25 Cdo 863/2001
Datum rozhodnutí: 23.08.2001
Dotčené předpisy:




25 Cdo 863/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. B. proti žalovanému D. S., za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 421.217,- Kč, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 197/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. září 2000, č. j. 12 Co 442/2000-89, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 29. 2. 2000, č. j. 7 C 197/99-70, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 421.217,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 9. 2000, č. j. 12 Co 442/2000-89, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, a to osobně u Okresního soudu v Klatovech dne 10. 4. 2001. Odvolacímu soudu vytkl nesprávné právní posouzení věci a navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření vyvracel důvody dovolání s tím, že nárok žalobce nemá oporu v zákoně, a ani použití analogie není v daném případě na místě. Navrhl zamítnutí dovolání.

Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Protože rozsudek odvolacího soudu byl vydán 19. 9. 2000, je Nejvyšší soud ve shodě s posledně citovaným ustanovením povinen podle dosavadních právních předpisů projednat a rozhodnout i o dovolání v této věci, a to včetně vymezení běhu lhůty k podání dovolání.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. (ve znění účinném před 1. 1. 2001) účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení. Podle ustanovení § 240 odst. 2 o. s. ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u dovolacího nebo odvolacího soudu.

Jak vyplývá z obsahu spisu, rozsudek odvolacího soudu byl doručen právnímu zástupci žalobce, právnímu zástupci žalovaného, i vedlejšímu účastníku dne 21. 2. 2001, a tohoto dne tedy nabyl právní moci (§ 159 odst. 1 o. s. ř. ).

Podle ustanovení § 57 odst. 2 o. s. ř. lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Podle ustanovení § 57 odst. 3 o. s. ř. lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit.

V dané věci běžela lhůta k podání dovolání ode dne právní moci rozsudku odvolacího soudu (nebylo vydáno opravné usnesení), tj. od 21. 2. 2001, a skončila dne 21. 3. 2001 (středa). Je tedy zřejmé, že jednoměsíční lhůta dodržena nebyla, neboť dovolání žalobce bylo podáno až po marném uplynutí zákonné lhůty k dovolání. Proto bylo podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první, a § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítnuto.

Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, takže žalovanému vzniklo ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Náklady žalovaného sestávají z odměny ve výši jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání). Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. platí, že odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Jelikož dovolání bylo podáno 10. dubna 2001 a dovolací řízení tak bylo zahájeno po 1. lednu 2001, určuje se výše odměny podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.

V intencích § 3 odst. 1 bodu 6. a § 16 vyhlášky se další úvahy o sazbě odměny podle shora cit. ustanovení v dané věci odvíjejí od částky 37.820,-Kč, přičemž výše odměny pak činí 7.500,- Kč (§ 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1, věty první, vyhl. č. 484/2000 Sb.).

Vedle odměny přísluší zástupci žalovaného též náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu za každý úkon právní služby ve výši 75,-Kč. Konečnou částku 7.575,- Kč tedy soud žalovanému také přiznal.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. srpna 2001

JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.

předsedkyně senátu