25 Cdo 755/2009
Datum rozhodnutí: 25.05.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 446 obch. zák., § 131 odst. 1 obč. zák.




25 Cdo 755/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně L. P. , zastoupené JUDr. Lubošem Pospíšilem, advokátem se sídlem Litoměřice, Pekařská 19, proti žalovanému J. N. , zastoupenému JUDr. Evou Šámalovou, advokátkou se sídlem Ústí nad Labem, Velká Hradební 2/484, o 66.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 C 170/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2007, č.j. 17 Co 260/2006-70, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Žalobkyně se po žalovaném domáhala vydání blíže označeného osobního automobilu Peugeot nebo zaplacení 66.000 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. 11. 2005, č.j. 22 C 170/2004-37, řízení o nároku na vydání vozidla s veškerými doklady z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil, žalobu na zaplacení 66.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že syn původního vlastníka bez jeho vědomí prodal automobil zn. Peugeot 106 (dále jen vozidlo ) osobě, která jej převedla na autobazar, od nějž jej koupila za 66.000,- Kč žalobkyně a poté jej vydala na základě výzvy Policii ČR. Usnesením policejního orgánu bylo vozidlo vydáno žalovanému s odůvodněním, že není pochyb o jeho právu na tuto věc. Žádosti žalobkyně o vrácení vozidla žalovaný nevyhověl, jelikož se považoval za vlastníka vozidla, a vozidlo posléze prodal. Soud dovodil, že kupní smlouva uzavřená mezi autobazarem a žalobkyní byla sjednána platně podle obchodního zákoníku s tím, že prodávající i kupující dostáli svým závazkům. Z dopisu zástupce autobazaru vyplývá, že žalobkyně dne 9. 1. 2004 odstoupila podle § 436 odst. 1 písm. d) obch. zák. od smlouvy, tudíž tato smlouva zanikla podle § 349 obch. zák., a žalobkyně tak není vlastníkem vozidla. Uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovaným neexistuje závazek, který by opodstatňoval plnění, jehož se na žalovaném domáhá.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 12. 2007, č.j. 17 Co 260/2006-70, k odvolání žalobkyně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 66.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud neshledal dopis žalobkyně autobazaru takovým projevem vůle, z něhož by vyplýval úmysl žalobkyně dosáhnout zrušení smluvního vztahu založeného kupní smlouvou. V daném případě nebylo právo na odstoupení od smlouvy jejími účastníky dohodnuto a žádný ze zákonem stanovených důvodů pro platné odstoupení od smlouvy naplněn nebyl, tudíž závazkový právní vztah mezi autobazarem a žalobkyní nezanikl. Odvolací soud dovodil, že dobrá víra žalobkyně ohledně existence vlastnického práva autobazaru při uzavírání kupní smlouvy není zpochybněna, z čehož vyplývá, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětu prodeje ve smyslu § 446 obch. zák. Odvolací soud posoudil věc podle § 420 a § 131 obč. zák. a uzavřel, že žalovaný převzetím vozidla a následným převodem způsobil žalobkyni škodu, neboť mu nepříslušelo právo s vozidlem nakládat, jelikož nebyl jeho oprávněným držitelem. Při určení výše škody vycházel z rozdílu mezi částkou vynaloženou na pořízení vozidla a částkou vyjadřující ocenění míry opotřebení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v němž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že odvolací soud zcela pominul, že žalovaný v roce 1998 vozidlo koupil a neučinil žádný právní úkon, kterým by vlastnické právo k vozidlu pozbyl, že protiprávním jednáním jeho syna se vozidlo dostalo do držby jiné osoby, která ho jako držitel převedla na autobazar, tudíž jak žalovaný, tak žalobkyně jsou nadáni vlastnickým právem k téže věci, a podle dovolatele tedy nelze právo žádného z nich nadřazovat právu druhého. Domnívá se, že pokud by žalobkyně uplatnila u policejního orgánu požadavek na vydání vozidla, pak by přicházel v úvahu postup policejního orgánu podle § 80 odst. 1 trestního řádu, tedy uložení vozidla do úschovy soudu s tím, že ti, kdo uplatňují právo k věci, mají své nároky uplatňovat v občanskoprávním řízení. Usuzuje, že převzetí věci na základě usnesení policie a držba věci osobou, která je vlastníkem věci, není porušením právní povinnosti, naopak jde o výkon vlastnického práva. Navrhl, aby dovolací soud podle § 243 o. s. ř. odložil vykonatelnost napadeného rozsudku a poté rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř. ), shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak není opodstatněné.

Dovoláním uplatněným důvodem nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval pravidlo stanovené dispozicí právní normy).

Dovolatel nesprávné právní posouzení spatřuje v závěru odvolacího soudu, že na základě § 446 obch. zák. zaniklo jeho vlastnické právo k vozidlu, nebyl proto oprávněn s vozidlem disponovat, a pokud tak učinil, jednal protiprávně a odpovídá za škodu, která v důsledku toho žalobkyni vznikla.

Podle § 446 obch. zák. nabývá kupující vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.

V dané věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaným nebyly tvrzeny okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na nedostatek dobré víry žalobkyně při koupi vozidla, proto na základě kupní smlouvy s autobazarem uzavřené v režimu obchodního zákoníku nabyla žalobkyně ve smyslu § 446 obch. zák. k vozidlu vlastnické právo, což dovolatel ani nezpochybňuje. Úvaha dovolatele, že vlastníkem vozidla byli žalobkyně i žalovaný a že vlastnické právo jednoho z nich nelze nadřazovat právu druhého, není správná. Je vyloučeno, aby vlastnické právo k celé věci mělo více osob, které nejsou jejími spoluvlastníky. Nelze totiž (mimo právní režim spoluvlastnictví) nabýt vlastnické právo k již existující věci, aniž by současně zaniklo vlastnické právo jejímu dosavadnímu vlastníku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 382/2002, nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 35/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 6, pod č. 76). Nabyla-li vlastnictví k automobilu žalobkyně, žalovaný vlastnictví k automobilu pozbyl a tím, že převzal vozidlo od policie a následně je prodal, jednal objektivně v rozporu s právem, čímž způsobil žalobkyni škodu, k jejíž náhradě je povinen (§ 420 odst. 1 obč. zák.). Právo nakládat s vozidlem nemohl žalovanému založit ani chybný postup orgánů činných v trestním řízení (tj. bylo-li mu vozidlo policií vydáno, ač k tomu nebyly splněny zákonné předpoklady).

Jak vyplývá z výše uvedeného, z pohledu dovolacích námitek (jejichž rozsahem je dovolací soud vázán) je dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé správné, a dovolání žalovaného tedy není důvodné. Dovolací soud proto dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. května 2011 JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu