25 Cdo 912/2006
Datum rozhodnutí: 22.04.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





25 Cdo 912/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce B. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. K., a 2) V. K., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 137/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. května 2005, č. j. 11 Co 2772003-254, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 190.000,- Kč, spočívající v ušlém zisku, jež měla být způsobena jednáním žalovaných, kteří bránili v podnikání žalobci a dalším osobám, na něž žalobce smlouvami o postoupení pohledávky převedl svůj nárok provozovat v nemovitosti podnikatelskou činnost, a to v rozsahu a za podmínek žalobci přiznaných ve smlouvě ze dne 13. 3. 1993.


Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 15. 3. 2002, č. j. 6 C 137/98-216, žalobu na zaplacení částky 190.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 13. 3. 1993 (s platností od 15. 3. 1993) byla mezi žalobcem, žalovaným 1) a J. N. uzavřena smlouva o provozu nemovitosti zakotvující jim jako spoluvlastníkům [ačkoliv v té době byli spoluvlastníky předmětné nemovitosti jen manželé N. a žalovaný 1)] právo vykonávat v předmětné nemovitosti podnikatelskou činnost zaměřenou na prodej zboží a občerstvení podle živnostenského oprávnění každého z nich s tím, že se budou při výkonu této činnosti pravidelně střídat v intervalu sedmi dnů; v rozhodném období žalobce živnostenským oprávněním z oboru hostinská činnost nedisponoval. Smlouvami ze dne 14. 6. 1993, 1. 8. 1993, 20. 9. 1993, 19. 10. 1993 a 25. 11. 1993 žalobce (v některých případech i za účasti manželů N.) pohledávku vyplývající ze smlouvy ze dne 13. 3. 1993 postoupil jiným subjektům. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. jsou všechny smlouvy o postoupení pohledávky neplatné, neboť jimi bylo postupováno právo, které podle § 525 odst. 1 obč. zák. postoupit nelze. Šlo totiž o pohledávku směřující k užívání nemovitosti, přičemž spoluvlastníci nemovitosti v ní chtěli podnikat v rozsahu svého podílu; postoupením takové pohledávky by se jejich postavení jako vlastníků zhoršilo, neboť bez jejich souhlasu by tak mohl v nemovitosti podnikat kdokoliv.


K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 5. 2005, č. j. 11 Co 277/2003-254, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně a neopodstatněnost uplatněného nároku odůvodnil zejména neplatností smlouvy o provozu nemovitosti ze dne 13. 3. 1993, u níž považoval za rozhodné, že žalobce nebyl v době uzavření smlouvy spoluvlastníkem nemovitosti. Soud dovodil, že právo podnikat v provozovně nacházející se v nemovitosti ve vlastnictví někoho jiného, tj. užívat ji k tomuto účelu, může být založeno pouze úplatnou nájemní smlouvou, a že vzhledem k tomu, že nebylo vůlí účastníků předmětné smlouvy smlouvu ve vztahu k žalobci uzavřít jako smlouvu odvozenou od vlastnického práva vlastníků nemovitosti (žalobce ji uzavřel jako spoluvlastník, ačkoli jím nebyl a ani později se nestal) a jako smlouvu úplatnou - nebyly tak splněny náležitosti pro platné sjednání nájemní smlouvy - je smlouva v této části pro její nedovolenost a rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatná. Z provedených důkazů nevyplývá (a netvrdí to ani žalobce), že účastníci smlouvy hodlali uzavřít smlouvu o sdružení podle § 829 obč. zák. Za situace, kdy žalobce neměl platný právní titul k užívání předmětné nemovitosti, nebylo jednání žalovaných, jež mělo spočívat v bránění v podnikatelské činnosti žalobci a dalším osobám, jednáním protiprávním, jež by založilo předpoklad odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák., přičemž ve vztahu k žalované 2) nebylo ani prokázáno, že by žalobci v užívání nemovitosti bránila.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávnost v právním posouzení věci dovolatel spatřuje v posouzení neplatnosti smluvního vztahu založeného smlouvou ze dne 13. 3. 1993 mezi ním, žalovaným 1) a J. N. Namítá, že účastníci zpočátku sjednaná práva a povinnosti z ní plynoucí dodržovali, žalobce zaplatil kupní cenu za nemovitosti a věci movité, tyto věci převzal a další věci pak společně dokupovali, a odtud dovozuje své spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti. Následná postupní smlouva pak byla reakcí na to, že mu bylo bráněno v podnikání. Dovolatel posuzuje předmětný právní vztah jako podnikání ve sdružení, aniž by pojem sdružení musel být nutně v záhlaví smlouvy uveden. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o.s.ř.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž by mu předcházel zrušující rozsudek odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.), a proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít.


Z tohoto pohledu nemůže přípustnost dovolání založit námitka dovolatele, zpochybňující skutková zjištění odvolacího soudu o tom, že v době uzavření smlouvy a ani v období následujícím nebyl spoluvlastníkem nemovitosti, v jejíž prostorách měl na základě smlouvy ze dne 13. 3. 1993 provozovat podnikatelskou činnost. Tyto výhrady nezpochybňují právní posouzení věci, nýbrž jsou uplatněním dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však přípustnost podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.


Z hlediska právního posouzení věci dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil otázku smluvního vztahu vzniklého mezi žalobcem, žalovaným 1) a J. N. na základě smlouvy o provozu nemovitosti ze dne 13. 3. 1993, jako vztahu nájemního, místo toho, aby vztah účastníků posoudil jako podnikání ve sdružení ve smyslu ustanovení § 829 obč. zák. Vzhledem k tomu, že v dané věci odvolací soud právně posuzoval tento smluvní vztah na základě konkrétních skutkových zjištění charakteristických pouze pro tento jedinečný a netypický případ, nemůže mít posouzení této právní otázky obecný dopad do rozhodovací činnosti soudů a nemůže proto založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve shora uvedeném smyslu. Přezkum uvedeného závěru proto postrádá potřebný judikatorní přesah, přičemž dovolací soud ani nezjistil, že by rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolacích námitek bylo v rozporu s hmotným právem nebo že by zde byly jiné okolnosti, pro které by dospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Ze všech těchto důvodů neshledal dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a dovolání žalobce přípustným podle ustanovení


§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným v tomto řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 22. dubna 2008


JUDr. Petr Vojtek, v. r.


předseda senátu