25 Cdo 928/2013
Datum rozhodnutí: 18.12.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.



25 Cdo 928/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce T. N., zastoupeného JUDr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, proti žalovaným 1) M. P., a 2) Allianz pojišťovně, a.s., se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, IČO 47115971, o náhradu škody a pojistné plnění, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 13 C 171/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2012, č. j. 23 Co 545/2009-192, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 6. 2012, č. j. 25 Cdo 3457/2010-183, zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2010, č. j. 23 Co 545/2009-157, kterým byl s výjimkou potvrzujícího výroku změněn rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 9. 2009, č. j. 13 C 171/2007-137, tak, že žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku 208.907,- Kč s příslušenstvím a na náhradě za ztížení společenského uplatnění 252.000,- Kč. Dovolací soud dospěl k závěru, že odpovědnost za ztrátu na výdělku nevzniká, jestliže příčinou neschopnosti poškozeného vykonávat soustavnou výdělečnou činnost byla jiná skutečnost, než za jakou odpovídá škůdce. O takový případ by mohlo jít tam, kde poškozený, který pro následky újmy na zdraví nemůže konat dosavadní práci, nenastoupil do jiného zaměstnání odpovídajícího jeho snížené pracovní způsobilosti jen pro nedostatek pracovních příležitostí. K hmotnému zabezpečení osob, které se ocitly bez práce, a tedy i k částečnému odstranění tohoto následku slouží zvláštní předpisy, nikoli odpovědnost za škodu. Je-li škoda způsobena situací na trhu práce, výdělek po skončení pracovní neschopnosti se určuje podle tzv. pravděpodobného výdělku. Také závěr odvolacího soudu o šestinásobném zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění dovolací soud posoudil jako neodůvodněný, zejména proto, že v porovnání s jinými případy pro žádnou z oblastí společenského uplatnění nedošlo k úplné ztrátě možností a příležitostí a že omezení žalobce nejsou a nemusí být trvalá a reálná. Správným nebyl ani postup, kdy odvolací soud násobek mimořádného zvýšení této náhrady nesprávně odvinul od základu 700 bodů, jehož součástí neučinil zvýšení počtu bodů o 50 % podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. ve zpracovaném lékařském posudku, a který tak měl činit 1.050 bodů.

Krajský soud v Praze proto nově rozhodl rozsudkem ze dne 20. 11. 2012, č. j. 23 Co 545/2009-192, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze závazného právního názoru dovolacího soudu a jak v otázce náhrady za ztrátu na výdělku, kde nebyla shledána odpovědnost žalovaných za neuspokojivou situaci na trhu práce, tak v otázce náhrady za ztížení společenského uplatnění, která byla mimořádně zvýšena na dvojnásobek, posoudil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje tím, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně věc nesprávně právně posoudil [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a dopustil se zvůle, čímž řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Brojí zejména proti závěru o nemožnosti získat zaměstnání odpovídající jeho zdravotnímu stavu vzhledem k nedostatku vhodných míst na trhu práce. Soustavně takové místo hledal, byl však vždy odmítnut právě pro své zdravotní omezení. Namítá také, že přiznané odškodnění ztížení společenského uplatnění je absolutně neodpovídající, jako přiměřené by považoval zvýšení na částku 1.000.000,- Kč.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 20. 11. 2012, Nejvyšší soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. dále též jen o.s.ř. ).

Podle § 237 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. zde nepřichází do úvahy. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání v této věci nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Žalobce jako důvod dovolání uplatňuje i skutečnost, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ve skutečnosti však polemizuje s právními závěry odvolacího soudu a uplatňuje tak jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. [ostatně k dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. by v řízení, kde je přípustnost dovolání dovozována z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nemohlo být ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. přihlédnuto]. Jestliže však nesouhlasí s posouzením přiměřenosti přiznaného odškodnění ztížení společenského uplatnění, nemohou uplatněné námitky přípustnost dovolání založit. Ve sporech o náhradu škody představované nemateriální újmou v podobě bolesti a ztížení společenského uplatnění platí, že pro určení výše odškodnění je rozhodující jednak lékařské ohodnocení počtem bodů, z něhož je nutno vycházet, a z hlediska jeho mimořádného zvýšení dále posouzení výjimečných bolestivých stavů či předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny. Kromě zvýšení bodového ohodnocení lékařem podle § 6 odst. 1 vyhlášky lze odškodnění dále přiměřeně zvýšit podle § 7 odst. 3 vyhlášky, avšak jen ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, neboť již odškodnění v základní výměře určené na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje samo o sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele , a v případě kladného závěru jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci přiměřené . V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud [jde-li o dovolání, jež může být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009). O takový případ se však v souzené věci nejedná.

V daném případě právní posouzení zjištěného skutkového stavu (správnost skutkových zjištění dovolacímu přezkumu nepodléhá) odpovídá shora uvedeným právním závěrům vyplývajícím z ustálené judikatury. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) po zhodnocení individuálních okolností skutkově jedinečného případu dospěl k závěru, že se v případě žalobce jedná o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, odůvodňující zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, a to na celkový trojnásobek základní částky (1.050 bodů po zvýšení znalcem o 50%, tj. 126.000,- Kč základní náhrady, celkový trojnásobek 378.000,- Kč, z toho 126.000,- obdržel žalobce mimosoudně). Vycházel přitom zejména ze zhodnocení, jak se následky poškození zdraví žalobce projevily v jeho životě a nakolik jsou jeho možnosti pro uplatnění v životě a ve společnosti omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou společenského i jiného uplatnění. Jestliže právní posouzení věci odpovídá shora uvedeným právním principům, respektuje závazný právní názor dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.) a je srovnatelné i s jinými obdobnými případy popsanými judikaturou dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4764/2010, publikovaný pod C 10773 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, či rozsudek téhož soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2647/2011, publikovaný tamtéž pod C 10778), nelze v rozsudku odvolacího soudu, spatřovat rozhodnutí, které by mělo zásadní právní význam.

Zpochybňuje-li pak žalobce skutkové závěry ohledně situace na trhu práce a důvodů, pro které nezískal odpovídající zaměstnání, nelze k tomuto dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) v řízení, kde je dovozována přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout. Dovolání tedy není ani v tomto ohledu přípustné.

Nejvyšší soud proto podle § 218 písm. c) ve spojení s § 243b odst. 5 větou první o.s.ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. prosince 2013


JUDr. Petr Vojtek předseda senátu