25 Cdo 833/2006
Datum rozhodnutí: 30.08.2006
Dotčené předpisy: § 420 předpisu č. 40/1964Sb., § 663 předpisu č. 40/1964Sb.





25 Cdo 833/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Ing. S. Ř., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ P. M., a 2/ Z. M., oba zastoupeni advokátkou, o zaplacení částky 48.571,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 1055/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2005, č. j. 58 Co 208/2005-186, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2005, č. j. 58 Co 208/2005-186, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal zaplacení částky 48.571,- Kč s příslušenstvím na základě tvrzení, že žalovaní nevyklidili byt, který jim byl přidělen v r. 1987 jako přístřeší, nacházející se v domě, jehož je žalobce vlastníkem, ačkoliv jejich bytová situace byla vyřešena, neboť se stali nájemci jiného bytu. Žalobci tak za období od ledna 1998 do dubna 1999 ušel zisk, kterého by po odečtení plateb, zaplacených žalovanými, mohl dosáhnout, pokud by byt pronajal za neregulované nájemné.


Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 6. 2001, jímž byla žaloba zamítnuta, byl odvolacím soudem zrušen a následným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 6. 2002 bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci částku 49.028,- Kč s příslušenstvím. Soud, vázán právním názorem odvolacího soudu uzavřel, že žalovaní tím, že přístřeší užívali i poté, kdy si opatřili řádné bydlení, odpovídají za škodu způsobenou žalobci podle § 420 odst. 1 obč. zákona. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 3. 12. 2002. K dovolání žalovaných Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 28. 7. 2004, č.j. 25 Cdo 1409/2003-149, zrušil rozsudky soudů obou stupňů (vyjma částky 457,- Kč s příslušenstvím) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud uvedl, že právní vztah vzniklý na základě rozhodnutí býv. národního výboru o poskytnutí přístřeší podle § 53 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, se posuzuje jako právní vztah, na jehož základě byl ponechán byt k dočasnému užívání podle § 397 a násl. obč. zákona ve znění účinném do 31. 12. 1991, a od 1. 1. 1992 se tento vztah analogicky (§ 853 obč. zák.) posuzuje jako právní vztah nájmu ve smyslu ust. § 663 a násl. obč. zákona ve znění účinném od 1. 1. 1992 (obecná úprava nájmu věci). Dovolací soud vycházel z názoru, že nájem sjednaný na dobu určitou musí být omezen časovým údajem (stanoven přesně na dny, měsíce a roky), a protože doba, na kterou byl předmětný byt žalovaným poskytnut jako přístřeší, nebyla takto časově přesně stanovena, dovodil, že v daném případě jde o nájem na dobu neurčitou, který zanikne výpovědí pronajímatele, nedojde-li k dohodě (§ 676 odst. 1, § 677 odst. 1 obč. zákona). Protože nebylo prokázáno,že by žalobce dal žalovaným výpověď z nájmu nebo že by mezi účastníky byla uzavřena dohoda o ukončení nájmu, trval nájemní vztah i poté, co se žalobci stali nájemci jiného bytu. Tím, že předmětný byt nevyklidili, se nedopustili protiprávního jednání.


Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. 10. 2004, č. j. 41 C 1055/2004-163, vycházeje ze závazného právního názoru dovolacího soudu a na základě zjištěného skutkového stavu věci žalobu na zaplacení částky 48.571,- Kč s přísl. zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nárok žalobce na náhradu škody, vyvozovaný ze skutečnosti, že žalovaní, ačkoliv se v r. 1995 stali nájemci bytu 2+1 v J. ul., nevyklidili byt v domě žalobce, jenž jim byl poskytnut jako přístřeší, neshledal důvodným, neboť žalovaní se nedopustili protiprávního jednání, když nevyklidili byt v domě žalobce poté, co získali jiný byt.


K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2005, č. j. 58 Co 208/2005-186, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ze dne 16. 11. 2004, č. j. 41 C 1055/2004-171, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.


Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s .ř., a podává je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem, že nájem, založený na základě přidělení přístřeší, je nájmem na dobu neurčitou. Namítá, že uživateli přístřeší je tak poskytnuta ochrana jako nájemci bytu, a za otázku zásadního právního významu považuje výklad ust. § 676 odst. 1 obč. zák. Za nemravnou označuje situaci, kdy žalovaní, přestože jim byl v r. 1995 přidělen byt I. kategorie 2+1, užívali nadále byt v jeho domě 1+1, II. kategorie, čímž došlo k omezení jeho vlastnického práva ve prospěch užívání a majetkového prospěchu žalovaných. Poukazuje na to, že na vztah dříve upravený v § 397 obč. zák. nelze aplikovat ustanovení o nájmu bytu, a zdůrazňuje, že ustanovení § 676 odst. 1 obč. zákona neobsahuje text na dobu určitou (stanovenou přesně na dny, měsíce, roky) , jak je uvedeno v odůvodnění rozsudku dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 1409/2003. Dovozuje, že přístřeší nemohlo být přiděleno na dobu neurčitou, jak plyne již z principu přístřeší, ale na dobu určitou, která však nemohla být stanovena přesně na dny, měsíce a roky, ale byla vázána (§ 53 zák. č. 41/1964 Sb.) na splnění podmínky, konkrétně na dobu, než si občan opatří řádné ubytování, což v daném případě se stalo 19. 6. 1995, kdy byl žalovaným přidělen byt. Pokud by šlo skutečně o nájem bytu na dobu neurčitou, který by dále trval, nebyl by důvod, aby žalovaným byl přidělen byt druhý. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny.


Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání žalobce není přípustné vzhledem k tomu, že argumenty žalobce dovolací soud již přezkoumával k dovolání žalovaných a podal o nich závazný právní názor v rozsudku ze dne 28. 7. 2004, č. j. 25 Cdo 1409/2003. Nejde proto o otázku zásadního právního významu. Navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, popř. zamítl.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a je důvodné.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu se jedná, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam a současně má zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy).


Takovou otázkou je v dané věci posouzení doby trvání nájmu podle § 676 obč. zák., kterou dovolatel předložil k dovolacímu přezkumu.


Soudy obou stupňů, jsouce vázány právním názorem vysloveným v této věci v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2004, č. j. 25 Cdo 1409/2003-149, vycházely z předpokladu, že není-li doba, na níž byl byt jako přístřeší žalovaným poskytnut, stanovena přesně na dny, měsíce, roky, jde o nájem na dobu neurčitou. Tento právní názor, vesměs zastávaný některými senáty Nejvyššího soudu a vyslovený v řadě jeho rozhodnutí v tom smyslu, že není určité vymezení doby trvání nájmu k události, o níž není jisto, zda v budoucnu nastane, resp. kdy se tak stane, byl v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu překonán rozsudkem, vydaným tzv. velkým senátem, dne 22. 6. 2005, č.j. 31 Cdo 513/2003, v němž se uvádí : doba nájemního poměru sjednaného na dobu určitou může být dohodnuta nejen uvedením určitého časového období (např. měsíců) jeho trvání, popř. uvedením konkrétního dne, k němuž nájemní poměr zanikne, ale i tak, že dobu trvání nájemního poměru lze vázat na konkrétním datem neurčitelnou objektivně zjistitelnou skutečnost, z níž je možné bez pochyb zjistit, kdy nájemní poměr skončí, přičemž v době sjednání takovéto dohody nemusí mít účastníci jistotu, kdy takto sjednaná doba uplyne, je však jisté, že tato skutečnost nastane .


I když s ohledem na transformaci právního vztahu dočasného užívání na nájemní vztah ve smyslu § 663 a násl. obč. zákona (ve znění nyní účinném), nejde v projednávané věci o tzv. chráněný nájem bytu, nýbrž o obecný nájem věci, je tímto shora uvedeným rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu vyřešena otázka, jakým způsobem může být vymezen nájem na dobu určitou.


Jestliže tedy bývalým Obvodním národním výborem v P. bylo žalovaným poskytnuto přístřeší podle § 53 odst. 2 zák. č. 41/1964, tedy jednoznačně podle slov zákona do doby, než si opatří řádné ubytování (například pokoj v hotelu nebo ubytovně) , je zřejmé, že doba, po níž jsou žalovaní oprávněni užívat přístřeší, byla předem omezena, neboť byla vázána na konkrétním datem neurčitelnou, avšak objektivní skutečnost, o níž je možné bezpochyby zjistit, kdy nastala. Jak vyplývá z výsledků řízení, žalovaní se v r. 1995 stali nájemci bytu 2+1; pak skutečnost, na níž bylo vázáno trvání nájemního vztahu ve smyslu § 676 odst. 1 obč. zák., objektivně nastala a nájemní vztah tak skončil, aniž bylo třeba výpovědi ze strany pronajímatele či uzavření dohody o ukončení nájmu.


Protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na opačném závěru o době, po níž byli žalovaní oprávněni na základě nájmu užívat předmětný byt, není rozsudek odvolacího soudu správný a dovolací soud jej proto podle ust. § 243b odst. 2, věty za středníkem. o. s. ř. zrušil.


Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§ 243d odst. 1, věty první za středníkem, a § 226 odst. 1 o. s. ř.).


O náhradě nákladů dovolacího řízení, jakož i o náhradě nákladů předchozího řízení, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. srpna 2006


JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu