25 Cdo 797/2011
Datum rozhodnutí: 23.08.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009, § 241a odst. 3 o. s. ř., § 421a obč. zák.




25 Cdo 797/2011

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně V. P. ,, zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 21, proti žalované Fakultní nemocnici v Motole , se sídlem v Praze 5, V Úvalu 84/1, IČO 64203, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 637/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 18 Co 402/2010-142, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2010, č. j. 18 Co 402/2010-142, potvrdil rozsudek ze dne 9. 6. 2010, č. j. 34 C 637/2008-102, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 278.471,- Kč se zákonným úrokem z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu; odvolací soud rozhodl dále o náhradě nákladů řízení odvolacího. Vyšel ze zjištění, že dne 17. 5. 2007 v rámci léčby flexotrombózy hlubokých žil levé dolní končetiny, při níž byly žalobkyni podávány léky proti srážení krve Warfarin a Fraxiparine, byl jí proveden odběr krve z levé loketní jamky provázený bolestí a brněním prstů levé ruky. Pro přetrvávající poruchy citlivosti prstů levé ruky, vznik rozsáhlého hematomu a další komplikace se žalobkyně následně podrobila operaci levého předloktí, při níž jí byly vyjmuty odumřelé svaly flexory prstů a pronator teres. V průběhu řízení bylo prokázáno, že zdravotnický personál po zjištění vzniku hematomu provedl veškerá opatření jak ke zjištění závažnosti komplikace, tak k její léčbě, a nedošlo k jakémukoli zanedbání jeho povinností; byl-li shledán postup žalované lege artis, není splněna podmínka obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. Vznik hematomu je nejčastější komplikací při odběru krve, jíž se nedá zabránit ani přes dodržování veškerých opatření a standardních postupů. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nejsou splněny ani předpoklady odpovědnosti žalované za škodu podle § 421a obč. zák., neboť nebyly prokázány obecně rizikové vlastnosti užité injekční jehly jako nástroje k odběru krve či škodlivost obou aplikovaných léčiv ke snížení srážlivosti krve (antikoagulantů); obecnou vlastností těchto látek je jejich léčebný účinek, nikoli škodlivost pro lidský organismus. Mezi zdravotními potížemi žalobkyně a lékařskými postupy a zákroky nebyla prokázána příčinná souvislost, neboť poranění loketní žíly injekční jehlou při odběru krve je s pouhou pravděpodobností primární příčinou následného krvácení a rozvoje hematomu za současného podávání kombinace léčiv s antikoagulačními účinky, přičemž k následku mohlo dojít i nedostatečným stiskem po odběru či porušením klidového režimu paže. V úvahu nepřipadá ani odpovědnost žalované podle § 420a obč. zák., neboť ze skutkových zjištění nevyplývá, že by příčinou vzniku škody bylo samotné provozování zdravotnického zařízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., a namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s dikcí § 421a obč. zák., konstantní judikaturou dovolacího soudu (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 25 Cdo 2046/2007, 1 Cz 110/74) i soudů nižších instancí, podmiňoval-li jeho aplikaci použitím nějakého speciálního přístroje či nástroje. Je také přesvědčena, že jde o nepřípustně restriktivní výklad § 5 odst. 3 zákona č. 79/1997 Sb., o léčivech, a porušení mezinárodních závazků, je-li odpovědnost za nesprávné dávkování přípravku Fraxiparine podmíněna postupem non lege artis. Odvolací soud postupoval při řešení otázky příčinné souvislosti v rozporu s konstantní judikaturou, požadoval-li prokázání příčinné souvislosti stoprocentně a nepostačovala-li pravděpodobnost vysoká, blížící se jistotě. Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 1062/2002 nebo sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, příp. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1919/08, zastávající názor, že požadavek stoprocentního požadování příčinné souvislosti by měl být přehodnocen a přijat přístup realističtější, vyrovnávající slabší postavení poškozených. Dovolatelka rovněž poukázala na postup odvolacího soudu porušující principy rovnosti účastníků řízení a dvouinstančnosti soudního řízení, byl-li v rámci odvolacího řízení připuštěn důkaz odmítnutý soudem prvního stupně, a namísto zrušení rozsudku soudu prvního stupně byl navržený důkaz proveden před soudem odvolacím; uvedeným způsobem byla totiž dovolatelka zbavena možnosti domáhat se přezkumu skutkových zjištění odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. Nerespektování principů uvedených v § 157 a § 132 o.s.ř. přitom zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně, a napadené rozhodnutí by proto mělo být zrušeno (rozhodnutí ve věcech sp. zn. 32 Odo 639/2002 a 26 Cdo 2420/2002 aj.).

Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyjádřila souhlas se závěry odvolacího soudu, že žalovaná postupovala při provádění odběru krve lege artis a žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi jejím postupem a vznikem škody; opačný závěr by byl podle jejího názoru v rozporu s dobrými mravy. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, nevyplývá z § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., mohla by tedy být dána pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. za předpokladu zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že žalovaná nejednala protiprávně, jestliže žalobkyni podávala vyšší dávky antikoagulantu Fraxiparine, než je uvedeno v příbalovém letáku, což znalci neoznačili za postup non lege artis. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu však na tomto závěru nespočívá a není pro řešení věci významné; je totiž založeno především na závěru, že mezi postupem žalované a vznikem škody žalobkyni nebyl prokázán vztah příčiny a následku jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, které musí být splněny kumulativně. Dovolatelkou předestírané řešení otázky dávkování přípravku Fraxiparine, kterou považuje za právně významnou (vymezením rozsahu dovolání je dovolací soud vázán), by se nemohlo projevit v jejích poměrech kladně, nepodléhá-li dovolacímu přezkumu otázka vztahu příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a vznikem škody jakožto podmínky odpovědnosti žalované za škodu, která obstojí samostatně jako důvod pro zamítnutí žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný pod č. 55/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť dovolatelka v tomto směru námitky nevznáší a zjištěný skutkový stav není předmětem dovolacího přezkumu.

Vztah příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a škodnou událostí se ani u obecné ani u objektivní odpovědnosti nepředpokládá, naopak musí být (stejně jako ostatní podmínky odpovědnosti) prokázán a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění [nejde proto o dovolací důvod, ke kterému by dovolací soud mohl v rámci přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnout, pokud neshledal zásadní právní význam napadeného rozhodnutí; k uvedené otázce srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2046/2007, uveřejněný pod č. 35/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Existenci příčinné souvislosti je třeba vždy postavit najisto; pravděpodobnost škodlivého následku ve vztahu k úkonu odpovědného subjektu nepostačuje, neboť povinnost k náhradě škody lze ukládat pouze tehdy, jsou-li podmínky odpovědnosti splněny, nikoliv jsou-li pouze pravděpodobné. Jestliže tedy zdravotničtí pracovníci žalované nepostupovali při léčbě žalobkyně v rozporu s požadavky na správný postup (tzv. lege artis) a nebylo-li zároveň prokázáno, že újma žalobkyně byla vyvolána devastujícím účinkem ostré injekční jehly použité při odběru krve dne 17. 5. 2007, odpovědnost žalované nenastává (k otázce nutnosti prokázání příčinné souvislosti při odpovědnosti podle § 421a obč. zák. srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1200/2007, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 5075).

Dovolatelce lze přisvědčit, že poškození zdraví, bylo-li vyvoláno samotnými vlastnostmi injekční jehly, zasahujícími nepříznivě do organismu pacienta, představuje v obecné rovině škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito, a to podle § 421a obč. zák. (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 1990, sp. zn. 5 Co 465/90, publikované ve Výběru z judikatury/civilní 1/1992, č. 4). Tato tzv. absolutní objektivní odpovědnost však neznamená odpovědnost za všech okolností, nýbrž vzniká pouze tehdy, jsou-li splněny všechny její zákonné podmínky (okolnosti, které mají původ v povaze věci, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi). Pokud některá z podmínek chybí, nelze žalovaného k náhradě škody zavázat. V řešeném případě žalobkyni, jejíž zdravotní stav vyžadoval aplikaci léků na ředění krve, vznikla škoda po odběru krve tím způsobem, že v důsledku krvácení a vzniku masivního hematomu jí odumřely některé svaly v předloktí. Vzniklá škoda tedy sice určitou souvislost s povahou použitého přístroje má, neboť ostrá injekční jehla vždy invazivně proniká do organismu a je způsobilá vyvolat újmu na zdraví, zde však vzhledem k okolnostem případu nemělo poškození zdraví původ v povaze jehly. Nebylo totiž zjištěno devastující poškození tkání jehlou ani reflexní či psychogenní účinek organismu na vpich ostré jehly do tkáně, neboť jehla v daném případě bez komplikací vytvořila požadovaný kanálek nutný k odběru krve z žíly. Škodlivý následek vyvolal teprve následný rozsáhlý hematom, tj. únik krve do tkáně tímto otvorem. Při zdravotním stavu žalobkyně byl rozsah krvácení ovlivněn především léčebným postupem, při němž jí byla vzhledem k trombóze žil a akutní hrozbě embolie podávána léčiva snižující srážlivost krve; v opačném případě hrozily závažnější následky na zdraví pacientky. Jestliže za této situace mohl být vznik hematomu způsoben rovněž nedostatečným klidovým režimem končetiny, nelze dovodit, že vzniklá škoda měla původ právě v povaze použité injekční jehly.

Je-li tedy rozsudek odvolacího soudu z pohledu dovoláním vymezených otázek v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou, nelze považovat napadené rozhodnutí za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. a dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Přípustnost dovolání pak nezakládají ani vytýkané vady v řízení (nerespektování zásad dokazování podle § 157 a § 132 o.s.ř., nevyrovnání se s argumenty žalobkyně, procesně chybný postup odvolacího soudu), jež samy o sobě žádný zásadní právní význam nemají; k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, věta druhá o.s.ř.). Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 1 písm. c) a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované nezastoupené advokátem v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. srpna 2012

JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu