25 Cdo 936/2004
Datum rozhodnutí: 27.07.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 936/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobkyň: a) J. Š. a b) Z. P., obou zastoupených advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj ČR, se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 334/2000, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. ledna 2004, č. j. 17 Co 78/2002-113, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhaly náhrady škody, každá ve výši 268.245,- Kč s příslušenstvím, která jim měla vzniknout nezákonným rozhodnutím stavebního úřadu o povolení rekonstrukce jejich domu. Na základě tohoto později zrušeného stavebního povolení provedla Š., spol. s r. o., s níž žalobkyně uzavřely kupní smlouvu, stavební úpravy nemovitosti, jimiž ji znehodnotila. Poté, co byla kupní smlouva odstoupením žalobkyň zrušena, byla žalobkyním vrácena zdevastovaná nemovitost, kterou následně prodaly za výrazně nižší cenu, a v rozdílu mezi kupními cenami spatřují škodu.

Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 22. 11. 2001, č. j. 5 C 334/2000-92, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřely dne 18. 9. 1996 kupní smlouvou k domu č. p. 448 v S. ulici v H. za kupní cenu 950.000,- Kč s Š., spol. s r. o., jíž také odbor výstavby Městského úřadu v H. rozhodnutím ze dne 11. 10. 1996, č. j. Výst/6264/2264/96/SA, vydal stavební povolení k provedení rekonstrukce domu; toto rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím Okresního úřadu v K. ze dne 19. 6. 1998, č. j. RR-339/9677/98-Zi. Uvedená společnost, která provedla stavební úpravy domu, po zrušení smlouvy dne 18. 5. 1998 vrátila nemovitost prodávajícím žalobkyním dne 1. 7. 1998 a ty ji poté prodaly kupní smlouvou ze dne 28. 9. 1998 manželům S. za 363.510,- Kč. Soud posuzoval uplatněný nárok na náhradu škody ve výši rozdílu mezi původní kupní cenou a následně dosaženou cenou za prodej nemovitosti podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázaly vztah příčinné souvislosti mezi zrušeným stavebním povolením a vyčíslenou škodou, neboť rozhodnutí, jímž byly povoleny stavební úpravy původnímu kupujícímu, samo o sobě žalobkyněmi tvrzenou škodu nezapříčinilo, nýbrž bylo toliko předpokladem pro postup kupující, která zamýšlela provést stavební úpravy. Napadeným rozhodnutím jí jako stavebníkovi nebyla státním orgánem uložena povinnost, takže je zřejmé, že byla-li stavební činností žalobkyním způsobena škoda, stalo se tak v příčinné souvislosti s jednáním kupující, tedy společnosti Š., spol. s r. o., při stavebních úpravách. Kromě toho v předmětném stavebním řízení vlastně doposud nebylo rozhodnuto tak, že by žádost o vydání stavebního povolení byla zamítnuta, a jestliže došlo ke skončení stavebního řízení, stalo tak v důsledku odstoupení žalobkyň od kupní smlouvy, čímž se rovněž přerušuje příčinná souvislost mezi rozhodnutím orgánu státu a tvrzenou škodou.

K odvolání žalobkyň Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 1. 2004, č. j. 17 Co 78/2002-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a vrátil v tomto rozsahu věc soudu prvního stupně k dalšímu projednání. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a zejména s tím, že není naplněn zákonný předpoklad odpovědnosti státu za škodu, tj. příčinná souvislost mezi nezákonně vydaným stavebním povolením a tvrzenou škodou. Přisvědčil soudu prvního stupně, že samotné rozhodnutí, byť nezákonné, jímž bylo vydáno stavební povolení společnosti Š., spol. s r. o., k provedení stavebních úprav, nezakládá nárok žalobkyň na náhradu škody, neboť na základě tohoto rozhodnutí stavební úpravy mohly, ale také nemusely být stavebníkem realizovány. Škoda vzniklá znehodnocením nemovitosti byla způsobena faktickým jednáním stavebníka, tj. společností Š., spol. s r. o., která zasáhla do vlastnictví žalobkyň bez jejich výslovného souhlasu, byť k tomu měla stavební povolení. Odvolací soud dále poukázal na skutečnost, že tato společnost při žádosti o stavební povolení uvedla stavební úřad v omyl tím, že v řízení vystupovala jako vlastník nemovitosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a které odůvodňují podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vytýkají mu nesprávnost závěru, že nezákonné stavební povolení je pouhým zákonným předpokladem pro to, aby stavební úpravy mohly být realizovány, a spatřují v takovém výkladu formalisticky zúžené pojetí příčinné souvislosti. Ve prospěch existence příčinné souvislosti mezi nezákonným stavebním povolením a škodou vzniklou podle něj provedenými stavebními úpravami argumentují zejména tím, že bez vydání později zrušeného rozhodnutí stavebního úřadu by nedošlo k zahájení a provedení stavebních prací společností Š., spol. s r. o., a tedy ani ke vzniku škody. Nezákonné rozhodnutí bylo tedy podle dovolatelek podstatnou a rozhodující příčinou toho, že žalobkyním vznikla škoda, byť i zapříčiněná jiným. Dovolatelky v této souvislosti upozorňují na rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s rozsudky ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, a ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, týkajícími se odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. Navrhly, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnila se skutkovými zjištěními i právními závěry soudů obou stupňů a s poukazem na nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnými osobami - účastníky řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobkyně dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž bylo předtím rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatelky tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Rozhodnutí odvolacího soudu (shodně se soudem prvního stupně) je založeno na závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi stavebním povolením, které bylo pro nezákonnost zrušeno, škodou, která žalobkyním vznikla na jejich nemovitosti v důsledku stavebních úprav prováděných na základě stavebního povolení společností Š. spol. s r. o. v době od uzavření kupní smlouvy do vrácení nemovitosti kupujícím.

Existence příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody je jedním z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem nezákonného rozhodnutí, tedy je-li nezákonné rozhodnutí a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává. Příčinná souvislost musí být bezpečně prokázána (nestačí pouhá pravděpodobnost); rozhodující je přitom věcná souvislost příčiny a následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 1990, sp. zn. 1 Cz 59/90, publikovaný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992).

V posuzovaném případě bylo zjištěno [skutkový stav věci dovolatelky nezpochybňují, ostatně vzhledem k možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jeho správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu], že škoda spočívající ve snížení prodejní ceny předmětné nemovitosti byla vyvolána stavebními úpravami, které na ní provedla v době od uzavření kupní smlouvy do vrácení nemovitosti žalobkyním po zrušení kupní smlouvy společnost Š., spol. s r. o. Za tohoto skutkového stavu je zřejmé, že nemovitost byla poškozena (znehodnocena) v důsledku stavebních prací, které provedla uvedená společnost, a že tedy bezprostřední příčinou vzniku škody bylo právě počínání společnosti při provádění stavebních úprav, jímž zasáhla do nemovitosti takovým způsobem, že se snížila její hodnota. Předmětné stavební povolení, které bylo pro nezákonnost zrušeno, sice této společnosti jako stavebníkovi poskytlo právní základ ke stavební činnosti, nemělo však vliv na to, jakým způsobem se stavebních prací zhostila a v jakém rozsahu a kvalitě úpravy skutečně provedla, tj. na to, že realizovanou rekonstrukcí stavbu ve skutečnosti poškodila.

Na tom nic nemohou změnit ani nepřípadné odkazy dovolatelek na judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Rozsudek ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 1/2000, pod č. 4, se sice týká stavebního řízení, řeší však odpovědnost státu za škodu způsobenou nevydáním či opožděným vydáním rozhodnutí, nikoliv otázku příčinné souvislosti. Rozsudek ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 25, pod C 1820, se vztahuje k odpovědnosti státu za ušlý zisk v důsledku nečinnosti soudu v řízení. Nelze proto odvolacímu soudu vytýkat, že se od této judikatury odchýlil.

Z uvedeného vyplývá, že otázka příčinné souvislosti byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s hmotným právem a že z pohledu dovoláním vymezené právní otázky nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), jímž by mohla být založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání žalobkyň tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (536.490,- Kč), podle § 3 odst. 1 a § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., sazba byla snížena podle § 14 odst. 1 a § 15 citované vyhlášky na 15.000,- Kč (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50% podle § 18 odst. 1 věty první citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon - vyjádření k dovolání) na výsledných 7.500,- Kč; žalované kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. července 2005

JUDr. Petr Vojtek,v.r.

předseda senátu