25 Cdo 772/2006
Datum rozhodnutí: 27.03.2008
Dotčené předpisy:





25 Cdo 772/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce S. N., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti ČR, o 21.333,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 69/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2005, č. j. 39 Co 157/2005-52, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 3. 2005, č. j. 11 C 69/2004-38, zamítl žalobu na zaplacení 21.333,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok na náhradu ušlého zisku, který měl žalobci vzniknout v době, kdy jako obviněný v trestním řízení vykonával vazbu. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že usnesením Policie ČR ze dne 29. 6. 2002, bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 7. 2002, č. j. Nt 4337/2002-53, byl vzat do vazby a usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 29. 11. 2002, č. j. 1 Zt 910/2002-254, bylo trestní stíhání zastaveno. V době vzetí do vazby byl žalobce bez zaměstnání a pobíral sociální podporu. Soud prvního stupně výkladem ustanovení § 30 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále též zákon /, dovodil, že náhradu ušlého zisku za vykonanou vazbu je možno přiznat osobě, která má v době vzetí do vazby uzavřenou pracovní smlouvu a dosahuje určitého příjmu nebo vykonává samostatnou výdělečnou činnost, tzn. osobě, která prokáže, že jí v důsledku výkonu vazby nějaký zisk ušel; pouze tehdy lze paušální částku stanovenou v § 30 zákona použít na místo náhrady škody podle obecných předpisů. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce v době vzetí do vazby nevykonával výdělečnou činnost, nemohl mu v příčinné souvislosti s omezením jeho osobní svobody ujít žádný majetkový prospěch a nárok na náhradu škody mu ani podle § 30 zákona nenáleží.


K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2005, č. j. 39 Co 157/2005-52, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě. Odvolací soud uvedl, že v daném případě by měl žalobce nárok na náhradu škody za předpokladu, prokáže-li její vznik a příčinnou souvislost s rozhodnutím o vazbě, neboť nahradit lze jen škodu existující; v souzené věci však žalobce netvrdí, že by mu v souvislosti s výkonem vazby zisk ušel, a proto na jeho případ nelze aplikovat ani § 30 zákona. V tomto kontextu je pak třeba vykládat uvedené ustanovení dávající poškozenému na výběr, zda bude požadovat náhradu škody paušální částkou ve výši 5.000,- Kč za každý měsíc výkonu vazby, aniž by byl povinen prokazovat skutečný rozsah a výši ušlého zisku, nebo podle zvláštních právních předpisů. S odkazem na princip neúplné apelace v odvolacím řízení se odvolací soud nezabýval novým tvrzením žalobce, že je od roku 1992 soukromým podnikatelem.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že zákon č. 82/1998 Sb. sám předpokládá, že každý soukromý podnikatel musí dosáhnout nějakého minimálního zisku a z toho platit i příslušné daně a další odvody , když ve svém ustanovení § 30 stanoví minimální náhradu ve výši 5.000,- Kč, pokud poškozený nepožádá a nedoloží, že by mu měla být poskytnuta náhrada vyšší, a proto jsou rozhodnutí soudů obou stupňů zcela mylná a nesprávná. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle žalobce zásadní právní význam, neboť ve svém důsledku znamená, že občan, který byl omezen na svobodě a toto omezení se následně ukázalo jako protiprávní, nemá nárok na náhradu škody. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Podle § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.


Podle § 30 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném v době, kdy žalobce vazbu vykonal, tj. do 26. 4. 2006 před novelou č. 160/2006 Sb.) se náhrada ušlého zisku poskytuje ve výši 5000 Kč za každý měsíc výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranné výchovy nebo ochranného léčení, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla stanovena náhrada ušlého zisku podle zvláštních předpisů.


Objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit, je podle této úpravy založena při současném splnění tří podmínek: 1) rozhodnutí o vzetí do vazby, ač trestní stíhání neskončilo pravomocným odsouzením poškozeného, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi rozhodnutím o vazbě a vznikem škody. Důkazní břemeno o kumulativním splnění všech těchto podmínek leží na žalobci. Možnost náhrady škody paušální částkou, kterou zákonodárce v ustanovení § 30 zákona pro tento účel stanovil, se těchto podmínek odpovědnosti nikterak nedotýká ani je nenahrazuje; jde o institut, který má garantovat rychlejší a jednodušší řízení o náhradu škody, aniž by bylo třeba provádět dokazování ke zjištění její výše. Nárok na náhradu ušlého zisku v paušalizované podobě tedy vzniká pouze tehdy, jsou-li splněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, včetně toho, že u poškozeného nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo s ohledem na pravidelný běh událostí očekávat, a že se tak stalo v příčinné souvislosti s rozhodnutím o vazbě. Žádnou fikci ani domněnku existence ušlého zisku tím zákon nezakládá, což kromě výkladu textu zákona i jeho smyslu vyplývá i z důvodové zprávy k zákonu, podle které nárok na náhradu škody v souvislosti s výkonem vazby nevzniká, pokud poškozenému zisk neušel.


Závěr odvolacího soudu, že k náhradě škody podle ustanovení § 9 a § 30 zákona č. 82/1998 Sb. nestačí samotný fakt, že žalobce byl vzat a držen ve vazbě, nýbrž že musí být prokázána majetková újma, která by nenastala, pokud by žalobce do vazby vzat nebyl, je tedy v souladu s hmotným právem i judikaturou dovolacího soudu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1965/2006), a není proto důvodu přikládat napadenému rozsudku zásadní právní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud ČR je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. března 2008


JUDr. Petr Vojtek, v. r.


předseda senátu