25 Cdo 930/2006
Datum rozhodnutí: 22.10.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 7 odst. 1 písm. c) předpisu č. 82/1998Sb., § 8 odst. 1 písm. c) předpisu č. 82/1998Sb.





25 Cdo 930/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti ČR, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 C 22/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. června 2005, č.j. 21 Co 219/2005-270, takto:


I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba ohledně částky 152.796,- Kč s příslušenstvím, se zamítá, ve zbývajícím rozsahu se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Žalobce se domáhal zaplacení částky v celkové výši (po rozšíření a částečném zpětvzetí žaloby v průběhu řízení) 25.671.606,50 Kč jako náhrady škody a nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku sdělení obvinění pro trestný čin obchodování se ženami podle § 246 trestního zákona a v důsledku vzetí do vazby. Nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 24.000.000,- Kč byl usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 3. 2001, č. j. 15 C 22/2001-49, vyloučen k samostatnému řízení.


Rozsudek ze dne 30. 1. 2002, č. j. 15 C 22/2001-111, jímž Okresní soud v Hradci Králové žalobu ohledně částky 1.553.844,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 7. 2000 do zaplacení (představující nárok na náhradu škody způsobené sdělením obvinění a pokračováním trestního stíhání až do doby jeho zastavení) zamítl, dále rozhodl, že nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě je opodstatněn v celém rozsahu a že o výši tohoto nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci, byl k odvolání obou účastníků usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 9. 2002, č. j. 25 Co 134/2002-144, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.


Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 2. 2005, č.j. 15 C 22/2001-226, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1.300,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 31. 12. 2000 do zaplacení, 130.671,50 Kč s 10% úrokem z prodlení od 31. 12. 2000 do zaplacení, 152.796,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 31. 12. 2000 do zaplacení, 199.429,26 Kč s 10% úrokem z prodlení od 31. 12. 2000 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně částek 15.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 31. 12. 2000 do zaplacení, 12.327,50 Kč s 10% úrokem z prodlení od 31. 12. 2000 do zaplacení, 720.582,25 Kč s 10% úrokem z prodlení od 31. 12. 2000 do zaplacení, 4.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 31. 12. 2000 do zaplacení, 273.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 31. 12. 2000 do zaplacení, 162.499,99 Kč s 10% úrokem z prodlení od 31. 12. 2000 do zaplacení a ohledně úroků z prodlení ve výši 10% od 1. 7. 2000 do 30. 12. 2000 z jistin specifikovaných ve vyhovujícím a zamítavém výroku a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že pro jednání spočívající ve zprostředkování zaměstnání ženám v tzv. peep show ve S. s. a., kdy některé dívky byly mladší osmnácti let, bylo dne 8. 1. 1997 žalobci sděleno obvinění pro trestný čin obchodování se ženami podle § 246 trestního zákona a téhož dne na něj byla uvalena vazba z důvodu uvedeného v § 67 písm. a), b) trestního řádu. Z vazby byl propuštěn dne 18. 6. 1997, trestní stíhání bylo usnesením Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování V. k., pracoviště Ch., ze dne 6. 3. 2000, ČVS KVV-4/97-10, zastaveno z důvodu, že spáchaný skutek není trestným činem; Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 7 Tz 231/2000, vyslovil, že tímto usnesením byl porušen zákon ve prospěch žalobce, neboť rozhodnutí vyšetřovatele je předčasné a nepřesvědčivé, když dokazování nebylo prováděno dostatečně koncepčně tak, aby byl řádně zjištěn skutkový stav věci; napadené usnesení nebylo zrušeno s odůvodněním, že od důkazů, kterými by mohlo být řízení doplněno, z hlediska jejich povahy a dostupnosti (i pro odstup času) nelze reálně očekávat výsledky vedoucí ke zvratu dosavadních závěrů vyšetřovatele. Žalobce zastával funkci ředitele společnosti F. Z. P., a. s., a funkci člena představenstva v této společnosti, z důvodu výkonu vazby neodpracoval 106 pracovních dnů, čímž mu ušla mzda včetně odměn a tantiém ve výši 130.671,50 Kč, a z důvodu dovolené nařízené zaměstnavatelem neodpracoval dalších 10 dní, čímž mu ušla mzda ve výši 12.327,50 Kč. Dne 11. 7. 1997 byl z funkce ředitele této společnosti odvolán a ke dni 31. 7. 1997 ukončil svůj pracovní poměr dohodou. Od 1. 8. 1997 pracoval u společnosti E. B. A., a. s., za měsíční mzdu 15.051,- Kč za rok 1997, 5.833,- Kč za rok 1998, 5.001,50 Kč za rok 1999 a 4.565,- Kč za rok 2000. V letech 1997 a 1998 se žalobce ucházel o zaměstnání u Č. p., a. s., do pracovního poměru nebyl přijat z důvodu probíhajícího trestního řízení, přičemž předpokládaná měsíční mzda žalobce by v případě přijetí do zaměstnání u této banky činila 18.500,- Kč za rok 1997, 19.500,- Kč za rok 1998, 21.500,- Kč za rok 1999, 22.500,- Kč za rok 2000. Žalobce během výkonu vazby vynaložil na jízdném osobním automobilem do svého bydliště 1.300,- Kč, na nákladech za obhajobu advokátem v souvislosti s výkonem vazby 199.429,26 Kč a v řízení o stížnosti pro porušení zákona 40.534,- Kč. Soud prvního stupně při aplikaci zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen zákon ), dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody za držení ve vazbě ve výši 15.000,- Kč není z důvodu absence opory v hmotném právu opodstatněný stejně jako nárok na náhradu ušlé mzdy za 10 neodpracovaných dnů u zaměstnavatele F. Z. P., a. s., ve výši 12.327,50 Kč, neboť důvodem neodpracování nebylo uvalení vazby, nýbrž zaměstnavatelem nařízené řádné čerpání dovolené. Ohledně náhrady nákladů vynaložených na jízdné automobilem z vazby do bydliště žalobce ve výši 1.300,- Kč, ušlé mzdy za 106 neodpracovaných dní ve funkci ředitele společnosti F. Z. P., a. s., ve výši 130.671,50 Kč a ohledně náhrady nákladů vynaložených na nutnou obhajobu ve výši 199.429,26 Kč žalobě vyhověl, neboť jde o majetkovou újmu vzniklou žalobci v příčinné souvislosti s výkonem vazby, kterou si nezavinil (nebylo prokázáno, že by se žalobce pokusil o útěk, zastrašoval svědky či obviněné, odstraňoval důkazy atd.). Nároky na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím sdělením obvinění ze dne 8. 1. 1997 shledal soud nedůvodnými s tím, že u nároku na náhradu ušlé mzdy za období od 1. 8. 1997 do 27. 3. 2000 není dána příčinná souvislost mezi takto tvrzenou a vyčíslenou škodou a sdělením obvinění, neboť u společnosti F. Z. P., a. s., bylo hlavní příčinou ušlého výdělku rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 31. 7. 1997; ačkoli bylo prokázáno, že v důsledku sdělení obvinění nemohl žalobce uzavřít výhodnější pracovní poměr u Č. p., a. s., čímž mu v období od 1. 8. 1997 do 27. 3. 2000 ušla mzda ve výší rozdílu mezi mzdou, kterou by u této banky mohl dosahovat a mzdou fakticky dosaženou u E. B. A., a. s., nárok na náhradu této škody ve výši 720.582,25 Kč není dán, neboť žalobce si sdělení obvinění sám zavinil, a to tím, že se podílel na najímání, zlákání a dopravování žen do ciziny za účelem působení v erotických podnicích (soud zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 539/2002 a 25 Cdo 1002/2002). Ze stejného důvodu pak nejsou opodstatněné ani nároky na náhradu ušlé odměny člena představenstva ve F. Z. P., a. s., ve výši 4.000,- Kč a na náhradu tantiém ušlých u téže společnosti ve výši 162.499,99 Kč. Jelikož žalobce rozvázal pracovní poměr u F. Z. P., a. s., dohodou ke dni 31. 7. 1997, počínaje 1. 8. 1997 proto hlavní příčinu ušlé mzdy v podobě procentuální odměny u této společnosti ve výši 273.000,- Kč není okolnost vedení trestního stíhání, nýbrž právě toto rozvázání pracovního poměru dohodou. Soud prvního stupně konečně shledal průtahy v trestním řízení, které nebylo v období od 30. 6. 1999 do 27. 3. 2000 vedeno koncepčně a soustředěně, a tedy odpovědnost státu podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), za ušlou mzdu ve výši 152.796,- Kč, které mohl žalobce dosáhnout u Č. p., a. s., nebýt průtahů v řízení (rozdíl mezi mzdou, kterou by u této banky mohl dosáhnout, a faktickým výdělkem u E. B. A., a. s., za období od 30. 6. 1999 do 27. 3. 2000).


K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 6. 2005, č. j. 21 Co 219/2005-270, rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 152.796,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, dokazování doplnil výslechem svědka V. P. a zjistil, že žalobce se zajímal o zaměstnání u I. p. P. a. s. (nynější Č. p., a. s.) pouze v letech 1997 a 1998, a že v roce 1999 bylo místo manažera obchodní sítě již obsazeno. Vyjma přiznané náhrady ušlé mzdy za průtahy v řízení za období od 30. 6. 1999 do 27. 3. 2000 ve výši 152.796,- Kč se ztotožnil s právním posouzením předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou žalobci v důsledku vzetí do vazby a sdělení obvinění učiněným soudem prvního stupně. Podle odvolacího soudu žalobce netvrdil ani neprokázal vznik škody v podobě ušlé mzdy za průtahy v řízení (za období od 30. 6. 1999 do 27. 3. 2000) ve výši 152.796,- Kč, tj. že došlo k poklesu jeho výdělku u E. B. A., a. s., oproti průměrnému výdělku před vznikem škody počínaje 30. 6. 1999 v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem (při vyčíslení ušlého výdělku by bylo třeba vycházet z průměrného výdělku u této společnosti, nikoli u Č. p., a. s., u níž se žalobce po roce 1998 o místo neucházel a navíc bylo v době zjištěných průtahů již obsazeno). Svůj nárok v této výši totiž vyčíslil jako rozdíl mezi předpokládanou mzdou, kterou by dosahoval v uvedené době u společnosti F. Z. P., a. s., pokud by jeho pracovní poměr nebyl rozvázán, a mzdou fakticky dosahovanou u E. B. A., a. s., avšak důvodem nevyplacení mzdy u společnosti F. Z. P., a. s., nebyl mzdový postih vyvolaný zahájením trestního stíhání ani zjištěným nesprávným úředním postupem, nýbrž právě uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru žalobce u společnosti F. Z. P., a. s., ke dni 31. 7. 1997. Jestliže žalobce platnost této dohody nezpochybnil žalobou podanou ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit, není soud ve smyslu § 64 zákoníku práce oprávněn platnost rozvázání pracovního poměru zkoumat ani jako předběžnou otázku.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř. a jež odůvodňuje tím, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování ve vztahu k právnímu posouzení věci . Žalobce odkazuje na obsah odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (v něm namítá, že si trestní stíhání nezavinil, neboť postupy orgánů činných v trestním řízení nebyly v souladu s trestním řádem, a proto má právo na přiznání všech nároků, které požaduje za celé období od 8. 1. 1997 do právní moci usnesení o zastavení trestního stíhání; dále uvádí, že dohoda o rozvázání pracovního poměru byla vynucená, a je proto neplatná) a má za to, že učiněná skutková zjištění soudů obou stupňů jsou nesprávná a odporují zjištěnému stavu věci a v důsledku toho je dovoláním napadený rozsudek (včetně jeho výroku o nákladech řízení) nezákonný, věcně a právně nesprávný. Odvolací soud se při právním hodnocení neřídil ústavním pořádkem ČR, aplikace zákona č. 82/1998 Sb. je nezákonná, avšak napadený rozsudek odvolacího soudu je v rozporu i se zákonem č. 58/1969 Sb. Hodnocení důvodů ukončení pracovního poměru žalobce u F. Z. P., a. s., je jednostranné a nebere v úvahu objektivní fakta, zejména výpověď z pracovního poměru, kterou žalobce od zaměstnavatele dostal, a rovněž právní posouzení ušlých výdělků není správné. Jelikož je posouzení předmětné věci tak zásadního charakteru pro právní praxi a aplikační potřeby soudů, že je zásadně potřebné, aby Nejvyšší soud toto dovolání věcně projednal a rozhodl o něm, protože judikatura v tomto směru není , žalobce navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto, neboť napadené rozhodnutí nevykazuje dovolatelem tvrzené vady.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.


V první řadě je třeba zmínit, že žalobce podle obsahu dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, aniž zřejmě rozlišil, že jeho součástí je i výrok, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o platební povinnosti žalované v částkách 1.300,- Kč, 130.671,50 Kč a 199.429,26 Kč, všech s příslušenstvím. K dovolání proti tomuto výroku ovšem není žalobce subjektivně legitimován. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku totiž plyne, že dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení), jíž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě, jíž byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Odvolací soud potvrzením uvedeného výroku nevyhověl odvolání žalované a tím, že v tomto rozsahu byla požadovaná povinnost žalované uložena, nevznikla žalobci újma odstranitelná zrušením této části rozhodnutí.


Protože dovolání žalobce v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o.s.ř. odmítl.


Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč a v obchodních věcech 50.000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.


Ačkoliv odvolací soud pojal potvrzení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně do jednoho výroku, rozhodoval o několika samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem. Žalobcem požadovaná částka (bez příslušenství) je totiž souhrnem částek představujících odškodnění za držení ve vazbě (15.000,- Kč), náhradu ušlé mzdy za 10 dní čerpané dovolené u F. Z. P., a. s., (12.327,50 Kč) a náhradu ušlé odměny člena představenstva této společnosti (4.000,- Kč). Rozhodnutí odvolacího soudu má proto ohledně každého z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže tedy rozsudkem odvolacího soudu ohledně nároků v částkách 15.000,- Kč, 12.327,50 Kč a 4.000,- Kč bylo rozhodnuto o jednotlivých peněžitých plněních nepřevyšujících 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku dovoláním napadeného rozsudku vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč.


Dovolání tak i v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto ohledně částek 15.000,- Kč, 12.327,50 Kč a 4.000,- Kč, všechny s příslušenstvím, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


Ohledně nároku na náhradu ztráty na výdělku za období průtahů v trestním řízení od 30. 6. 1999 do 27. 3. 2000 ve výši 152.796,- Kč s příslušenstvím, je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není však důvodné.


Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.


V posuzovaném případě tuto část nároku na náhradu ztráty na výdělku za dobu od 30. 6. 1999 do 27. 3. 2000 žalobce vyčíslil jako rozdíl mezi mzdou, kterou po rozvázání pracovního poměru u společnosti F. Z. P., a. s., dosahoval u E. B. A., a. s., a mzdou, kterou mohl dosahovat, nedocházelo-li by k průtahům v trestním řízení, v zaměstnání manažera obchodní sítě u Č. p., a. s., o něž se žalobce v letech 1997 a 1998 ucházel, a nebyl přijat z důvodu trestního stíhání. Odvolací soud na základě zjištění, že žalobce se v rozhodné době již o tuto funkci neucházel (ta již ostatně nebyla volná), dospěl k závěru, že taková náhrada žalobci nenáleží, přičemž ani při nevyplácení mzdy u společnosti F. Z. P., a. s., nebyl důvodem mzdový postih vyvolaný nesprávným úředním postupem (průtahy v řízení), nýbrž uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru žalobce u této společnosti ke dni 31. 7. 1997, a že při vyčíslení ušlého výdělku za období průtahů v řízení by v případě důvodnosti tohoto nároku bylo třeba vycházet z průměrného výdělku u E. B. A., a. s.


Jednou z podmínek odpovědnosti státu za škodu je vztah příčinné souvislosti (příčiny a následku) mezi nesprávným úředním postupem a vznikem majetkové újmy (škodou). O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem nesprávného úředního postupu (zde průtahy trestního stíhání) tedy, je-li doloženo, že nebýt průtahů v řízení, ke škodě by nedošlo. V dané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobce nezískal místo u Č. p., a. s., v letech 1997 a 1998 z důvodu trestního stíhání, které si sám zavinil, není proto dán vztah příčinné souvislosti mezi průtahy v trestním řízení v letech 1999 a 2000 a újmou, která mu měla vzniknout ztrátou na výdělku vztahovanou k pracovnímu místu, které nemohl obsadit proto, že se o ně po roce 1998 neucházel, resp. které bylo v době průtahů v trestním řízení již obsazeno. Důvod, proč nelze uvažovat o odškodnitelné újmě ve mzdové oblasti, spatřuje ostatně odvolací soud též v tom, že žalobce neuplatnil v zákonné lhůtě neplatnost rozvázání pracovního poměru dohodou u F. Z., a. s., a v tomto řízení se již (ani jako předběžnou otázkou) nelze platností rozvazovacího úkonu zabývat. Tento závěr je v souladu jak s dikcí zákona, neboť podle § 64 zákoníku práce, ve znění účinném v rozhodném období, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním, tak i s ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 9/1997, pod č. 75). Z toho je zřejmé, že žalobci takto vyčíslená škoda v příčinné souvislosti se zjištěným nesprávným úředním postupem, tj. v době od 30. 6. 1999 (kdy nebýt těchto průtahů v řízení mohlo být trestní řízení pravomocně skončeno) do 27. 3. 2000 (kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení trestního stíhání), nevznikla.


Dovolatel uplatňuje též dovolací důvod upravený v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., podle nějž lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle této úpravy skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.


Dovolací námitky jsou pouze obecné a nelze z nich dovodit, že by odvolací soud vyšel ze skutečností, které se z provedených důkazů nepodávaly, nebo že by naopak některé rozhodné skutečnosti opominul, ač byly provedenými důkazy prokázány či vyšly za řízení najevo. Kromě toho výhrady dovolatele směřují především ke zjištění okolností, za nichž ukončil pracovní poměr u F., a. s., tedy k okolnosti, která vzhledem k ustanovení § 64 zákoníku práce nemůže mít po uplynutí dvouměsíční lhůty vliv na platnost rozvazovacího úkonu, a jíž se tedy soud stejně nemohl v řízení o náhradu škody zabývat.


Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu opodstatněné, Nejvyšší soud České republiky je proto v části otevřené dovolacímu přezkumu zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.).


Žalobce konečně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby ohledně částek 720.582,25 Kč, 273.000,- Kč a 162.499,99 Kč (všechny s příslušenstvím) potvrzen; dovolání tudíž není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a nejde ani o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť ačkoli bylo soudem prvního stupně v této věci rozhodováno poté, co jeho předchozí rozhodnutí odvolací soud zrušil, v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl stejně jako v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí, tj. tyto nároky zamítl. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání v tomto rozsahu podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Právním posouzením ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Dovolací soud je přitom vázán obsahovým vymezením právní otázky v dovolání, neboť ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.


Otázky předložené k posouzení dovolacímu soudu nejsou v dané věci otázkami zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Pokud dovolatel nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu, nejde o námitky proti právnímu posouzení, nýbrž se jedná o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., který nemůže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit. Dovolatelova tvrzení, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v rozporu se zákonem č. 58/1969 Sb., že aplikace zákona č. 82/1998 Sb. v daném případě je nezákonná, že právní posouzení ušlých výdělků nejsou správná a že má právo na náhradu všech nároků, aniž by uvedl, v čem konkrétně spatřuje nesprávnost v právním posouzení uvedených otázek, tj. v čem spatřuje rozpor se zákonem č. 58/1969 Sb., nezákonnou aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. a nesprávnost výpočtu ušlých výdělků, nepostačují k založení závěru o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu, neboť z nich nelze dovodit rozpor s hmotným právem ani judikatorní přesah posouzení této konkrétní problematiky pro poměry případů obdobných.


Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání i v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. l, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 22. října 2008


JUDr. Petr Vojtek, v. r.


předseda senátu