25 Cdo 915/98
Datum rozhodnutí: 21.06.2000
Dotčené předpisy:




25 Cdo 915/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců A/ V. Č., a B/ M. P., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1/ M. Š. a 2/ J. Š., oběma zastoupeným advokátkou, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp.zn. 5 C 54/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. prosince 1997 č. j. 14 Co 407/97-114, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 975,- Kč na účet advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Plzni - sever rozsudkem ze dne 31. 1. 1997 č. j. 5 C 54/95-87 uložil žalovaným, aby s každým ze žalobců v rozsahu 1/3 vlastnického práva uzavřeli smlouvu o převodu vlastnického práva k nemovitosti č. p. 44 se stavební parcelou č. 153 v katastrálním území K., zapsaným v katastru nemovitostí na LV č. 1478, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky; současně zamítl návrh na vydání předběžného opatření zakazujícího žalovaným do doby pravomocného rozhodnutí soudu disponovat s předmětnými nemovitostmi, jakož i se zařízením, které se v nemovitosti nachází, a zatěžovat je. Povinnost žalovaných převést vlastnictví dovodil soud ze smlouvy o půjčce ze dne 8. 3. 1994, na základě které oba žalobci společně s M. M. půjčili první žalované 6.000.000,- Kč se splatností do 30. 3. 1994; žalovaná se v bodě II. smlouvy zavázala pro případ nedostatku finančních prostředků ke dni splatnosti půjčky s příslušenstvím převést na věřitele vlastnické právo k pozemku parc. č. 153, k. ú. K. a k budově na něm postavené". Do současné doby však půjčku nevrátila a odmítá nemovitosti na žalobce dobrovolně převést. Soud neshledal opodstatněnými námitky žalované, že smlouvu podepsala v omylu, aniž si ji mohla dostatečně podrobně přečíst. Dospěl k závěru, že žalovaná, která podepsala smlouvu o půjčce se lhůtou splatnosti, musela vědět, že je její povinností plnit ve stanovené lhůtě, a naopak pro případ nesplnění musela počítat s tím, že nastanou další podmínky sjednané ve smlouvě. Žalobci se sice nemohou domáhat svého nároku na základě smlouvy o zástavě, kterou s oběma žalovanými ohledně stejných nemovitostí uzavřeli rovněž dne 8. 3. 1994, neboť občanský zákoník neupravuje přechod vlastnického práva zastavené nemovitosti na věřitele, jejich nárok je však odůvodněn ustanovením § 553 odst. 1 obč. zák., když ujednání účastníků v bodě II. smlouvy o půjčce, je ujednáním o zajištění závazků převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele se všemi formálními i obsahovými náležitostmi. Rozsudkem byl zavázán i manžel žalované, neboť podle názoru soudu prvního stupně byl pozemek i na něm stojící nemovitost získán do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (žalovaných).



Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 12. 1997 č. j. 14 Co 407/97-114 k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že první žalovaná byla povinna půjčenou částku 6.000.000,- Kč vrátit do 30. 3. 1994 žalobcům, a že se pro případ nedostatku finančních prostředků zavázala převést ke dni splatnosti půjčky na věřitele výlučné vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Podle odvolacího soudu navržený výrok rozhodnutí není vykonatelný a nebyl by ani schopen zápisu do katastru nemovitostí. Soudní rozhodnutí a tomu odpovídající žalobní petit přitom musí mít podle § 161 odst. 3 o.s.ř. takové náležitosti, které by nahrazovaly smluvní prohlášení druhé strany. Odvolací soud nekvalifikoval smlouvu mezi účastníky z 8. 3. 1994 jako zajištění pohledávky převodem práva podle § 553 obč. zák., neboť nešlo o převod vlastnického práva dlužníka ve prospěch věřitele do doby splnění dluhu a ujednání nepočítalo s tím, že v případě uhrazení pohledávky by bylo vlastnictví k nemovitostem převedeno zpět na dlužníka, jak má na mysli citované ustanovení. Jedná se o smlouvu o smlouvě budoucí podle ustanovení § 50a občanského zákoníku, která je neplatná pro nedostatek podstatných náležitostí. Jednak z ní není patrno, jaká budoucí smlouva by měla být uzavřena, zda by došlo k zániku dluhu celého nebo jen jeho části, případně zda by navrhovatelé kupní cenu doplatili, a není ani uvedeno, kdo by měl být převodcem a kdo nabyvatelem z hlediska dosud platných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, a konečně není přesně uvedeno, do kdy by smlouva měla být uzavřena.

Žalobci v dovolání vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Bod II. smlouvy o půjčce ze dne 8. 3. 1994 považují za platný a odpovídající ustanovení § 51 obč. zák., které pro smlouvy, jenž nejsou zvláště upraveny, vyžaduje pouze podmínku, aby neodporovaly obsahu nebo účelu zákona, což v daném případě zjištěno nebylo. Žalobci formulovaný žalobní petit je vykonatelný a schopný zápisu do katastru nemovitostí a vyhovění žalobě nebrání ani dosud platná ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Navrhují proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí.

Žalovaní navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť rozsudek Krajského soudu v Plzni vycházel ze správného právního posouzení a žalovaní se s ním plně ztotožňují, když již od začátku sporu poukazovali na nevykonatelnost navrhovaného petitu. Ustanovení smlouvy o půjčce, dle kterého žalobce svoji žalobu odůvodňují, není smlouvou o budoucí smlouvě, neboť nemá potřebné zákonné náležitosti.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou - účastníky řízení - podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci, které žalobci uplatňují jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Žalobci se domáhají nahrazení projevu vůle žalovaných - uzavření kupní smlouvy k nemovitostem - na základě ujednání obsaženého v bodě II. smlouvy o půjčce ze dne 8. 3. 1994, v němž byl formulován závazek žalované pro případ nesplnění dluhu ze smlouvy o půjčce převést na žalobce vlastnické právo k nemovitostem. Odvolací soud vyloučil, že by mohlo jít o zajištění závazku ve smyslu ustanovení § 553 obč. zák., a posoudil ujednání účastníků jako absolutně neplatnou smlouvu o smlouvě budoucí podle § 50a obč. zák.

Podle § 553 odst. 1 obč. zák. splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva).

Toto ustanovení zakotvuje zajišťovací institut (je systematicky zařazeno v oddílu pátém části osmé občanského zákoníku), jenž má dlužníka motivovat ke splnění závazku a věřiteli dávat pro případ nesplnění dluhu možnost těžit z převedeného práva. Tento způsob zajištění je založen na tom, že dlužník převede své právo (vedle pohledávky za třetí osobou zákon nevylučuje ani převod práva věcného, včetně práva vlastnického) na věřitele s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn, případně může být zpětný převod práva dohodnut; splněním dluhu převedené právo přechází zpět na dlužníka.

Oproti tomu předmětné ujednání účastníků předpokládá, že nemovitosti ve vlastnictví žalované mají být na žalobce převedeny teprve v případě nesplnění jejího dluhu, nikoliv že již byly převedeny na věřitele s tím, že po splnění dluhu by vlastnictví přešlo zpět na dlužníka. Je proto správný závěr odvolacího soudu, že právní vztah účastníků nelze podle ustanovení § 553 obč. zák. posuzovat.

Podle § 50a odst. 1 obč. zák. účastníci se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech.

Podle § 51 obč. zák. účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.

Smlouva o uzavření budoucí smlouvy vychází z ujednání účastníků, že ve sjednané době uzavřou určitou smlouvu, na jejíchž podstatných náležitostech se dohodli. Závazek uzavřít budoucí smlouvu může být vázán i na splnění podmínky, na níž závisí, zda povinnost uzavřít smlouvu vznikne či nikoliv (podmínka odkládací podle § 36 odst. 2 věta druhá obč. zák.). Nesplnění závazku uzavřít sjednanou smlouvu přináší účastníku smlouvy o smlouvě budoucí právo domáhat se u soudu žalobou na nahrazení projevu vůle, aby druhé straně byla uložena povinnost smlouvu uzavřít (§ 161 odst. 3 o.s.ř.). S ohledem na povahu kontraktační povinnosti předepisuje zákon písemnou formu smlouvy o smlouvě budoucí, která musí pod sankcí neplatnosti obsahovat ujednání jak o podstatných náležitostech budoucí smlouvy, tak o době, do kdy má být tato smlouva uzavřena. Není vyloučeno, aby ve smlouvě budoucí byl ujednán závazek uzavřít smlouvu inominátní; na režimu smlouvy o smlouvě budoucí to nic nemění (nestává se sama smlouvou nepojmenovanou) a nezměněny proto zůstávají i požadavky na její náležitosti.

Jestliže se žalovaná zavázala pro případ nevrácení půjčené částky uhradit svůj dluh převodem nemovitostí, má takové ujednání charakter smlouvy o smlouvě budoucí podle § 50a obč. zák. vázané na odkládací podmínku (marné uplynutí doby splatnosti půjčky); správně proto odvolací soud zkoumal, zda ujednání účastníků pod bodem II. smlouvy o půjčce ze dne 8. 3. 1994 splňuje náležitosti smlouvy o smlouvě budoucí, a správný je i jeho závěr, že taková smlouva je absolutně neplatná pro nedostatek předepsaných náležitostí. Ostatně dovolatelé k otázce konkrétních náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí námitky nevznášejí.

Názor dovolatelů, že jejich ujednání mělo být posouzeno jako platná smlouva inominátní podle § 51 obč. zák., není správný, neboť směřuje-li smlouva k uzavření smlouvy o převodu nemovitostí, jsou takové smlouvy jako smluvní typy upraveny v občanském zákoníku (smlouva kupní, darovací a směnná), přičemž převod oproti úhradě peněžitého dluhu představuje smlouvu kupní, takže se v dané věci o smlouvu o budoucí smlouvě inominátní nejedná.

Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit i v tom, že žalobní petit musí být natolik přesný, určitý a srozumitelný, aby vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažených bylo způsobilé k převzetí do výroku soudního rozhodnutí a aby také takový výrok mohl být vykonatelný. Má-li být pravomocným rozsudkem soudu nahrazeno prohlášení vůle některého z účastníků smlouvy o převodu nemovitosti (§ 161 odst. 3 o.s.ř.), je nezbytné, aby obsah této smlouvy byl uveden buď přímo v žalobním petitu, případně aby součástí žaloby byl alespoň připojený písemný návrh kupní či jiné smlouvy (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované pod č. 53 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991). Tyto požadavky žalobní petit, jak jej v souladu s obsahem ujednání pod bodem II. smlouvy o půjčce ze dne 8. 3. 1994 formulovali žalobci, nesplňuje; vzhledem k tomu, že odvolací soud žalobě z věcných důvodů nevyhověl, pak ani okolnost, že takto nedostatečný žalobní návrh převzal do výroku rozsudku, nelze považovat za vadu, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.).

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení mají žalovaní právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon zvýšený podle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb. v částce 900,- Kč (vyjádření k dovolání) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 7, § 11 odst.1 písm. k/ a § l3 odst. 3 vyhlášky).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 21. června 2000

JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková