25 Cdo 912/2012
Datum rozhodnutí: 05.03.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 415 obč. zák., § 420 odst. 1,3 obč. zák., § 441 obč. zák.




25 Cdo 912/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) M. S. a b) J. F. , obou zastoupených JUDr. Petrem Čichovským, advokátem se sídlem Týnec nad Sázavou, Družstevní 411, proti žalované městské části Praha 2 , se sídlem úřadu Praha 2, nám. Míru 20, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem Kladno, Gorkého 502, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Praha 1, Templová 747, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 197/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2011, č.j. 51 Co 31/2011, 51 Co 102/2011-98, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.
III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se domáhali na žalované jednorázového odškodnění za usmrcení osoby blízké, a to každý ve výši 240.000 Kč s příslušenstvím, s tím, že žalobkyně a) je matkou S. S., která dne 14. 7. 2007 zemřela na otravu oxidem uhelnatým v souvislosti s opravou a výměnou špatně fungující plynové karmy umístěné v bytě, který je ve vlastnictví žalované, přičemž žalobce b) spolu s žalobkyní a) zesnulou vychovávali a žili spolu od roku 2003 ve společném bytě a vedli i společnou domácnost.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 9. 2010, č.j. 15 C 197/2009-48, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. 1. 2011, č.j. 15 C 197/2009-84, zamítl žalobu v části, v níž se každý z žalobců domáhal zaplacení částky 120.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, dále žalované uložil povinnost zaplatit každému z žalobců do tří dnů od právní moci rozsudku částku 120.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. 6. 2009 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Soud se nejdříve zabýval otázkou aktivní a pasivní legitimace účastníků řízení a dospěl k závěru, že aktivní věcná legitimace žalobkyně a) vyplývá z ustanovení § 444 odst. 3 písm. c) občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) a žalobce b) jako osoba blízká, která se zemřelou žila ve společné domácnosti a ve výchově zastupovala jejího otce, má aktivní legitimaci podle § 444 odst. 3 písm. f) obč. zák. Na základě zjištění, že žalovaná je vlastníkem bytu, kde došlo k úmrtí S. S., správu nemovitosti, v níž se nacházel předmětný byt, vykonávala a obstarávala společnost Nemoservis Praha, s.r.o., podle mandátní smlouvy uzavřené s žalovanou dne 6. 2. 2003, s poukazem na ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. uzavřel, že je dána pasivní věcná legitimace žalované. Soud vzal ze znaleckého posudku Ing. Františka Jiříka z oboru stavebnictví a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 9 T 299/2008, za prokázané, že k úmrtí S. S. otravou oxidem uhelnatým došlo v důsledku nedokonalého dopojení kouřovodu se spalinovým hrdlem a tím i k úniku spalin obsahujících oxid uhelnatý do koupelny. Podle znaleckého posudku Ing. Jiřího Buchty se specializací na plynová zařízení byl odvod spalin proveden v rozporu s příslušnou normou ČSN, když kouřovod nebyl těsně usazen na hrdlo plynového průtokového ohřívače; v místě připojení byla mezera o velikosti 15 mm. V řízení též bylo prokázáno, že po dokončení odvodů spalinových cest (novým vyvložkováním komína) z nově nainstalované karmy byla žalobkyně a) upozorněna na to, že nemá karmu používat, neboť nebylo dokončeno připojení na odvod spalinových cest. S poukazem na § 415 a § 420 odst. 1 obč. zák. dospěl soud k závěru, že jak ze strany žalobců, tak i ze strany žalovaného došlo k porušení obecné prevenční povinnosti předcházet hrozícím škodám. Vzhledem k tomu, že sama zemřelá S. S. přispěla ke své smrti, tedy i ke škodě, která smrtí vznikla žalobcům a) a b), a že i sami žalobci a) a b) částečně, shodou nešťastných okolností i nedostatečným poučením a rodičovským dozorem nad nezletilou S. S., způsobili její smrt, je dána spoluzodpovědnost jak zemřelé samotné tak i žalobců a) a b). Z tohoto důvodu soud snížil jednorázové odškodnění, které by jinak žalobcům a) a b) podle § 444 odst. 3 obč. zák. příslušelo ve výši 240.000 Kč pro každého, na polovinu.

K odvolání žalobců i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2011, č.j. 51 Co 31/2011, 51 Co 102/2011-98, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Přisvědčil soudu prvního stupně ohledně podílu žalobců a žalované na porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. ve spojení s § 420 odst. 1 obč. zák. Podle odvolacího soudu žalovaná jako vlastník předmětného bytu, v němž ke škodě došlo, je povinna zajistit nájemcům plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu a této povinnosti se nemůže zbavit ani smluvním převodem výkonu správy na jinou osobu. Žalobci pak měli přizpůsobit své chování daným okolnostem, když porušením obecné prevenční povinnost bylo i neobezřetné jednání poškozené. Poukázal též na porušení povinnosti ze strany žalobců podle vyhlášky č. 111/1981 Sb., o čištění komínů, která stanoví odpovědnost uživatele spotřebiče paliv za bezpečný provoz tohoto zařízení. Bylo proto namístě snížit výši odškodnění podle § 441 obč. zák. na 50 % žalované částky.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) i b) společné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a jako dovolací důvod uvádějí vedle nesprávného právního posouzení věci též vadu řízení, spočívající v neúplně a nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci. Za zásadně významnou považují právní otázku, zda lze v rozhodování o jednorázovém odškodnění pro pozůstalé za škodu usmrcením považovat údajné zavinění poškozeného s chováním pozůstalých, ve smyslu § 441 občanského zákoníku a rozhodovat o poměrném zavinění i těchto osob . Po obšírné rekapitulaci v řízení zjištěných skutečností namítají, že soudy nezjišťovaly, kdo a zda vůbec karmu před zahájením vložkování komína vypnul. Mají za to, že škoda vznikla v důsledku provozní činnosti žalované, spočívající v provozování nájmu bytů a zajištění provozuschopnosti jejich zařízení. Odpovědnost žalované tak měly soudy posuzovat jako odpovědnost objektivní ve smyslu ustanovení § 420a obč. zák. a nikoli podle § 420 odst. 1 obč. zák. Rovněž namítají nesprávnou aplikaci ustanovení o podílu zavinění poškozené na vzniklé škodě, jelikož ta podle tvrzení dovolatelů nebyla osobou, která by karmu zapnula, pokud by věděla, že ji nesmí používat. Jsou přesvědčeni, že tvrzení svědků, že informovali žalobkyni a) o zákazu používání karmy, nebyla prokázána a že stoprocentní podíl odpovědnosti na vzniklé škodě musí nést žalovaná. Navrhují, aby dovolací soud zrušil oba rozsudky soudů nižších instancí, zavázal je svým právním názorem a vrátil věc k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání domnívá, že dovolání není v konkrétním případě přípustné, neboť spoluzavinění poškozené a spoluzavinění žalobců musí vést ke snížení nároku žalobců na jednorázové odškodnění podle § 444 odst. 3 písm. c) a f) obč. zák. Námitky proti skutkovým zjištěním nemohou též v daném případě přípustnost dovolání založit. Navrhuje, aby soud dovolání žalobců odmítl, a přiznal jí vůči žalobcům náhradu nákladů řízení.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření vyšel se zjištěného skutkového stavu a zdůraznil, že ke škodě došlo z důvodu jednání žalobců i zemřelé S. S., kterým porušili prevenční povinnost předcházet škodám spočívající v užití karmy v situaci, kdy dosud nebyl vystaven předávací protokol ani revizní zpráva. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu potvrdil a dovolání žalobců odmítl.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. dále jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak zčásti je podáno neoprávněnými osobami a zčásti směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že jej není oprávněn podat kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C 154).

Žalobci proto nejsou oprávněni podat dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve vyhovujícím výroku, neboť v této části nejsou rozhodnutím na svých právech nikterak dotčeni.

Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [(písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [(písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [(písm. c)].

Předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. splněny nejsou, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu.

Žádná z otázek předložených dovolatelem k dovolacímu přezkumu nepředstavuje otázku, jejíž řešení by mělo zásadní právní význam pro rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

Podle § 420 odst. 1 a odst. 3 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti; odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.

Podle § 420a odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení škoda je způsobena provozní činností, je-li způsobena a) činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při činnosti, b) fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí, c) oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo znemožněno užívání nemovitosti. Podle odstavce 3 odpovědnosti za škodu se ten, kdo ji způsobil, zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného.

Provozní činností se podle této úpravy rozumí soustavně prováděná činnost, která je organizována právnickou či fyzickou osobou (podnikatelem) v určitém provozu, která - i když by nebyla vymezena v jejím předmětu činnosti - je součástí jejího provozu a faktické činnosti. Předpokladem odpovědnosti zde není porušení právní povinnosti, nýbrž určitá zákonem kvalifikovaná skutečnost (škodní událost), která byla příčinou vzniku škody (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 529/2006, nebo ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3269/2008) .

Nejvyšší soud se otázkou odpovědností za škodu způsobenou nedostatky předmětu nájmu (konkrétně nájmu nebytových prostor) zabýval v rozsudku ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 834/2012, v němž dospěl k závěru, že pronájem nemovitostí nelze považovat za provozní činnost ve smyslu shora uvedeném, a proto pronajímatel odpovídá za škodu vzniklou na věcech umístěných v pronajatém prostoru podle ustanovení § 420 obč. zák. Obdobný závěr lze aplikovat i na daný případ, byť šlo o nájem bytu a ke škodě došlo na jiné zákonem chráněné hodnotě. Žalovaná tak odpovídá za škodu podle § 420 obč. zák., v souvislosti s porušením povinností pronajímatele, v jehož objektu došlo ke škodě, a to i v důsledku prací prováděných na objednávku žalované jako vlastníka objektu, v daném případě příslušného správce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3907/2009).

Byla-li škoda způsobena také (či výlučně) jednáním žalobce, v tomto rozsahu je vyloučena odpovědnost škůdce (žalované). Chybí totiž jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006).

Pokud i jednání osob odlišných od žalované (ať již žalobců, či zemřelé) bylo jednou z příčin škody, lze tedy toto jednání považovat za okolnost zčásti vylučující odpovědnost žalované a zakládající spoluzavinění (spoluúčast) poškozeného na vzniku škody ve smyslu § 441 obč. zák., jež je důvodem pro poměrnou redukci výše náhrady škody, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobcům.

Jestliže odvolací soud při posouzení odpovědnosti za způsobenou škodu zohlednil jednání žalobců i zemřelé, které přispělo ke vzniku škody (smrtelnému následku), a jestliže na tomto skutkovém základě dovodil, že žalovaná neodpovídá za vzniklou škodu v plném rozsahu, posoudil věc v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou. Napadené rozhodnutí tak nelze mít za zásadně právně významné.

Dovolatelé též namítají nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů, nejedná se tak o námitky směřující proti posouzení věci po právní stránce, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu, tedy námitky, které nezakládají přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců a), b) směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž zčásti nejsou oprávněni dovolání podat a zčásti není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) a c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 150 o. s. ř. Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení by měla žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Avšak vzhledem k povaze uplatněného nároku představujícího jednorázové odškodnění pozůstalých, okolnostem případu i poměrům žalované, jež nebudou odepřením náhrady nákladů řízení závažně dotčeny, dovolací soud žalované náhradu nákladů z důvodů zvláštního zřetele hodných nepřiznal; vedlejšímu účastníku na straně žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. března 2013
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu