25 Cdo 882/2006
Datum rozhodnutí: 30.10.2007
Dotčené předpisy:





25 Cdo 882/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. B., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému M. V., zastoupenému advokátem, o 300.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 75/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. března 2005, č. j. 57 Co 74/2005 - 163, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. března 2004, č. j. 32 C 75/2003-107, zamítl žalobu na zaplacení 265.074,- Kč s příslušenstvím, zastavil řízení ohledně 13% úrok z prodlení z částky 300.000,- Kč za dobu od 20. 7. 2001 do zaplacení a ohledně částky 34.926,- Kč s příslušenstvím, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o náhradě hotových výdajů ustanovenému zástupci žalobce. Soud tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobce původně domáhal náhrady škody za hodnotu jednotlivých věcí, které jsou jeho vlastnictvím a které byly na pokyn žalovaného vyklizeny z bytu žalovaného, v němž žalobce fakticky bydlel bez právního důvodu. Tyto věci byly převezeny do skladovacích prostor a žalobci byl znemožněn nadále vstup do tohoto bytu. Soud prvního stupně neshledal na straně žalobce vznik škody, protože byl několikrát vyzván k vyklizení bytu, věděl, kde jsou věci uloženy a měl možnost se ke svým věcem dostat a vyzvednout si je, což neučinil.


K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. března 2005, č. j. 57 Co 74/2005-163, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o zamítnutí žaloby a o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a ztotožnil se s jeho právními závěry. Žalobce neprokázal, že by mu vznikla škoda v hodnotě věcí, jež byly vyklizeny z bytu, neboť bylo prokázáno, že žalobce věděl o jejich umístění a měl možnost se k nim dostat a vyzvednout si je, což však neučinil. Žalobce ani netvrdil, že by byly některé věci ztraceny či znehodnoceny. Správný je i závěr okresního soudu, že z hlediska ust. § 126 odst. 1 obč. zák. nelze žalobě vyhovět, neboť povinnost uhradit hodnotu věcí namísto jejich vydání vzniká až v případě nemožnosti věci vydat, která nenastala, neboť věci existují a žalobce k nim má přístup.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Soudům obou stupňů vytýká, že se nezabývaly důsledně jeho námitkami a argumenty, nevyslechly všechny navrhované svědky, nezabývaly se okolnostmi, za nichž došlo k vyklizení předmětného bytu, a dostatečně neprověřily celou záležitost. Navrhuje zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vracení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání je nepřípustné a dovolací důvody nejsou splněny. Žalobce neunesl břemeno tvrzení ani důkazní břemeno. Navrhl odmítnutí dovolání s tím, aby byl dovolatel zavázán k náhradě nákladů dovolacího řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.


V dané věci dovolatel v dovolání neuvádí, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a ani dovolací soud neshledal ve věci otázku, která by měla po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolání neobsahuje kritiku právních závěrů odvolacího soudu, ale jde vesměs o námitky proti postupu soudu při zjišťování skutkového stavu, když namítá, že soudy nevyslechly navržené svědky a dostatečně se nezabývaly okolnostmi, za nichž došlo k vyklizení předmětného bytu. Tyto námitky mohou být dovolacím důvodem podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá a dovolací soud s ohledem na ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. se může tímto dovolacím důvodem zabývat, jen je-li dovolání přípustné.


Dovolatel nejenže nevymezuje otázku zásadního právního významu, ale ani z popisu toho, s čím nesouhlasí, nelze žádnou konkrétní právní otázku dovodit.


Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty prvé, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalobce na jejich náhradu právo nemá a náklady žalovaného na odměnu advokáta za sepis vyjádření k dovolání nelze s ohledem jeho stručný obsah považovat za náklad potřebný k účelnému uplatňování či bránění práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. října 2007


JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu