25 Cdo 916/2008
Datum rozhodnutí: 25.02.2010
Dotčené předpisy: § 261,289 obch. zák.




25 Cdo 916/2008

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce Ing. V. R ., zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem, se sídlem Praha 10, Gutova 3297/4, proti žalovanému Mgr. V. C ., o 1.560.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 87/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2007, č.j. 36 Co 68/2007-44, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2007, č.j. 36 Co 68/2007-44, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. února 2007, č.j. 47 C 87/2006-25, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal náhrady škody v částce 1.560.000 Kč, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného postupu žalovaného, který jako jeho zástupce v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 351/2002 podal žalobu na plnění ze směnek, ačkoliv správně měla být podána žaloba na nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o prodeji směnek v hodnotě 1.500.000,- Kč ve smyslu ustanovení § 50a odst. 2 obč. zák. V mezidobí pak došlo k zániku možnosti domáhat se u soudu nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy. Žalobce se dále domáhal náhrady škody ve výši 60.000,- Kč spočívající v zaplaceném soudním poplatku v neúspěšném soudním řízení.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 2. 2007, č.j. 47 C 87/2006-25, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobcem a žalovaným jako advokátem byla uzavřena ústní smlouva o právní pomoci týkající se vymožení pohledávky za společností Bena a.s. ze smlouvy o smlouvě budoucí o převodu směnek ze dne 13. 7. 2000, v níž se žalobce jako dosavadní majitel směnek (budoucí indosant) a společnost Bena a.s. jako budoucí majitel směnek (budoucí indosář) dohodli na uzavření smlouvy o převodu dvou směnek v celkové směnečné sumě 1.500.000,- Kč do 31. 12. 2000 za dále dohodnutou cenu (dále jen smlouva o smlouvě budoucí ); pozdějším dodatkem byla lhůta pro uzavření smlouvy prodloužena do 31. 12. 2001 a byla sjednána cena za převod směnek odpovídající jejich nominální výši. Žalovaný posléze jako zástupce žalobce na základě plné moci podal jeho jménem žalobu na zaplacení částky 1.500.000,- Kč, žalobce zaplatil soudní poplatek 60.000,- Kč a žaloba byla pravomocně zamítnuta s odůvodněním, že mělo být žalováno na splnění povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí. Na základě těchto zjištění dospěl soud k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí byla pro nedostatek zákonem stanovených náležitostí (neurčité ujednání o ceně) absolutně neplatná, tato neplatnost nemohla být konvalidována ani uzavřením dodatku ke smlouvě, žalobce se tak nemohl v žádném případě úspěšně domoci realizace práv z této smlouvy, a proto je zcela nerozhodné, zda žalovaný v dotčeném soudním řízení postupoval správně či nikoliv. Ohledně nároku ve výši 60.000,- Kč dovodil, že žalovaný za škodu v této výši odpovídá, neboť tím, že podal žalobu, jež pro neexistenci žalobního nároku neměla být vůbec podána, porušil povinnost vyplývající z ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Současně však uzavřel, že s ohledem na vznesenou námitku promlčení nelze žalobci nárok přiznat.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2007, č.j. 36 Co 68/2007-44, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že neobsahuje-li smlouva o smlouvě budoucí ujednání o ceně, je neplatná, neboť podle ustanovení § 50a obč. zák. musí smlouva o budoucí smlouvě obsahovat podstatné náležitosti takové smlouvy; dle zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, je ujednání o ceně podstatnou náležitostí úplatné smlouvy o převodu cenných papírů. Neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí nebylo možné zhojit ani dodatečným ujednáním. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že s ohledem na neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí je irelevantní, zda žalovaný postupoval správně či nikoliv. S odkazem na ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. nepřihlédl k námitkám, že smlouva o smlouvě budoucí měla být posuzována podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku a že odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu je třeba posuzovat z hlediska promlčení možnosti vymáhat plnění ze směnek samotných, nejen z pohledu nemožnosti vymáhat závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí, neboť tato tvrzení byla uplatněna až v odvolacím řízení. Neoprávněným shledal rovněž nárok na náhradu škody ve výši 60.000,- Kč za zaplacený soudní poplatek, protože žalovaný upozornil žalobce na možnost neúspěchu v soudním řízení, a pokud žalobce i přesto na podání žaloby trval, nelze jednání žalovaného posoudit jako protiprávní.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Pochybení soudů obou stupňů spatřuje v tom, že smlouvu o smlouvě budoucí posuzovaly podle ustanovení § 50a obč. zák., ačkoliv s ohledem na postavení účastníků (oba byli podnikatelé) i charakter obchodu smlouva měla být podřazena režimu obchodního zákoníku; pokud bylo v žalobním návrhu výslovně uvedeno, že smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena podle § 50a obč. zák., nebyly soudy tímto tvrzením vázány. Dovolatel má za to, že z hlediska ustanovení § 289 obch. zák. a § 13 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, splňuje smlouva o smlouvě budoucí všechny předepsané náležitosti, a je tedy platná. Podle 13 odst. 2 zákona č. 591/1992 Sb. totiž lze kupní smlouvu o koupi cenných papírů uzavřít i bez určení kupní ceny, pokud strany projevily ve smlouvě takovou vůli. Soudy obou stupňů pochybily rovněž v otázce posouzení rozsahu právního zastoupení žalobce žalovaným. Dovolatel se domnívá, že žalovaný byl dle dohody o poskytnutí právní pomoci povinen vyvinout veškeré úsilí ke splnění závazku ze směnek, nebyl zmocněn pouze k podání žaloby na nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu směnek. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dle žalovaného dovolatel prostřednictvím dovolacích námitek zpochybňuje skutková zjištění soudu, čímž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který však není uplatnitelný v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jeho přípustnost ani nezakládá. Žalovaný proto ve svém vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen o. s. ř. ) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání je v posuzovaném případě nutno posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který byl jeho prvním rozhodnutím v dané věci, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tudíž nepřipadá v úvahu.

Řídí-li se přípustnost dovolání ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Napadá-li dovolatel hodnocení rozsahu právního zastoupení žalobce žalovaným, resp. posouzení dohody o poskytnutí právní pomoci, zpochybňuje tak skutková zjištění, neboť dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu, zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, sešit č. 10, pod č. 73, dále např. rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura ročník 2002, sešit č. 3, pod č. 46). Skutková zjištění jsou v dovolacím řízení napadnutelná pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá. Jak vyplývá z dikce ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo podle obdobného užití těchto ustanovení podle § 238 a § 238a o. s. ř.)

Dovolatel právní otázku zásadního právního významu v dovolání výslovně neformuloval, avšak vzhledem k tomu, že vytýká odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, že smlouvu o smlouvě budoucí posuzovaly podle ustanovení občanského zákoníku, ačkoliv s ohledem na povahu smluvního závazku (zajištění závazku z obchodního vztahu) a smluvních stran (podnikatelé) smlouva podléhala obchodnímu zákoníku, lze dovodit, že za zásadně významnou považuje otázku, zda se žalobcem uzavřená smlouva o smlouvě budoucí řídila ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku.

Nejprve je třeba zvážit, zda na právní režim smlouvy o smlouvě budoucí má vliv okolnost, že budoucí smlouva o úplatném převodu směnek je tzv. absolutním obchodem ve smyslu § 261 odst. 3 písm. c) obch. zák., tj. řídí se třetí částí obchodního zákoníku bez ohledu na povahu účastníků. V rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 603/1997, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 202, pod č. 27, Nejvyšší soud dovodil, že právní úprava smlouvy o uzavření smlouvy budoucí obsažená v § 289 obch. zák. představuje právně závazný základ pro uzavření v takové smlouvě předpokládaných budoucích smluv ve vztazích mezi podnikateli, resp. v dalších vztazích podřízených úpravě obchodního zákoníku, že z žádného ustanovení obchodního zákoníku nebo jiného předpisu nevyplývá, že by možnost uzavřít smlouvu o uzavření smlouvy budoucí ve smyslu § 289 obch. zák. byla omezována jen např. na možnost budoucích smluv, jejichž základem by byla úprava obsažená v části třetí hlavě druhé obchodního zákoníku a že smlouva o uzavření budoucí smlouvy může předcházet smlouvě, jež je podřízena obchodnímu zákoníku, nebo smlouvě, jež má své druhové zakotvení v občanském zákoníku.

Z uvedeného vyplývá, že občanskoprávní režim budoucí smlouvy (tzv. absolutní neobchod) nevylučuje obchodněprávní režim smlouvy o smlouvě budoucí, na druhé straně jde-li o další vztahy podřízené úpravě obchodního zákoníku (včetně tzv. absolutních obchodů, mezi něž patří ve smyslu § 261 odst. 3 písm. c) obch. zák. i závazkové vztahy z úplatných smluv týkajících se cenných papírů, tj. též směnek), je na místě i smlouvu o takové smlouvě budoucí podřídit ustanovení § 289 obch. zákoníku. Ve prospěch této úvahy svědčí již samotný vztah mezi občanským a obchodním zákoníkem, jako vztah mezi předpisem obecným a zvláštním, jenž stojí na zásadě, že obchodní závazkové vztahy (jež jsou blíže vymezeny především v § 261 obch. zák.) se zásadně řídí ustanoveními obchodního zákoníku a jen nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského (§ 1 odst. 2 obch. zák.). K uvedenému řešení se přiklání i odborná literatura, ať již explicitně, když uvádí, že má-li být v budoucnu uzavřena smlouva podle § 261 odst. 3 obch. zák., považuje za nespornou aplikaci obchodního zákoníku (srov. Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku, 3. díl, Praha, Linde, 1996, s. 548), anebo nepřímo, pokud např. konstatuje, že smlouva o uzavření budoucí smlouvy ve vztazích, které se podle § 261, popřípadě § 262 odst. 1 řídí úpravou třetí části obchodního zákoníku, se řídí úpravou § 289 an. obch. zák., i když smlouva, která pak bude uzavřena, a vztahy z ní vzniklé se budou řídit příslušnou úpravou občanského zákoníku ve smyslu § 261 odst. 6 (viz Štenglová a kol. Obchodní zákoník, komentář, 12. vydání, Praha, C.H.Beck, 2009, s. 875, autor partie M. Tomsa), anebo že pro použitelnost právní úpravy přípravné smlouvy [tj. smlouvy o uzavření budoucí smlouvy] podle § 289 a násl. zákona [obch. zák.] je rozhodující povaha vztahů (§ 261 zákona), event. dohoda stran (§ 262 zákona) (viz Faldyna, F. a kol. Obchodní zákoník s komentářem, II. díl, Praha, Codex, 2000, s. 68, autor partie J. Bejček). Jelikož odvolací soud, vycházeje z odlišného právního názoru, dovodil, že smlouva o budoucí smlouvě o prodeji směnek ze dne 13. 7. 2000 je podle občanského zákoníku neplatná, a neposoudil tuto smlouvu z hlediska obchodního zákoníku, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl tudíž uplatněn opodstatněně.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek prvostupňový, zrušil i toto rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. února 2010

JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu