25 Cdo 778/2012
Datum rozhodnutí: 18.09.2013
Dotčené předpisy: § 106 obč. zák., § 112 obč. zák., § 563 obč. zák., § 517 odst. 2 obč. zák.




25 Cdo 778/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. D., zastoupeného JUDr. Jiřím Taláškem, advokátem se sídlem v Chropyni, Ječmínkova 494, proti žalovanému P. M., zastoupenému JUDr. Milanem Francem, advokátem se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 180, o 192.060,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 20 C 298/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 19. října 2011, č. j. 59 Co 241/2011-197, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. dubna 2011, č. j. 20 C 298/2003-172, se ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 26 % úrok z prodlení z částky 192.060,- Kč od 3. 6. 1998 do zaplacení a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání zamítá.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 14. dubna 2011, č. j. 20 C 298/2003-172, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 192.060,- Kč s úroky z prodlení, ohledně 26 % úroku z prodlení z částky 192.060,- Kč za den 2. 6. 1998 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce na základě smlouvy o zprostředkování podle § 774 a násl. obč. zák. uzavřené dne 16. 10. 1997 s autobazarem M+K předal žalovanému jako provozovateli (spolumajiteli) autobazaru své osobní vozidlo a ačkoliv ze smlouvy nevyplývalo oprávnění vozidlo prodat, žalovaný je dne 1. 6. 1998 prodal za 198.000,- Kč (128.000,- Kč v hotovosti a 70.000,- Kč protihodnota vozidla kupujícího p. M.). Ze strany majitelů autobazaru bylo opakovaně žalobci slibováno předání kupní ceny, avšak k tomu nedošlo. Soud dovodil, že žalovaný úmyslně způsobil žalobci škodu ve výši 192.060,- Kč, za niž odpovídá dle § 420 obč. zák. Jsa vázán právním názorem dovolacího soudu v rozsudku ze dne 29. 11. 2009, č. j. 25 Cdo 2876/2008-146, že z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu za kupní cenu proti žalovanému je podstatné, kdy se žalobce dozvěděl o skutkových okolnostech, na jejichž základě bylo možné učinit závěr, že peníze za prodej jeho vozu mu již nebudou vyplaceny a kdo peníze za jeho prodaný vůz převzal, soud dovodil, že námitka promlčení vznesená žalovaným není důvodná, neboť s ohledem na úmyslné způsobení škody je objektivní promlčecí doba dle § 106 odst. 2 obč. zák. desetiletá a nárok žalobce není promlčen ani ve dvouleté subjektivní promlčecí době. Ke vzniku škody, spočívající v nevyplacené kupní ceně, došlo 17. 7. 2000, kdy spolumajitel autobazaru pan K. s panem L. předal žalobci směnku s tím, že pan L. dluh za autobazar uhradí, a zároveň pan L. žalobci sdělil, že mu nic nezaplatí. O tom, že mu vznikla škoda, spočívající v nevyplacení částky, za niž byl v autobazaru prodán jeho vůz, a o tom, že peníze od kupce převzal žalovaný, se žalobce dozvěděl dne 9. 12. 2002, kdy mu byl jako poškozenému doručen trestní příkaz. Žalobce se 5. 12. 2001 připojil se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení vedenému proti žalovanému, jež bylo pravomocně skončeno 13. 3. 2003 zproštěním obžaloby; žaloba na náhradu škody podaná proti žalovanému dne 3. 6. 2003 byla tedy podána včas. Soud přiznal žalobci úrok z prodlení (§ 563, § 517 odst. 2 obč. zák.) od 3. 6. 1998 s tím, že vyšel tvrzení žalovaného, že ho žalobce vyzval druhý den po prodeji k úhradě.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 19. října 2011, č. j. 59 Co 241/2011-197, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Žalobce se na žalovaném domáhá náhrady za kupní cenu strženou za prodej jeho vozu, a ačkoliv ze strany majitelů autobazaru byl žalobce ujišťován, že kupní cena mu bude vyplacena, 17. 7. 2000 mu bylo sděleno, že kupní cenu mu neuhradí, a tehdy počíná běh objektivní promlčecí doby. Subjektivní promlčecí doba podle § 106 odst. 1 obč. zák. počala běžet od 10. 12. 2002, kdy se žalobce z trestního příkazu dozvěděl, kdo konkrétně převzal peníze za prodaný vůz.

Tento rozsudek napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje v otázce, zda v případě vzniku škody ztrátou pohledávky počíná běžet objektivní promlčecí doba až dnem, kdy se poškozený o ztrátě pohledávky dozvěděl, a dále, zda pro vznik nároku na úrok z prodlení je či není rozhodným datem den vzniku škody. Namítá, že počátek běhu objektivní promlčecí doby byl nesprávně stanoven shodně s datem počátku subjektivní promlčecí doby. Dovozuje, že škoda vznikla žalobci den poté, co žalovaný prodal jeho vůz a nevydal mu kupní cenu, tedy dne 3. 6. 1998. Namítá, že závěr o úmyslném způsobení škody je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, je přesvědčen, že byl oprávněn k prodeji vozidla i k přijetí kupní ceny, a v jeho jednání nelze spatřovat protiprávní jednání, stejně jako v nepředání kupní ceny žalobci, neboť peníze byly v autobazaru odcizeny panem L., který slíbil peníze vrátit, a žalovaný proto neměl dostatek finančních prostředků k vyplacení kupní ceny. Dovolatel dále namítá, že soud mu upřel právo na spravedlivý proces, neboť nepřipustil výpověď svědků L. a K., jimiž měla být vyvrácena pravdivost tvrzení žalobce. Pokud jde o úrok z prodlení, soud vycházel z nepodložených skutkových okolností, účastníci netvrdili, že by žalobce dne 2. 6. 1998 navštívil žalovaného s požadavkem na vyplacení kupní ceny. Namítá, že žalobce nemá právo na úrok z prodlení od 3. 6. 1998, v části přiznaného úroku z prodlení došlo k porušení pravidel dokazování a k nesprávné aplikaci právního předpisu na nedostatečně zjištěný skutkový stav. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že otázky předložené žalovaným nejsou zásadního právního významu, neboť k otázce běhu promlčecích lhůt se dovolací soud již vyjádřil v rozsudku, jímž zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a na základě tohoto rozhodnutí soudy dovodily, že škoda spočívající ve ztrátě jeho pohledávky vznikla dne 17. 7. 2000, kdy bylo zřejmé, že částka stržená za prodej vozu mu již nebude uhrazena. Pokud jde o úrok z prodlení, soud vycházel z tvrzení žalovaného, který uznal svou povinnost k zaplacení peněžité pohledávky ke dni 2. 6. 1998 při výslechu na policii. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 19. října 2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).

K otázce vztahu počátku běhu objektivní a subjektivní promlčecí doby se dovolací soud vyjádřil v předchozím svém rozhodnutí v této věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2009, č. j. 25 Cdo 2876/2008-146) a vyslovený právní názor, jenž je pro soud závazný, odvolací soud při svém rozhodnutí respektoval. Stále platí, že subjektivní promlčecí doba nemůže započít dříve, než je počátek objektivní promlčecí doby, i když není vyloučeno, že počátek běhu obou promlčecích dob spadá vjedno. V dané věci je třeba připomenout, že vůz žalobce byl v autobazaru prodán, ačkoliv jej žalobce autobazaru předal pouze ke zprostředkování prodeje, a ze strany majitelů autobazaru mu byla opakovaně slibována úhrada kupní ceny. Jakmile bylo zřejmé, že kupní cena stržená za neoprávněný prodej jeho vozu v autobazaru mu definitivně nebude vyplacena (17. 7. 2000), vznikla mu škoda, jejíž náhrady se domáhá na žalovaném, který kupní cenu za jeho vůz od kupce převzal; tehdy tedy počal běh objektivní promlčecí doby k uplatnění nároku proti žalovanému. Právní názor odvolacího soudu je v tomto směru správný. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby se pak váže na vědomost žalobce o tom, že mu vznikla újma a kdo za ni odpovídá. Za situace, že žalobce se jako poškozený 5. 12. 2001 připojil se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení vedenému proti žalovanému, je zřejmé, že již tehdy měl dostatečnou povědomost o tom, že žalovaný je za vzniklou škodu odpovědný, a nelze proto přisvědčit názoru odvolacího soudu, že subjektivní promlčecí doba počala běžet až 10. 12. 2002, kdy byl žalobci doručen trestní příkaz, vydaný v trestním řízení vedeném proti žalovanému (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2272/2011). Ovšem tím, že se žalobce 5. 12. 2001 připojil se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení proti žalovanému, došlo ke stavení promlčecí doby dle § 112 obč. zák., tedy k přerušení jejího běhu až do 13. 3. 2003, kdy bylo uvedené trestní řízení pravomocně skončeno. Žaloba, podaná proti žalovanému 3. 6. 2003, byla tedy jednoznačně podána před uplynutím objektivní i subjektivní promlčecí doby. Závěr odvolacího soudu, že nárok není promlčen, je věcně správný, a otázka promlčení tedy nečiní jeho rozhodnutí zásadně právně významným.

Otázkou zásadního právního významu pro rozhodnutí, je podle dovolatele stanovení počátku nároku na úrok z prodlení. Žalovanému bylo uloženo zaplatit úrok z prodlení od 3. 6. 1998. Úrok z prodlení je příslušenstvím pohledávky, v daném případě pohledávky žalobce na náhradu škody. Povinnost žalovaného platit úrok z prodlení počíná s počátkem jeho prodlení (§ 517 odst. 2 obč. zák.), které se odvíjí od splatnosti pohledávky (§ 563 obč. zák.). Avšak k prodlení dlužníka, tedy v daném případě osoby odpovědné za škodu, zásadně nemůže dojít dříve, než škoda, za niž odpovídá, vznikla. Nehledě k tomu, že pro stanovení počátku prodlení žalovaného odvolací soud převzal skutkově nepodložený údaj soudu prvního stupně (že tvrzení žalovaného, z něhož soud vyšel, bylo dokazováním vyvráceno), je jednoznačné, že je-li vznik škody, za niž je požadována na žalovaném náhrada, datován k 17. 7. 2000, do prodlení s uspokojením tohoto nároku se žalovaný nemohl dostat už předtím; za výzvu poškozeného k plnění (§ 563 obč. zák.) lze podle ustálené judikatury považovat např. i uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody proti žalovanému v trestním řízení.

Protože dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v otázce počátku povinnosti platit úrok z prodlení naplněn, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu jakož i v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil; vzhledem k tomu, že důvody zrušení rozsudku dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo v odpovídajícím rozsahu zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. září 2013


JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu