25 Cdo 811/2008
Datum rozhodnutí: 21.04.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 811/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně Z. G., zastoupené advokátkou, proti žalované Č. P., a.s., členu holdingu Č., o 216.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 54/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2007, č.j. 23 Co 277, 278/2007-103, takto:


Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se po opětovném rozšíření žaloby domáhala na žalované pojišťovně zaplacení 1.308.920,- Kč s příslušenstvím jako nevyplacené části pojistného plnění z důvodu škody na zdraví.


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 2. 2007, č.j. 12 C 54/2004-72, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 858.920,- Kč s 2 % úrokem z prodlení z částky 224 420,- Kč od 4. 5. 2004 do zaplacení a s 3 % úrokem z prodlení z částky 184 500,- Kč od 13. 1. 2005 do zaplacení, ohledně zbývajících 450.000,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu s tím, že o výši nákladů státu bude rozhodnuto samostatným usnesením. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně utrpěla při dopravní nehodě dne 10. 1. 2002 tříštivou zlomeninu pravého bérce s posunem, odřeniny obou loktů a pohmoždění levého kolenního kloubu, a v důsledku dopravní nehody se u ní rozvinula posttraumatická stresová porucha. Tuto nehodu zavinil P. S., který jako řidič osobního automobilu žalobkyni srazil na vyznačeném přechodu pro chodce. Žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody přímo proti žalované, protože provozovatel uvedeného vozidla byl v době nehody u žalované pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem. Ztížení společenského uplatnění žalobkyně související s postižením jejích dolních končetin jako důsledku úrazu při předmětné dopravní nehodě bylo ohodnoceno znaleckým posudkem z oboru ortopedie a traumatologie. Znalec MUDr. H. v souladu s ustanovením § 6 odst. 2 věty druhé vyhlášky č. 440/2001 Sb. (dále jen vyhláška ), podle kterého při poškození téhož orgánu nesmí součet bodového ohodnocení převýšit bodové ohodnocení za jeho anatomickou nebo funkční ztrátu, stanovil jako základní bodové ohodnocení 2.000 bodů za každou postiženou dolní končetinu. Vyšel přitom analogicky z položky č. 131 přílohy č. 2 vyhlášky (dále jen položka č. 131 ) určující horní hranici 2.000 bodů pro pahýl nevhodný k protézování, neboť u tohoto postižení není (v případě amputace) možné nahradit chybějící končetinu funkční protézou, a to zejména z důvodu obezity žalobkyně, rizika cévních komplikací a rovněž skutečnosti, že žalobkyně má postiženy obě dolní končetiny. Základní bodové ohodnocení znalec navýšil podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o 50 % pro výrazné omezení soběstačnosti žalobkyně na celkových 6.000 bodů. Správnost provedeného bodového ohodnocení byla následně potvrzena soudním znalcem z oboru posudkového lékařství MUDr. V.


K odvolání žalované proti vyhovujícímu výroku, kterým bylo rozhodnuto o 216.000,- Kč s příslušenstvím, a proti výrokům o nákladech řízení, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2007, č.j. 23 Co 277, 278/2007-103, rozhodnutí obvodního soudu v napadených částech potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně a ohledně zpochybňované výše bodového ohodnocení odkázal na závěry znalce MUDr. H.


Proti rozsudku odvolacího soudu (a to do výroku o věci samé a do výroku o nákladech odvolacího řízení), podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., a odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka nesouhlasí se závěry vyslovenými ve znaleckém posudku MUDr. H., který při ohodnocení škody na zdraví žalobkyně vycházel z horní hranice pro bodové ohodnocení 2.000 bodů stanovené položkou č. 131 pro pahýl nevhodný k protézování namísto limitu 1.400 bodů pro pahýl vhodný k protézování, přestože žalobkyni zůstaly zachovány obě dolní končetiny a jejich amputace v důsledku zranění utrpěného při dopravní nehodě nepřichází v úvahu. Pro určení uvedeného limitu je podle dovolatelky nerozhodné, že žalobkyně trpí obezitou a křečovými žílami. Zdůrazňuje, že znalci neshledali, že by obě dolní končetiny žalobkyně byly postiženy větším kostním defektem, případně že by došlo k dilaceraci měkkých tkání, a na podporu těchto tvrzení poukazuje na oponentní stanovisko znalce MUDr. B. Podle dovolatelky použité bodové ohodnocení popírá smysl odstupňovaného bodového ohodnocení uvedeného v položce č. 131, neboť žalobkyně je při finančním odškodnění postavena na roveň poškozeným, kteří ztratili celou dolní končetinu bez možnosti její protetické náhrady. Z těchto důvodů žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není přípustné.


Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).


Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozhodnutí řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.


Dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku, která by činila napadené rozhodnutí zásadně významným ve výše vyloženém smyslu.


Pokud dovolatelka považuje za nesprávné stanovení předmětné horní hranice pro bodové ohodnocení poškození dolních končetin žalobkyně, kterou znalec s ohledem na specifika daného případu určil obdobně podle položky č. 131 jako pro pahýl nevhodný k protézování, zpochybňuje především zjištění povahy následků, které na zdraví žalobkyně zanechalo zranění způsobené při dopravní nehodě, od nichž se způsob bodového ohodnocení odvíjí (dovolatelka namítá, že u dolních končetin žalobkyně nebyl shledán větší kostní defekt nebo delicerace měkkých tkání, že žalobkyně se nadále pohybuje sama za pomoci opory). Tyto dovolací námitky jsou podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř., který však v případě přípustnosti dovolaní podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. uplatnit nelze (srov. rozhodnutí publikované pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Pokud dovolatelka předkládá vlastní názor na to, jak mělo být zranění žalobkyně bodově ohodnoceno, jde z hlediska skutkového o polemiku s posouzením skutečností, k němuž je třeba odborných znalostí, o níž platí to, co je k námitkám skutkové povahy uvedeno v předchozím odstavci; z hlediska právního pak jde o otázku konkrétního posouzení okolností individuálního případu, které není zobecnitelné pro potřeby soudní praxe, proto ani v tomto směru nelze považovat napadené rozhodnutí za zásadně právně významné.


Z uvedeného plyne, že napadenému rozhodnutí nelze přisuzovat zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), a dovolání tak není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Směřuje-li dovolání rovněž do výroku o nákladech odvolacího řízení, není přípustné ani v této části (srov. rozhodnutí publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť procesně neúspěšná žalovaná nemá na jejich náhradu právo a žalobkyni v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 21. dubna 2009


JUDr. Robert Waltr, v. r.


předseda senátu