25 Cdo 862/2006
Datum rozhodnutí: 29.04.2008
Dotčené předpisy: § 106 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 106 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 5 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





25 Cdo 862/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci žalobce J. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. I. B., zbavenému způsobilosti k právním úkonům, zastoupen opatrovnicí A. B., právně zastoupen advokátkou, za účasti K. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 77/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2005, č. j. 19 Co 159/2005-130, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 3, poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 16. 4. 2004, č. j. 17 C 77/2001-87, byl zrušen usnesením odvolacího soudu, rozsudkem ze dne 5. 1. 2005, č. j. 17 C 77/2001-115, zamítl žalobu na zaplacení částky 250.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody proti žalovanému advokátovi, kterého žalobce v listopadu 1994 pověřil k zastupování ve věci vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, avšak žalovaný nepodal včas žalobu u soudu, čímž došlo k prekludování práva na vydání nemovitosti. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce byl vlastníkem rodinného domu, stavební parcely a zahrady v P. K. a poté, co byl rozsudkem ze dne 31. 10. 1979 odsouzen pro trestný čin opuštění republiky mj. k trestu propadnutí majetku, byla jeho nemovitost prodána manželům K. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 4. 1989, sp. zn. 2 T 218/79, byl žalobce amnestován a rozhodnutím téhož soudu ze dne 19. 4. 1991, sp. zn. 1 Rt 174/91, byl rehabilitován, trestní stíhání bylo zastaveno a veškerá rozhodnutí zrušena. Žalobce vyzval manžele K. k vydání propadnuté nemovitosti a poté podal žalobu na vydání věci, jež byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 10. 1993, sp. zn. 4 C 289/92, zamítnuta, neboť žalobce nesplňoval tehdy zákonem stanovenou podmínku trvalého pobytu na území České republiky. Soud na základě skutkového závěru, že žalobce neprokázal uzavření příkazní smlouvy mezi ním a žalovaným advokátem ohledně vydání předmětné nemovitosti, žalobu zamítl. Uvedl, že i v případě, že by příkazní smlouva byla uzavřena, rozhodnutí soudu by bylo shodné, neboť nárok žalobce na náhradu škody je promlčen dle ust. § 106 odst. 1, 2 obč. zák. Podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, bylo třeba vyzvat povinné k vydání věci do 6 měsíců od 1. 11. 1994, a nebyla-li výzva učiněna, právo na vydání věci se prekludovalo. Žalobce netvrdil, že by žalovaný učinil výzvu k vydání nemovitosti, od 2. 5. 1995 mu proto počala běžet tříletá objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody proti advokátovi, neboť bez výzvy se nelze domáhat vydání věci, a uplynula dnem 2. 5. 1998, tj. před podáním žaloby (žaloba podána dne 5. 8. 1998). V případě, že byla podána výzva, bylo třeba podat žalobu na vydání věci do 30. 10. 1995, objektivní promlčecí doba by v tomto případě byla zachována, avšak nárok je promlčen v subjektivní promlčecí době. Jak totiž žalobce v řízení uvedl, dne 3. 6. 1996 vypověděl žalovanému plnou moc k zastupování, neboť se dozvěděl, že jeho restituční nárok je promlčen, protože nebyla podána žaloba u soudu. Proto nejpozději tímto dnem musel žalobce vědět, že mu byla způsobena škoda a že ji způsobil žalovaný. Dvouletá subjektivní promlčecí doba tedy uplynula dnem 3. 6. 1998, tj. před podáním žaloby.


K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. května 2005, č. j. 19 Co 159/2005-130, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval otázkou promlčení nároku žalobce. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že soud prvního stupně tuto otázku vyřešil správně. Žalobce netvrdil ani neprokázal, že by ze strany žalovaného byla dána výzva k vydání věci povinným osobám, nárok uplatnil z důvodu nepodání žaloby v restituční věci a v takovém případě došlo k prekluzi práva žalobce na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. marným uplynutím lhůty stanovené k podání výzvy (1. 5. 1995) a od té doby začala běžet objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku žalobce na náhradu škody proti advokátovi, který výzvu nepodal. Správný je i závěr soudu prvního stupně o uplynutí subjektivní promlčecí doby, neboť - jak sám žalobce v průběhu řízení uvedl - byl žalovaným informován o tom, do kdy musí být v restituční věci podána žaloba u soudu (do jednoho roku od 1. 11. 1994), a pokud dne 3. 6. 1996 vypověděl žalovanému plnou moc z důvodu, že žaloba podána nebyla, měl vědomost i o tom, že jeho restituční nárok zanikl, tedy že vydání nemovitosti se již nedomůže. Tím se rovněž dozvěděl, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá. Jeho tvrzení, že o zániku nároku se dozvěděl až při konzultaci u jiného advokáta po vypovězení plné moci žalovanému, hodnotil odvolací soud jako účelové. S ohledem na to, že nárok žalobce je promlčen, odvolací soud s poukazem na R 29/1983 se již nezabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k uzavření příkazní smlouvy.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že závěr odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, ohledně subjektivní i objektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody je v rozporu s hmotným právem, když oba soudy vycházely při určení počátku běhu promlčecí doby z nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm b/ o. s. ř). Je přesvědčen, že jeho nárok na náhradu škody nebyl ke dni podání žaloby promlčen, a poukazuje na nález Ústavního soudu 164/1994 Sb., v němž je uvedeno, že Jestliže Ústavní soud zrušuje v ust. § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. slova ode dne účinnosti zákona, pak lhůta uvedená v § 5 odst. 2 a odst. 4 téhož zákona začíná běžet dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu, tedy dnem 1. listopadu 1994. Od 1. 11. 1994 proto počala nová 6měsíční lhůta k výzvě povinné osobě, do 1. 5. 1995 měla být výzva podána a ve lhůtě do 1. 11. 1995 měl být restituční nárok uplatněn žalobou u soudu. Objektivní promlčecí doba začala plynout až od 2. 11. 1995 a ke dni podání žaloby neuplynula. Namítá dále, že soud bezdůvodně stanovil počátek běhu dvouleté subjektivní doby na den výpovědi plné moci (dne 3. 6. 1996), toto odůvodnění nevychází z provedeného dokazování a je v rozporu s jeho výpovědí, v níž uvedl, že se sice dozvěděl, že žalovaný žalobu nepodal, avšak z této skutečnosti nelze automaticky dovozovat, že se dozvěděl, že mu vznikla škoda . Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který jako účelové hodnotil jeho tvrzení, že se dozvěděl o zániku nároku až po vypovězení plné moci u jiného advokáta. Protože objektivní ani subjektivní promlčecí doba neuplynula, svůj nárok na náhradu škody uplatnil včas. Dále odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl navržený důkaz advokátním spisem žalovaného, jenž nebyl nalezen, neupozornil žalobce na možnost neunesení důkazního břemene a ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř. neprovedl i jiné důkazy. Pokud měl soud za to, že žalobce neuvedl všechny rozhodné skutečnosti, měl jej podle § 118a odst. 1 o. s. ř. k tomu vyzvat. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že považuje rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně za správný. Poukazuje na to, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní právní význam. Žalobci se nepodařilo prokázat, že mezi ním a žalovaným vznikl právní vztah na základě příkazní smlouvy, že mu postupem žalovaného vznikla škoda a zda škoda měla vzniknout nepodáním výzvy k vydání nemovitostí nebo nepodáním žaloby. Navrhl, aby byl napadený rozsudek potvrzen.


Vedlejší účastník na straně žalovaného se plně ztotožnil se závěry obou soudů o promlčení nároku žalobce na náhradu škody. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky obou soudů potvrdil.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není však důvodné.


Z hlediska § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu v této věci po právní stránce zásadní význam pro řešení otázky promlčení nároku na náhradu škody způsobené advokátem při uplatňování nároku na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7.1994, č. 164/1994 Sb., která v rozhodování dovolacího soudu nebyla zatím řešena. Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na závěru, že nárok žalobce na náhradu škody, spočívající ve ztrátě jeho restitučního nároku na vydání věci je promlčen. Vzhledem k tomu, že je-li právo promlčeno, nemůže jej soud svým rozhodnutím přiznat, a to bez ohledu na to, zda bylo uplatněno důvodně (R 29/1983), je otázka promlčení uplatněného nároku v dané věci otázkou zásadní.


Podle ustanovení § 106 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (odst. 1). Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odst. 2).


Počátek běhu objektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 2 obč. zák.) je vázán na událost, z níž škoda vznikla. Tím se míní nejen protiprávní úkon či zákonem zvlášť kvalifikovaná událost, které vedly ke vzniku škody, nýbrž i vznik škody samotné. Objektivní promlčecí doba nemůže totiž začít běžet dříve, než ke škodě vůbec došlo (srov. např. rozsudek býv. NS ČR ze dne 31. 5. 1990, sp. zn. 1 Cz 20/90).


Předpokladem vydání věci oprávněné osobě podle § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je, že oprávněná osoba vyzve povinnou osobu do šesti měsíců ode dne účinnosti zákona, jinak její nárok zanikne. Nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle odstavce 2, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku (odst. 4). Zákon č. 87/1991 Sb. nabyl podle svého § 35 účinnosti dne 1. 4. 1991. Jestliže Ústavní soud nálezem č. 164/1994 Sb. zrušil v ustanoveních § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. slova "ode dne účinnosti tohoto zákona", pak lhůta uvedená v § 5 odst. 2 a odst. 4 téhož zákona začíná běžet dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu, tedy dnem 1. listopadu 1994, a tato nově otevřená lhůta se týká jen těch osob, které se nálezem staly osobami oprávněnými (srov. např. rozsudek NS z 25. 6. 2003, sp.zn. 28 Cdo 629/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí NS, C. H. Beck pod č. C 2024).


Jak vyplývá z výsledků řízení, žalobce nesplňoval podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR) a osobou oprávněnou k uplatnění tzv. restitučního nároku se stal až uvedeným nálezem Ústavního soudu, který tuto podmínku zrušil. Pokud by nebyla podána výzva povinným osobám k vydání věci, došlo by k zániku jeho restitučního nároku prekluzí - marným uplynutím 6 měsíců ode dne vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. tj. dne 1. 5. 1995, jak dovodily oba soudy, a v tomto okamžiku by mu vznikla škoda (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 721/2006). Od vzniku škody by pak počal běh objektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody proti tomu, kdo ztrátu nároku způsobil, a jestliže byl nárok na náhradu škody způsobené advokátem uplatněn u soudu dne 5. 8. 1998, bylo by to až po uplynutí objektivní promlčecí doby.


Avšak jak vyplývá z výsledků řízení - žalobce vyzval povinné osoby k vydání věci v době, kdy podle restitučních předpisů neměl postavení oprávněné osoby, nicméně tento jeho hmotněprávní úkon neztratil účinky jen proto, že byl učiněn předčasně, tj. ještě před tím, než žalobce získal postavení oprávněné osoby účinností uvedeného nálezu Ústavního soudu (srov. rozsudek NS ze dne 29. 6. 2001, sp.zn. 28 Cdo 948/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí NS, C. H. Beck pod č. C 627). Podstatné je, že k datu 1. 5. 1995 byla výzva k vydání věci povinným osobám učiněna, takže restituční nárok žalobce byl zachován a ve lhůtě do 1. 11. 1995 měl být uplatněn žalobou u soudu, což se nestalo, a nárok tak zanikl. Zánik práva je důsledkem opomenutí uplatnit právo před uplynutím tzv. propadné lhůty. Prekludované právo zaniká přímo ze zákona (ex lege), nelze je následně přiznat ani soudním rozhodnutím a k jeho zániku přihlíží soud z úřední povinnosti (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 218/99). Od 2.11.1995 pak začal běh objektivní promlčecí doby a žaloba proti advokátovi byla v jejím průběhu, tedy včas, podána.


Vzájemný vztah promlčecí doby objektivní a subjektivní je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že poškozenému běží i druhá promlčecí doba.


Počátek subjektivní promlčecí doby práva na náhradu škody se váže k okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o odpovědném subjektu a o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu. K tomu dochází, když poškozený zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah, tedy když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o náhradu škody u soudu. O osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech rozhodných pro vymezení odpovědného subjektu. Nemusí přitom jít přímo o zjištění, postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilým podkladem pro závěr o tom, že mu škoda vznikla a kdo za ni odpovídá. Rozhodující tedy je, kdy se o takových skutkových okolnostech prokazatelně dozvěděl, a nikoliv zda a kdy si na jejich základě utvořil právní závěr.


Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel zcela správně z názoru, že o vzniku škody a o osobě, která za vzniklou škodu odpovídá, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o majetkové újmě a o osobě konkrétního škůdce. Jestliže jak vyplývá z výsledků řízení a přímo i z výpovědi žalobce - žalovanému písemně vypověděl plnou moc dne 3. 6. 1996 z důvodu, že žalobu na vydání věci nepodal, a byl jím informován o termínech, do kdy musí být podána výzva a do kdy žaloba, je zřejmé, že právní posouzení počátku běhu promlčecí doby odvolacím soudem je v souladu s tím, co bylo shora uvedeno.


Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak s ohledem na výše uvedené není naplněn.


S ohledem na promlčení nároku se odvolací soud otázkou uzavření příkazní smlouvy nezabýval, nedůvodně mu proto dovolatel vytýká, že nevzal za prokázané, že smlouva mezi ním a žalovaným byla uzavřena. Ostatně tato námitka není námitkou proti právnímu posouzení, nýbrž proti skutkovému zjištění. Zpochybňuje-li dovolatel skutkové závěry, z nichž soudy obou stupňů vycházely, vytýká jim vlastně nesprávné hodnocení provedených důkazů a na něm založené skutkové závěry. Nesprávné skutkové zjištění zakládá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o. s. ř., nelze tento dovolací důvod v dovolacím řízení uplatnit, neboť přípustnost dovolání se v dané věci řídí ust. § 237 odst 1 písm. c) o. s. ř.


Rovněž námitky, že nebyl proveden navrhovaný důkaz advokátním spisem, že soud neupozornil žalobce na možnost neunesení důkazního břemene a nevyužil ust. § 120 odst. 3 o. s. ř. a § 118a odst. 1 o. s. ř., nejsou opodstatněné, neboť směřují k tomu, zda bylo žalobci řádně umožněno prokázat existenci příkazní smlouvy mezi ním a žalovaným, tedy skutkovou okolnost, která ovšem z hlediska promlčení nároku není rozhodující. Dovolává-li se totiž účastník občanského soudního řízení promlčení, soud nemůže promlčené právo přiznat; žalobu v takovém případě zamítne. To platí u práva na náhradu škody i v případech, ve kterých není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody (R 29/1983). Podstatné je, že nárok na náhradu škody nelze pro promlčení soudním rozhodnutím žalobci přiznat ani v případě, že by bylo prokázáno, že mezi účastníky byla příkazní smlouva uzavřena.


Protože odvolací soud otázku promlčení nároku posoudil po stránce právní v souladu s hmotným právem, je jeho rozhodnutí správné, a proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř. neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a odměnu advokáta za vyjádření žalovaného k dovolání pro jeho stručnost nelze považovat za náklad potřebný k účelnému bránění práva.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. dubna 2008





JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu