25 Cdo 915/2005
Datum rozhodnutí: 26.04.2007
Dotčené předpisy:




25 Cdo 915/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně C. a. s., zastoupené advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, o 650.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 294/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2003, č. j. 29 Co 440/2003-116, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2003, č. j. 29 Co 440/2003-116, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Poté, co rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 9. 2001, č. j. 21 C 294/2000-37, jímž byla žaloba zamítnuta, řízení ohledně části příslušenství zastaveno a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2002, č. j. 29 Co 530/2001-51, zrušen ve výroku o zamítnutí žaloby a ve výroku o náhradě nákladů řízení, Obvodní soud pro Prahu 4 mezitímním rozsudkem ze dne 16. 5. 2003, č. j. 21 C 294/2000-95, vyslovil, že základ žalobního nároku je opodstatněný. Shledal v základu důvodným nárok na náhradu škody, která žalobkyni vznikla nesprávným úředním postupem Policie ČR O. pro P. při vydání osobního motorového vozidla B. , pojišťovně A. V. A., ačkoliv vůz byl ve vlastnictví žalobkyně. Vyšel ze zjištění, že vozidlo bylo žalobkyni odcizeno začátkem roku 1998 a dne 26. 3. 1998 je M. K. vydal dobrovolně policii, která vůz, aniž o tom vyrozuměla žalobkyni, podle § 80 odst. 1 trestního řádu vydala zahraniční pojišťovně s tím, že vozidlo bylo odcizeno již dne 3. 4. 1995 původnímu vlastníku německé obchodní společnosti. V tom, že orgán činný v trestním řízení náležitě nezjišťoval vlastnické vztahy k vozidlu (neopatřil si tzv. velký technický průkaz ani kompletní dokumentaci k vozidlu od dopravního inspektorátu), spatřuje soud prvního stupně nesprávný úřední postup podle § 18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, který je v příčinné souvislosti s tím, že žalobkyni vznikla škoda, jejíž výši je třeba zjistit dalším dokazováním.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2003, č. j. 29 Co 440/2003-116, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež označil za dostatečná, avšak zaujal odlišný právní názor v otázce podmínek odpovědnosti za škodu podle § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Podle odvolacího soudu nebyl prokázán vztah příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, neboť vozidlo bylo z dispozice žalobkyně odňato třetí osobou, takže mezi postupem vyšetřovatele a vznikem škody není vztah příčiny a následku.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podrobně rekapituluje postup vyšetřovatele při úkonech spojených s vydáním vozidla zahraniční pojišťovně a vytýká mu, že je nevydal vlastníku či v případě pochybností o vlastnickém právu je neuložil do úschovy. S odkazem na pojetí vztahu příčinné souvislosti vysvětlené Nejvyšším soudem ČR například v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 786/99 dovolatelka dovozuje, že samotná okolnost, že vozidlo jí odcizila třetí osoba, nemůže vyloučit příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem orgánu činného v trestním řízení a škodou, která žalobkyni vznikla tím, že o vozidlo přišla. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., je důvodné.

Jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou; právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit.

Příčinná souvislost mezi právní skutečností, za niž se odpovídá, a mezi vznikem škody je jednou ze základních podmínek odpovědnosti za škodu v občanském právu, a to bez ohledu na to, zda jde o odpovědnost založenou na principu zavinění nebo o odpovědnost objektivní (bez zřetele na zavinění). O vztah příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) v případě objektivní odpovědnosti státu za škodu se jedná, vznikla-li škoda následkem nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, tedy, je-li doloženo, že nebýt vydání nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal. Při zjišťování příčinné souvislosti je třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou zákon odpovědnost v daném případě spojuje. Příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody; příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou není naopak dána tam, kde do děje vstoupila jiná - na právně kvalifikované okolnosti na straně státu nezávislá - skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující, tedy je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností, která nemá věcný vztah k vydání nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu.

V posuzované věci žalobkyně spatřuje škodu v pozbytí osobního motorového vozidla, které jí bylo nejprve odcizeno, a poté, co se dostalo do dispozice orgánů činných v trestním řízení, bylo nesprávně vydáno zahraniční pojišťovně, nikoliv žalobkyni jako jeho vlastníku. I když lze souhlasit s odvolacím soudem, že prvotně způsobil žalobkyni škodu odcizením vozidla pachatel krádeže (zmenšil tím její majetkový stav o hodnotu vozu), nelze přehlédnout, že škoda, jejíž náhrady se žalobkyně domáhá vůči státu, je odvozována od toho, že odcizené vozidlo poté, co bylo nalezeno, bylo podle tvrzení žalobkyně chybně vydáno orgány policie jiné osobě namísto toho, aby jí bylo vráceno. Již z toho je zřejmé, že u takto vymezeného nároku je mezi vznikem škody spočívající v nevydání (nevrácení) vozidla vlastníku a úkony orgánů činných v trestním řízení bezprostřední vztah příčinné souvislosti, jenž nemůže být vyloučen okolností, která mu časově i věcně předcházela (tj. tím, že vozidlo bylo nejprve odcizeno), tedy okolností, která nemá bezprostřední věcný vztah k počínání orgánu státu ve fázi trestního stíhání, kdy se odcizená věc stala pro trestní řízení nepotřebnou.

Odvolací soud se pak pro nesprávné posouzení otázky vztahu příčinné souvislosti nezabýval dalšími podmínkami odpovědnosti státu za vznik tvrzené újmy; existenci vztahu příčinné souvislosti je namístě zpravidla zkoumat jen tam, kde jsou naplněny další předpoklady odpovědnosti za škodu, mezi nimiž má být dán vztah příčiny a následku. V této souvislosti je zřejmé, že odvolací soud jednak neodlišil obě formy odpovědnosti státu za škodu (nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup) a nevysvětlil, proč uvažuje o nesprávném úředním postupu za situace, kdy vozidlo bylo vydáno na základě rozhodnutí vydaného v trestním řízení, jednak neřešil, zda žalobkyni v důsledku toho skutečně vznikla škoda.

Rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu uplatněné dovolací námitky nesprávné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je založeno pouze na tomto jediném (nesprávném) důvodu zamítnutí žaloby, aniž bylo zkoumáno splnění dalších podmínek odpovědnosti za škodu, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. dubna 2007

JUDr. Petr V o j t e k, v. r.

předseda senátu