25 Cdo 845/2001
Datum rozhodnutí: 31.07.2001
Dotčené předpisy:




25 Cdo 845/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce Z. I., společnost s ručením omezeným, zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. L., zastoupenému advokátem, o 32.082,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 264/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 23. června 1998 č. j. 40 Co 298/97 - 106, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 23. června 1998 č. j. 40 Co 298/97 - 43 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 25. 2. 1997 č. j. 10 C 264/95 - 89 poté, co usnesením ze dne 31. 10. 1996 č. j. 10 C 264/95 - 80 připustil změnu žalobního návrhu ohledně úroku z prodlení, zamítl žalobu o zaplacení částky 32.082,- Kč s příslušenstvím oproti dodání jednoho kusu sady nádobí Z. D-120 Universal a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 12. 7. 1992 písemnou kupní smlouvu ohledně sady nádobí D-120 Universal, přičemž žalovaný jako kupující se zavázal zaplatit kupní cenu činící celkem 1.798,- DEM ve 24 měsíčních splátkách, z nichž první je splatná 15. 7. 1992 s tím, že peněžní ekvivalent v Kč se určí podle kurzovního lístku SBČS v den splátky. Účastníci dále ujednali, že v případě storna kupní smlouvy je kupující povinen uhradit vzniklé náklady ve výši 25 % smluvní ceny zboží" a dále, že při nezaplacení čtyř po sobě jdoucích splátek bude kupní smlouva zrušena v neprospěch kupujícího". Dále bylo zjištěno, že dopisem ze dne 7. 6. 1993, doručeným žalobci dne 10. 6. 1993, sdělil žalovaný, že kupní smlouvu z rodinných důvodů ruší. Okresní soud dospěl k závěru, že kupní smlouva účastníků je platným právním úkonem, který obsahuje též ujednání o možnosti kupujícího smlouvu zrušit. Jestliže žalovaný od předmětné kupní smlouvy dopisem dne 7. 6. 1993 odstoupil, byla tato smlouva zrušena o počátku, čímž zanikly vzájemné závazky účastníků ze smlouvy vyplývající. Požadavek žalobce na zaplacení kupní ceny oproti dodání zboží není proto důvodný.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 6. 1998 č. j. 40 Co 298/97 - 106 změnil rozsudek okresního soudu tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 32.082,- Kč s 3% úrokem od 16. 6. 1994 do 14. 7. 1994 a se 16% úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení oproti dodání jednoho kusu sady nádobí Z. D-120 Universal, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že uzavřená kupní smlouva účastníků je platným právním úkonem. Na rozdíl od něj však dovodil, že vedlejší smluvní ujednání, podle kterého při nezaplacení čtyř po sobě jdoucích splátek bude kupní smlouva zrušena v neprospěch kupujícího", je možno v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 2 Cdon 216/97) vyložit jen tak, že účastníky byla dohodnuta možnost odstoupení od smlouvy pouze pro prodávajícího. Proto dopis žalovaného ze dne 7. 6. 1993 nelze považovat za úkon odstoupení od kupní smlouvy, jímž by zanikla práva a povinnosti účastníků ze smlouvy vyplývající, ale pouze za návrh na zrušení smlouvy dohodou obou smluvních stran. V daném případě však, jak vyplynulo ze skutkových zjištění, tento návrh nebyl žalobcem akceptován, a tudíž k zániku práv a povinností účastníků nedošlo.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž s odkazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že jako kupující nebyl podle uzavřené kupní smlouvy oprávněn od této smlouvy odstoupit a že jeho dopis ze dne 7. 6. 1993 nelze považovat za jednostranný právní úkon, jímž od smlouvy odstoupil, nýbrž pouze za návrh na zrušení této smlouvy dohodou účastníků, který však nebyl žalobcem akceptován. Namítá, že smlouva účastníků obsahuje kromě ujednání, podle něhož při nezaplacení čtyř po sobě jdoucích splátek bude kupní smlouva zrušena v neprospěch kupujícího", ještě další ujednání o tom, že v případě storna kupní smlouvy je kupující povinen uhradit vzniklé náklady ve výši 25 % smluvní ceny zboží". V této souvislosti poukazuje dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 1998 sp. zn. 3 Cdon 1398/96, v němž dovodil, že pojmu storna kupní smlouvy v návaznosti na dohodnutou majetkovou sankci, kterou je pro ten který případ kupující povinen zaplatit, lze rozumět pouze v tom smyslu, že kupující je oprávněn podle dohody účastníků od smlouvy odstoupit, a to v postatě z jakýchkoli důvodů nebo bez uvedení důvodů, přičemž odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků (§ 48 odst. 1 obč. zák.), nemůže být porušením smluvní povinnosti, a proto účastník, který jednostranným právním úkonem platně od smlouvy odstoupil, neporušil žádnou smluvní povinnost, nýbrž vykonal právo, které mu náleželo. Jestliže tedy v daném případě žalovaný od uzavřené kupní smlouvy odstoupil dopisem ze dne 7. 6. 1993, byla tímto jeho jednostranným právním úkonem - který se stal perfektní již okamžikem, kdy došel do sféry žalobce - kupní smlouva od počátku zrušena, čímž zanikly závazky účastníků z této smlouvy pro ně plynoucí. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedl, že se ztotožňuje se závěry uvedenými v rozsudku odvolacího soudu, a proto navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), že je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a opírá se o přípustný dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., rozsudek odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř. a shledal dovolání důvodným.

Z ust. § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán rozsahem dovolání a uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho věcného vymezení. Obligatorně posuzuje vady vyjmenované v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. a jiné vady řízení, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.).

Žalovaný v posuzované věci vznesl ve svém dovolání pochybnost o nepodjatosti soudkyně Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci JUDr. M. B.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.g/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího, jestliže rozhodoval vyloučený soudce.

Podle § 14 o. s. ř. soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.

Soudkyně Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci JUDr. M. B. se k námitce podjatosti vznesené žalovaným vyjádřila tak, že k účastníkům řízení, k jejich zástupcům ani k věci nemá žádný vztah.

Z vyjádření uvedené soudkyně a ani z obsahu spisu se nepodávají žádné takové konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na poměr jmenované soudkyně k věci, k účastníkům či k jejich zástupcům ve smyslu § 14 o. s. ř., pro které by byla jmenovaná soudkyně vyloučena z rozhodování.

Dovolací důvod podle § 237 odst. 1 písm.g/ o. s. ř. není tedy dán a z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z dalších vad vyjmenovaných v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. (§ 241 odst. 3 písm.a/, § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.

Ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Podle § 48 odst. 1 obč. zák. může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.

Následkem odstoupení od smlouvy se smlouva od samého počátku (ex tunc) ruší (nestanoví-li právní předpis či dohoda účastníků něco jiného) a pokud na takto zrušenou smlouvu nebylo zatím plněno, závazek plnit odpadá.

Pokud oprávnění od smlouvy odstoupit není založeno zákonem, jako je tomu v daném případě, lze možnost odstoupení dohodnout. Přitom není rozhodující, zda písemné ujednání účastníků o možnosti odstoupení je obsaženo přímo v kupní smlouvě (na téže listině), nebo v rámci jiného ujednání, popř. v samostatné dohodě. Podstatné je jen to, zda projev vůle obou účastníků (písemný) směřoval ke sjednání možnosti kupní smlouvu zrušit.

Pro odstoupení od smlouvy nevyžaduje zákon obecně žádnou zvláštní formu; byla-li však smlouva uzavřena písemně, platí, že i odstoupení musí být písemné (§ 40 odst. 2 obč. zák.). Odstoupení od smlouvy se jako jednostranný adresovaný právní úkon stává perfektní již tím, že dojde do dispozice (sféry) adresáta. K perfektnosti odstoupení není tudíž třeba ani souhlasu adresáta, ani rozhodnutí soudu.

S názorem odvolacího soudu, že možnost odstoupení od smlouvy byla v kupní smlouvě ze dne 12. 7. 1992 sjednána jen pro prodávajícího, a nikoliv též pro kupujícího, že dopis žalovaného ze dne 7. 6. 1993 lze považovat jen za jeho návrh na zrušení smlouvy dohodou obou smluvních stran a že kupní smlouva nebyla tímto jednostranným právním úkonem žalovaného zrušena, se dovolací soud neztotožňuje.

Lze sice souhlasit se závěrem krajského soudu, že ujednáním v kupní smlouvě obsaženým, podle kterého při nezaplacení čtyř po sobě jdoucích splátek bude kupní smlouva zrušena v neprospěch kupujícího", byla mezi účastníky dohodnuta možnost jednostranně od smlouvy odstoupit pouze pro prodávajícího, avšak odvolací soud přehlédl, že předmětná smlouva obsahuje ještě další ujednání o tom, že v případě storna kupní smlouvy je kupující povinen uhradit vzniklé náklady ve výši 25 % smluvní ceny zboží". Toto ujednání účastníků pak nelze vyložit (§ 35 odst. 2 obč. zák.) jinak, než že možnost jednostranného odstoupení od smlouvy ve prospěch kupujícího dohodnuta byla. Pojem storna" kupní smlouvy v návaznosti na dohodnutou majetkovou sankci, kterou je pro ten případ kupující povinen zaplatit, je třeba vyložit v souladu s nyní již konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek NS ČR sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2/98, příp. rozsudek NS ČR sp. zn. 3 Cdon 1398/98 publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 4/1999) a též nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. IV.ÚS 267/99 tak, že i kupující je oprávněn podle dohody účastníků od smlouvy odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoliv důvodů nebo bez uvedení důvodu, aniž by byl zapotřebí souhlas prodávajícího. Jestliže tedy žalovaný dopisem ze dne 7. 6. 1993, doručeným žalobci dne 10. 6. 1993, sdělil, že kupní smlouvu z rodinných důvodů ruší, došlo tímto jeho jednostranným právním úkonem ke stornu" smlouvy, tedy k odstoupení od ní (§ 48 odst. 1 obč. zák.), v důsledku čehož zanikla práva a povinnosti účastníků z kupní smlouvy pro ně vyplývající (§ 48 odst. 2 obč. zák.).

Z uvedeného vyplývá, že právní názor, z něhož vycházel odvolací soud při svém rozhodnutí, není správný a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je naplněn. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 2 věta první o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. července 2001

JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.

předsedkyně senátu