25 Cdo 845/99
Datum rozhodnutí: 20.03.2001
Dotčené předpisy:




25 Cdo 845/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a/ M. H. a b/ K. K., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1/ Ing. B. V. a 2/ E. V., oběma zastoupeným advokátem, o 26.049,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 37/93, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 1998 č. j. 19 Co 161/98-75, takto:

I. Dovolání žalovaných se zamítá.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.235,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali zaplacení částky 26.345,- Kč s příslušenstvím sestávající z částky 23.170,- Kč za užívání jejich pozemku č. parc. 716 v katastrálním území H. žalovanými bez právního důvodu, z částky 390,- Kč za zničení celkem osmi zámků a dvou řetízků na oplocení pozemku žalovanými, z částky 305,46 Kč na 3% úroku z prodlení za rok 1992, z částky 16,- Kč za poštovné na dva doporučené a žalovanými nepřevzaté dopisy a z částky 2.473,60 Kč náhrady výdajů na dvě cesty z D. do K. a zpět ve dnech 27. 1. 1993 a 13. 3. 1993 k řádně svolaným jednáním, zmařeným neomluvenou neúčastí žalovaných. Nárok odůvodnili tím, že žalovaní se na jejich úkor bezdůvodně obohatili, neboť proti vůli žalobců užívali od dubna 1992 do konce roku 1993 jejich pozemek pro svou rekreaci a bránili žalobcům ve výkonu vlastnických práv; současně jim v souvislosti s tím způsobili vyčíslené škody.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 10. 4. 1996 č. j. 7 C 37/93-25 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky pozemku č. parc. 716 v katastrálním území H., který je zalesněn a vede jím přístupová cesta k pozemku č. 715, na němž stojí chata, jejímiž spoluvlastníky jsou žalovaní. Účastníci sporu se mezi sebou nedokázali dohodnout ohledně přístupu žalovaných k chatě přes pozemek žalobců, když žalovaní spolu s chatou koupili i oplocení lesního pozemku č. 716 a na vrata umístili zámek. Od dubna 1992 docházelo na obou stranách střídavě k odstraňování a nové instalaci zámku na vratech až do dubna 1994, kdy žalovaní předali žalobcům klíče od vrat. Soud dospěl k závěru, že odstraňovali-li žalovaní překážky (zámky a řetízky) umístěné na plotě v jejich vlastnictví, nelze jejich jednání považovat za protiprávní.



K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 1. 1997 č. j. 23 Co 496/96-39 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu žalovaní v období, kdy přístupová vrata na pozemek žalobců byla opatřena jejich zámky, od nichž neměli žalobci klíče, užívali majetek žalobců bez právního důvodu, aniž za toto užívání platili. Protože mezi žalovanými a žalobci nedošlo k dohodě o zajištění přístupu k chatě, měli a mohli žalovaní svá práva uplatnit žalobou na zřízení věcného břemene (což učinili v říjnu 1993), ale nebyli oprávněni bránit žalobcům v přístupu a užívání jejich majetku. Vlastnické právo k plotu je z tohoto pohledu bez právního významu. Odvolací soud uložil soudu prvnímu stupně, aby se v dalším řízení zabýval otázkou výše uplatněných nároků a provedl k tomu potřebné důkazy.



Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 17. 11. 1997 č. j. 7 C 37/93-58 uložil žalovaným, aby zaplatili žalobcům částku 26.049,60 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel přitom ze závazného právního názoru odvolacího soudu a aniž doplnil dokazování, považoval ze nesporné, že žalovaní v období od dubna 1992 do prosince 1993 neumožnili žalobcům vstup na předmětný pozemek. Z toho dovodil, že žalovaným tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 23.170,- Kč za analogického použití ustanovení § 17 odst. 3 vyhlášky Ministerstva financí ČR č. 393/91 Sb., které pro toto období limitovalo výši náhrady za dočasné užívání pozemků pro individuální rekreaci roční částkou 4,- Kč za 1 m2. Dále soud žalobcům přiznal částku 390,- Kč jako náhradu škody za zničené zámky a řetízky, i úhradu poštovného a jízdného v souvislosti s uplatňováním jejich práv (cesty žalobců na zmařená jednání v K.).



Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 6. 1998 č. j. 19 Co 161/98-75 k odvolání žalovaných změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 2.489,60 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu zamítl, ohledně částky 23.560,- Kč s příslušenstvím jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu se žalovaní bezdůvodně obohatili tím, že uzamkli vrata plotu oplocujícího pozemek žalobců č. 716 a klíče jim nedali k dispozici. Znemožnili tak žalobcům užívat jejich pozemek a vytvořili si podmínky, aby oni sami tento pozemek mohli užívat, byť jen k cestám autem ke své chatě. Kdyby pozemek žalobců užívali na základě smlouvy, museli by platit za toto užívání nejméně cenu podle cenového předpisu. Proto jsou povinni vydat bezdůvodné obohacení, jehož výše byla zcela správně stanovena za analogického použití vyhlášky č. 393/1991 Sb. Námitky žalovaných, že se chtěli s žalobci dohodnout na užívání předmětného pozemku, či že na chatu v předmětném období nejezdili, považoval odvolací soud za bezvýznamné a za správný označil závěr soudu prvního stupně ohledně škody vzniklé žalobcům tím, že žalovaní odstraňovali zámky na předmětném plotu. Žalobci však neprokázali jednání žalovaných, jež vedlo k újmě, která žalobcům vznikla výdaji na zmařené cesty k jednání úřadů v K. a na poštovném.



Žalovaní v dovolání vytýkají rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Namítají, že ode dne, kdy se dozvěděli od žalobců, že tito jsou vlastníky pozemku parc. č. 716, přestali své nemovitosti užívat a navštívili je pouze v únoru 1993, kdy zjistili, že na jejich chatě byly žalobci vyměněny zámky. Podle názoru dovolatelů v průběhu provedeného dokazování nebylo žádným způsobem prokázáno, že žalovaní předmětný pozemek jakýmkoliv způsobem užívali, a proto nelze dovodit, že získali nějaké plnění, tedy určitý majetkový prospěch. Soudy obou stupňů se vůbec nezabývaly otázkou, zda došlo k faktickému užívání pozemku žalovanými a tím ke vzniku bezdůvodného obohacení. Jestliže odvolací soud pouze konstatoval, že byly vytvořeny podmínky pro užívání pozemku, lze z toho usuzovat jen na vytvoření podmínek pro bezdůvodné obohacení, což ovšem podle dikce občanského zákoníku (kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí) ještě není důvodem pro náhradu bezdůvodného obohacení. Dovolatelé kromě toho nesouhlasí ani s tím, že výše bezdůvodného obohacení byla vypočtena z celé plochy pozemku parc. č. 716 (3.310 m2), neboť vzhledem k tomu, že větší část pozemku je zarostlá a nepřístupná, je uživatelná pouze příjezdová cesta vedoucí k chatě žalovaných. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.



Žalobci ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že odvolací soud zhodnotil správně všechny předložené důkazy a rozhodl ohledně nájmu za užívání parcely zcela správně. Navrhují, aby dovolání žalovaných bylo zamítnuto.



Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen "o.s.ř."). Po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., bylo podáno včas, osobami oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), a po přezkoumání napadeného rozhodnutí ve té části výroku, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 23.170,- Kč, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení věci (dovolání žalovaných nesměřovalo proti části výroku, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 2.489,60 Kč s příslušenstvím a potvrzen ohledně částky 390,- Kč za znehodnocení zámků) podle § 242 dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., který žalovaní uplatnili) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Z hlediska dovolacího důvodu, jak jej žalovaní vymezili, je rozhodující posouzení, zda a v jakém rozsahu vzniká bezdůvodné obohacení tomu, kdo bez právního důvodu znemožňuje vlastníkovi přístup uzamčením pozemku, ač jej sám fakticky zcela nebo téměř neužívá.

Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.



Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Příkladem plnění bez právního důvodu je i užívání cizího pozemku bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc; prospěch vzniká tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu a aniž by se tedy jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat.

Takový uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou; pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud postupem podle § 136 o.s.ř. opírajícím se o jeho volnou úvahu. Tato úvaha musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci i s přihlédnutím k druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci cizí), kterým se zpravidla právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000). Jestliže je v daných poměrech výše obvyklé úplaty závislá i na účelu a způsobu užívání, případně i na právní formě, jíž se obdobný způsob užívaní za běžných okolností realizuje, musí soud zkoumat konkrétní okolnosti případu a přihlédnout k účelu, jemuž věc zpravidla slouží, a k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jakou úplatu by za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností platit.

Vzhledem k tomu, že institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v ustanovení § 451 a § 454 obč. zák., odvozuje se výše plnění za užívání cizí věci (pozemku) bez právního důvodu od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§ 451 odst. 1, § 456 věta první a § 458 odst. 1 obč. zák.). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl teoreticky dosáhnout vlastník věci (žalobci se ostatně náhrady za to, že sami pozemek nemohli užívat, nedomáhají), nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Z tohoto pohledu nelze dovolatelům přisvědčit, že jim bezdůvodné obohacení nevzniklo.

V posuzovaném případě vyšly soudy obou stupňů ze skutkového zjištění, že pozemek žalobců obklopující ze všech stran pozemek žalovaných s chatou je oplocen a že žalovaní jsou vlastníky plotu včetně vstupní branky a vjezdových vrat, které v předmětném období uzamkli na klíč a žalobcům jej vydali až v dubnu 1994. Ani dovolatelé nezpochybňují, že za účelem přístupu ke svým nemovitostem uzamkli vstup na pozemek č. 716 a že naopak několikrát odstranili lankové zámky žalobců umístěné na jejich vratech, aby na pozemek žalobců mohli vstoupit cestou ke svým nemovitostem. Bezdůvodné obohacení jim tedy vzniklo nejen tím, že pozemek žalobců skutečně vícekrát užili pro svůj průjezd k chatě, nýbrž i tím, že celý pozemek uzamkli a učinili jej přístupným jen pro sebe a svou potřebu. Jestliže žalovaní uvedeným způsobem (byť za cenu opakovaného překonání uzamčení žalobců) ovládali kromě přístupové cesty i celý pozemek natolik, že ač nebyli vlastníky, byli to pouze oni, kdo jej mohl využít prakticky kdykoliv a podle své vůle (nejen za účelem přístupu k chatě, nýbrž i pro případné jiné potřeby), pak bez ohledu na to, nakolik intenzivně jej skutečně využívali (jakou plochu, jak často, příp. kolikrát konkrétně se na něm zdržovali), vznikl jim prospěch. Tento prospěch spočívá v tom, že - ačkoliv žalovaní svým jednáním dosáhli na úkor žalobců postavení detentora celého pozemku - jejich majetkový stav se nezmenšil, neboť žádnou úhradu odpovídající faktickému uchopení pozemku jeho vlastníkům neposkytovali. Dovodil-li proto odvolací soud, že výše bezdůvodného obohacení se v tomto případě musí odvíjet od výše nájemného odpovídajícího nájemní smlouvě obvyklé v daném místě a čase (aby mohli výlučně disponovat celým pozemkem pod vlastním uzamčením, museli by žalovaní uzavřít s jeho vlastníky nájemní smlouvu k celému pozemku a pak by také byli nuceni hradit odpovídající nájemné z celé plochy pozemku bez ohledu na to, jak často a v jakém rozsahu jej skutečně užívali), a to ve vztahu k celému pozemku, tj. za 3.310 m2, jde o závěr správný.

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) a v dovolání otevřených právních otázkách správný, a proto dovolací soud dovolání žalobců zamítl (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení mají žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon (vyjádření k dovolání) upravená při zastupování dvou osob na částku 2.160,- Kč a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 7, § 11 odst.1 písm. k/ a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. za použití části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 20. března 2001

JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová