25 Cdo 91/2010
Datum rozhodnutí: 24.02.2011
Dotčené předpisy: § 420 odst. 1 obč. zák., § 441 obč. zák.




25 Cdo 91/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce D. V. , zastoupeného JUDr. Olegem Havránkem, advokátem se sídlem v Poděbradech, nám. T. G. Masaryka 1130, proti žalovanému D. Š. , zastoupenému Mgr. Ondřejem Malovcem, advokátem se sídlem v Nymburce, Boleslavská 137, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 322/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2009, č.j. 28 Co 335/2009-163, takto:

Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2009, č.j. 28 Co 335/2009-163, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že základ žalobního nároku žalobce vůči žalovanému je dán v rozsahu (dalších) 20 % se zamítá ; jinak se dovolání odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou domáhá na žalovaném zaplacení částky 1.381.641,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody na zdraví, jež mu vznikla při dopravní nehodě zaviněné žalovaným.

Okresní soud v Nymburce mezitímním rozsudkem ze dne 10. 2. 2009, č.j. 6 C 322/2007-133, rozhodl, že základ žalobního nároku žalobce vůči žalovanému je dán v rozsahu 30 %. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný řídil dne 11. 6. 2005 kolem 03:30 hodin v obci P. osobní automobil pod značným vlivem alkoholických nápojů (3,26 promile) rychlostí 96 až 110 km/h, a výrazným způsobem tak překročil hranici nejvyšší povolené rychlosti pro jízdu v obci a pro přejíždění železničního přejezdu [§ 5 odst. 2 písm. b), 1) a § 18 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, dále jen zákona o silničním provozu ]. V důsledku tohoto jednání žalovaného došlo k dopravní nehodě, při které utrpěl žalobce jako spolujezdec vážnou škodu na zdraví (zlomeniny spánkové, temenní, čelní a loketní kosti, dvou obratlů a dvou žeber, pohmoždění mozku, ledviny a plic). Soud dovodil příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a vzniklou škodou na zdraví žalobce s poukazem na pravomocný rozsudek, jímž byl žalovaný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví a ohrožení pod vlivem návykové látky. Existence příčinné souvislosti byla podle soudu dána i přesto, že na vzniku škody se podílelo i to, že žalobce nebyl za jízdy připoután, přestože mu tuto povinnost ukládá § 9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. V řízení bylo prokázáno, že bez protiprávního jednání žalobce by v důsledku dopravní nehody došlo ke vzniku škody na jeho zdraví podstatně menšího rozsahu, než jak tomu bylo ve skutečnosti. Soud při stanovení rozsahu odpovědnosti žalovaného zohlednil míru spoluzavinění žalobce (poškozeného) na jemu způsobené škodě na zdraví a s přihlédnutím ke všem rozhodným skutečnostem, zejména k tomu, že žalobce nastoupil do vozu žalovaného dobrovolně s vědomím, že žalovaný požíval před jízdou po delší dobu alkoholické nápoje, a též k tomu, že v jízdě se žalovaným pokračoval žalobce i poté, co mohl z vozidla vystoupit a dále v rychlé a riskantní jízdě nepokračovat.

K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 9. 2009, č.j. 28 Co 335/2009-163, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že základ žalobního nároku žalobce vůči žalovanému je dán v rozsahu 50 %. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a souhlasil se závěrem, že žalovaný je odpovědný za škodu podle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti odkázal na pravomocný rozsudek Okresního soudu v Nymburce č.j. 3 T 430/2005-420 ze dne 24. 4. 2007 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č.j. 10 To 255/2007-448 ze dne 26. 6. 2007, kterými byl žalovaný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví v podobě těžké újmy. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně stanovil jinou míru spoluzavinění žalobce jako poškozeného na vzniklé škodě. Zdůraznil, že způsob jízdy žalovaného byl základní příčinou, která se na nepříznivém následku podílela, ovšem po zohlednění dalších okolností (nepoužití bezpečnostního pásu žalobcem, vědomé absolvování jízdy se žalovaným, který požil alkoholické nápoje, nevyužití možnosti nepokračovat v riskantní jízdě se žalovaným) uzavřel, že se na vzniku škody v podobě následků na zdraví žalobce podíleli účastníci rovnou měrou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pro nesprávné právní posouzení míry spoluzavinění na vzniku škody. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce posouzení vztahu jednotlivých dílčích příčin podílejících se na vzniku škody. Namítá, že při stanovení míry spoluzavinění vycházely soudy z volné úvahy a nepoužily žádná sjednocující kritéria, která by soudní judikatura stanovila. Dovolatel je přesvědčen, že není dána jeho občanskoprávní odpovědnost za škodu na zdraví žalobce pro absentující složku zavinění. Odkazuje na znalecký posudek Ing. Hanuše Hrabánka, podle kterého by v případě připoutání žalobce nedošlo k poraněním, která žalobce při dopravní nehodě utrpěl. Domnívá se, že úvaha soudu o základu nároku ve výši 50% není v daném případě správná, a jeho spoluzavinění, pokud je vůbec dáno, je oproti spoluzavinění žalobce menší. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření k dovolání přisvědčil závěru odvolacího soudu o míře spoluzavinění účastníků na vzniku škody a navrhl, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto.
25 Cdo
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.

V dané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé tak, že základ nároku žalobce je dán ze 30 %, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že základ nároku žalobce je dán v rozsahu 50 %. Posuzováno z obsahového hlediska ke změně rozsudku soudu prvního stupně došlo pouze v tom rozsahu, v němž odvolací soud rozhodl rozdílně o základu nároku oproti soudu prvního stupně, tj. v rozsahu 20 % [a v tomto rozsahu je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], zatímco v rozsahu 30 % jsou rozhodnutí soudů obou stupňů o základu nároku shodná, a v tomto rozsahu jde o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně [takže přichází v úvahu přípustnost dovolání pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.

Rozhodnutím v trestním řízení je tak pro následné občanskoprávní řízení závazně rozhodnuto, jaký skutek se stal, kdo jej spáchal, i to, jaká újma na zdraví byla tímto skutkem poškozenému způsobena, tedy i příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a újmou, spočívající v ublížení na zdraví. Ani otázku zavinění (tj. úmyslného či nedbalostního jednání) nelze v občanskoprávním řízení přezkoumávat. Jestliže však okolnosti případu nasvědčují, že na vzniku škody se kromě pachatele trestného činu podílela svým spoluzaviněním i další osoba ve smyslu § 441 obč. zák., vázanost trestním rozhodnutím se při zkoumání podmínek spoluodpovědnosti této osoby neuplatní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 599/2006).

Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také spoluzaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.

Ustanovení § 441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání žalobce a žalovaného, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).

Byla-li škoda způsobena také (či výlučně) jednáním poškozeného (žalobce), v tomto rozsahu je vyloučena odpovědnost škůdce (žalovaného). Chybí totiž jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce, popř. kvalifikovanou událostí, za níž žalovaný odpovídá na objektivním principu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006).

Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se veškeré příčiny, které vedly ke škodě, a stejně jako u škůdce lze i u poškozeného brát v úvahu jen takové jeho jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007).

Podle judikatury Nejvyššího soudu pokud poškozený tím, že vědomě podstoupil jízdu vozidlem, které řídila osoba, o níž věděl, že její řidičské schopnosti jsou výrazně ovlivněny požitím alkoholu, podstatně přispěl ke vzniku škodlivého následku, podíl poškozeného na vzniklé škodě se může blížit až jedné polovině (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 895/2008, nebo ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007). Z uvedeného ovšem současně plyne, že v obdobných případech míra spoluzavinění poškozeného zpravidla nepřekročí 50 %. I když zásadní podcenění nebezpečnosti situace poškozeným a nepoužití bezpečnostních pásů se rovněž přímo a významnou měrou podílelo na tom, že došlo k jeho závažným poraněním, nelze přehlédnout, že rozhodující příčinou škody bylo zcela neodpovědné počínání řidiče vozu a bez jeho hrubého porušení právních povinností by ke škodnému následku nedošlo. Jestliže tedy základní příčinou vzniku škody bylo porušení důležitých povinností ze strany žalovaného, který řídil osobní automobil ve stavu těžké opilosti, jel v noci nepovolenou a nepřiměřenou rychlostí a svým jednáním naplnil skutkovou podstatu dvou trestných činů, pak i s přihlédnutím k okolnostem zákládajícím výrazné spoluzavinění žalobce na vzniku škody (účastnil se jízdy s řidičem, o němž věděl, že požil alkoholické nápoje, nepřipoutal se bezpečnostním pásem, čímž přispěl ke vzniku závažnějších následků na svém zdraví, a pokračoval v jízdě přes předchozí rychlý a riskantní způsob jízdy žalovaného) odvolací soud nepochybil, pokud oproti soudu prvního stupně zvýšil rozsah opodstatněnosti žalobního nároku ze 30 % na 50 %.

K námitce dovolatele, že otázka míry spoluzavinění není v judikatuře sjednocena a soudy tak v rámci volné úvahy nepoužívají žádná sjednocující kritéria, odkazuje Nejvyšší soud na závěr vyjádřený např. v usnesení ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1292/2006, 25 Cdo 1293/2006, že konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podíleli jednotliví účastníci nehody, a tedy v jakém rozsahu za škodu odpovídají, odvisí vždy od skutkových okolností konkrétního případu a od porovnání všech okolností, které mohly mít a měly vliv na výsledek. Zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, věcně správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v tomto rozsahu podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Nebylo-li při věcném přezkumu měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu shledáno pochybení při stanovení míry žalobcova spoluzavinění na vzniku škody v rozsahu 50 % (respektive navýšení rozsahu odpovědnosti žalovaného z 30 % na 50 %), nepřichází v úvahu, že by v rozsahu, jímž soudy obou stupňů posoudily shodně opodstatněnost žalobního nároku do výše 30 %, mohlo mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., proto dovolací soud v tomto rozsahu dovolání žalovaného podle § 218 písm. c) ve spojení s § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. odmítl.

Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť dovolání směřovalo proti tzv. mezitímnímu a nikoliv konečnému rozsudku odvolacího soudu; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení proto rozhodne soud v konečném rozhodnutí.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. února 2011

JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu