25 Cdo 834/2012
Datum rozhodnutí: 27.02.2013
Dotčené předpisy: § 420 odst. 1,3 obč. zák., § 420a obč. zák., § 152 odst. 2 o. s. ř., § 242 odst. 3 o. s. ř.




25 Cdo 834/2012


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce PUMAX, spol. s r.o., IČO 46981730, se sídlem Třebíč, Na Klínkách 2, zastoupeného JUDr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem Třebíč, Bráfova 52, proti žalované J. L. , zastoupené JUDr. Zdeňkou Tučkovou, advokátkou se sídlem Velká Bíteš, Sadová 531, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 191/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2011, č.j. 17 Co 329/2009-284, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Žalobce se na žalované domáhal zaplacení 101.633,- Kč s příslušenstvím z důvodu úhrady nájemného za užívání žalovanou pronajatých nebytových prostor, žalovaná se zaplacením žalované částky nesouhlasila a podala proti žalobci vzájemnou žalobu o zaplacení 832.369,- Kč s příslušenstvím s tím, že důvodem vzájemné žaloby je nárok na náhradu škody v částce 780.000,- Kč způsobené na zařízení diskotéky provozované v pronajatých prostorách a nárok na zaplacení 52.369,- Kč jakožto úhrady za plyn spotřebovaný žalobcem.

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou částečným rozsudkem ze dne 19. 6. 2009, č.j. 11 C 191/2006-249, zamítl vzájemnou žalobu o 780.000,- Kč s tím, že o další části předmětu řízení, a to o žalobě, další části vzájemné žaloby a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí v této věci. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná měla od žalobce pronajaty nebytové prostory v jeho nemovitosti, které byly v březnu 2006 zatopeny v důsledku vzedmutí hladiny řeky Jihlavy, čímž došlo k jejich poškození. Z dokazování vyplynulo, že kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu Městského úřadu v Třebíči ze dne 20. 11. 2002 bylo povoleno užívání předmětné stavby. Soud též provedl důkaz znaleckým posudkem Ing. Z. H., ve kterém byl učiněn závěr, že technické řešení kanalizace v předmětných prostorách bylo sice hlavní příčinou zaplavení prostor diskotéky, ale další příčinou byl i průsak z okolního terénu, když přesný podíl na zaplavení suterénu průsakem nelze určit. Příčinou zaplavení prostor diskotéky byl tedy povodňový stav řeky Jihlavy. Provoz diskotéky umístěný v kritické době pod úrovní hladiny řeky byl pak zákonitě zaplaven bez možnosti dosažitelné prevence. Soud prvního stupně neshledal odpovědnost žalobce za škodu podle žádného z ustanovení občanského zákoníku přicházejících v úvahu. Dovodil, že nebyla prokázána vadnost věci použité žalobcem k plnění závazku, proto nejde o odpovědnost podle § 421a obč. zák. Pronajímání nebytových prostor sice považoval za provozní činnost ve smyslu § 420a odst. 1 obč. zák., která vyplývala z předmětu podnikání žalobce uvedeného v obchodním rejstříku, avšak protože nebylo prokázáno, že by škoda žalované vznikla věcí použitou při této činnosti nebo samotnou činností, kterou je pronajímání nebytových prostor, ani že by škoda vznikla v důsledku stavu technologického zařízení odvádějícího odpadní vody, nýbrž příčinou škody bylo zvýšení hladiny toku řeky, což soud považoval za neodvratitelnou událost nemající původ v provozu žalobce ve smyslu ustanovení § 420a odst. 3 obč. zák., soud uzavřel, že žalobce se odpovědnosti ve smyslu citovaného ustanovení zprostil. Jeho odpovědnost nevyplývá podle soudu prvního stupně ani z ustanovení § 420 obč. zák., neboť z provedeného dokazování se podává, že žalobce se objektivně nemohl chovat tak, aby škodě na majetku žalované zabránil, nemohl zaplavení prostor předvídat, a neporušil tedy žádnou povinnost, a to ani prevenční povinnost podle § 415 obč. zák.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 5. 2011, č.j. 17 Co 392/2009-284, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který podřadil odpovědnost žalobce pod ustanovení § 420a obč. zák., jelikož podle odvolacího soudu pronájem nebytových prostor jiné fyzické osobě není provozní činností, která by se negativně projevovala navenek ve vztahu k okolí, byť je pronajímatelem právnická osoba mající pronájem nebytových prostor jako předmět své podnikatelské činnosti. Nebytové prostory byly předmětem nájmu a při plnění závazku nebyly použity, neboť závazek na straně pronajímatele byl předat nájemci nebytové prostory ve stavu způsobilém k užívání, což žalobce splnil, ustanovení § 421a obč. zák. tedy na danou věc nedopadá. Odvolací soud konstatoval, že jako jediná možná odpovědnost žalobce za škodu vzniklou žalované by přicházela v úvahu pouze obecná odpovědnost podle § 420 obč. zák. ve spojení s ustanovením § 415 obč. zák. Odpovědnost žalobce za škodu však ani podle těchto ustanovení odvolací soud neshledal, jelikož provedená rekonstrukce nebytových prostor, které byly žalované pronajaty a které byly v důsledku povodní zatopeny, byla příslušným stavebním úřadem řádně zkolaudována. Navíc by podle závěrů znaleckého posudku bylo zabezpečení proti vniknutí vody v případě povodní velmi obtížné. Žalobci tak nelze vytýkat, že by porušil při stavbě stavební předpisy či normy týkající se izolace nemovitostí, případně svodu odpadních vod a že svoji nemovitost nezabezpečil tak, aby odolala i případnému zcela mimořádnému vzedmutí přilehlého vodního toku řeky Jihlavy. Odvolací soud tedy ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce žádnou svoji povinnost neporušil a vznik škody na majetku žalované není v příčinné souvislosti s jednáním žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Po obšírné rekapitulaci průběhu řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím namítá neúplnost znaleckého posudku. Vytýká oběma soudům, že se s jejími námitkami proti znaleckému posudku, spočívajícími v tvrzeném nedostatečném zohlednění ČSN předepisující parametry stokových sítí, kanalizačních přípojek apod., nedostatečně vypořádaly v odůvodnění svých rozsudků. Mezi rozsudky soudů nižších instancí shledává rozdílnost, spočívající v odlišném posouzení typu odpovědnosti žalobce za vzniklou škodu, byť v konečném důsledku oba soudy opírající se o neúplný znalecký posudek dospěly ke shodnému závěru. Dovolatelka vznáší otázku, zda nebytové prostory lze zařadit pod pojem věc použitá ke splnění závazku tak, jak má na mysli ustanovení § 421a obč. zák., a zda dovolatelkou tvrzené vady nebytového prostoru lze zařadit pod pojem okolnosti, které mají původ v povaze této konkrétní věci, jejíž části bylo použito při splnění závazku , jak má na mysli uvedené ustanovení. Nesouhlasí se závěrem, že odpovědnost žalobce není dána ani podle § 420 obč. zák.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. dále jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jenž byl současně jeho prvním rozhodnutím v dané věci, se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu. Toto ustanovení bylo sice nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je však součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

V dovolání jsou předestřeny právní otázky, zda nebytové prostory lze zařadit pod pojem věc použitá ke splnění závazku ve smyslu § 421a obč. zák., a zda tvrzené vady nebytového prostoru lze zařadit pod pojem okolnosti, které mají původ v povaze této konkrétní věci, jejíž části bylo použito při splnění závazku . Tyto otázky dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, a činí tak rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního právního významu.

Dovolatelka sice vytýká především neúplnost znaleckého posudku, tj. nesprávná skutková zjištění, na nichž založil odvolací soud své rozhodnutí, což není při zvažované přípustnosti dovolání podle shora uvedeného ustanovení způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), podle obsahu dovolání však napadá i nesprávný výklad právní úpravy odpovědnosti za škodu, tedy vytýká nesprávné právní posouzení věci. Tento dovolací důvod [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 421a obč. zák. každý odpovídá i za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito. Této odpovědnosti se nemůže zprostit.

Ustanovení § 421a obč. zák. obsahuje skutkovou podstatu zvláštní objektivní odpovědnosti za škodu; jde o odpovědnost toho, kdo plní závazek (poskytuje služby), za nebezpečí či riziko způsobení škody, které je dáno povahou či vlastnostmi užitého přístroje či jiné věci, ovšem za předpokladu, že okolnosti, které škodu způsobily, měly svůj původ právě v této konkrétní užité věci. Odpovědnost je dána za předpokladu, že škoda byla způsobena v důsledku kvalifikované události - vlivem okolností přímo vyplývajících z povahy použitého přístroje či věci. Jde o objektivní odpovědnost, jíž se nelze nijak zprostit. Přístrojem nebo jinou věcí je jakýkoliv hmotný předmět, jehož bylo při plnění závazku použito. Pro závěr, zda má škoda původ v povaze použitého přístroje či věci, není relevantní, jde-li o důsledky rizika, které je s použitím takové věci obecně či obvykle spojeno. Není rozhodující ani to, zda bezvadná a funkční věc způsobila škodu v důsledku vnějších okolností, zda škodlivé účinky jejího použití jsou známy nebo zda ke škodě dochází zcela ojediněle (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2046/2007, publikovaný pod č. 30/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vznik přísné objektivní odpovědnosti podle § 421a obč. zák. nutně předpokládá, že předmětem závazku je určité plnění (činnost výkon), k němuž bylo jako prostředku použito přístroje nebo jiné věci, přičemž právě v důsledku události, která má svůj původ v povaze takto použitého přístroje či jiné věci, došlo ke vzniku škody. Proto pod § 421a obč. zák. nespadají případy, kdy závazek z kupní smlouvy byl splněn prodejem vadného výrobku (srov. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha, ASPI, 2002, s. 524). Obdobně není věcí použitou při plnění závazku pronajatý nebytový prostor, neboť nejde o prostředek k poskytnutí plnění, nýbrž o vlastní předmět závazku.

Z hlediska právní otázky zásadního významu předestřené v dovolání je tedy rozsudek odvolacího soudu správný a dovolací důvod nesprávného právního posouzení nebyl uplatněn opodstatněně.

Dovolací soud tedy neshledal dovolání důvodným, a proto je podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl, aniž by k jeho projednání nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a je odůvodněn tím, že žalovaná, jejíž dovolání bylo zamítnuto, a neměla tedy v dovolacím řízení úspěch, by měla nahradit náklady dovolacího řízení žalobci, jemuž však podle obsahu spisu v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2013 JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu