25 Cdo 773/2006
Datum rozhodnutí: 12.12.2007
Dotčené předpisy:





25 Cdo 773/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobce I. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti ČR, o 90.960,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 22/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2005, č. j. 39 Co 185/2005-68, takto:


I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 16.400,- Kč, a proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně částky 4.573,90 Kč, se odmítá.


II. Rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 69.986,10 Kč potvrzen, a v závislých výrocích o nákladech řízení a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 v zamítavém výroku ohledně částky 69.986,10 Kč a v závislém výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 2. 2005, č. j. 10 C 22/2004-44, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 16.400,- Kč, žalobu co do částky 74.560,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, když se souhlasem účastníků věc projednal bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř. Vyšel ze zjištění, že dne 29. 12. 1998 bylo žalobci sděleno obvinění pro trestný čin vydíraní a usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. 12. 1998 byl žalobce vzat do vazby z důvodu podle § 67 písm. b) a c) tr. ř. Družka žalobce, L. K., složila dne 8. 3. 1999 ve prospěch účtu Okresního soudu ve Znojmě peněžitou záruku ve výši 250.000,- Kč. Usnesením ze dne 8. 3. 1999 soud přijal tuto peněžitou záruku i písemný slib žalobce a téhož dne byl žalobce podle § 72 odst. 2 tr. ř. propuštěn z vazby na svobodu. Usnesením ze dne 17. 1. 2001 na návrh L. K. bylo rozhodnuto, že se jí peněžitá záruka vrací, a rozsudkem ze dne 16. 7. 2002, č. j. 3 T 74/99-234, byl žalobce zproštěn obžaloby. Žalobce uplatnil u Ministerstva spravedlnosti ČR nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě v celkové výši 102.292,40 Kč a v rámci mimosoudního vypořádání byla žalobci poskytnuta částka 11.333,- Kč na náhradě ušlého zisku po dobu vazby od 30. 12. 1998 do 8. 3. 1999, avšak ostatní nároky žalobce nebyly uznány. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce podle § 9 odst. 1 a § 12 odst. 1 písm. a) zák. č. 82/1998 Sb. a dospěl k závěru, že žalobci byla způsobena škoda spočívající v nákladech obhajoby ve výši 16.400,- Kč, neboť byl obžaloby zproštěn a vazbu si nezavinil sám. Nárok na náhradu škody spočívající v 15% úroku z částky 250.000,- Kč (za období od 8. 3. 1999 do 17. 1. 2001), složené jako peněžitá záruka, soud neshledal opodstatněným, protože žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní o tom, že se jednalo o peněžitou částku spadající do jeho majetkové sféry, když tvrdil pouze, že za půjčku na peněžitou záruku zaplatil svému věřiteli P. M. úrok ve výši 15%.


K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2005, č. j. 39 Co 185/2005-68, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu ohledně částky 16.400,- Kč zamítl, jinak rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudu obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dokazování částečně zopakoval a doplnil. Neshledal správným názor, že žalobci vznikla škoda spočívající v nákladech obhajoby, neboť předpokladem vzniku škody je, aby škoda skutečně vznikla poškozenému, což ovšem žalobce v řízení neprokázal. Obhájce Mgr. M. Ch. byl totiž zvolen otcem žalobce a vyúčtované náklady právního zastoupení hradila matka žalobce ze společného jmění, a totéž platí i o náhradě cestovních nákladů právního zástupce (ve výši 4.573,90 Kč). Ohledně požadovaného úroku 15% z částky 250.000,- Kč shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce neprokázal, že by tyto prostředky z titulu půjčky patřily do jeho majetkové sféry, když peněžitou záruku v uvedené částce složila družka žalobce, která v trestním řízení poukazovala na svou svízelnou situaci, že nemůže složit více, a tvrzení žalobce, že jde o jeho finanční hotovost, není podpořeno žádnými důkazy.


Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), neboť napadené rozhodnutí řeší právní otázky, které nebyly dosud dovolacím soudem judikatorně vyřešeny, a dále otázky v rozporu s hmotným právem. Zásadní význam rozhodnutí spatřuje v posouzení možnosti projednat věc bez nařízení jednání podle ust. § 115a o. s. ř. (ve vztahu k ust. § 118a o. s. ř.) za situace, kdy žalobce nevylíčil podle nalézacího soudu rozhodné skutečnosti vztahující se k tvrzené půjčce a neprokázal tím, že mu skutečně vznikla škoda v jeho majetkové sféře, a zda tak byly splněny podmínky pro postup podle § 115a o. s. ř. a zda tímto postupem nedošlo k procesnímu pochybení ve smyslu ust. § 118a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že soud prvního stupně věc projednal ve smyslu § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, aniž však dodržel procesní podmínky, neboť měl-li za to, že žalobce nevylíčil rozhodné skutečnosti vztahující se k tvrzené půjčce a neprokázal vznik škody, podmínky §115a o. s. ř. nebyly splněny. Listinnými důkazy bylo sice prokázáno, že složitelkou částky 250.000,- Kč byla družka žalobce, z toho však nevyplývá, že by byla vlastníkem peněz, byla pouze pověřena k odeslání peněžních prostředků. Dovozuje, že v takové situaci nebyly listinné důkazy dostačujícím důkazem. Soudy obou stupňů v rozporu s hmotným právem posoudily nárok na cestovní náhrady právního zástupce ve výši 4.573,90 Kč a nárok na náhradu nákladů obhajoby Mgr. M. Ch. z A. B., neboť 20. 1. 1999 žalobce sám osobně zmocnil Mgr. Ch. a právní pomoc byla vyúčtována jemu, nikoliv jeho otci. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je důvodné; z části pak dovolání směřuje do rozhodnutí, proti kterému není tento opravný prostředek přípustný.


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.


Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změněn tak, že žaloba se co do částky 16.400,- Kč zamítá, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.


Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku, jímž byl rozsudek prvního stupně ohledně částky 74.560,- Kč potvrzen. Tato částka se skládá ze dvou samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, a to z částky 4.573,90 Kč, představující cestovní náhrady právního zástupce, a částky z 69.986,10 Kč za úroky z půjčených peněž na složení peněžité záruky. Protože jde o samostatné nároky, přípustnost dovolání proti nim se posuzuje samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže ohledně požadované náhrady cestovních nákladů právního zástupce bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolání tak v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud proto dovolání i proti této části výroku odvolacího soudu (ohledně částky 4.573,90 Kč) odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, a § 218 písm. c/ o. s. ř.).


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek, jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají, a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva) má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.


Přípustnost dovolání proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 69.986,10 Kč, se řídí ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelem předestřená právní otázka, zda lze v řízení před soudem prvního stupně rozhodnout ve věci samé bez nařízení jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř. v případě, kdy účastníci s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili, ačkoliv předloženými listinami nebyly všechny rozhodné skutečnosti prokázány, a soud své rozhodnutí ve věci založil na závěru o neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene, má zásadní význam, neboť není odvolacími soudy posuzována jednotně a její vyřešení bylo pro rozhodnutí dané věci určující. Z tohoto hlediska rozsudek odvolacího soudu představuje rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), a dovolání žalobce je v tomto rozsahu přípustné podle § 237 odst.1 písm.c) o. s. ř.


Podle ustanovení § 115a o. s. ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí ve věcech uvedených v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř.


Z ustanovení § 115a o. s. ř. vyplývá, že soud prvního stupně může věc samu projednat a rozhodnout o ní bez nařízení jednání v případě, kdy se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, nebo s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (a že se nejedná o věc vyjmenovanou v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř.) a současně za předpokladu, že lze ve věci rozhodnout jen na základě listinných důkazů, které předložil soudu některý z účastníků řízení.


Bez nařízení jednání může soud prvního stupně věc projednat a rozhodnout jen tehdy, byl-li náležitě zjištěn skutkový stav věci na základě účastníky předložených listin, neboť jimi byly prokázány všechny mezi účastníky sporné skutkové okolnosti, významné pro právní posouzení věci. Uvádí-li totiž ustanovení § 115a o. s. ř. jako předpoklad pro projednání a rozhodnutí věci bez nařízení jednání, aby ve věci bylo možné "rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů", vyjadřuje tím nejen požadavek, aby soud při zjišťování skutkového stavu věci nevycházel - kromě shodných tvrzení účastníků řízení (§ 120 odst. 4 o. s. ř.) - z jiného důkazu než z listin předložených účastníky řízení, ale i podmínku, že všechny rozhodné skutečnosti budou shodnými tvrzeními účastníků a jimi předloženými listinami náležitě prokázány a že tedy soud prvního stupně nebude rozhodovat na podkladě nesplněné povinnosti tvrzení nebo neunesení důkazního břemene. Ukáže-li se však, že účastník řízení dosud nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně nebo nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, které jsou pro právní posouzení věci významné, musí soud prvního stupně - i kdyby účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili - vždy nařídit jednání (§ 115 odst.1 o. s. ř.), neboť účastníku řízení je třeba poskytnout poučení podle ustanovení § 118a odst.1 o. s. ř. nebo podle § 118a odst. 2 o. s. ř. anebo podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Bez nařízení jednání nemůže totiž soud tuto svou poučovací povinnost splnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, který byl uveřejněn pod č. 59 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004 sp. zn. 29 Odo 149/2002, který byl uveřejněn pod č. 49 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005 sp. zn. 29 Odo 1069/2003, který byl uveřejněn pod č. 158 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005).


V posuzovaném případě soud prvního stupně projednal a rozhodl věc postupem podle ustanovení § 115a o. s. ř. a své rozhodnutí založil na závěru, že žalobce prostřednictvím předložených listin neprokázal, že by se jednalo o peněžitou částku spadající do jeho majetkové sféry. Názor odvolacího soudu, že soud prvního stupně postupoval správně, když věc projednal a rozhodl bez nařízeného jednání podle § 115a o. s. ř. a své zamítavé rozhodnutí založil na tom, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, je chybný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005). Zároveň tak bylo porušeno ust. § 118a o. s. ř. o poučovací povinnosti soudu.


Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo k porušení ustanovení § 118a o. s. ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení. Odvolací soud je v systému neúplné apelace výrazně omezen v možnosti zjednat nápravu v uvedeném směru jinak než zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně - vzhledem k úpravě obsažené v § 213 odst. 3 o. s. ř.; podle tohoto ustanovení totiž platí, že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s § 205a o. s. ř. nebo § 211a o. s. ř. Zamítne-li tedy soud žalobu proto, že účastník neunesl za řízení břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno, aniž by mu poskytl řádné poučení podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.


Protože rozsudek odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).


Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 12. prosince 2007


JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.


předsedkyně senátu