25 Cdo 917/2013
Datum rozhodnutí: 27.11.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



25 Cdo 917/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. N. , zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, proti žalované Kooperativě pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, o 95.013,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 25 C 77/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 17. 10. 2012, č. j. 30 Co 84/2012-175, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 7. 12. 2011, č. j. 25 C 77/2010-146, zamítl žalobu na zaplacení 95.013,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení, v němž žalobce uplatnil nárok na pojistné plnění z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnos ti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) , dospěl k závěru, že provedené důkazy nemohou vést ke skutkovému závěru o žalobcem tvrzeném průběhu dopravní nehody. Jeho tvrzení i výpovědi svědků byly shledány nevěrohodnými a byly vyvráceny odbornými závěry znalců Ing. Miloslava Řeháka a Ing. Petra Skalického. Žalobce proto neunesl důkazní břemeno, které na něm k prokázání žalovaného nároku spočívalo.

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 17. 10. 2012, č. j. 30 Co 84/2012-175, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně provedenými důkazy zabýval dostatečně a jejich zhodnocení nepostrádá logiku a přesvědčivost. Správně pak dovodil, že žalobce neprokázal, že škoda, v souvislosti s níž požaduje pojistné plnění, vznikla při jím tvrzené dopravní nehodě. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobce, že důkazní břemeno leží na straně žalované, která měla prokázat, že k nehodě došlo jinak; důkazní břemeno má totiž ten, kdo tvrdí skutečnosti, které mají být pro svoji spornost mezi účastníky prokázány a které jsou pro posouzení nároku rozhodné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a zdůvodňuje ho nesprávným právním posouzením věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Namítá, že v průběhu řízení nebylo ze strany žalované tvrzeno či jinak prokázáno , že k pojistné události nedošlo. Kromě toho ze závěru znalců o technické nemožnosti vzniku škody žalobcem popsaným průběhem dopravní nehody nelze dovodit závěr, že k pojistné události nedošlo a že by tedy žalovaná neměla žádnou povinnost k pojistnému plnění. Dále namítá, že jde o otázku, která je soudem prvního stupně i odvolacím soudem rozhodována rozdílně, což dokládá věcí vedenou u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 29 C 225/2008. Poukazuje též na závěr Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 8 Tdo 534/2011, že nárok na pojistné plnění není vyloučen tím, že pachatel popsal pojišťovně a policejnímu orgánu nehodu jinak, než k ní došlo.

Žalovaná vyjádřila přesvědčení, že důkazní břemeno je v tomto případě na poškozeném. Jestliže odvolací soud námitky žalobce odmítl s tím, že žalobce musí prokázat i to, že v důsledku jím popsané nehody mu vznikla škoda na majetku, kterou žádá nahradit pojistným plněním, pak tento právní závěr považuje za zcela správný.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 17. 10. 2012, Nejvyšší soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. dále též jen o.s.ř. ).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Předpoklady přípustnosti dovolání nejsou podle § 237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o.s.ř. naplněny, zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání v projednávané věci použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných.

Napadenému rozhodnutí nelze přisuzovat zásadní právní význam v otázce důkazního břemene ve sporech o pojistné plnění z odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle zákona č. 168/1999 Sb., neboť není pochyb o tom, že povinnost tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti k opodstatněnosti nároku tíží žalobce; opačný názor (prosazovaný dovolatelem) by byl v rozporu jak s výslovným zněním ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., podle něhož pojistitel hradí na místo pojištěného, jestliže poškozený svůj nárok uplatnil a prokázal , tak s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ohledně rozložení důkazního břemene ve sporech na plnění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, a ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, uveřejněné pod C 528 a C 946 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck).

Zpochybňuje-li dovolatel skutkové závěry ohledně samotného průběhu dopravní nehody, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž ovšem nelze přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. založit.

Námitka, že ve věci bylo rozhodnuto odlišně než v jiném soudním řízení o obdobné věci, sama o sobě přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá. Jestliže je napadené rozhodnutí v souladu s judikaturou dovolacího soudu, který je oprávněn posuzovat jen ty závěry, které odvolací soud v rozhodnutí zaujal, nemůže zásadní právní význam rozhodnutí založit dovolatelem tvrzená a dovozovaná jednotlivá odchylnost od ustálené judikatury v jiné věci. Argumentace trestním rozhodnutím Nejvyššího soudu je pak zcela nepřípadná, neboť v něm šlo o posouzení podmínek trestní odpovědnosti za trestný čin pojistného podvodu u tzv. havarijního pojištění, nikoliv o problém důkazního břemene u přímého občanskoprávního nároku vůči pojistiteli odpovědnosti z provozu vozidla.

Ze všech těchto důvodů není dovolání přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 218 písm. c) ve spojení s § 243b odst. 5 větou první o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované žádné náklady v této fázi řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu