25 Cdo 784/2009
Datum rozhodnutí: 26.05.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 784/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce P. D., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) A. H., a 2) J. V. oběma zastoupeným advokátem, za účasti Č. k. p., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, o zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 68/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. června 2007, č.j. 7 C 68/96-381, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2008, č.j. 51 Co 568/2007-448, takto:


I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 6. 2007, č.j. 7 C 68/96-381, se zastavuje.


II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2008, č.j. 51 Co 568/2007-448, se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se původně domáhal zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu vznikla v souvislosti s dopravní nehodou, při níž došlo ke srážce žalobcova osobního automobilu a osobního automobilu, jehož provozovatelem je žalovaná 1) a jejž v době nehody řídil žalovaný 2).


V pořadí první rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 6. 1999, č.j. 7 C 68/99-67, jímž byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2000, č.j. 25 Co 51/2000-88, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Usnesením odvolacího soudu ze dne 16. 9. 2003, č.j. 25 Co 241/2003-277, byl kromě výroku, jímž byla žaloba zamítnuta co do částky 40.965,- Kč s příslušenstvím, zrušen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 3. 2002, č.j. 7 C 68/96-229, a věc byla opět vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


O zbylém nároku ve výši 109.035,- Kč s příslušenstvím rozhodl soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ve věci samé ze dne 10. 12. 2003, č.j. 7 C 68/96-286, který byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 8. 7. 2005, č.j. 51 Co 263/2005-317.


Následně soud prvního stupně mezitímním a částečným rozsudkem ze dne 18. 6. 2007, č.j. 7 C 68/96-381, zamítl žalobu co do částky 20.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení z této částky od 1. 11. 1995 do zaplacení a žalobu shledal důvodnou co do jedné poloviny základu. Stanovení výše nároku a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vyhradil konečnému rozsudku. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že k předmětné dopravní nehodě došlo dne 27. 5. 1995 na nepřehledné křižovatce hlavní a vedlejší ulice s poškozeným dopravním zrcadlem. Žalovaná 1) byla ke dni, kdy došlo k dopravní nehodě, provozovatelkou osobního automobilu Š. F. [dále jen automobil žalované 1) ], jejž řídil žalovaný 2). Žalobce byl provozovatelem osobního automobilu S. T. [dále jen automobil žalobce ], který řídil syn žalobce. Rozhodnutím vydaným v přestupkovém řízení byla P. D., synovi žalobce, uložena pokuta pro přestupek podle § 22 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Žalovanému 2) byla rozhodnutím vydaným v blokovém řízení pro přestupek podle § 22 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 200/1990 Sb. rovněž uložena pokuta. Žalobce požadoval náhradu ušlého zisku (20.000,- Kč) za dobu, kdy byly jeho dopravní možnosti k provozování samostatné výdělečné činnosti omezeny z důvodu opravy automobilu, náhradu nákladů spojených s dopravou poškozeného automobilu z P. n. S. do P. (2.000,- Kč) a náhradu nákladů vynaložených na opravu poškozeného vozidla (po pravomocném zamítnutí částky 40.965,- Kč zůstalo na tomto nároku předmětem řízení 87.035,- Kč). Soud prvního stupně zamítl žalobu, pokud jí byla požadována náhrada ušlého zisku, neboť žalobce ani po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní. O zbytku žalobního nároku rozhodl tak, že žaloba je důvodná co do jedné poloviny základu, neboť podíl obou řidičů na dopravní nehodě byl stejný. Syn žalobce porušil ustanovení § 19 odst. 2 a § 20 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (dále jen vyhláška ), když při odbočování doleva z vedlejší silnice na silnici hlavní donutil žalovaného 2) přijíždějícího po hlavní silnici změnit směr i rychlost jízdy; ze znaleckého posouzení vyplývá, že syn žalobce zvolil zcela nevhodný způsob vjíždění na hlavní silnici vzhledem k nepřehlednosti křižovatky. Žalovaný 2) porušil ustanovení § 16 odst. 1 vyhlášky, neboť rychlost jeho jízdy byla nepřiměřená tomu, že jel pravotočivou zatáčkou směrem dolů a blížil se ke křižovatce s výhledem omezeným betonovou zdí. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že podíl obou řidičů na dopravní nehodě je shodný, tj. 50 %. Vzhledem k rodinným vazbám mezi žalobcem a řidičem jeho automobilu a k tomu, že se žalobce domáhá náhrady škody toliko na žalovaných, dospěl soud k závěru, že žalovaný 2) odpovídá za vzniklou škodu podle § 420 odst. 1 a § 438 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném ke dni 27. 5. 1995 (dále jen obč. zák. ) z jedné poloviny. Ve vztahu mezi žalovanou 1) a žalobcem jde o střet provozů dvou provozovatelů odpovídajících, jde-li o vzájemné vypořádání mezi nimi, podle ustanovení § 431 obč. zák. Poměr účasti obou provozovatelů, kteří nebyli přímo účastni na dopravní nehodě, se rovná poměru účasti obou řidičů. Žalovaná 1) tedy za vzniklou škodu odpovídá podle § 427 a § 431 obč. zák. z jedné poloviny.


K odvolání žalobce i žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2008, č.j. 51 Co 568/2007-448, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně postupoval podle předchozích pokynů odvolacího soudu, doplnil v potřebném rozsahu dokazování a jeho skutková zjištění jsou dostačující. Jelikož se zcela ztotožnil rovněž s právními závěry soudu prvního stupně, odkázal pro stručnost na přesvědčivé odůvodnění jeho rozsudku.


Rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou zamítavého výroku) napadli žalovaní dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) s odůvodněním, že rozhodnutím soudu prvního stupně ze dne 21. 6. 1999, č.j. 7 C 68/99-67, byla žaloba zamítnuta pro nedostatek zavinění na straně žalovaného 2), zatímco napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně spočívající na závěru o (částečném) zavinění žalovaného 2); přípustnost dovolání lze podle dovolatelů případně dovodit také podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek dosud dovolacím soudem neřešených a současně je v rozporu s hmotným právem. Nesprávné právní posouzení věci spatřují dovolatelé v posouzení rozsahu odpovědnosti za vzniklou škodu, resp. míry účasti na dopravní nehodě. Soudy obou stupňů založily svůj závěr o stejné míře účasti na dopravní nehodě u obou řidičů na tom, že žalovaný 2) porušil ustanovení § 16 odst. 1 vyhlášky a syn žalobce ustanovení § 19 odst. 2 a § 16 odst. 1 vyhlášky, a nezabývaly se porušením ustanovení § 20 odst. 1 vyhlášky ze strany syna žalobce, v řízení tak nebylo náležitě zhodnoceno, zda příčina dopravní nehody nespočívá v porušení jednoho z nejzákladnějších pravidel silničního provozu, a to pravidla o přednosti v jízdě. Soudům obou stupňů vytýkají také nesprávné právní posouzení skutkového stavu, když v řízení nebyla prokázána žádná skutečnost, z níž by žalovaný 2) mohl dopředu usuzovat na nepřehlednost křižovatky, či jiná okolnost, jež by jej měla vést ke zvýšené opatrnosti, aby bylo možno učinit závěr o nepřiměřené rychlosti jízdy žalovaného 2), jak byl soudy obou stupňů učiněn, když z dokazování vyplynulo, že žalovaný 2) jel dovolenou rychlostí a v dané době bylo slunečno a jasno. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a výrok II. rozsudku soudu prvního stupně zrušil.


Žalobce ve svém vyjádření polemizuje s argumenty uvedenými v dovolání. Hlavní příčinu dopravní nehody shledává v tom, že žalovaný 2) jel nepřiměřenou, a současně i nedovolenou rychlostí, za což mu byla v přestupkovém řízení uložena pokuta. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodl tak, že míra odpovědnosti žalovaných [žalované 1) podle § 431 obč. zák. a žalovaného 2) podle § 420 odst. 1 obč. zák.] činí 85 %, popřípadě aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, nebo zamítnuto.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§ 201 o. s. ř.), občanský soudní proto neupravuje ani funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a proto Nejvyšší soud řízení o dovolání žalovaných v části směřující proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř.).


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Pro posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř je však nutno zkoumat, zda tato odlišnost rozhodnutí byla důsledkem vázanosti soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího vysloveného ve zrušovacím usnesení. Taková vázanost nastává za situace, kdy je nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právním názorem odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, případně jak má být právní předpis vyložen; za právní názor nelze považovat pokyny k doplnění dokazování, jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění (k tomu srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, publikované v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, ročník 1993, pod č. 16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1933/98).


Mezitímní a částečný rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl již čtvrtým rozhodnutím soudu prvního stupně v dané věci. V pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. 6. 1999, č.j. 7 C 68/99-67, byl zrušen jako nepřezkoumatelný z důvodu nerespektování ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. V pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 3. 2002, č.j. 7 C 68/96-229, byl odvolacím soudem zrušen, neboť řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v neprovedení důkazů, o něž soud opíral svá skutková zjištění. Rozsudek bezprostředně předcházející rozsudku potvrzenému napadeným rozhodnutím odvolacího soudu (v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. 12. 2003, č.j. 7 C 68/96-286) byl v odvolacím řízení zrušen jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. V projednávané věci tak nebyla splněna podmínka jiného rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu jako předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.


Přípustnost dovolání v posuzované věci tak může být založena jen za splnění předpokladů podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.


Dovolatelé spatřují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení míry účasti na dopravní nehodě.


Podle § 431 obč. zák. střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody.


Toto ustanovení upravuje vypořádání škody mezi provozovateli, jež jim následkem střetu vznikla. Zákonný předpoklad účasti na vzniklé škodě je splněn, pokud s určitou okolností na straně některého z provozovatelů je spojen vznik škody. Soudní praxe již dříve dovodila, že vypořádání závislé na této účasti předpokládá zhodnocení všech skutkových okolností konkrétního střetu provozů, zejména pak těch okolností, které byly hlavními příčinami vzniklé škody, a to všech ve vzájemné souvislosti z hlediska jejich významu pro vznik škody (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 11. 1972, sp. zn. Cpjf. 93/71, publikované pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 974/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2004, sv. 26, pod C 1961).


Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podíleli jednotliví účastníci nehody, a tedy v jakém rozsahu za škodu odpovídají, odvisí vždy od skutkových okolností konkrétního případu a od porovnání všech okolností, které mohly mít a měly vliv na výsledek. Zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno. Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy okolnosti vzniku škody jsou natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zobecnitelné a nemá tak judikatorní přesah, tj. nejde zde o řešení právní otázky, jež by měla zásadní význam z hlediska rozhodovací praxe jako takové, nýbrž o řešení právní otázky spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, ročník 2001, pod C 203). Zásadní právní význam by napadenému rozhodnutí bylo možno přiznat jen tehdy, kdyby úvaha odvolacího soudu o míře účasti na způsobení škody byla zjevně nepřiměřená, tj. kdyby např. některé zásadně významné skutečnosti byly opomenuty, nebo naopak kdyby za rozhodné byly považovány okolnosti, jež evidentně pro posouzení míry účasti na způsobení škody význam nemají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1292/2006, 25 Cdo 1293/2006, nebo ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005).


Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, na něž odvolací soud v celém rozsahu odkázal, vyplývá, že při stanovení míry účasti jednotlivých účastníků, resp. obou řidičů na dopravní nehodě, se soudy zabývaly, vycházejíce ze skutečností, jež v řízení vyšly najevo, otázkou porušení povinností stanovených vyhláškou ze strany obou řidičů účastníků dopravní nehody, a zhodnoceno bylo rovněž nedání přednosti v jízdě řidičem žalobcova vozidla (viz s. 11 rozsudku). V dovolání uplatněná námitka, že soudy vůbec nehodnotily porušení § 20 odst. 1 vyhlášky ukládající řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici dát přednost v jízdě řidiči jedoucímu po silnici hlavní ze strany řidiče žalobcova vozidla, je tedy zjevně neopodstatněná. Otázka, zda byl této skutečnosti v porovnání s dalšími specifickými okolnostmi podílejícími se v posuzovaném případě na vzniku škody přiznán dostatečný význam, není vzhledem k nepřípustnosti dovolání v dovolacím řízení přezkoumatelná a přípustnost dovolání s ohledem na shora uvedené nezakládá.


Pokud dovolatelé soudům obou stupňů vytýkají nedostatečné zjištění skutkového stavu, uplatňují tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod je však uplatnitelný pouze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Při zvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze správnost skutkových zjištění, resp. skutkových závěrů, úspěšně zpochybnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, sešit č. 1-2, pod č. 8).


Jelikož ze shora uvedených důvodů nelze napadené rozhodnutí považovat za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


O náhradě nákladů tohoto řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 26. května 2009





JUDr. Robert Waltr, v. r.


předseda senátu