25 Cdo 751/2004
Datum rozhodnutí: 08.12.2004
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb., § 155 předpisu č. 513/1991Sb., § 220 předpisu č. 513/1991Sb.




25 Cdo 751/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Zemědělského obchodního družstva J., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, IČ: 48136450, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. Zn. 21 C 155/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 20 Co 291/2003-73, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se proti státu domáhal náhrady škody s tím, že je akcionářem A., a. s., v likvidaci (dále jen A. ), v níž byla rozhodnutím České národní banky (dále jen ČNB ) ze dne 17. 9. 1996, č. j. V42/9-96, zavedena nucená správa podle ust. § 26 odst. 1 písm. c) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění tehdy účinném, aniž by mu za toto nucené omezení vlastnického práva byla poskytnuta náhrada. Škoda mu vznikla nesprávným úředním postupem, který spočíval v zavedení nucené správy a v nesprávném počínání nuceného správce, v rozdělení aktiv banky na dobrá a špatná a v prodeji těch dobrých jiné společnosti, což vedlo ke znehodnocení investice žalobce. Žalobci tak vznikla škoda ve výši hodnoty jeho podílu na čistém obchodním jmění A. ke dni zavedení nucené správy, tedy k 17. 9. 1996. Pokud by výše této škody nemohla být zjištěna jinak, navrhl, aby žalované byla uložena povinnost nahradit mu škodu ve výši nominální hodnoty jeho akcií.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 2. 2003, č. j. 21 C 155/98-55, žalobu na zaplacení částky 1,591.700,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že žalobce je akcionářem A., v níž byla rozhodnutím ČNB ze dne 17. 9. 1996 zavedena nucená správa, která skončila dne 7. 6. 1999. A. vstoupila do likvidace, která dosud není ukončena. Soud dovodil, že pokud žalobce napadá rozhodnutí o zavedení nucené správy podle ust. § 26 odst. 1 písm. c) zákona o bankách, ve znění účinném v době vydání rozhodnutí, nejedná se o odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, nýbrž způsobenou nezákonným rozhodnutím. Soud je však tímto rozhodnutím vázán (§ 135 odst. 2 o. s. ř.) a nemůže je přezkoumávat kromě případů, kdy by je bylo možno považovat za paakt. Při náhradě skutečné škody pak nelze vycházet z nominální hodnoty akcií a vzhledem k tomu, že probíhá likvidace A., jejíž výsledek nemůže být před ukončením znám, nelze učinit závěr, že žalobci, jenž má dle ust. § 220 obch. zák. právo na podíl na likvidačním zůstatku A., vznikla škoda jako jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, a event. jaká je výše této škody. Proto, aniž by prováděl další dokazování, žalobu pro předčasnost zamítl.

K odvolání žalobce Městský soud Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2003, č. j. 20 Co 291/2003-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o předčasnosti žaloby. Okamžik, kdy bude možno uplatnit nárok na náhradu škody proti státu odpovědnému za výkon bankovního dohledu, nastane až po dokončení procesu likvidace, která navázala na nucenou správu, jestliže v rámci likvidace nebude možné uspokojit nároky žalobce z likvidačního zůstatku jakožto jeho nároky přímé. Teprve bude-li takto prokázán vznik škody na straně žalobce, bude na místě zabývat se tím, zda se ČNB dopustila nesprávného úředního postupu a zda za vznik škody nese žalovaná odpovědnost podle ust. § 18 zákona č. 58/1969 Sb., případně podle ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Do té doby je nadbytečné zabývat se tím, zda jednání žalované je či není nesprávným úředním postupem, jak namítá žalobce.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. spatřuje v tom, že právní otázka byla soudy oběma stupňů řešena v rozporu s hmotným právem a dovolateli bylo postupem soudu odepřeno právo na soudní ochranu. Namítá, že organizační rozdělení A. bylo úředním postupem směřujícím k prodeji dobrých aktiv A., čímž došlo ke znehodnocení akcií A. a tím byla žalobci způsobena škoda, která spočívá nikoliv ve snížení tržní ceny akcií, ale v jejich znehodnocení, tedy v tom, že s nimi nelze jako s akciemi nakládat (nelze je realizovat na kapitálovém trhu). Uvádí, že nesprávný úřední postup žalované vedl k tomu, že A. vstoupila do likvidace, čímž byla znemožněna realizace akcií, nejedná se tedy o zákonem připuštěné podnikatelské riziko akcionáře, ale o škodu, která je v době podání žaloby existující a vyčíslitelná. Z této skutečnosti dovolatel dovozuje, že výše eventuálního likvidačního zůstatku a jeho rozdělení v daném případě s požadovanou náhradou škody vůbec nesouvisí, neboť v žalobě tvrzený nesprávný úřední postup žalované sice vedl k likvidaci společnosti, avšak není v příčinné souvislosti s výší event. likvidačního zůstatku. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že je nutno zjistit, zda se v dané věci jednalo o nesprávný úřední postup.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., po přezkoumání rozhodnutí v rozsahu napadeném dovoláním dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, proti níž dovolání směřuje, má po právní stránce zásadní význam. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru o předčasnosti žaloby akcionáře na náhradu škody, spočívající ve ztrátě hodnoty akcií v důsledku zavedení nucené správy v akciové společnosti.

Otázka okamžiku vzniku škody na straně akcionářů banky (akciové společnosti v likvidaci), spočívající v poklesu hodnoty jejich akcií, byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu opakovaně řešena, např. v rozsudku NS ČR ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1809/2003, v usnesení NS ČR ze dne 1. září 2004, sp. zn. 25 Cdo 2546/2003, a v usnesení NS ČR ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 25 Cdo 459/2004, a shodně byla zodpovězena odvolacím soudem v dané věci. Dovolací soud nemá důvodu ani v této věci se odchýlit od právních závěrů, uvedených v citovaných rozhodnutích.

Tvrzená majetková újma žalobce, ať již spočívá ve snížení tržní ceny akcií nebo, jak je namítáno v dovolání, v jejich znehodnocení, představuje skutečnou škodu ve smyslu ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák., a také za ztrátu tržní, popř. nominální hodnoty akcií, je náhrada škody proti státu uplatněna.

Akcie je cenným papírem, s nímž jsou spojena práva akcionáře jako společníka podílet se podle zákona a stanov společnosti na jejím řízení, jejím zisku a na likvidačním zůstatku při zániku společnosti (srov. ust. § 155 odst. 1 věta první, § 220 obchodního zákoníku). Akcie představuje podíl akcionáře na základním kapitálu společnosti, tedy jeho majetkovou účast ve společnosti. Pokud akciová společnost existuje, byť je v likvidaci, akcionář, který vlastní její akcie, má práva s tímto cenným papírem spojená. Okolnost, zda akcie je či není realizovatelná na kapitálovém trhu, sama o sobě neznamená vznik skutečné škody vlastníka akcie, a tou není ani proměnlivá tržní hodnota akcie v průběhu doby. Je-li po ukončení likvidace akciové společnosti podíl akcionáře na likvidačním zůstatku nižší, než jaký byl jeho podíl na obchodním jmění společnosti před škodnou událostí, teprve tak mu vzniká majetková újma, za níž lze na dalších subjektech v rozsahu jejich odpovědnosti požadovat náhradu. Vznik skutečné škody na straně akcionáře se odvíjí od výsledné hodnoty jeho podílu na obchodním jmění společnosti, představovaného akcií; vznik škody proto předpokládá, že jeho majetkové právo spojené s akcií není a ze strany akciové společnosti již nemůže být uspokojeno.

Skutkovou otázku výše škody (která je zjišťována za situace, kdy škoda již vznikla) přitom nelze zaměňovat nebo ztotožňovat se vznikem škody jako takové (tj. s jednou z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu). Pokud škoda neexistuje v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. pro tentokrát , aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu.

Jak vyplývá z výše uvedeného, otázka okamžiku vzniku škody na straně akcionáře v případě probíhající likvidace akciové společnosti byla odvolacím soudem zodpovězena v souladu s hmotným právem a nejedná se o otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolání proti tomuto rozsudku není tedy podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. prosince 2004

JUDr. Marta Škárová,v.r.

předsedkyně senátu