25 Cdo 715/2006
Datum rozhodnutí: 14.02.2008
Dotčené předpisy:





25 Cdo 715/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně B. d. a. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému m. K. H., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 101/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. října 2005, č. j. 12 Co 375/2005 - 704, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


Odůvodnění:


Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 31. 3. 2005, č. j. 6 C 101/2001-609, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném městu (dále též jen žalovaný ) zaplacení 1.541.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Neshledal důvodným nárok na náhradu škody, která měla žalobkyni vzniknout svévolným odcizením a zničením zařízení, které žalovaný odstranil ze staveniště důlního díla. Soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně v souvislosti s geologickým průzkumem umístila na pozemky ve vlastnictví žalovaného města zařízení staveniště (sestávající ze 3 mobilních buněk, 3 buněk sloužících jako druhé nadzemní podlaží, skladu, přístřešku mezi buňkami, kompresorovny, oplocení, vjezdových vrat, suchého a chemického WC a dalších drobných zařízení). Protože žalobkyně po skončení platnosti povolení ke geologickému průzkumu zařízení staveniště neodstranila, učinil tak žalovaný sám. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. nejsou naplněny. Žalovaný jednak neporušil žádnou právní povinnost, neboť při odstraňování staveniště postupoval v souladu s ustanovením § 88 odst. 5 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), jednak žalobkyni tím nevznikla žádná škoda, jak vyplývá z revizního znaleckého posudku a z výslechu znalců Ing. V. S. a L. M.; mobilní zařízení staveniště totiž bylo odborně demontováno, bylo jako plně funkční uskladněno a nedošlo k žádnému jeho poškození.


K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 10. 2005, č. j. 12 Co 375/2005-704, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho skutkovými zjištěními i právním posouzením odpovědnosti žalovaného za škodu a uvedl, že žalobkyně předmětné zařízení staveniště po ukončení svého geologického průzkumu neodstranila, ačkoli tak byla povinna učinit podle § 16 odst. 2 zákona č. 62/1988 Sb., o geologických pracích, a ačkoli byla k tomuto kroku žalovaným vyzvána. Žalovaný tedy nejednal protiprávně a žalobkyni ani žádná škoda nevznikla, když s ohledem na přísně chráněnou předmětnou lokalitu (CHKO A. údolí) a nečinnost žalobkyně odstranil část zařízení staveniště v souladu s § 88 odst. 5 stavebního zákona, v zájmu budoucího naložení s důlním dílem ponechal na místě bez zásahu portál štoly, kolejiště, opěrnou stěnu, jednu mobilní buňku a vyklápěč, a poté dopisem ze dne 5. 10. 2000 sdělil žalobkyni, že odklizené věci byly po demontáži odvezeny do uzavřeného areálu, kde jsou složeny s možností jejich odvozu.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Vytýká rozsudku odvolacího soudu vady řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., které měly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud totiž neprovedl jí navržené důkazy znaleckým posudkem a videozáznamem o průběhu ničení jejího majetku k prokázání tvrzení, že přemístěním staveniště žalobkyni škoda skutečně vznikla a že nešlo o věci movité, nýbrž nemovité, a nezabýval se námitkami zpochybňující vlastnické právo žalovaného k pozemkům, na nichž se štola a staveniště nacházely. Má za to, že žalovaný vlastním zaviněním svévolně odcizil a zničil její majetek, a to až po zpětvzetí a zastavení soudního řízení, ve kterém požadoval odstranění tohoto zařízení, čímž došlo k neodůvodnitelnému zásahu do vlastnickým práv žalobkyně a ke vzniku škody, přičemž není podstatné, zda stavba byla odstraněna odborně či neodborně. Žalobkyně navrhuje provedení důkazu spisy Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 6 C 242/96 a 6 C 268/2001, a usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 696/04. V této souvislosti namítá, že ve sporu byly provedeny tři znalecké posudky vyčíslující výši nákladů na odstranění škod vzniklých demontáží, demolicí a přemístěním objektů a staveb a nákladů nutných na uvedení staveb do původního stavu , o kterých se však odvolací soud vůbec nezmiňuje; revizní znalecký posudek, z něhož soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely, považuje za nekvalifikovaný, jenž neodpovídá na dotazy položené soudem, nepřípustně řeší pouze právní otázky, vytrhuje některé doklady ze spisu, jiné zcela opomíjí a vychází tak z nesprávných předpokladů, že zařízení staveniště ztratilo svůj účel a mělo být zlikvidováno . Žalobkyně naopak tvrdí, že při nakládání s těmito objekty a štolou postupovala v souladu s horním zákonem a všemi rozhodnutími orgánů báňské správy, že tyto objekty jsou v působnosti báňských úřadů, neboť se jedná o důlní dílo, jež mělo být využito k zajištění štoly. Na tento případ je třeba aplikovat zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), nikoli zákon č. 62/1988 Sb., o geologických pracích, a zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Vznáší námitku podjatosti soudců soudů obou stupňů, neboť je zřejmé, že rozhodují pod tlakem místních okolností a nikoli nezávisle . Jelikož je napadené rozhodnutí v rozporu s hmotným právem i rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2575/2000, a ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/1998, navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že tím, že odstranil zařízení staveniště, plnil za žalobkyni její povinnost (předmětné zařízení staveniště bylo od 1. 1. 1995 nelegálně užíváno), přičemž žádná škoda na jejím majetku odborně odklizeném a náležitě uskladněném nevznikla (jak shledali i soudní znalci). Na daný případ dopadá § 16 odst. 2 zákona č. 62/1988 Sb., o geologických pracích, nikoli § 36 - § 37 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), řešící důlní škody a jejich náhradu, neboť důlní škody jsou škody vzniklé na povrchu účinky prací v podzemí nebo při těžbě, nikoli změna stavu zařízení staveniště užitého ke geologickému průzkumu. Soubor staveb a technických zařízení je zařízením staveniště a technickým zázemím průzkumných aktivit prováděných hornickou činností v důlním díle. Rovněž otázku vlastnického práva k pozemkům, na nichž se zařízení staveniště nacházelo, vyřešily soudy obou stupňů správně, v souladu s pravomocným soudním rozhodnutím určujícím vlastníkem těchto pozemků žalovaného. Námitku podjatosti vznesenou v dovolání považuje žalovaný za neodůvodněnou, kdy žalobkyně neuvádí žádnou skutečnost, jíž by bylo možné pochybnosti o nepodjatosti založit, navíc byla řádně poučena před soudy obou stupňů o možnosti vznést námitku podjatosti v souladu s § 14 a násl. o.s.ř., což neučinila. Jelikož se soudy obou stupňů náležitě zabývaly všemi zákonnými předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. a dospěly ke správným skutkovým i právním závěrům, navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné zamítl.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá. Současně je Nejvyšší soud povinen vycházet ze skutkových zjištění a skutkových závěrů, na něž odvolací soud aplikoval právo. Žalobkyně však v dovolání nesouhlasí právě především s hodnocením provedených důkazů soudy obou stupňů, učiněnými skutkovými zjištěními a z nich plynoucími právními závěry o tom, že žalobkyni nevznikla škoda na objektech určených ke geologickému průzkumu v důsledku demontáže a uskladnění tohoto zařízení žalovaným. Z vylíčení důvodů dovolání tak vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí zejména s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci; tvrdí totiž, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně a správně posouzen po právní stránce. Podstatou většiny námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům soudy obou stupňů přihlížely a jak tyto důkazy hodnotily. Dovolatelka na rozdíl od skutkového zjištění soudů předestírá v dovolání vlastní skutkové závěry (zejména, že žalovaný vlastním zaviněním svévolně odcizil a zničil její majetek), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že žalovaný demontáží a uskladněním zařízení poškodil). Tím, že z odlišných skutkových závěrů vyvozuje odlišný právní názor na věc, dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž předkládá svoji verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci, aniž by formulovala právní otázku, která má zásadní význam jak pro rozhodnutí v této věci, tak pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.), přitom přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jak shora uvedeno - založit nemůže. K žádosti dovolatelky, aby byly v rámci dovolacího řízení provedeny jí navržené důkazy, lze jen poukázat na ustanovení § 243a odst. 2 o.s.ř., podle nějž dovolací soud provádí dokazování jen k prokázání důvodů dovolání, nikoli ke zjištění sporného skutkového stavu (to je úkolem nalézacího řízení).


Rozhodnutí odvolacího soudu není, jak se dovolatelka mylně domnívá, v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2575/2000, a ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/1998, neboť obě tato rozhodnutí jsou založena na odlišném skutkovém základě a na daný případ je nelze vztáhnout [prvé řeší výši škody na domě, který byl poškozen (částečně demolován) na základě nezákonného rozhodnutí správního orgánu o demolici domu, druhé se pak týká právního režimu součásti věci po oddělení od věci hlavní].


Na uvedených závěrech nemohou ničeho změnit ani dovolací výhrady k otázce oprávnění žalovaného odstranit zařízení staveniště. Jestliže totiž odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala vznik škody jako jedné z podmínek odpovědnosti za škodu, a z hlediska řešení této dílčí otázky neshledává dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným, nemohlo by se ani dovoláním navrhované řešení otázky porušení právní povinnosti projevit v poměrech dovolatelky kladně, nepodléhá-li dovolacímu přezkumu otázka vzniku škody jakožto podmínky odpovědnosti žalované za škodu, která obstojí samostatně jako důvod pro zamítnutí žaloby (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).


Konečně za situace, kdy není dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, není způsobilým dovolacím důvodem ani dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., kterým jak soudu prvního stupně tak odvolacímu soudu vytýká vady řízení (že neprovedly navržené důkazy znaleckým posudkem a videozáznamem o průběhu ničení jejího majetku, že se nezabývaly námitkami zpochybňující vlastnické právo žalovaného k pozemkům, na nichž se štola a staveniště nacházely, a že ve věci rozhodovali vyloučení soudci soudů obou stupňů). S ohledem na ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. k námitkám tzv. jiných vad řízení či tzv. zmatečnostních vad Nejvyšší soud při zkoumání přípustnosti dovolání přihlédnout nemohl.


Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto její dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 7.500,- Kč [odměna z částky určené podle § 15 a § 14 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 (dovolací řízení bylo zahájeno dne 22. 12. 2005), a snížená na polovinu podle § 18 odst. 1 vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne 24. 2. 2006), v částce 75,- Kč; celkem má tedy žalovaný právo na částku 7.575,- Kč.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 14. února 2008


JUDr. Petr Vojtek, v. r.


předseda senátu