25 Cdo 723/2008
Datum rozhodnutí: 21.04.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 723/2008


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce JUDr. M. R., jako správce dědictví po zůstaviteli A. R., který zemřel, zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti žalovaným 1) F. Č., zastoupenému advokátem, 2) T. F., a 3) Z. F., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 104/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2007, č.j. 20 Co 294/2007-128, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se jako správce dědictví domáhal na žalovaných zaplacení pohledávky odpovídající nároku zemřelého A. R. (dále jen zůstavitel ) na náhradu škody způsobené trestným činem.


Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 15. 11. 2006, č.j. 14 C 104/2005-75, uložil žalovaným, aby zaplatili žalobci společně a nerozdílně 120 000,- Kč s příslušenstvím a nahradili mu náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že soud projednávající dědictví po zůstaviteli zahrnul do aktiv dědictví pohledávku zůstavitele za žalovanými ve výši 120 000,- Kč a žalobce pověřil jejím vymožením. Žalovaní byli v trestním řízení pravomocně odsouzeni pro spáchání trestného činu podvodu ve spolupachatelství, když zůstaviteli přislíbili zprostředkování úvěru a z tohoto důvodu od něj vylákali 120 000,- Kč jako akontaci. Žalovaný 2) vystavil zůstaviteli směnku s tím, že pokud by mu úvěr nebyl poskytnut, složená akontace mu bude vrácena. Protože k poskytnutí úvěru ani k vrácení přijaté akontace nedošlo, okresní soud dospěl k závěru, že jednáním žalovaných vznikla zůstaviteli škoda ve výši složené zálohy. Námitku promlčení vznesenou žalovaným 1) soud nepovažoval za důvodnou, neboť byla-li žaloba podána 8. 4. 2005 a poškozený se o tom, že žalovaný 1) odpovídá společně s ostatními za vzniklou škodu, mohl dozvědět nejdříve dnem právní moci trestního rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o vině žalovaného 1), tj. dnem 18. 9. 2003, byl jeho nárok uplatněn v zákonné promlčecí lhůtě.


K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2007, č.j. 20 Co 294/2007-128, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu vůči žalovanému 1) zamítl, a rozhodl o jeho nároku na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v podstatné části vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dokazování doplnil za účelem zjištění, kdy se zůstavitel dozvěděl, že za škodu odpovídá žalovaný 1) společně s ostatními. Z trestního spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 6 T 55/2002, odvolací soud zjistil, že o nebankovním úvěru zůstavitel jednal s žalovanými 1) a 2), a od počátku tedy věděl, že se na podvodu podílel i žalovaný 1), s nímž zůstavitel rovněž jednal o vrácení peněz. O odpovědnosti žalovaného 1) se tak zůstavitel dozvěděl nejpozději z obžaloby, která mu byla doručena dne 10. 7. 2002. Tímto dnem mu začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku. Z tohoto důvodu mohl zůstavitel nárok na náhradu škody uplatnit vůči kterémukoli ze žalovaných již v trestním řízení, neboť věděl, v jaké výši mu byla škoda způsobena i kdo trestný čin spáchal.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), a jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení počátku subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody. Jestliže o jednání škůdce, ze kterého škoda vznikla, je vedeno trestní řízení, poškozený podle dovolatele získá vědomost o osobě škůdce ve smyslu § 106 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) nikoli již doručením obžaloby, ale teprve okamžikem, kdy je v trestní věci vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně. Do té doby představuje obžaloba pouze vyjádření názoru státního zástupce, jehož správnost musí být ověřena dokazováním v hlavním líčení. Z pohledu citovaného ustanovení je stejně relevantní i názor obhajoby, pokud je od názoru státního zástupce odlišný. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení s právnickým vzděláním ve smyslu § 240 odst. 1 a § 241 odst. 2 písm. a), odst. 4 o.s.ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 242 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není opodstatněné.


Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel odvolacímu soudu vytýká, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se toto právo promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.


Citované ustanovení váže promlčení práva uplynutím subjektivní promlčecí doby na podmínku vědomosti poškozeného o vzniklé škodě a o škůdci, tj. o osobě, která za vzniklou škodu odpovídá. Protože promlčecí doba začíná běžet ode dne, kdy se poškozený o škůdci i o vzniklé škodě skutečně dozvěděl, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá; nestačí pouhý předpoklad či možnost dozvědět se o škodě a o osobě, která za vzniklou škodu odpovídá, přičemž počátek běhu subjektivní lhůty může být odlišný ve vztahu k vědomosti poškozeného o škodě a k jeho vědomosti o osobě škůdce. Při splnění těchto předpokladů může poškozený svůj nárok na náhradu škody uplatnit u soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikované pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975). Pro závěr, kdy se poškozený dozvěděl o tom, zda některý z více škůdců odpovídá za vzniklou škodu společně s ostatními, není významné, kdy si poškozený na základě jemu dříve známých skutkových okolností utvořil právní závěr o odpovědnosti konkrétního škůdce nebo do jaké míry je schopen tyto skutkové okolnosti prokázat v případném soudním řízení. Rozhodující je, kdy se poškozený dozvěděl o skutkových okolnostech podstatných pro vymezení odpovědného subjektu; nemusí jít o zjištění (jistotu v běžném slova smyslu), ale postačuje, aby tyto skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé učinit závěr o možné odpovědnosti konkrétní osoby (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, nebo ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4273, C 2145 a C 2220).


Jestliže v dané věci odvolací soud na základě zjištění, že žalobce dne 29. 12. 2000 jednal s žalovanými 1) a 2) o poskytnutí úvěru a rovněž jim zaplatil zálohu, aniž by mu následně byl úvěr poskytnut anebo záloha vrácena, a že dne 14. 9. 2001 vypovídal jako svědek v trestním řízení vedeném o tomto skutku proti všem žalovaným jako obviněným, považoval za počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody nejpozději okamžik, kdy byla poškozenému zůstaviteli doručena obžaloba, je jeho závěr správný a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Dovolateli proto nelze přisvědčit, pokud z důvodu větší míry jistoty o osobě škůdce spojuje počátek uvedené lhůty s okamžikem vyhlášení prvostupňového rozsudku v trestním řízení.


Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. správný, a protože dovolací soud neshledal ani jiné vady, k nimž přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), dovolání zamítl podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaným, kteří by vzhledem k procesnímu neúspěchu dovolatele měli vůči němu právo na jejich náhradu, žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 21. dubna 2009


JUDr. Robert Waltr, v. r.


předseda senátu