25 Cdo 773/2004
Datum rozhodnutí: 23.02.2005
Dotčené předpisy: § 420 předpisu č. 40/1964Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 773/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce A.-B.-P., s. r. o., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu A. P., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 682.483,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 553/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2003, č. j. 62 Co 303/2003-138, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou soudu dne 8. 4. 1998 se žalobce domáhal na žalovaném náhrady škody ve výši 682.483,- Kč s tím, že na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor, kterou uzavřel s žalovaným dne 13. 10. 1992, užíval pro své podnikání nebytové prostory v domě žalovaného v P. V noci ze 17. 5. na 18. 5. 1996 došlo k vytopení těchto nebytových prostor vodou z dešťové vpusti, kterou instaloval žalovaný bez stavebního povolení a kolaudace, a žalobci tak vznikla škoda na vnitřním zařízení provozovny a uskladněném zboží.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 7. 3. 2003, č. j. 9 C 553/98-122, ve spojení s usnesením ze dne 7. 3. 2003, č. j. 9 C 553/98-125, zamítl žalobu na zaplacení částky 682.483,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno zatopení provozovny žalobce vodou, když žádný ze svědků, kteří byli v pronajatých prostorách bezprostředně poté, co ke škodné události došlo, o zatopení prostor nevypovídal, a nebylo prokázáno ani poškození vnitřního vybavení ani to, jaké zboží bylo od 17. 5. do 20. 5. 1996 v předmětných prostorách uskladněno. Soud věc posoudil podle ust. § 420 obč. zák. a protože v řízení nebylo prokázáno, kdy ke škodě došlo, ani rozsah a výše škody, kterou uplatňuje, a ani příčina, spočívající v porušení právní povinnosti žalovaným, když ke vniku vody do pronajatých prostor, které jsou v suterénu pod úrovní chodníku, mohlo dojít i jiným způsobem než kanalizační vpustí, neshledal uplatněný nárok důvodným.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2003, č. j. 62 Co 303/2003-138, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu potvrdil, ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky jej změnil ohledně jejich výše a jinak jej i v tomto výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neboť z obsahu spisu ani z odvolání žalobce nevyplynulo, že by důkazy byly provedeny nezákonně, a věrohodnost důkazních prostředků, na kterých rozhodnutí spočívá, se žalobci nepodařilo zpochybnit. Ztotožnil se zejména se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobce v řízení neprokázal rozsah a výši škody, která mu měla vzniknout, již od počátku byly nesrovnalosti v časových údajích ohledně doby, kdy mělo dojít k vytopení předmětných nebytových prostor, a existovaly pochybnosti o tom, zda vůbec ke škodné události došlo. Ani jeden z důkazních prostředků, jejichž provedení žalobce navrhl, neměl schopnost být podkladem pro skutkové zjištění soudu ohledně konkrétního množství a hodnoty zboží, jež bylo údajně poškozeno. Protože se žalobci nepodařilo prokázat vznik škody konkrétního rozsahu ani příčinnou souvislost s protiprávním jednáním žalovaného, proto již nebylo třeba zabývat se dopodrobna stavebně technickými okolnostmi a právním režimem kanalizační vpusti zřízené v objektu žalovaného.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z důvodů podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že pokud soudy dospěly k závěru, že při nesplnění dvou předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu není třeba se zabývat dalšími předpoklady odpovědnosti ve smyslu ust. § 420 obč. zák., vyslovují tím jakousi prioritu některého ze zákonných předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu nad jinými, což odporuje úpravě obsažené v ust. § 420 obč. zák., podle které jsou předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu ve vzájemné rovnováze a rovnocenného významu. Nesouhlasí s právním názorem soudů, že žalobu je možné zamítnout, pokud se poškozenému nepodařilo prokázat přesný okamžik vzniku škody a přesný rozsah škody. Soudy se tak podle dovolatele nevypořádaly se zákonnými předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu, ale pouze s otázkami, které určují rozsah odpovědnosti žalovaného a výši nároku poškozeného. Dále namítá, že předloženými listinnými důkazy i provedenými výslechy svědků bylo jednoznačně prokázáno, že k určité materiální škodě došlo a jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu je tak splněn, a soudy pochybily, pokud se odmítly zabývat porušením právní povinnosti a příčinnou souvislostí mezi tímto porušením a vzniklým následkem. Zamítavým rozhodnutím s poukazem na neprokázání výše škody bez přehodnocení zákonných předpokladů vzniku odpovědnosti byla žalobci upřena možnost domoci se byť i částečného plnění, závislého na výši prokázané škody. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno jinak poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b)], neboť v obou případech byla žaloba zamítnuta. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Právní otázkou, která má v dané věci zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř., může být pouze taková otázka, jejíž řešení má význam především pro věc samu, tedy jejíž řešení může přivodit změnu rozhodnutí ve věci samé.

Rozhodnutí odvolacího soudu shodně se soudem prvního stupně vychází ze závěru, že vznik škody, která měla být žalobci na zboží a na vnitřním vybavení provozovny způsobena, ani příčinná souvislost s tvrzeným protiprávním jednáním žalovaného (neoprávněné provozování kanalizační vpustě v objektu) nebyly v řízení prokázány. I když soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí nepřesně uvedl, že zůstalo neobjasněno, kdy mělo dojít ke vzniku škody (namísto, kdy mělo dojít ke škodné události), nelze souhlasit s dovolatelem, že zamítavé rozhodnutí spočívá toliko na závěru o neschopnosti prokázat v řízení přesný okamžik vzniku škody a její výše.

Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, na jehož podkladě bylo odvolacím soudem rozhodnuto, a namítá, že předloženými listinnými důkazy a výpověďmi svědků bylo dostatečně prokázáno, že k určité materiální škodě došlo. Protože přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. závisí na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že skutkové zjištění, z něhož odvolací soud vycházel, je nesprávné. Zpochybňuje-li dovolatel skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, a namítá nesprávné hodnocení provedených důkazů, nejedná se o námitku proti právnímu posouzení, která by mohla být právní otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., nýbrž o námitku nesprávných skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.; z tohoto důvodu však nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena.

Pokud dovolatel dále namítá, že napadené rozhodnutí se nevypořádává se zákonnými předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu a že soud některé z předpokladů vzniku odpovědnosti podle ust. § 420 obč. zák. upřednostnil před jinými, nelze ani těmto jeho námitkám přisvědčit. Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle ust. § 420 obč. zák. jsou vznik škody, porušení právní povinnosti a příčinná souvislost mezi nimi. Odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že škoda vznikla a že je důsledkem porušení právní povinnosti žalovaného; vypořádal se tak s předpoklady vzniku odpovědnosti podle ust. § 420 obč. zák., neboť vznik škody (v daném případě zničení vnitřního zařízení provozovny a uskladněného zboží vodou při vytopení prostor) a příčinná souvislost s jednáním žalovaného patří mezi základní předpoklady pro vznik obecné odpovědnosti (§ 420 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že odpovědnost za škodu podle ust. § 420 obč. zák. je dána, jsou-li uvedené předpoklady splněny kumulativně, pak nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávnost názoru, že není-li splněn jeden z předpokladů, není třeba se zabývat otázkou splnění ostatních, tedy především otázkou protiprávnosti jednání žalovaného.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud uvedené právní otázky neřešil v rozporu s hmotným právem, a proto ani z tohoto hlediska není dána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobce není přípustné; dovolací soud jej podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. února 2005

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu