posouzení věci.

Pokud dovolatel soudům oběma stupňů vytýká, že ze znaleckého posudku České znalecké, s. r. o., jakož i ze stanoviska auditora Ing. G. nevzaly za prokázané vznik škody ve formě ušlého zisku a příčinnou souvislost mezi škodou a nezákonným rozhodnutím, není tato námitka námitkou proti právnímu posouzení, nýbrž proti skutkovému zjištění. Dovolatel tak napadá skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, a soudům vlastně vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a na něm založené skutkové závěry. Nesprávné skutkové zjištění zakládá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994), a vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o. s. ř., nelze tento dovolací důvod v dovolacím řízení uplatnit.

Rovněž otázku existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nezákonným rozhodnutím žalovaného je otázkou skutkovou, neboť v soudním řízení se zjišťuje a prokazuje ji poškozený, zatímco právním posouzením je otázka, mezi kterými skutečnostmi je třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat. V tomto směru nelze po právní stránce odvolacímu soudu vytýkat pochybení. Z hlediska příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či škodné události ani pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku toho. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li újma následkem konkrétní škodné události, tedy je-li tato skutečnost a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinou škody může být jen taková okolnost, bez níž by škodný následek nevznikl. Vzhledem k tomu, že otázka příčinné souvislosti nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech, nelze ani v tomto směru právnímu názoru odvolacího soudu nic vytknout. Odvolací soud zcela správně posuzoval příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím Finančního úřadu ve V. M. ze dne 24. 8. 1994 a mezi tvrzenou škodou ve výši 69.747.000,- Kč ve formě ušlého zisku, jež podle žalobce spočívá v tom, že v letech 1994 - 2000 byly ovlivněny jeho důležité obchodní vztahy s obchodními partnery a peněžními ústavy, možnost rozvoje zavedené výroby a využití vhodných podnikatelských příležitostí s cílem dosahování zisku.

V této souvislosti nelze přehlédnout, že kromě oprávněně zadržených nadměrných odpočtů DPH ve výši cca 7.500.000,- Kč poškozený po celou dobu s neoprávněně uplatněným odpočtem daně fakticky disponoval a vykonatelnost zrušených rozhodnutí finančního ředitelství byla Krajským soudem v Hradci Králové pozastavena. V příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím žalovaného musí být majetková újma způsobená tím, že nezákonné rozhodnutí, resp. jeho výkon zasáhl do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, a nikoliv jen obecná úvaha o vlivu rozhodnutí na jeho podnikatelskou činnost.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází shodně se soudem prvního stupně ze závěru, že žalobce nesplnil svou povinnost tvrzení ve vztahu ke skutkovým okolnostem, jež jako důsledek rozhodnutí finančního ředitelství z r. 1994 způsobily ztrátu zisku v letech 1994 2000 z jeho podnikatelské činnosti, a to za situace, kdy nezbytná skutková tvrzení se nepodávala ani z listinných důkazů k žalobě připojených, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Další námitky dovolatele, že soud měl přibrat znalce, nezakládá důvod dovolacího přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, poněvadž k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci dovolací soud přihlíží jen u přípustného dovolání (srov. ust. § 242 odst. 3 o. s. ř.), což však není tento případ.

Nejvyšší soud, aniž by nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), proto ze shora uvedených důvodů dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaným náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. června 2008

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu