25 Cdo 907/99
Datum rozhodnutí: 29.11.2000
Dotčené předpisy: § 91 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. ve znění do 31.12.1991, § 40 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. ve znění do 31.12.1991




25 Cdo 907/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Juraje Malika v právní věci žalobce L. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. M., zastoupené advokátem, o 49.114,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 1 C 331/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. dubna 1998 č. j. 25 Co 100/98-35, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.450,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 29. 10. 1997 č. j. 1 C 331/97-22 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 24.557,35 Kč s 21% úrokem od 7. 2. 1997 do zaplacení, ohledně částky 24.557,35 Kč s 21% úrokem od 7. 2. 1997 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavřela dne 9. 6. 1986 kupní smlouvu k nemovitostem, v níž se zavázala zaplatit kupní cenu 147.344.- Kč do pěti let od registrace smlouvy (tj. do 9. 6. 1991) prodávající E. T., která ještě před termínem splatnosti zemřela (15. 5. 1991). Jednu třetinu pohledávky ve výši 49.114,70 Kč nabyl děděním otec žalobce L. P. (usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. 7. 1994 č. j. D 826/91-57) a poté, co i on dne 28. 9. 1991 zemřel, zdědil pohledávku proti žalované žalobce (usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. 1. 1997 č. j. D 1374/91-12). Soud dovodil, že žalobce mohl děděním nabýt jen polovinu sporné pohledávky, neboť druhá polovina pohledávky zanikla jejím prominutím; stalo se tak na základě dopisu ze dne 6. 3. 1991, jímž E. T. žalovanou vyzvala, aby jí v určeném termínu nebo po vzájemné dohodě zaplatila polovinu kupní ceny; ačkoliv až do té doby zaplacení kupní ceny nepožadovala za podmínky, že o ni bude žalovaná pečovat. Podle soudu prvního stupně z dopisu jednoznačně a nepochybně vyplývá, že prodávající požadovala po žalované zaplacení pouze 50% z kupní ceny a že tedy dohodou mezi účastnicemi smlouvy byla polovina původně sjednané kupní ceny prominuta.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 4. 1998 č. j. 25 Co 100/98-35 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci i zbývajících 24.557,35 Kč s 21% úrokem z prodlení od 7. 2. 1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně nezohlednil právní úpravu platnou v rozhodné době, když podle § 91 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 bylo prominutí dluhu dvoustranným právním úkonem a k zániku závazku tímto způsobem bylo proto zapotřebí dohody věřitele a dlužníka v písemné formě, jež by podle § 44 obč. zák. byla uzavřena, jakmile by se účastníci shodli na jejím obsahu; jednostranný právní úkon věřitele však k zamýšlenému právnímu následku nepostačoval. Dopis ze dne 6. 3. 1991 dvoustranným právním úkonem není, neboť v něm chybí byť i jen náznak shodného projevu vůle věřitele a dlužníka o částečném prominutí dluhu (postrádá souhlas žalované) a je-li uvedený dopis jedinou listinou, o níž žalovaná opřela své tvrzení o částečném zániku závazku, neunesla v tomto směru důkazní břemeno.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. d/ o.s.ř. a které odůvodňuje podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně aplikoval ustanovení § 91 odst. 1 obč. zák. a že neplatnost právního úkonu pro nedostatek formy měl posuzovat v souvislosti s § 40 odst. 1 obč. zák. Podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 byla písemná forma nutná jen u právních úkonů uvedených v § 31 odst. 2, § 46, § 54 odst. 1, § 57, § 58, § 63, § 68, § 70, § 155 odst. 2, § 183, § 194, § 337 a § 348 obč. zák. a požadavek odvolacího soudu na písemnou dohodu o prominutí dluhu je proto nadbytečný, pro praxi nevhodný a omezuje věřitele v právu rozhodnout jednostranným právním aktem o slevě poskytnuté dlužníkovi, tak jak v daném případě E. T. písemnou formou (dopisem ze dne 6. 3. 1991) učinila. Žalovaná jako dlužník nemohla toto jednostranné rozhodnutí věřitele ovlivnit a proto nebylo ani nutné uzavírat písemnou dohodu o slevě. Dovolatelka dále namítá, že nebylo přihlédnuto k námitce promlčení, kterou uplatnila v průběhu řízení, když E. T. (sestra L. P. a nikoliv jeho matka, jak nesprávně uvedl odvolací soud) zemřela dne 15. 5. 1991 a žaloba byla podána až dne 25. 4. 1997. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu, poukázal na skutečnost, že žalovaná vůbec námitku promlčení v řízení nevznesla, a navrhl, aby její dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), a že je podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Ačkoliv dovolatelka uvádí dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř., posuzováno podle obsahu jejího podání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), vytýká dovolání rozsudku odvolacího soudu pouze nesprávné právní posouzení věci.

Podle ustanovení § 868 obč. zák. pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.

Vzhledem k tomu, že k uzavření kupní smlouvy mezi E T. a žalovanou došlo v roce 1986, přičemž dluh měl být žalované částečně prominut dopisem z 6. 3. 1991, soudy obou stupňů správně věc posuzovaly podle zákona č. 40/1964 Sb., ve znění zákona č. 58/1969 Sb., zákona č. 131/1982 Sb., zákona č. 94/1988 Sb., zákona č. 188/1988 Sb., zákona č. 87/1990 Sb., zákona č. 105/1990 Sb., zákona č. 116/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb., tj. podle občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 1991 (dále jen obč. zák.).

Podle ustanovení § 91 odst. 1 obč. zák. věřitel se může s dlužníkem dohodnout, že se vzdává svého práva nebo že dluh promíjí; tato dohoda musí mít písemnou formu.

Podle § 40 odst. 1 obč. zák. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.

Podle této úpravy byla dohoda o prominutí dluhu konstruována výslovně jako dvoustranný právní úkon; zákon připouštěl prominutí dluhu jen se souhlasem dlužníka, to znamená jeho dohodou s věřitelem. Jednostranné prominutí dluhu pouhým prohlášením věřitele bylo vyloučeno s akcentem na princip právní jistoty subjektů občanskoprávních vztahů a se zdůvodněním, že dlužník může mít právní nebo morální zájem na tom, aby mu dluh nebyl tímto způsobem prominut.

Výslovnou dikcí ustanovení § 91 odst. 1 věta za středníkem obč. zák pak byla k platnosti dohody předepsána písemná forma; její nedostatek měl za následek absolutní neplatnost právního úkonu podle ustanovení § 40 odst. 1 obč. zák., které dopadá obecně na všechny případy právních úkonů, jejichž písemnou formu vyžaduje zákon, nikoliv jen na ty právní úkony, které dovolatelka neúplně ve svém dovolání vyjmenovává.

V posuzovaném případě tedy zákonná úprava vylučovala, aby dluh mohl být prominut ústním ujednáním mezi E. T. a žalovanou (ústní dohoda, jak ji žalovaná zmiňovala ve své výpovědi, by sice splňovala podmínku dvoustranného právního úkonu, avšak pro nedostatek zákonem předepsané písemné formy by byla absolutně neplatná), a k prominutí dluhu nedošlo ani dopisem ze dne 6. 3. 1991. Ten sice písemnou formu má, avšak i pokud by obsahoval vůli E. T. směřující k prominutí dluhu, šlo by o jednostranný projev, jímž žalované nabízela uzavření dvoustranné dohody o prominutí dluhu (resp. jeho části), neboť písemné přijetí této nabídky ze strany žalované již tato listina neobsahuje. Žalovaná zároveň netvrdí ani neprokazuje, že by takový písemný úkon učinila jinou listinou (projevy vůle účastníků a jejich podpisy nemusely být zachyceny na téže listině - srov. § 46 odst. 2 věta první obč. zák.). Proto odvolací soud důvodně dospěl k závěru, že žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že její závazek v rozsahu 24.557,35 Kč zanikl prominutím dluhu na základě dopisu E. T. ze dne 6. 3. 1991. Z tohoto pohledu jsou právně nevýznamné námitky dovolatelky, že trvání na písemné formě dohody je nadbytečné, pro praxi nevhodné a že omezuje věřitele v právu rozhodnout jednostranným právním aktem o slevě poskytnuté dlužníkovi.

Žalovaná v dovolacím řízení rovněž namítá, že pohledávka žalobce zděděná po zesnulé E. T. je promlčena. Z obsahu spisu (podání žalované a protokolů z jednání) však vyplývá, že v řízení před soudem prvního stupně ani v odvolacím řízení nebyla námitka promlčení uplatněna. Soudy obou stupňů proto nepochybily, když se v řízení touto otázkou nezabývaly. Za vadu, která by měla vliv na správnost rozhodnutí, nelze považovat ani nepřesnost v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (záměna příbuzenského vztahu žalobce k E. T.), neboť na správné právní argumentaci odvolacího soudu ve věci samé se tím nic nemění.

Dovolatelka dále namítá, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. d/ o.s.ř., aniž by ji blíže specifikovala; podle § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. však k takovým vadám dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti.

Podle § 237 odst. 1 písm. d/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení.

Předmětné řízení však touto vadou netrpí. V řízeních o dědictví podle § 175a a násl. o.s.ř. po zůstavitelích E. T. a L. P. byla kromě jiného řešena otázka dědění pohledávky zůstavitelky za žalovanou, přičemž pravomocným usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. 1. 1997 č. j. D 1374/91-12 byla schválena dohoda o vypořádání dědictví mezi žalobcem, jeho matkou a bratrem, aniž by žalované byla uložena povinnost předmětnou pohledávku splnit. V dědickém řízení, jehož účastnicí žalovaná nebyla, nebylo tedy citovaným usnesením rozhodnuto o předmětu řízení, který by byl shodný s předmětem nyní probíhajícího řízení, v němž se žalobce domáhá, aby žalované byla uložena povinnost pohledávku splnit. Není-li splněna totožnost účastníků ani předmětu řízení, nepředstavuje usnesení vydané v dědickém řízení překážku věci pravomocně rozhodnuté. Zároveň nebylo zjištěno, že by o uložení téže povinnosti ve vztahu mezi účastníky tohoto řízení probíhalo v době podání žaloby jiné řízení; není tedy dána ani překážka tzv. litispendence.

Z uvedeného je zřejmé, že řízení nebylo vadou podle § 237 odst. 1 písm. d/ o.s.ř. postiženo, existenci jiné vady uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolatelka netvrdí a z obsahu spisu se ani nepodává, a protože z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) je rozhodnutí odvolacího soudu správné, Nejvyšší soud ČR dovolání žalované podle § 243b odst. 1 o.s.ř. zamítl, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1, o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 1.375,- Kč (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 7, § 11 odst. 1 písm. k/ a § l3 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 29. listopadu 2000

JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková