25 Cdo 759/2013
Datum rozhodnutí: 18.12.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř.



25 Cdo 759/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Bc. L. R. , zastoupeného Mgr. Jiřím Fialou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Novodvorská 667, proti žalované MUDr. A. W. , zastoupené JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Přívozská 10, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 250/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. prosince 2008, č. j. 8 Co 545/2008, 546/2008-229, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 20. 5. 2008, č. j. 8 C 250/2004-189, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1.200,- Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu ohledně částky 98.800,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Při rozhodnutí o nároku žalobce na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění vyšel ze zjištění, že žalovaná dne 1. 6. 2002 způsobila dopravní nehodu, kdy v důsledku nepřiměřené rychlosti nezvládla řízení a čelně se srazila s protijedoucím vozidlem řízeným žalobcem. Ten utrpěl pohmoždění pravé ruky v místě nad základním kloubem palce s mírným otokem a pohmatovou bolestivostí bez omezení hybnosti; jiná zranění žalobce podle znaleckých posudků (MUDr. Ilji Piňose, 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice na Bulovce) zjištěna nebyla. Soud dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá za škodu na zdraví žalobce ve výši 1.200,- Kč představující náhradu za bolest palce v rozsahu deseti bodů; důvody pro přiznání náhrady za ztížení společenského uplatnění shledány nebyly. Usnesením ze dne 1. 9. 2008, č. j. 8 C 250/2004-213, pak soud prvního stupně zrušil ustanovení advokáta k zastupování žalobce v nalézacím řízení a zamítl jeho další návrh na ustanovení zástupce.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 12. 2008, č. j. 8 Co 545/2008, 546/2008-229, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky potvrdil, ve výroku o nákladech řízení vůči státu jej změnil tak, že státu náhradu nákladů řízení nepřiznal, odmítl odvolání žalobce do vyhovujícího výroku o věci samé z důvodu nedostatku subjektivní legitimace, potvrdil usnesení o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, uvedl, že řízení před soudem prvního stupně netrpělo žádnou vadou, a zdůraznil, že důkazní povinnost ohledně vzniku škody včetně příčinné souvislosti s tvrzeným zraněním leží na žalobci.

Tento rozsudek (výrok o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, výrok o potvrzení usnesení o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce a výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení) napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Podle žalobce je rozhodnutí především významné pro dotčené účastníky řízení, tj. pro věc samotnou, ale je významné i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, když se jedná o právní otázku, která dosud není řešena . Namítá, že ačkoli se řádně a včas omluvil a požádal soud o odročení nařízeného jednání, soud odvolání projednal v jeho nepřítomnosti a navíc mu nebyl nově ustanoven zástupce. Tím došlo ke zkrácení jeho práv (to konstatuje i Ústavní soud ve svých rozhodnutích) a k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále tvrdí, že znalecký posudek MUDr. Ilji Piňose byl zpracován bez znalosti zdravotnické dokumentace, jmenovaný lékař nebyl nepodjatý a v řízení neproběhlo žádné pravdivé dokazování na podkladě důkazů . Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 2. 12. 2008, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odst. 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), proto je s touto jejich samostatností nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání. Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o dvou nárocích, a to o náhradě za bolest ve výši 28.800,- Kč a náhradě za ztížení společenského uplatnění ve výši 70.000,- Kč. Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku o bolestném je tedy vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. bez ohledu na to, že v součtu s náhradou za ztížení společenského uplatnění převyšuje částku 50.000,- Kč. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Přípustnost dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně náhrady za ztížení společenského uplatnění se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno, uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Dovolatel, ačkoli v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je významné i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, když se jedná o právní otázku, která dosud není řešena , žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil. Jeho hlavní námitka, že řízení je postiženo vadou [dovolací důvod podle § 241 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], není způsobilým dovolacím důvodem, a jak je uvedeno přímo v § 237 odst. 3 o.s.ř., v dovolacím řízení se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. nepřihlíží. Namítané vady řízení, které měly spočívat v nesprávném či nedostatečném hodnocení provedených důkazů, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., stejně jako závady při zjišťování skutkového stavu. Proto pokud dovolatel zpochybňuje skutkové závěry soudů obou stupňů a též podklady, z nichž vycházel znalec při vypracování znaleckého posudku, nejde o okolnosti podléhající dovolacímu přezkumu v dané věci. Nesouhlas dovolatele se závěry znaleckého posudku MUDr. Ilji Piňose s tím, jak soudy na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav věci, a námitky, že v řízení nebyl skutkový stav zjištěn správně, nejsou otázkou aplikace práva, nýbrž směřují proti správnosti skutkových zjištění, což přípustnost dovolání nezakládá.

Jelikož není důvod pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody, je zřejmé, že dovolání v rozsahu, v němž byla přípustnost dovolání posuzována podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce dovolání není přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť usnesení o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce pro řízení není rozhodnutím ve věci samé, ani podle § 238, § 238a a § 239 o.s.ř., v nichž jsou taxativně vyjmenovány případy přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Rovněž proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé a přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto, a žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. prosince 2013

JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu