25 Cdo 883/2007
Datum rozhodnutí: 18.02.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 883/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce V. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) s. m. M. B., zastoupeného advokátem, a 2) T. P., zastoupeného advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 282/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 2005, č. j. 24 Co 171/2005-140, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 13. 12. 2004, č. j. 8 C 282/2004-102, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně zajistit žalobci přiměřený náhradní byt za byt č. 8 na adrese M. B., a platit mu měsíčně 4.000,- Kč od 1. 10. 2004 do zajištění náhradního bytu, a aby bylo uloženo prvému žalovanému zaplatit žalobci 92.000,- Kč a druhému žalovanému zaplatit žalobci 44.000,- Kč. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce původně bydlel v bytě 1+kk v domě v ulici v M. B. na základě nájemní smlouvy z 8. 6. 1995, uzavřené s prvním žalovaným na dobu určitou do 30. 6. 1996, tento nájem se konkludentně každý rok obnovoval na dobu jednoho roku. Podle kupní smlouvy z 25. 4. 2001 se žalobce stal z jedné ideální pětiny spoluvlastníkem domu čp. 63 na parcele č. 340 v k. ú. P. pod R., dalšími spoluvlastníky se stali další obyvatelé nájemního domu, celou kupní cenu získali kupující od druhého žalovaného jako odstupné za uvolnění svých dosavadních bytů v M. B., přičemž druhý žalovaný se zavázal zaplatit daň z převodu nemovitosti a zrekonstruovat dům v P. pod R. Žalobce se v říjnu 2001 přestěhoval z M. B. do domu v P. pod R., zanechal dluh na nájemném ve výši 21.465,- Kč, náklady stěhování za něj uhradil druhý žalovaný. Dům v M. B. prošel kompletní rekonstrukcí s kolaudací v r. 2003, byl rozdělen na bytové jednotky, které byly převedeny do vlastnictví fyzických osob. V řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že z pronajatého bytu se odstěhoval pod nátlakem, neboť tvrzená vyhrůžka odebráním sociálních dávek ze strany druhého žalovaného nebyla v řízení prokázána a navíc bylo zřejmé, že druhý žalovaný nedisponuje pravomocí rozhodovat o sociálních dávkách. Žádné další okolnosti o tom, že žalobce byl nucen pod pohrůžkou byt opustit, nebyly ani tvrzeny, a vzhledem k plnění, jež se žalobci v souvislosti s přestěhováním dostalo, soud dovodil, že žalobce byt opustil dobrovolně a s rozmyslem. K 1. 7. 2002 k obnovení nájemního vztahu nedošlo, neboť žalobce již v bytě nebydlel a nájem k 30. 6. 2002 zanikl. Vzhledem k tomu, že k ukončení nájmu došlo uplynutím sjednané doby, nevznikl žalobci nárok na zajištění náhradního bydlení. Nedůvodným soud shledal též uplatněný nárok na náhradu škody ve výši 4.000,- Kč měsíčně, představující rozdíl mezi nájemným placeným prvnímu žalovanému a tržním nájemným ve městě M. B., a ve výši 136.000,- Kč jakožto nákladů vzniklých s nuceným vystěhováním. V řízení nebylo totiž prokázáno, že by některý ze žalovaných porušil nějakou právní povinnost, naopak žalobce získal možnost trvalého bydlení a v souvislosti s ukončením nájmu další majetkový prospěch.


K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2005, č. j. 24 Co 171/2005-140, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a shodně s ním dovodil, že bezprávná výhrůžka ze strany druhého žalovaného nebyla v řízení prokázána, důvodnou obavu nemohla vzbudit ani výhrůžka odnětí sociálních dávek či vyhození z bytu, neboť žalobce je sice hluchoněmý, avšak způsobilý k právním úkonům, a ani při jeho zdravotním omezení nelze pochybovat o jeho povědomí o tom, že o sociálních dávkách rozhoduje státní orgán, a že násilné vyklizení bytu nemůže vést k zániku jeho užívacího práva. Motivem žalobce k přestěhování byla dohoda s druhým žalovaným, který mu na vlastní náklady zajistil užívání jiného bytu, a to na dobu bez časového omezení. Pokud se tedy žalobce z bytu v říjnu 2001 vystěhoval, podle § 676 obč. zák. jeho nájem zanikl dne 30. 6. 2002. Rovněž správným shledal odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že ani první ani druhý žalovaný neporušili žádnou právní povinnost a není tak splněn základní předpoklad jejich odpovědnosti za tvrzenou škodu. K námitce žalobce uvedl, že z § 35 zákona č. 108/2000 Sb., o obcích, nevyplývají žalobci žádná práva, která by mohl na prvním žalovaném vymáhat v občanském soudním řízení, navíc první žalovaný neměl důvod jakkoliv zasahovat, neboť druhý žalovaný žalobci na své náklady zajistil bytovou náhradu, a v jednání žalovaných nelze spatřovat ani žalobcem namítané porušení dobrých mravů ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.


Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Uvádí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, a podává je z důvodu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávnost rozsudku odvolacího soudu spatřuje v právním hodnocení opuštění bytu a v závěru, že nájem zanikl. Namítá, že k zániku nájmu nedošlo, protože opuštění bytu nebylo projevem jeho svobodné vůle, ale výsledkem bezprávných výhrůžek. Za právně vadný považuje postup soudu, který na skutečnost, že žalobce opustil byt, neaplikoval kritéria, která jsou obvykle aplikována na právní úkony . Podle jeho názoru je třeba jednání osob sociálně méně kompetentních posuzovat podle ustanovení o právních úkonech takových osob, což podléhá zvláštnímu režimu. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1997, č. j. III. ÚS 77/97, uvádí, že tam, kde právní úprava vykazuje mezery, je třeba vycházet ze zásad Všeobecného zákoníku občanského z r. 1811. Poukazuje na to, že je osobou se sníženou sociální kompetencí, a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, namítá, že zneužití rozumové tísně jednou ze stran právního vztahu nepožívá právní ochrany. Opakuje, že byt neopustil dobrovolně, nýbrž v důsledku důvodných obav z bezprávných výhrůžek učiněných druhým žalovaným, a soud pochybil, pokud se odmítl kapacitou těchto výhrůžek zabývat. Namítá, že obec nese právní odpovědnost za bytovou politiku ve vztahu ke svým občanům, § 35 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, obsahuje závazek státu vyplývající pro něj z čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.


V dané věci je jednoznačné, že v době skončení nájmu, sjednaného na dobu určitou a obnoveného na dobu do 30. 6. 2002, žalobce byt neužíval. Chybí tak základní předpoklad pro obnovení nájmu bytu na další rok podle § 676 odst. 2 obč. zák. a znamená to, že od 1. 7. 2002 již žalobce nebyl nájemcem bytu v M. B., a to bez ohledu na to, jaké pohnutky ho vedly k odstěhování. Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového závěru, že na základě dohody s druhým žalovaným se žalobce na podzim 2001 přestěhoval do bytu, jenž mu zajistil druhý žalovaný a od něhož též získal další majetková plnění, a v řízení nebyly prokázány bezprávné výhrůžky, které by žalobce vedly k nedobrovolnému opuštění bytu. Pokud dovolatel napadá tento skutkový závěr soudů obou stupňů a namítá, že jednání žalobce je třeba hodnotit jako nedobrovolné, ve skutečnosti vytýká odvolacímu soudu nesprávné hodnocení důkazů a na něm založené nesprávné skutkové zjištění. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak z dikce ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. To však není tento případ a dovolací soud je vázán zjištěným skutkovým stavem, z něhož vychází napadené rozhodnutí.


Zjištění, že žalobce se z bytu v Mladé Boleslavi přestěhoval a že v době skončení nájmu tento byt neužíval, je skutkovou okolností a odvolacímu soudu nelze vytýkat, že na tuto skutečnost neaplikoval ustanovení o platnosti či neplatnosti právních úkonů a nelze mu ani vytýkat pochybení při právním posouzení věci, neboť odvolací soud se při aplikaci právních norem na zjištěný skutkový stav neodchýlil od standardního způsobu rozhodování při řešení shodných otázek. Za této situace je zřejmé, že otázka výkladu jednání žalovaného z hlediska jeho snížené sociální kompetence (kterou dovolatel nazývá rozumovou tísní ) nemá zásadní význam pro rozhodnutí v této věci, a totéž platí ohledně charakteru tvrzených výhružek, neboť žalobce předkládá vlastní verzi skutkového stavu a z něj dovozuje nesprávné právní posouzení.


Zásadní právní význam nelze připisovat napadenému rozhodnutí ani z hlediska dovolacích námitek, týkajících se nároku na náhradu škody. V tomto směru dovolatel namítá, že první žalovaný porušil ve vztahu k němu § 35 zákona č. 128/2000 Sb., aniž však v dovolání vymezuje, jakým jednáním či opomenutím měl první žalovaný porušit toto ustanovení, které vymezuje samostatnou působnost obce. Jeho paušální a velmi obecná tvrzení ( obec nese zvláštní právní odpovědnost za bytovou politiku ve vztahu ke svým občanům, obcím jako jediným z veřejnoprávních korporací ukládá zákon takovou nebo obdobnou povinnost apod.), a ani skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů nedává podklad pro úvahu o protiprávnosti jednání prvního žalovaného, tím méně lze dospět k závěru o zásadním právním významu této otázky ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.


Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.


Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 18. února 2009


JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu