25 Cdo 712/2011
Datum rozhodnutí: 31.01.2013
Dotčené předpisy: § 24 odst. 2 písm. e) předpisu č. 168/1999Sb., § 442 odst. 1 obč. zák.




25 Cdo 712/2011


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce HELP Car nezávislá likvidatura , s. r. o ., IČO 26162105, se sídlem Praha 6, Špačkova 839, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Praha 2, Na Slupi 15, proti žalované České kanceláři pojistitelů , IČO 70099618, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Brno, Radnická 14/16, adresa pro doručování: Praha 2, Londýnská 59, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 331/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010, č.j. 13 Co 350/2010-103, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010, č.j. 13 Co 350/2010-103, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen co do částky 7.768 Kč s příslušenstvím, se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010, č.j. 13 Co 350/2010-103, se v potvrzujícím výroku ohledně částky 98.468 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 13 C 331/2009-79, uložil žalované zaplatit žalobci 107.902,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 22. 12. 2008 došlo k dopravní nehodě, při níž bylo poškozeno vozidlo tovární zn. SEAT Toledo, jehož vlastníkem a provozovatelem byl poškozený J. S. Provozovatel odpovědný za škodu byl registrován v cizině a byl držitelem tzv. zelené karty, tj. mezinárodní pojistné karty. Poškozený svůj nárok na plnění z garančního fondu vyplývající z § 24 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, uplatnil u žalované České kanceláře pojistitelů prostřednictvím žalobce dne 7. 1. 2009. Žalovaná pověřila vyřízením pojistné události obchodní společnost AVUS International, s. r. o., což bylo oznámeno pověřenou společností žalobci dne 9. 1. 2009. Pověřená společnost neprovedla prohlídku poškozeného vozidla, ale po opakovaných výzvách ze strany žalobce dne 22. 1. 2009 mu sdělila, že má odbornou prohlídku zajistit sám. Poškozený uplatnil nárok na náhradu věcné škody na vozidle, na náhradu nákladů vynaložených na nájem náhradního vozidla ve výši 108.902,70 Kč, na náhradu nákladů za odbornou zprávu ve výši 6.902 Kč a na náhradu nákladů za parkování ve výši 5.747,70 Kč. Žalovaná poškozenému zaplatila dne 17. 3. 2009 škodu na vozidle, za nájem náhradního vozidla 10.434 Kč, za odbornou zprávu 1.800 Kč a za parkovné 1.416,10 Kč. Poškozený rovněž využil nabídky žalobce, který mu pronajal náhradní vozidlo, půjčil částku na úhradu nájemného za nájem náhradního vozidla a tento dluh byl poškozeným splněn tím, že žalobci postoupil svoji pohledávku za žalovanou ve výši 135.814,70 Kč z titulu pojistného plnění na náhradu škody vzniklé v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou. Soud měl za to, že náhradní vozidlo SEAT Toledo bylo obdobného charakteru a třídy jako poškozené vozidlo a částka 1.900 Kč za den + DPH je částkou přiměřenou za nájem náhradního vozidla. Soud neshledal v činnosti žalobce spočívající v poskytování komplexních služeb poškozenému rozpor s dobrými mravy či poctivým obchodním stykem a zdůraznil, že nelze po poškozeném požadovat v situaci, ve které se po nezaviněné dopravní nehodě ocitl, aby prováděl průzkum trhu a hledal nájem náhradního vozidla za nižší cenu. V řízení před soudem prvního stupně bylo též prokázáno, že poškozený náhradní vozidlo potřeboval a skutečně užíval, stejně jako své vozidlo před nehodou. Poškozený prostřednictvím žalobce byl při vyřizování škodné události aktivní a nezavdal příčinu k prodlužování doby, po kterou užíval náhradní vozidlo. Soud shledal příčinnou souvislost mezi dopravní nehodou a uvedenými náklady za nájem náhradního vozidla za dobu od 7. 1. 2009 do 17. 3. 2009 a jako důvodný posoudil i nárok žalobce na zaplacení nákladů spojených s parkováním poškozeného vozidla na střeženém parkovišti v období od poškození do doby výplaty pojistného plnění a nárok na zaplacení ceny za vypracování odborné zprávy.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2010, č.j. 13 Co 350/2010-103, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil jen tak, že žalobu na zaplacení částky 1.666 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jej v tomto výroku ohledně částky 106.236 Kč s příslušenstvím potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že poškozený má právo na náhradu za užívání náhradního automobilu půjčeného od žalobce po tu dobu, po kterou nemohl v důsledku dopravní nehody užívat svůj automobil. Tato situace trvala od okamžiku havárie, tj. od 22. 12. 2008, avšak poškozený své právo využil až od 7. 1. 2009 do 17. 3. 2009, kdy žalovaný vyplatil pojistné plnění odpovídající časové ceně totálně zničeného automobilu, jehož oprava by již byla ekonomicky nerentabilní, tedy po dobu 69 dnů. Až do okamžiku vyplacení pojistného plnění se totiž na postavení poškozeného od okamžiku nehody nic nezměnilo, nemohl používat svůj automobil a podle vlastního tvrzení neměl možnost, ale ani nebyl povinen si z vlastních prostředků zakoupit automobil jiný, stejné značky a typu a obdobného stáří, třebaže by jistě v průběhu žalovanou uvažovaných 14 dnů dokázal na trhu s ojetými vozidly takový automobil určený k prodeji vyhledat. Až teprve po vyplacení pojistného plnění měl poškozený možnost reparovat stav vzniklý následkem dopravní nehody a zakoupit si pro svou potřebu jiný automobil. Proto poškozený a po postoupení pohledávky žalobce má podle odvolacího soudu právo na náhradu skutečné škody, představující náklady na užívání náhradního automobilu stejné značky i typu po celou dobu 69 dnů. Odvolací soud snížil výši soudem prvního stupně přiznané částky o 1.666 Kč představující parkovné za dobu, ve které poškozený již věděl, že automobil se opravovat nebude, neboť žalovaný škodu likvidoval jako totální.

Proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Otázky, jež mají po právní stránce zásadní význam, spočívají podle dovolatelky v posouzení účelnosti a přiměřenosti doby nájmu náhradního vozidla v souvislosti se škodou na vozidle poškozeného a v posouzení platnosti postoupení pohledávky poškozeného jako nájemce na žalobce jako pronajímatele nájemního vozidla. V této souvislosti nelze hovořit o ustálené judikatuře, neboť tyto právní otázky nejsou podle dovolatelky v soudní praxi jednotně řešeny, což dokládá poukazem na rozdílná rozhodnutí odvolacích soudů. Jednání žalobce nelze považovat za jednání v souladu s ustanovením § 415 obč. zák., neboť jednání poškozeného je třeba posoudit jako nehospodárné se zjevným nepoměrem mezi účelností nájemního vztahu a existencí nájemního vztahu v rozsahu 69 dnů. Tyto náklady tak nelze považovat za skutečnou škodu podle § 442 obč. zák. Poškozený tak nese výlučnou odpovědnost za škodu, jež vznikla nepřiměřenou dobou pronájmu. Tato škoda není již v příčinné souvislosti s předmětnou dopravní nehodou, a nemůže tak jít k tíži škůdce, resp. jeho odpovědnostní pojišťovny, neboť tento postup by byl zjevně v rozporu s dobrými mravy a ustálenou judikaturou. Odkazuje též na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2221/07 a zdůrazňuje, že právní posouzení věci je s ním v rozporu, neboť soudy bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu mechanicky a formalisticky aplikovaly příslušné právní normy, aniž by zohlednily zjevný nehospodárný poměr mezi výší totální škody a výší nájemného za náhradní vozidlo, představující bezdůvodné obohacení třetího subjektu (žalobce) parazitujícího na poškozeném a zneužívajícího jeho nepříznivého postavení k tomu, aby na účet povinného získal finanční prospěch několikanásobně překračující vzniklou škodu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jenž byl současně jeho prvním rozhodnutím v dané věci, se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč a v obchodních věcech 100.000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Ačkoliv odvolací soud rozhodl o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jedním výrokem (ohledně částky 106.236 Kč s příslušenstvím), je jednoznačné, že rozhodnuto bylo o více samostatných nárocích odvíjejících se od odlišného skutkového základu. Uvedená částka je totiž souhrnem částek představujících náklady nájmu náhradního vozidla 98.468 Kč, náklady na vypracování odborné zprávy 5.102 Kč a náklady parkovného 2.666 Kč. Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže škodné události, mají odlišný charakter, a jde tak o samostatné nároky; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže tedy rozsudkem odvolacího soudu ohledně nároků v částkách 5.102 Kč s příslušenstvím a 2.666 Kč s příslušenstvím bylo rozhodnuto vždy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč (k příslušenství se nepřihlíží), je přípustnost dovolání proti této části potvrzujícího výroku vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech těchto samostatných nároků přesahuje částku 50.000 Kč.

Dovolání tak směřuje proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto ohledně částky 7.768 Kč s příslušenstvím podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tak může být ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné pouze ohledně částky 98.468 Kč, a to za předpokladu zásadního právního významu rozhodnutí.

Dovolání je přípustné pro řešení právní otázky, zda a v jakém rozsahu má poškozený i v případě, že poškozené vozidlo není účelné opravovat, právo na náhradu nákladů vynaložených na nájem náhradního vozidla, neboť tato otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena a v praxi nižších soudů není posuzována jednotně.

Rozsah plnění, k němuž je žalovaná povinna podle § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů, je dán rozsahem způsobené škody. Jak již dříve dovodila judikatura, újma spočívající v tom, že poškozený vynaložil vyšší náklady na vypůjčení [dnes spíše nájem ] osobního automobilu ve srovnání s náklady, jež by jinak vynaložil na provoz svého automobilu, který nemohl použít v důsledku poškození, je skutečnou škodou, kterou je škůdce povinen nahradit v rozsahu nutně a účelně vynaložených nákladů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaný pod č. 7/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V odůvodnění citovaného rozsudku se uvádí, že jde o náklady na vypůjčení věci, která má nahradit věc v důsledku poškození dočasně nepoužitelnou.

V rozsudku ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3911/2007, uvedl dovolací soud, že výše náhrady účelně vynaložených nákladů na vypůjčení či pronájem vozu po dobu opravy vlastního motorového vozidla zásadně nesmí přesahovat obvyklou cenu pronájmu obdobných aut v daném místě a čase. Skutečnou škodu, spočívající v nákladech na vypůjčení náhradního vozu, jež převyšují náklady na provoz vlastního vozu, je odpovědný subjekt povinen nahradit jen v rozsahu, v jakém náklady byly vynaloženy nutně a účelně na vypůjčení (nájem) náhradní věci, odpovídající věci poškozené. I u srovnatelného náhradního vozidla platí, že rozsah náhrady, k níž je škůdce povinen, je omezen hlediskem účelnosti. Výši náhrady škody, za níž škůdce odpovídá, je třeba stanovit s ohledem na obvyklé ceny pronájmu obdobných osobních aut v daném místě a čase; výše náhrady není totiž dána částkou skutečně vyplacenou v jakékoliv výši, ale výší částky účelně vynaložené.

Otázka, zda náklady na nájem náhradního vozidla byly nutné a účelné, závisí na posouzení konkrétních okolností případu. Jedním, nikoli však jediným hlediskem pro posouzení účelnosti výše vynaložených nákladů je porovnání nákladů na nájem náhradního vozidla a škody způsobené na vozidle.

Není rozumně akceptovatelné tvrzení žalobce, že poškozený musel čekat na výplatu plnění v částce 14.500 Kč (náhrada totální škody na vozidle), aby mohl koupit obdobné vozidlo, a musel tak vynaložit na nájem náhradního vozidla požadovanou částku 108.902,70 Kč. Hledisko účelnosti vylučuje, aby v situaci, kdy je objektivně zřejmé, že vozidlo je natolik poškozeno, že opravováno nebude, byly i nadále za účelné považovány náklady na nájem náhradního vozidla, a to až do doby, kdy je poškozenému poskytnuta náhrada za zničené vozidlo. Takový názor by vedl k absurdním důsledkům, že by škůdce (pojišťovna) byl povinen uhradit jak škodu spočívající ve snížení hodnoty vozidla (u totální škody jde o hodnotu vozu), tak i náklady dlouhodobého nájmu náhradního vozidla, jež by přitom mohly výrazně (mnohonásobně) převýšit škodu na vozidle.

Nelze mít za neúčelné náklady nájmu náhradního vozidla v situaci bezprostředně po nehodě, není-li dosud zřejmé, jaké by byly náklady na opravu poškozeného vozidla, a zda tedy vozidlo bude či nebude účelné opravit. Jakmile je však objektivně zřejmé, že oprava poškozeného vozidla je nehospodárná, a proto prováděna nebude, lze zásadně náklady nájmu náhradního vozidla považovat za účelné jen do doby, kdy je jisté, že oprava prováděna nebude. Nájemné za vozidlo po dobu delší již nelze považovat za účelný a nutný náklad vynaložený v příčinné souvislosti se vznikem škody. Pojmově již nejde o vozidlo náhradní, pronajaté dočasně po dobu, kdy z důvodu poškození nelze užívat vozidlo vlastní.

Okolnost, že poškozený náklady na náhradní vozidlo fakticky nevynaložil, ale čerpal prostředky na pronájem ve formě úvěru od žalobce a pohledávku z úvěru žalobci postoupil, nelze jednostranně hodnotit jako podnikatelský koncept vstřícný vůči poškozenému, nýbrž je nutné zvažovat, zda nejde o využití nepříznivé situace poškozeného k získání nepřiměřeného zisku na úkor žalované a v konečném důsledku na úkor pojištěnců povinného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorových vozidel.

Pokud tedy odvolací soud dospěl (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že poškozený má právo na náhradu za užívání náhradního automobilu po dobu, po kterou nemohl v důsledku dopravní nehody užívat svůj automobil, a to od okamžiku nehody byť poškozený toto právo využil až později až do výplaty pojistného plnění odpovídajícího časové ceně totálně zničeného automobilu, ačkoli bylo již dříve zřejmé, že automobil je natolik poškozen, že z důvodu hospodárnosti opravován nebude, je jeho právní posouzení věci nesprávné.

Jelikož žalovanou uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl shledán opodstatněným, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. v potvrzujícím výroku o věci samé ohledně částky 98.468 Kč s příslušenstvím a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne odvolací soud o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. ledna 2013
JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu