25 Cdo 739/2017
Datum rozhodnutí: 20.04.2017
Dotčené předpisy: § 241a o. s. ř., § 438 odst. 2 obč. zák., § 441 obč. zák.



25 Cdo 739/2017


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Ivany Tomkové v právní věci žalobců a) Naamloze Vennootschap IZZ Zorgverzekeraar N.V./Coöperatie VGZ U.A. , b) Naamloze Vennootschap IZA Zorgverzekeraar N.V./Coöperatie VGZ U.A. , obou se sídlem Nizozemské království, Arnhem, Nieuwe Stadionsstraat 12, obou zastoupených JUDr. Evou Stránskou, advokátkou se sídlem Praha 4, Dvorecká 1162/2a, proti žalovanému Jihočeskému kraji Krajskému úřadu Jihočeského kraje , IČO 70890650, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, za účasti Hasičské vzájemné pojišťovny, a. s., IČO 46973451, se sídlem Praha 2, Římská 2135/45, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o 89.120,21 eur s příslušenstvím a 37.688,41 eur s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 C 430/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 9. 2016, č. j. 5 Co 546/2016-477, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci a) 17.547 Kč a žalobci b) 12.165 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Evy Stránské, advokátky se sídlem Praha 4, Dvorecká 1162/2a.
Odůvodnění:

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 9. 2016, č. j. 5 Co 546/2016-477, není přípustné podle § 237 o. s. ř. v aplikovatelném znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II body 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Žalobci jsou zdravotní pojišťovny poskytující zdravotní pojištění v Nizozemsku, jde tedy o řízení s cizím prvkem. Rozhodným právem v projednávané věci je právo České republiky s ohledem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), a to čl. 4 odst. 1, odst. 16 a 17 preambule a čl. 24. Mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů se podává z čl. 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I). Aplikace českých procesních předpisů vychází z obecné zásady aplikace právního řádu místa soudu ( lex fori ) v souladu s § 8 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále obč. zák. ), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Soudy obou stupňů shodně dovodily, že byly naplněny předpoklady § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, (ve znění účinném ke dni 22. 2. 2013, jež dosud nedoznalo změn), dle kterého má zdravotní pojišťovna právo na náhradu nákladů vynaložených na péči hrazenou ze zdravotního pojištění poskytnutou svým pojištěncům, kteří utrpěli újmu na zdraví protiprávním jednáním jiných osob. Vyšly ze zjištění, že dne 25. 2. 2011 došlo na silnici II/163 v prostoru levotočivé zatáčky v katastru obce L. k dopravní nehodě, při níž řidičkou pojištěnou u žalobce a) řízené vozidlo, v němž jako spolujezdec cestoval pojištěnec žalobce b), dostalo smyk na částečně zledovatělé vozovce, přetočilo se bokem ke směru jízdy a levým bokem narazilo na okraj svodidla, kde mělo být svodidlo souvislé, avšak část byla demontována. Ostrá část svodidla pronikla do vozidla a způsobila vážná zranění oběma jmenovaným. Svodidlo bylo osazeno podél odbočovacího pruhu k přilehlé čerpací stanici pohonných hmot a v souladu s § 5 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (účinného v době vybudování odbočovacího pruhu a osazení svodidla) je součástí pozemní komunikace (silnice II/163), která je ve vlastnictví žalovaného. Odvolací soud konstatoval, že škoda byla způsobena ze 30 % protiprávním jednáním řidičky vozidla, která nepřizpůsobila rychlost vozidla stavu a povaze vozovky, a ze 70 % protiprávním jednáním žalovaného, který neodstranil dlouhodobě existující závadu na svodidle, čímž si počínal v rozporu s § 415 obč. zák. a podle § 438 odst. 2 obč. zák. odpovídá za škodu podle své účasti na jejím vzniku. Při nehodě byly zraněny dvě osoby, jejichž léčení si vyžádalo náklady hrazené žalujícími zdravotními pojišťovnami, které požadují jejich náhradu.
Dovolatel nesouhlasí zejména s posouzením charakteru místa dopravní nehody a s tím souvisejícím posouzením vlastnictví předmětných svodidel. Dle něj nepatří svodidla k odbočovacímu pruhu, který by byl součástí silnice II/163, nýbrž ke sjezdu, který je ve vlastnictví přilehlé čerpací stanice. K tomu dovolací soud poznamenává, že zatímco otázka vlastnictví svodidel je otázkou právní, posouzení charakteru vybudované odbočky ze silnice II/163 k přilehlé čerpací stanici a s tím spojených stavebních úprav této pozemní komunikace je otázkou skutkovou a vychází ze zjištěného faktického stavu (technické normy ani projektová dokumentace nemají charakter obecně závazných právních předpisů, nezakládají tedy právní posouzení dané otázky). Předmětem dovolacího řízení jakožto mimořádného opravného prostředku však přezkum skutkových zjištění není, přípustnost dovolání lze založit pouze pro řešení právních otázek (§ 237 o. s. ř.) a dovolání lze podat pouze z důvodu, že napadené rozhodnutí stojí na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a o. s. ř.); nic takového však z námitek dovolatele nevyplývá, respektive tam, kde dovolatel prezentuje odlišné právní závěry, se jimi snaží zvrátit skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, případně vychází z vlastní verze skutkového stavu, a jeho právní argumentace proto není relevantní.
Ohledně účasti žalovaného na vzniku škody dovolatel namítá, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2075/2012. Uvedené rozhodnutí však řeší odlišnou skutkovou situaci, na jejímž základě poškozený tvrdil, že byla přerušena příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vznikem škody, čímž se snažil vyloučit svoji účast na vzniku škody. Rozhodnutí dále řešilo možnost přezkumu spoluúčasti poškozeného ve smyslu § 441 obč. zák. dovolacím soudem. Dovolatel v projednávané věci vystupuje jako škůdce a žádné přerušení příčinné souvislost mezi jeho jednáním a vznikem škody netvrdí. Jeho námitky se týkají stanovení míry jeho účasti a účasti řidičky vozidla na vzniku škody. Tato míra byla určena za použití § 438 odst. 2 obč. zák. a § 441 obč. zák., což jsou normy s relativně neurčitou hypotézou, jež není stanovena přímo právním předpisem, a je tak na soudu, aby v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání dovolatele a v jakém rozsahu jednání řidičky vozidla, pak dovolací soud může přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. již dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2075/2012, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). V daném případě nelze dospět k závěru, že by posouzení spoluúčasti dovolatele na vzniku škody (se zřetelem ke skutkovému stavu, který nepodléhá přezkumu dovolacím soudem) bylo zjevně nepřiměřené. Za podstatnou v tomto směru dovolací soud pokládá okolnost, že nezabezpečená svodidla měla zásadní vliv na vznik a rozsah škody, přičemž v případě jejich zabezpečení by s velkou pravděpodobností nedošlo k tak závažnému zranění posádky vozidla. Stejně podstatná je i okolnost, že dovolatel byl pasivní a neučinil nic pro odstranění závady na svodidlech, ačkoliv o ní dlouhodobě věděl. Posouzení této otázky odvolacím soudem tedy není v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce a) má právo na náhradu nákladů zastoupení, která se skládá z odměny advokáta ve výši 14.352 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve společném vyjádření žalobců k dovolání žalovaného, a z poměrné části náhrady hotových výdajů ve výši 150 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 3.045 Kč, celkem tedy 17.547 Kč. Žalobce b) má právo na náhradu nákladů zastoupení, která se skládá z odměny advokáta ve výši 9.904 Kč podle týchž ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve společném vyjádření žalobců k dovolání žalovaného, a z poměrné části náhrady hotových výdajů ve výši 150 Kč, to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 2.111 Kč, celkem tedy 12.165 Kč. Povinnost k náhradě byla uložena společně a nerozdílně žalovanému i vedlejšímu účastníkovi, který žalovaného v řízení podporoval a má ve smyslu § 93 odst. 3 o. s. ř. v řízení stejná (procesní) práva a povinnosti jako účastník.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. dubna 2017 JUDr. Robert Waltr
předseda senátu