25 Cdo 723/2006
Datum rozhodnutí: 28.02.2007
Dotčené předpisy:





25 Cdo 723/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. V., označeného jako J. V. S., H. b. s., a b) S., h. s. s. r. o., obou zastoupených advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu vnitra ČR, o náhradu škody, vedené u Obvodního soud pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 141/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2005, č. j. 11 Co 325/2005-81, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2005, č. j. 11 Co 325/2005-81, spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. dubna 2005, č. j. 12 C 141/2002-62, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobci se domáhali zaplacení částky 475.100,- Kč s příslušenstvím na náhradě škody, spočívající v zisku, který jim ušel v důsledku nesprávného úředního postupu H. z. s. M. B., jehož ředitel se měl o žalobci a) vyjádřit, že je osobou nezpůsobilou zpracovávat požárně bezpečnostní řešení, ačkoliv žalobce byl k tomu způsobilý na podkladě odborné způsobilosti Z-1032/97 ze dne 16. 12. 1997; v důsledku výkladu Ministerstva pro místní rozvoj a Č. k. a. i. a t. ve v., vyjádřeném ve společném stanovisku ze dne 9. 12. 1998, podle kterého již odborná způsobilost k požární ochraně není oprávněním ke zpracování požárně bezpečnostních řešení, bylo žalobcům znemožněno vykonávat podnikatelskou činnost, čímž jim vznikla škoda v žalované výši.


Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 11. 4. 2005, č. j. 12 C 141/2002-62, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 4/2003 Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 7. 4. 2004, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2005, č. j. 11 Co 308/2004-124, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je oprávněn zpracovávat požárně bezpečnostní řešení na podkladě odborné způsobilosti ze dne 16. 12. 1997, a to s odůvodněním, že žalobce není osobou oprávněnou k činnosti podle § 34 zákona č. 360/1992 Sb., neboť tento zákon se na podnikatelskou činnost žalobce nevztahuje, protože dnem 31. 12. 1997 pozbylo platnosti osvědčení udělené žalobci podle § 11 zákona č. 133/1985 Sb. Vzhledem k takto zjištěnému skutkovému stavu a k závaznému právnímu názoru odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně k závěru, že není-li žalobce oprávněn zpracovávat požárně bezpečnostní řešení, nemohly se orgány státu dopustit porušení právní povinnosti tím, že toto právo žalobci neuznaly, a nejsou tak splněny podmínky odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák.


K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2005, č. j. 11 Co 325/2005-81, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve svém odůvodnění se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci v řízení o určení rozsahu a obsahu odborné způsobilosti v oboru požární ochrany vedeném pod sp. zn. 12 C 4/2003. V odůvodnění dovolání polemizují se závěry soudů obou stupňů učiněnými v řízení, jež předcházelo řízení o náhradu škody, a to v tom smyslu, zda je žalobce a) oprávněn zpracovávat textové zprávy požární ochrany. Dále nesouhlasí s tím, že pro posouzení věci v řízení o náhradu škody bylo vzato jako poklad tvrzení z jiného soudního sporu, který s řízením o náhradu škody nesouvisí, a uvádějí, že z hlediska interpretace právních norem není ani tento postup dovolený. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci soudy obou stupňů a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, které bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníky řízení, je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, spočívající v řešení předběžné otázky. Dovolání je důvodné.


Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelé uplatňují jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.


Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při právním posouzení tvrzeného nároku žalobců na náhradu škody vycházel z ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. a dospěl k závěru, že předpoklady odpovědnosti podle tohoto ustanovení nejsou splněny zejména proto, že státní orgány nepostupovaly chybně a neporušily své povinnosti, tj. že nedošlo k porušení právní povinnosti ze strany žalované.


Ustanovení § 420 obč. zák. upravuje předpoklady obecné odpovědnosti za škodu, jimiž jsou 1) porušení právní povinnosti, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody; podle této úpravy nelze postupovat v případě, že odpovědnost za škodu je upravena zvláštním ustanovením občanského zákoníku, případně jiným zákonem, který je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem zvláštním. Předmětem řízení je nárok na náhradu škody uplatněný vůči České republice, tedy státu, jemuž je v žalobě vytýkán nesprávný úřední postup orgánů H. z. s. Zvláštním předpisem, který upravuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona Č. n. r. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Jde o objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která je založena na současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Odpovědnost státu za škodu podle obecné úpravy není vyloučena, avšak přichází v úvahu pouze tam, kde stát škodu způsobil nikoliv při výkonu veřejné moci, tj. z tzv. vrchnostenské pozice, nýbrž tam, kde vystupoval v rovném postavení s ostatními účastníky právních vztahů jako právnická osoba ve smyslu ustanovení § 21 obč. zák. Odvolací soud v dané věci posuzoval odpovědnost žalovaného státu za škodu způsobenou činností orgánů státu na úseku požární ochrany podle ustanovení § 420 obč. zák., aniž zdůvodnil, zda šlo o výkon veřejné moci či nikoliv a proč aplikoval úpravu obecné odpovědnosti. Z tohoto pohledu nelze považovat rozhodnutí za správné, neboť není prozatím zřejmé, zda podmínkou odpovědnosti za škodu má být porušení právní povinnosti, jak dovodil odvolací soud, či nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí.


Odvolací soud, který vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, založil svůj závěr o nesplnění podmínek obecné odpovědnosti a o tom, že postup orgánů státu nebyl v rozporu se zákonem (nešlo o porušení právní povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák.), na rozhodnutí soudů v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 4/2003 o určení rozsahu a obsahu odborné způsobilosti v oboru požární ochrany, v jehož rámci se žalobce a) domáhal určení, že je oprávněn zpracovávat požárně bezpečnostní řešení. Odtud dovodil, že žalobce a) takové oprávnění neměl a že příslušné orgány postupovaly v souladu s tím. Předběžnou otázku existence a rozsahu odborné způsobilosti žalobce a) tedy řešil s odkazem na vázanost soudními rozhodnutími ve zmíněném sporu.


Podle § 135 odst. 1 o.s.ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.


Protože v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 4/2003 nebylo vydáno rozhodnutí uvedené v § 135 odst. 1 o.s.ř., přichází v úvahu aplikace ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř., pokud by v tomto řízení byla řešena otázka významná pro posouzení nyní projednávané věci; pak by soud měl při posuzování předběžné otázky z takového rozhodnutí vycházet. O takový případ se zde však nejedná. Žaloba v uvedeném řízení totiž byla soudem prvního stupně zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu [§ 80 písm. c) o.s.ř.], tedy z důvodů procesních, nikoliv z důvodů věcných (hmotněprávních), aniž byla samotná otázka odborné způsobilosti žalobce a) vůbec řešena. Odvolací soud se sice k odvolání žalobce vyslovil k věci samé negativně, nicméně i on dovodil, že na určení existence oprávnění zpracovávat požárně bezpečnostní řešení na podkladě odborné způsobilosti nemá žalobce naléhavý právní zájem. Ostatně obě rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2006, č. j. 30 Cdo 1520/2005-143, řízení bylo zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu a věc byla postoupena Ministerstvu vnitra ČR k dalšímu řízení. Je tedy zřejmé, že předběžnou otázku oprávnění žalobce působit v jím vymezených činnostech, kterou odvolací soud považoval za podstatnou a na níž postavil své rozhodnutí, nevyřešil správně, vyšel-li z vázanosti soudními rozhodnutími vydanými v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 4/2003.


Rozhodnutí odvolacího soudu, jež spočívá na nesprávném posouzení předběžné otázky [§ 80 písm. c), § 135 odst. 2 o.s.ř.], ve svém důsledku není správné. Protože dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu ve věci samé a ve výrocích závislých [§ 242 odst. 2 písm. b) o.s.ř.] podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí rovněž na rozhodnutí soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení soud vyloží, který předpis je třeba na odpovědnost státu za škodu v dané věci aplikovat, a posoudí, zda jsou splněny tímto předpisem stanovené předpoklady odpovědnosti. Jako předběžnou otázku přitom sám vyřeší (nebude-li mezitím v tomto směru vydáno rozhodnutí příslušného orgánu), zda postup orgánů státu byl v souladu se zákonem či jinými předpisy upravujícími jejich činnost a zda žalobci vznikla v příčinné souvislosti s tím škoda. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. února 2007


JUDr. Petr V o j t e k, v. r.


předseda senátu